Květen 2014

Rudo(v)lící

30. května 2014 v 16:55 | renuška |  Přišla Múza
Máčím si z vlasů
májové slzy
a cítím se ...
z čista jasna
krásná.
A ty mi k tomu rachtáš
a tik-tak-áš
mi barvami,
které hodí se mi k šatům.
Stejně jako
zrudlá líc,
když přiblížíš se
ke rtům ...

Studu se nebráním,
neb i kdybych mlčela
jak tichá voda,
svou tváří
břehy prozradím
a marné je
schovat
se pod hladinu.
Raději vymlet se
na rovinu ...
I kdyby to mělo
stát
dvě kalorie navíc.

O to už těžší
nebudu ...

Rozkvetlo před očima i pod rukama

29. května 2014 v 16:46 | renuška |  Snímánky
Jako asi každá žena miluji květiny, ať už je dostanu, vypěstuji nebo si koupím či utrhnu venku. Byt bez rostlin bych považovala za neúplný a nikdy by mi v něm nebylo dobře. A stejně tak je to i venku - v podstatě mám vzhledem k málo oknům a nestandartním parapetům možnost mít "osázený" jen omezený počet truhlíků. Avšak i přesto si i to málo hýčkám a těším se z každého kvítku, který z nyní již slušně rozbujelých sazenic vykoukne na svět. Minulý rok jsem si pořídila kombinaci temně fialových a bílých surfiní, což vypadalo velice efektně a kontrast mezi oběma barvami byl opravdu silný. Pro letošek jsem měla jiné úmysly, než jsme zavítali do OBI, kde jsem zkrátka neodolala - plánované verbeny či vějířovky byly rázem zapomenuty pro naprosto bezkonkurenční barvu dalších surfinií. Sice jsem se obávala příliš tmavé barvy květů, ale riskla jsem to a výsledek ... však se podívejte :-):




Přestože je všech šest sazenic stejných, během kvetení mění velké kalichy svou barvu, a to od temně vínové až do matně fialovočervené - tak vypadají těsně před odkvětem. Uvadlé a scvrklé zvonky se snažím pravidelně odstraňovat, aby nekazily dojem :-).



Tuhle bílou krásku jsem objevila úplně náhodou a protože jsem potřebovala něco pěkného do závěsných pucláčků na vrátkách, co by ve finále nevytvořilo moc velký "koberec", hodila se mi právě tahle rostlinka. Nevím, jak se jmenuje, ale jsem z ní nadšená a zároveň jsem rozhodnutá, že příští rok jí zkusím zasadít místo surfinií. Pokud se ovšem nenajde nějaká extra silná konkurence.

Na závěr si dovolím vložit fotku své téměř prvotiny, protože se vlastně jedná už o třetí "veledílo" za poslední dva týdny. U Blanky jsem totiž narazila na úplně jednoduchý recept na chleba. S domácími pekařkami se teď roztrhl pytel a já jsem stále váhala, protože jsem se dosud vlastnoručně vyrobenému těstu s kvasnicemi vyhýbala. Ale protože právě bez nich to nejde, rozhodla jsem se zkusit podle receptu pecen vytvořit - maximálně budou mít slepice co zobat. Nakonec jsem se nejvíc zapotila při samotné "modeláži", protože vykynutá hmota je potvora hejblavá a mazlavá, takže jsem do pekáčku pokaždé vkládala patvar. Naštěstí ono těsto asi ví, že má vypadat jako chleba, takže se o to v troubě tři čtvrtě hodiny snaží a výsledek pak je, řekla bych, celkem parádní:


Poprvé jsem přesně podle předpisu pekla jen z hladké mouky, jedinou výjimkou byla upražená semínka dýně. Podruhé jsem použila pouze žitnou mouku, opekla jsem kostičky slaniny a opražila další semínka, tentokrát slunečnicová. Chleba nebyl zdaleka tak nadýchaný, spíš hutnější, ale chutnal skvěle. Tento třetí hokus pokus jsem tedy nakombinovala v tomto složení:
  • 2 hrnky hladké mouky
  • 1 hrnek žitné mouky
  • 1,5 hrnku vody
  • půlka kostky kvasnic
  • 2 lžičky soli
  • 2 lžičky kmínu
  • hrst smažené cibulky
  • opražená slunečnicová semínka
Míchanici jsem nechala cca 4 hodiny kynout pěkně v peřinách, půl hodiny před samotným pečením je třeba vyhřát troubu i pekáček na dobrých 230 stupňů, do rozpálené nádoby dát pomoučený "jakochleba", přikrýt a péct půl hodinu. Poté na čtvrt hodinky bez pokličky a je hotovo. Naprosto jednoduché :-D.

