7. dubna 2014 v 16:10 | renuška
|
Od neděle do čtvrtka jsem si žila byla v Brnisku. Už počtvrté zas osm let stejný
penzion, který mi po čtyři noci a pět dní nahrazuje moje nejmilejší "doma", už počtvrté za osm let stejné
výstaviště, které letos pohltilo rekordní počet návštěvníků, vystavovatelů, strojů. Přelom března a dubna pro mě zkrátka znamenal jediné - Techagro 2014. V obležení kolegů, zákazníků, zemědělské techniky, zvyšujícího se počtu vytočených sudů krkonošského piva trávila jsem slunečné dny od ranních devíti do pozdních téměř osmi hodin, abych se postarala o vyprahlá hrdla těch, kteří do naší expozice zavítali a projevili zájem. O nás i o mašinky, které jsme nabízeli. Mnohým mohlo přijít mé vyskočení ze stereotypu jako výborný druh zábavy a jakési vyhození si z kopýtka, ovšem omyl! Nával lidstva byl opravdu nevídaný a tak jsem se stále točila na nohou, tu s prázdnými kelímky do kontejnerů, tu s plnými o rozličném obsahu za těmi, kteří žíznili. Do toho káva třikrát jinak, nealko, tácek s chlebíčky, došel cukr!!!, sušenky a vůbec všechny takové radosti ... když píšu, že to byl mazec, tak to byl vážně MAZEC! Za první dva dny mě tak bolely nohy, že jsem byla ráda, když jsem se svalila po večeři na válendu a usnula s naivní představou, že druhý den to bude mírnější. Teprve ve středu mě napadlo si trochu ulehčit obsluhu pípy a dřezu, ovšem únava už se na mě podepisovala i za účasti odpočinku. Kolegové měli ze mě legraci, když jsem jejich příkazy typu: "Dvě velký piva, tři malý, čtyři kafe, z toho dva turky, dvě rozpustný, pak ještě dvě vody - spíš asi vobyčejný ..." prostě nestíhala a objednávky vykrývala na etapy a mnohdy i špatně, protože jsem většinou na něco zapomněla. Omluvou mi snad může být to, že stíhat tři muže najednou s tím, že každý po mně chce něco jiného, zkrátka není v mých silách. A to zrovna tak, jako v jejich silách nebylo uklidit si po sobě židli nebo misku po obědě.
Ale abych tu jen nevrzala - než dojde na obrázky - těší mě, že se naší firmě podařilo opět vybudovat důstojné stanoviště, ve kterém jsme mohli své zákazníky pohostit. Že se nám vyvedl i nějaký ten prodej zemědělské techniky, které je k dispozici tolik značek, že obstát v takové konkurenci je opravdu zázrak. Ve finále i to nádherné počasí hrálo do karet těm, kteří by v případě deštivých dní raději zůstali doma na kanapi. A tedy i nám. A když k tomu připočtu ještě ty výborné a především pak zasloužené večeře v kolibě, musím konstatovat, že zase tak hrozné to nebylo a těch pět dní se to náročné martyrium vydržet dalo. Tudíž mi z toho vychází jasné přání: Kéžby se nám stejně tak dařilo i za další dva roky, na Techagru 2016.

Stánek před pavilonem G, kde jsme od neděle do čtvrtka prezentovali značky zemědělské techniky, které zastupujeme. Po venkovní pravé straně jsme měli ještě rozmístěné dva stolky se židlemi, které byly víceméně stále obsazené našimi klienty, což je jen a jen dobře. I utužovat vztahy je třeba.




Žlutou barvu jara zastupuje italská značka Sgariboldi, která nabízí krmné vozy. Naše firma je dovozcem do ČR a já si tady neodpustím malé zastavení, protože ... po dva dny zde pobývali zástupci z Itálie a když nebyl po ruce kolega překladatel, jala jsem se s nimi baviti já - nikoliv však italsky, tady jsem zvládla jen pozdravit, popřát hezký den, poděkovat, nabídnout, rozloučit se (zkrátka takové ty známé krátké fráze), nýbrž anglicky. Už je to pomalu dvacet let, kdy jsem opustila střední školu a cizí jazyky jsem byla nucena využívat minimálně, takže mnoho slovíček skončilo ... no vy víte, kde. Ale přece jsem to dala, i s jistými nedostatky, a fakt, fakt jsem za to ráda a tak trochu jsem i na sebe pyšná. Za odměnu jsem při rozloučení dostala polibek na ručku od galantního pana itala a připadala si jako Dona Renatina :-).



Za červené vede jednoznačně srdcovka, Massey Ferguson. Sklízecí mlátičky i traktory jsou prostě mazlíci, rudí ďáblové, frajeři největší. Ty jejich "čumáky" ... takhle nějak vypadá posedlost ... :-D S jedním z nich, byť už je mu prá let, jezdí můj pan nejkrásnější traktorista, a uznejte sami, když se to spojí dohromady, není možné odolat ♥.
Během posledního dne, kdy vznikaly téměř všechny mé fotozáznamy, se ke mě přidal i jeden z kolegů prodejců, pan Michal. Je to príma chlápek s jiskrou v oku, s velkým charisma, kterého využívá zvláště při jednání se svými klienty. O tom že umí, o tom žádná ...
Tady je důkaz, že na techniku, které málokterá holčičí duše fandí, se dá pohlížet i jinak. S rozkvetlou zelení totiž vypadá dobře každá mašina :-).
Téměř každý den jsem posílala přes fb zdravici domů - že jsem jako celá, zdravá, veselá ... o únavě jsem prohodila jen pár slov, ale z obrázků jsem chtěla působit svěže. Tak snad se zadařilo. :-)
A víte, co bylo na celém Techagru to nejhezčí? Když jsem se ve čtvrtek v devět hodin večer viděla po pěti dnech s rodinou - Tomáš i mladší Honzík na mě čekali na určeném "předávacím" místě a já jsem stihla akorát zavolat "Ahoj!", načež mě Honza tak pevně objal, obličej schovaný mezi rameny a mnou, abych mu neviděla do očí a jen podle otřásání jeho tělíčka tušila, že pláče a snaží se to utajit. Já své slzy neschovávala. Tyhle shledávací ať si klidně vidí, kdo chce. Právě kvůli nim jsou návraty zpátky domů vždycky tak krásné ♥.
To je skvělá technika,moc ti to sluší mezi těmi stroji.No nedivím se,že se stýskalo po super mamce.