Duben 2014

Račte vstoupit aneb "PŘED/PO" popáté

30. dubna 2014 v 16:24 | renuška |  Snímánky
Už rok a pár dní bydlíme v "novém", tedy v zrekonstruovaném bytečku po babičce. Celé téhle štrapáci jsem v průběhu prací i po nich věnovala hromadu blogočlánků a dnes bych je ráda završila posledním comebackem, který začíná i končí v chodbě nebo chcete-li v síni, v hale, zkrátka tam, kam každý vstoupí ze všeho nejdříve.
Dalo by se říci, že se práce v chodbě tak nějak přizpůsobovaly činnostem v přiléhajících pokojích, protože na sebe navazovaly jak podlahy, tak stěny, zkrátka, když se v kuchyni začalo, přes vstupní místnost se končilo a naopak. Předem navržený plán nepočítal s kompletní likvidací zničených betonů ani s bouráním původního komínu, natož pak s odstraněním příček, ale okolnosti nás nakonec dohnaly k tomu začít pěkně "od podlahy" a když už, tak už. Tudíž ...


... jsme v první řadě museli začít přeinstalováním kotle i rozvodů, které se nyní nacházejí v úplně jiné části domu. Uvolněný prostor měl sloužit k výstavbě vestavěné skříně, čemuž tak ve finále je a já jsem maximálně nadšená.
Stávající komín na levé straně první fotografie už je také minulostí - přišel zbourat a místo něho nám teď na střeše kouř vychází z nového "čmoudovodu". Nesmím zapomenout ani na jakýsi výlez na půdičku, kde je pro změnu vedena voda - tento otvor jsme plánovali zakrýt palubkami s tím, že se skrze uzavíratelný otvor bude moci kdykoliv dát k technice vylézt.


Nezbytnou nutností bylo také odstranění umakartového obkladu po celém obvodu babiččiny chodby. Hromada z toho byla ohromná, co si budeme povídat. Horší to bylo ale s omítkou, kterou jsme pod staromódní "dekorací" objevili - všechno muselo jít dolů s tím, že následně křivé stěny vyrovnáme sádrokartonovými deskami. Dokud jsme se tedy nerozhodli, že dvě příčky mezi chodbou a kuchyní zbouráme úplně a vystavíme je komplet z SKD, kdy ve finále ještě trochu rozšíříme prostor pro kuchyňskou linku (na úkor haly, kde ono místo nebylo tolik potřeba) ...

... což dopadlo přesně takhle :-).


Rozbouraná podlaha si vysloužila novou izolaci i nové betony, které byly ideálním podkladem pro nově zakoupenou dlažbu.


A pak už stačilo jen povolat pana obkladače, který si pochvaloval nejen domácí kuchyni, ale i domácího kutila, který dokázal tak perfektně vyrovnat betonový podklad jako málokterý profesionál. Ještě před instalací vestavěné skříně jsme zakryli otvor na půdičku pomocí palubek a mohlo se pomalu začít stěhovat ...

S ročním odstupem vkládám fotografie současné podoby chodby, která byla až do posledních dní jakousi provozní místností, kde se odkládalo veškeré nářadí a pomůcky, kterými se ladily detaily našeho bydlení. Co se jeden den zametlo, druhý den se mohlo zametat znovu, opatrně se chodilo podél jemně béžově vymalovaných stěn, které stejně nějaký ten šrám utrpěly, ale teď vzhledem ke stále častější újmě na malbě už dávno neběhám se štětečkem smočeným ve zbytku barvy, abych ty malé oděrky přetřela. Dělám, že tam nejsou a basta. Daleko důležitější totiž je, že se u nás dveře netrhnou a že se nám u nás líbí :-).


Pohled od záspi se známým vítacím věncem ...
(Nové plastové dveře nám slouží dobře, jen jsem při výběru byla příliš nepraktická a zvolila jsem plné, přičemž jsem tak chodbě ubrala mnoho světla, které by prosklenými procházelo z venku. Naštěstí je tu alespoň přes letní měsíce řešení, kterým jsou dveře síťové. Inu, chybami se člověk učí, příště budu volit jinak ...)