Jsou to vlastně všechno zprávy takové obyčejné, všechní, ničím extra šokujicí, ale ... přece z nich mám radost, z těch krás a dobrot, co mi kvetou před očima i pod rukama. Jak to kolem mě voní a chutná. Právě to mě totiž na tom baví ♥.



O tom, že i u voleb může být psina aneb ...

27. května 2014 v 16:59 | renuška |  Jak to vidím ...
... jak nás Hulicius dostal do kolen :-)

Když za mnou asi před třema měsíci přišla jedna milá dáma, aby mě požádala o účast v komisi "Voleb do Evropského parlamentu", byla jsem jednak překvapená a druhak ... nebyla jsem schopná jí okamžitě odpovědět. Nejsem příznivcem politických debat ani politiky jako takové, ale o EU si myslím, že pro náš národ je snad i skoro zbytečná a že bychom se bez ní obešli. Stejně jako bez společné měny, které zatím naši páni mocnáři odolávají a pořád je tu většina těch, kteří Euro zavrhují. To ovšem nemělo vliv na mé rozhodnutí. Vyslechla jsem si mnoho ne zrovna povzbudivých názorů, počínaje nudně trávenými hodinami, které bych určitě zužitkovala jinak, konče příběhy těch, kteří mají tuto záležitost i několikrát za sebou a stali se svědky nemilých výstupů voličů. Na druhou stranu jsem si říkala, že příspěvek do kasičky se hodí vždycky a vzhledem ke konstatování, že by v komisi měly sedět samé ženy blízké si věkem a navzájem si známé, souhlasila jsem. Každá zkušenost se hodí a kdo ví, třeba to zase taková hrůza nebude.
A hrůza to byla. Přišlo totiž jen celých 10% obyvatelstva, kteří měli co říct hodit do urny. Tím ale vše špatné končí, protože nakonec bylo těch 14 hodin strávených v zasedací místnosti obecního úřadu docela prima. Představte si dlouhou řadu stolů, za nimiž jako na bidýlku sedí šest děvčat (pojďme si na chvíli fandit) v průměrném věku cca 39 let, všechny mají chuť se zapojit do konverzace, ať už se probíralo vaření, uklízení, cestování ... a samozřejmě chlapi. Až na jednu se žádná nedržela stranou ani při konzumaci společné pizzy, kterou jsme si dopřály k páteční večeři místo svačiny, kterou jsme si původně připravily doma s myšlenkou - když už budeme umírat nudou, tak ať alespoň nejsme hladové. Díky znalejším kolegyním jsem se prostřednictvím seznamu čítajícího 560 voličů naší obce seznámila s hromadou lidí, které - ač rodačka - vůbec neznám. Škoda jen, že si všechny nasbírané informace už nepamatuji, takže pro mě i ta cizí troška, která volit přišla, bude pořád zařazena v šuplíku se štítkem "Kdo to je?". S výjimkou jedné starší, ovšem energické paní, která dorazila přesně ve čtrnáct nulanula a které jsme k jejímu prvenství poblahoželaly. Jmenuje se nějak od "Ž", myslím ...
A když jsme skončily právě u toho "Ž", popadly jsme volební lístky a počaly hledat mezi nimi něco zajímavého ke čtení. Fascinovalo nás ohromné množství "judrmudratakdál", jejichž významy jsme si musely vyhledat na internetu, žasly jsme nad pestrostí jednotlivých stran a ještě více nad jejich názvy, kdy se ve finále třeba "Piráti" zdáli být jedním z nejnudnějších titulů už jen proto, že to je jméno jednoslovné. Zjistily jsme, že není podmínkou být Čechem, ale i Ital může být kandidátem za ČR. Dumaly jsme nad tím, zda Romové budou mít v naší obci zastání či nikoliv - nakonec se nenašel nikdo, kdo by jim jejich spotové vytančení do Evropy přál. Ovšem kdo nás ve finále, aniž by to možná tušil (a nebo třeba i tušil, protože s tímhle si prostě MUSEL užít své) skutečně dostal do kolen, byl kandidát za KDU-ČSL, pan Eduard HULICIUS plus tituly. Podezřívaly jsme tiskařského šotka, ovšem realita je zkrátka taková a my jsme měly o důvod víc zahloubat se do volebních lístků a hledat další "zajímavosti". Zkrátka pořád bylo co dělat, o čem mluvit, čemu se smát a na kontrolu hodinek z důvodu nudy, která by se kousat dala, ani nedošlo. Maximálně jsme si hlídaly čas, kdy nám zazvoní a my budeme moci zavelet: "Padla!" a počítat výsledky.
Mé dojmy z první účasti ve volební komisi jsou více než pozitivní. I když jsem mohla v dlouhém seznamu odškrtat jen 56 osob, i když zrovna Evorpský parlament není to, co by mě zajímalo, i když venku bylo až na ty buřiny a podvečerní deště moc příjemně, i když jsem musela částečně omezit účast na "Noci kostelů", nejsem nespokojená. Asi to bude tím, že jsem prostě holka, které občasný babinec, zvláště složený z žen, které by se samy o sobě takhle asi nikdy dohromady nesešly, nevadí. Z akce, která pro většinu může být ztrátou času, se vyklubalo příjemných několik hodin a až se mě někdo zeptá, jaké to je sedět v komisi, mileráda mu povím to, co teď vám. A sice, že ve společnosti fajn lidí je dobře kdekoliv. A dost možná, že i v politice :-).


