... povídka, tentokráte na "Téma týdne - Tóny písně" ...
Tichem se k nám nesly zvuky probouzející se přírody společně s naším stále častějším zíváním, které prozrazovalo, že naše těla měla místo nekonečné vášně už dobrých pár hodin odpočívat. Ale nešlo to. Nešlo naše první setkání, jež bylo nám oběma tak vzácné pro onu příchuť zakázaného ovoce i pro samotnou zřídkavost, přejít "jen" společnou večeří a zpočátku poněkud zkoprnělým a nervózním dialogem. Byť jsme věděli, jakým směrem se večer ponese, tušili jsme a doufali, co nás čeká, trpělivě jsme sousto po soustu likvidovali obsah gurmánského přednesu na restauračních talířích, upíjeli z nablýskaných sklenic a do otevřených oken vyfukovali kouř cigaret. Připadalo nám, jako bychom chtěli odfouknout spíš čas, který se neúnavně posouval blíž a blíž k půlnoci a tím pádem i blíž a blíž k našemu odloučení na dobu neurčitou. V tuhle chvíli bych asi každého, kdo by mi chytře napověděl, že právě čas je pro každého spravedlivý, poslala do zadele; nestáli jsme o nic, co by nás okrádalo o vzájemnou společnost i o chvíle, které nás teprve čekaly. A které jsou tak pomíjivé, že sotva nastanou, jsou fuč. Tisíce lovců vzácných motýlů s prvotřídními síťkami by naše okamžiky nepolapilo, nebylo by co přišpendlit na nástěnku, nebylo by na co lákat. Všechno se smrskne do vzpomínky.
I naše láska. Zmuchlané oblečení kdesi na zadním sedadle osobního automobilu, jehož útroby se nám staly honosným lůžkem s baldachýnem, vůně nevyvětraného vzduchu tak typická pro promilované vteřiny, minuty, hodiny. Nezvykle čilý hlas moderátora z rádia bezohledně oznamující, že se nám právě dnešek stal včerejškem a zítřek dneškem, na což navazuje série tklivých melodií vhodných přesně k tomu, s čím jsme právě skončili. Nepobízejí nás, naopak nás konejší a utišují, dovolují nám se vydýchat, rozjímat, šeptat. Opakovat. Za mírného stropního světla zkoumáme své tváře, které se nám jeví úplně jinak než jak se vnímáme během "bílého dne", zdáme se sobě navzájem krásnějšími, prsty si opisujeme obrysy rtů, odtud po bradě utíkáme na své hrudníky. Kopírujeme své doteky a stydlivě se přibližujeme tam, kde už se konečně známe, ale pořád máme potřebu se znát víc a víc a víc. Při tanci je důležité poddat se hudbě, ale my máme pocit, že se právě teď hudba přizpůsobuje nám a ladí přesně tak, jak my jí svými pohyby dirigujeme. Kde zjemníme, zjemní ona, kde necháme projevit svou nezkrocenou vášeň, tam i tóny písní zvýrazní ... Songy se střídají a my se pomalu vracíme zpátky na zem, abychom koutkem oka zahlédli to, co jsme si přáli oddálit co možná nejvíce. Svítá. Už nejsme neviditelní, už nejsme tajní, už jsme dávno vystoupivší ze tmy. Pouštíme si ticho a najednou nám dochází, že jsme právě vytvořili onoho motýla, kterého si teď - čerstvě chyceného - musíme připevnit do své duše, do svých vzpomínek, a nedovolit, aby se smrskl. To se nesmí stát.
Zbývá nám necelá půlhodinka, během které se chvatně oblékáme do zmačkaných svršků, smutně se po sobě díváme a uvědomujeme si, že pro včerejšek-dnešek-zítřek je to už vše. Na jak dlouho, netušíme. Poznáváme bolest zamilovaných, kteří si neumějí představit jakkoliv dlouhou odmlku. Bez odvahy s vyhlídkou na budoucnost se líbáme a otíráme si z tváří prozrazený smutek, hýčkáme si uvnitř svého nově objeveného motýla a tak, jako se celý večer tóny podřizovaly nám, necháváme teď je, aby nám velely. Loučíme se a z reproduktorů nám naše poslední okamžiky protíná známá melodie pomalé písně Goodbye My Lover, Nashledanou má lásko ... K ní se budou vázat naše niterní záznamy, ona bude vést do našich soukromých pamětí a otevírat šuplík, kam bude už napořád patřit uplynulých několik hodin, které jsme spolu sdíleli. Ona bude tím špendlíkem, který v nás napořád nechá všechnu tu krásu žít ...
Kouzelný článek, velmi pěkné pojetí. :))