O tom, jak nejde být jednou prdelí ...

19. května 2014 v 16:48 | renuška |  Jak to vidím ...

... na dvou místech.

To jsem poprvé slyšela jako malá, když jsem chtěla být i na Moravě u příbuzných i na zdejší pouti. To byly starosti!!! A babička tenkrát pravila právě tuhle větu a zrovínka ta mi teď vytanula na mysli v souvislosti s událostmi, které se bohužel kryjí a které si obě žádají svým způsobem mou účast a já musím volit. A volím srdcem.
Ani jedna z akcí není životně důležitá, byť pro životy osob, kterých se dotýká, má hodnoty ohromné, ba přímo nedozírné. Kterou začít? Tak třeba ... svatbou. Svatby miluji, tu atmosféru, ten šrumec, něžnost a princeznovost nevěsty, nervozitu ženicha, frmol kolem zdobení aut, dojetí u obřadu ... určitě jsem tady o tom psala už x-krát, že zkrátka tyto okamžiky (a mohou to být pro mě zcela cizí lidé, kteří do manželství právě vstupují) "žeru". Stejně jako tradiční koláče a víceméně stále přeživší "obyčejnou" svíčkovou :-). O to víc jsem přivítala informaci, že se v naší rodině letos k svatbě schyluje a termínově si ji budoucí manželé určili na léto. Trochu mi předběžným termínem zamotali hlavu, protože jsem věděla, kdy má můj kalendář beznadějně obsazeno, ale protože nic nebylo definitivní, doufala jsem, že se podaří vše upravit tak, abychom se u tého slavnostní chvíle sešli skutečně všichni tak, jak to má být.
Silným konkurentem a vlastně i jednoznačným vítězem proti tomu je srpnová dovolená s dětmi u moře. Slíbila jsem ji sobě i klukům a po loňské zkušenosti, kdy jsme si sami spolu tak skvěle užívali, kdy jsme celých deset dní měli skutečně jen sami pro sebe, kdy jsme si vychutnávali nejen italskou zmrzlinu a výlety po zajímavých místech, slanost moře i dlouhé ponocování, bylo prostě zcela evidentní, že si to letos zopakujeme, jen o kousek světa jinde. Limitováni organizátorem a jeho jediným termínem jsme si zarezervovali třílůžkový pokoj a já jsem už v lednu začala poctivě šetřit korunku ke korunce. Z Ondry i Honzy už vyrůstají opravdu velcí chlapi a kdoví, jak dlouho budou ochotni ještě se mnou tyto chvíle sdílet. Možná jim to vydrží napořád, možná už příští rok budou chtít trávit prázdniny spíš s kamarády po venku, než s maminkou - nárokovat jejich společnost si nelze. Proto chci zcela upřímně ze současného stavu "vytřískat", co to půjde. Dát jim co možná maximum toho, čeho jsem schopná. Vzít si od nich maximum, které jsou oni schopni mi dát.

Dva dlouhé letní měsíce mají 9 víkendů. Tři z nich strávím v práci, protože držím služby o žních. Dva z nich prožijeme s kluky v Chorvatsku. Zbývají čtyři soboty a čtyři neděle, do kterých chci vměstnat koupaliště, grilovačky, případné další výlety, možná se tam připlete i nějaká oslava. Třeba i posvatební. Bude mě hodně mrzet, že tam nebudeme, že nebudu krotit nevěstiny šaty, šmírovat fotoaparátem a dělat momentky, dotýkat se svého muže a sdílet s ním ony dojemné chvilky, ale není nic, co bych za své děti a za čas strávený s nimi vyměnila. Oni jsou pro mě nejvíc. A tak si ještě pár příštích dní prosmutním nad nešťastným střetnutím dvou událostí v jednom datu, ale čím víc se právě ten den bude blížit, tím víc se začnu těšit až ... začneme obalovat řízky na cestu, kupičkovat trička, plavky, šnorchly, pytlíky na špinavé prádlo, eura ... namísto koupě slavnostních šatů i střevíčků, kadeřnických služeb a leštění auta. Má zadnice už si totiž vybrala ...


Mobilní galerie

15. května 2014 v 16:52 | renuška |  Snímánky
Někdy, když nemám zrovna foťák při ruce a disponuji jen mobilem, přihodí se situace, naskytne se moment, zkrátka stane se, že beru za vděk právě jím. Sice má můj malý dotykáč od Sony-ho jen mizerných 3,2 MPx a fotky nedělá opravdu kdovíjak závratné, ovšem stane se, že i z prdu dokáže udělat kuličku a to zvlášťě teď, když mi tam Ondra NĚJAK nainstaloval NĚJAKÝ program právě na úpravu fotek. Sice ho ještě bravurně neovládám, ale i to málo, co jsem se už naučila, mě ohromně těší a snad i motivuje právě v tom, abych zaznamenávala nejen na kompakt, ale právě i na telefon. A tak tedy fotím ...

... třeba jednu z teplých večeří, v tomto případě květákové karbanátky (tady jsem si ještě musela vystačit s programem, který byl součástí telefonového softwaru) ...

... nebo Vikiho, který byl v té době ještě malým kotětem. Vím, že mě zaujaly hrátky světla a stínu, v jejichž střetnutí se Vikouš právě nacházel, a tak jsem jak jinak než cvakala :-) ...

... tenhle obrázek by stál i za hádanku, ale já vás napínat nebudu. Snímek jsem pořídila v práci, když jsem si na stůl vysypala a urovnala hromadu samojistných matiček M6-tek na imbusové šrouby. Líbila se mi ta mozaika (nezavání to už trochu profesionální deformací???).

Následující obrázky už jsou všechny upravovány v onom novém programu, pěkně s rámečkem, s efekty, různotématické, no však uvidíte :-).

Fotit úplněk asi není žádné hrdinství a ani to dost dobře s tou technikou, kterou jsem měla k dispozici, nejde, ale ve finále to nevypadá zas tak zle ...

Ááááách, loňská dovolená ... písečné pobřeží, moře, horké slunce ... Itálie ... a také navnadění na letošní zahraniční prázdniny :-).

... neznamená, že když není jedlá, že ji v lese budu ignorovat. Naopak! Muchomůrky jsou pro mé oči magnetem.

Tenhle dům s velice zvlášní atmosférou jsme v Poděbradech s mou velkou přítelkyní, paní Kateřinou, obdivovaly již před čtyřmi lety a v prosinci, když jsem na stejném místě byla s panem Tomášem, musela jsem si onu stavbu zkrátka vyfotit. Obrázek pak putoval jako MMS zpráva právě Katce ...

... stejně jako sbírka modrého smaltovaného nádobí, vystavená v Přerovském skanzenu. Katka je milovnicí těchto "plecháčů", však jich doma také pár má.

A renuška v práci ... teď mám tuhle bláznivinu jako profilovku na fb :-).

Pokaždé, když jedu s kluky do Hradce, stavujeme se v KFC na baště. Honza "tortiluje", Ondra vypaluje pusu Hot Wings a já zdravě objednávám salát Piccante. Je to taková naše tradice, kterou si všichni tři užíváme ♥.

Úlovek z posledních dní - můj i Mášin. Máša měla totiž premiéru a chytila svou první myš. Moc dlouho ji ale nebavila, vlastně jen dokud se hýbala. Jakmile přestala jevit známky života (byť se jí hrudníček ještě nadouval), lovkyně Pampallini svou trofej lhostejně opustila.

Melounová sezóna začala - s Tomem máme tuhle zdravou voňavou pochoutku moc rádi a i když se v současné době cena šplná skutečně vysoko, zainvestovali jsme a dopřáli si. Lahůůůdka ♥.

Karafiátové hrnky na zápraží. Pro mně dekorace, pro kočky jídlo - okusují mi totiž lístky a za své vzalo už i několik poupat. Ach jo ...

Na závěr snímek, který mě neskutečně baví. Originál podlehl úpravě zvané "HDR scéna", která vymalovala všechny barvy výraznějším odstínem a Viki nádherně vystoupil z původně šedavého obrázku. Tuhle fotku bych si mohla prohlížet pořád.

V mobilní galerii mám snímků podstatně víc, ale to bych vás asi za chvíli začala nudit, takže jsem vybrala jen trošek z posledního roku, který tak nějak všeobecně dokumentuje můj život - rodina, zvířata, rostliny, cestování ... Ale protože se stále učím, je docela klidně možné, že se s fotkami pořízenými telefonem budete setkávat častěji. Záleží na příležitostech i okolnostech. A vůbec tak na všem :-).


Pětiletá

13. května 2014 v 16:45 | renuška |  Snímánky
Téma týdne: "Když mi bylo pět"
  • v červenci tomu bude již 32 let, co mi bylo školkových roků pět a protože jsem dítě prázdninové, byla jsem tehdy čerstvá předškolačka a do první třídy vstupovala jako jedna z nejmladších šestiletých dětí.
  • za normálního stavu, v jakém se obvykle nacházím, si nedokáži vůbec vybavit, co jsem coby pětileté děvče dělala, co mě bavilo, co jsem měla ráda.
  • vzpomínám jen, že tenkrát jsme po obědě chodívaly se sestrou často ven, protože od dvanácti do dvou byla v televizi přestávka, kterou končily i zahajovaly buď "Chvíle pro písničku" nebo spoty, kde si hrály koťata či štěňata.
  • čím jsem si určitě jistá, tak to je skutečnost, že jsem chodívala za mamkou do práce a možná právě v této době mě naučil jeden její kolega moji první sprostou básničku - tu o kohoutovi, co nám doma sere do kouta :-D
  • už odmala jsme se sestrou držely partu - buď s "klukama Kroupovejma" nebo s "holkama Fantovejma", přišlo na to, jakou jsme zrovna měly náladu.
  • v garáži, kde teď máme složené dříví, jsme tenkrát měly "bungr" ... i když ... na to jsem se v pěti asi ještě nezmohla, abych vedla "svou domácnost", takže tenhle bod jako by nebyl.
  • právě v těch pěti letech jsem se dopustila ve školce kriminálního zločinu a všem dojíždějícím dětem jsem vykradla z pouzder týdenní jízdenky na autobus. Záviděla jsem jim totiž, že jezdí busem a mě "jen" vozí rodiče nebo babička.
  • měla jsem už panenku Petru nebo jsem ji teprve od Ježíška měla dostat? Nevím, ale byla to má nejmilejší, s hnědými kudrnatými vlasy, kterou jsem si nakonec i obšila do bílých šatů se závojem a posadila ji na auto, které mě coby reálnou nevěstu vezlo k oltáři.
  • určitě jsem neuměla ještě plavat, házet do dálky, jezdit na kole bez přídavných koleček a šplhat. Na sporty jsem byla vyloženě antitalent!
  • tajně jsem milovala svého o třináct let staršího strejdu a naivně jsem doufala, že se mnou po prázdninách bude chodit do "naší" školy. A on šel místo toho na vojnu :-/.
Brousím kolem pátého věku života, ale vzpomínky jsou opravdu mlhavé. Co je ovšem daleko přesnější, jsou dobové fotografie, tam se "chytám" líp :-D ...



Půl roku mi chybělo do oslavy pátých narozenin, když mě a sestřičku rodiče nechali v ateliéru vyfotit. Babička nám upletla pěkné vesty, mamka zastřihla ofinu a mohlo se jít. Ale že nám to sluší, což?
PS: já jsem ta vlevo ;-)


V březnu toho roku se také slavilo "emdéžet" - ve školce jsme pro maminky měli připravený program i nějakou vlastnoručně vyrobenou pozornost a ještě jsme se nechali vyfotit před vkusným zátiším. Ty riflové šatičky, co mám na sobě, mi tenkrát přivezl táta z nějaké služební cesty, tuším že z Budějovic, ale jistá si tím nejsem. Každopádně jsem je nosila moc ráda, už jen proto, že mi náramně slušely :-). Stejně tak ty na té černobílé fotce - ty mi určitě šila babička a mám takový pocit, že měly bleďounce modrou barvu. Babi byla moc šikovná, plést zvládala, háčkovat, šít, německy mluvila ... nic z toho neumím! Ale fakt jsem se snažila se od ní něco naučit. Nakonec mám po ní bydlení a občas hudravou náladu. A taky krev!

Těžko se vybavují vzpomínky na tak vzdálené časy, člověk se musí hodně vracet zpátky a kolikrát ani to nepomůže. Vlastně ... ani by mě to, nebýt témata týdne, nenapadlo. Ale nebylo to špatné ... však to můžete zkusit taky, listovat časem proti proudu a stát se znovu pětiletým dítětem. Schválně, co se v myšlenkách vybaví vám :-).


Májková

5. května 2014 v 16:37 | renuška |  Snímánky
V čarodějnickou středu se hromadná parta sousedstva sešla (tedy, oni se běžně vídají pravidelně během tzv. uličního výboru u pullitru piva, potažmo u pullitrů piv), aby za společného přispění rukou k dílu pomohla na svět druhému ročníku dobrovolné sousedské akce "Stavění májky". V domluvený čas se u nás na dvorku rozrostlo lidstvo na více než deset kousků, aby celou krásku dali dohromady a slavnostně ji probudili na celý měsíc květen k životu. Za odměnu měl nám být vlastnoručně opečený špekáček, posezení u stolu, poklábosení a nečekaně i taneček. Kdo by o tohle chtěl přijít? Vždyť tradice se musí ctít! :-) A tak jsme:

... připravili hlavní "stožár", dlouhý 11,5 m ...



... umotali březový věnec doplněný větvičkami z břečťanu, který jsme pak doplnily veselými barevnými stuhami z papíru krepového ...

... ke stožáru po zavěšení věnce napevno přibili a následně dozdobili vrchol májky, čerstvou břízku ...

... do středu navázali pevné provazy nutné k pozdější instalaci májky ...

... za asistence hlavní dozorčí, sousedovic štěkalky Betyny přenesli hotovou májku na dané místo mezi dvěma domy, aby na ní bylo pěkně vidět odevšad ...

... nechali pány stavitele trochu odpočinout a zároveň nabrat síly na pořádné postavení :-D ...

... dovolily dámám překrásným místo košťat použít pro tento večer zatím stále ležící parádu ...

... a pak už jen s obdivem k mužskému pohlaví a především pak síle drželi jsme pěsti, aby se zadařilo a májka stála, fáborky plápolaly ve větříku a my se společně radovali pod ní (domácí slivovice šla vskutku na odbyt :-D) ...

... haló, ještě pořádně přikotvit, aby se neklinkala! ...


No není nádherná???

Pozor však na zákeřné lupiče s motorovou pilou, kteří by si rádi trofej uzurpovali jen sami pro sebe! V tento večer však k žádnému trestnému činu nedošlo, vše bylo v rámci legrace a srandy :-D.


A náhle se třicátý duben přehoupl do prvního května a to by bylo, aby políbení nebylo! Kdepak! I když nás třešně zradily a klidně si už minulý týden odkvetly, jabloně si svou krajkovou záclonku na sobě ještě chvíli nechaly a my jsme tedy zamířili rovnou pod ně, abychom ... no však vy víte :-) ...
... neuschnu ♥ ...

... na rozdíl od konvalinek, které to mají spočítané už od včerejška, kdy jsem si je natrhala u maminky na záhoně. Na to, že jich je pár snítek, voní velice intenzivně po celém bytě. Mám je moc ráda, tyhle jemné zvonkolínky :-).


O tom, že už se těším na třetí ročník sousedského "Májkování" i na další prvomájové políbení, není pochyb. Pro letošek máme sice vyčerpáno, co se těchto akcí týká, ale až budu zase v lednu dělat fotoknihu, určitě si na všechny tyhle zážitky znovu vzpomenu. Protože to zkrátka a jednoduše stojí za to :-). Tak krásný květen a hodně hodně lásky vám všem ♥.