Dříve po levé straně stával kotel, nyní je tam vytoužená vestavěná skříň se zrcadlem, která schová nejen svršky a obuv, ale i různé krabice, košíky, vysavač, tašky, deky ... prostě všechno, co se jinam nevejde nebo nehodí. O tom, že i přes svou velikost je pořád malá, asi nemá smysl psát. Kdyby byla nafukovací, bylo by to naprosto ideální :-D.



Jestli mám z něčeho opravdu velikánskou radost, pak je to určitě šatní stěna, kterou jsme vyrobili ze staré poničené skříně. Stačilo odříznout přední dveře, které jsme z rubové strany spojili pomocí dlouhých latí, pak pěkně kartáčkem smáčeným v saponátové vodě vydrbat každičký záhyb zdobeného nábytku, nechat oschnout na sluníčku, přivrtat jistící nožičky, zavěsit na hmoždinky, domontovat vintage věšáky a bylo hotovo. Troufám si tvrdit, že právě tahle část chodby je její dominantou, navíc permanentně využívanou, a podoba, v jaké jsem ji zvěčňovala - tedy bez bund, kabelek a bot, je v praxi v podstatě k vidění nemožná. Je tu prostě pořád obsazeno.

Zbytek už je o detailech - na jedné stěně mi visí staré ski po dědovi, kterých se táta původně nechtěl vzdát, ale nakonec mi je věnoval a já jsem za ně nesmírně ráda stejně jako za ty, které mám od pana Tomáše a které jsme přidělali za radiátor.

Nechybí tu ani moje oblíbené cedulky - tahle visí nad vstupními dveřmi ♥


Klíčník se zamilovaným sobem už znáte z dřívějších obrázků - já jen dodávám, že vzkazy i hesla se na tabulce mění s tím, co mě zrovna napadne. Občas je doladí Tomáš nějakou svou malůvkou nebo nepatrnou opravou, která zcela změní charakter původní myšlenky - docela se divím, že poslední příspěvek zůstal zatím bez povšimnutí :-).


Tak. A protože musí být pěkně nejen uvnitř, ale i venku, vkládám jako důkaz poslední dva obrázky dnešního povídání. Můj malý koutek před vstupními dveřmi si skromně zdobím s ohledem na roční období, v zimě místo lístečků jsou vidět aranže z jehličnatých větví, na jaře květináčky ožívají čersvě osazenými kvítky. V plánu je ještě malé kamené koryto, které bych ráda vysela bylinkami, ale toto je zatím jen představa - nevím totiž, zda na před deštěm nechráněném místě neutrpí rostlinky na újmě, když se voda nebude mít kam vsáknout ...

A to už je skutečně vše. Znáte teď kompletní prostředí, ve kterém žijeme, ve kterém se scházíme s rodinou i přáteli a kterému říkáme domov. Je nám tu krásně, máme se navzájem rádi a pokud je to vše doplněné ještě bonusem v podobě bytu zařízeného dle našeho vkusu, nic nám neschází. A tak by to asi mělo být všude, což vám na závěr mé snímánkové výpovědi i přeji. Totiž to, abyste se doma cítili jako v bavlnce a aby vám všem dohromady bylo tuze náramně ♥.


Motýlí špendlík

24. dubna 2014 v 16:15 | renuška |  Přišla Múza
... povídka, tentokráte na "Téma týdne - Tóny písně" ...

Tichem se k nám nesly zvuky probouzející se přírody společně s naším stále častějším zíváním, které prozrazovalo, že naše těla měla místo nekonečné vášně už dobrých pár hodin odpočívat. Ale nešlo to. Nešlo naše první setkání, jež bylo nám oběma tak vzácné pro onu příchuť zakázaného ovoce i pro samotnou zřídkavost, přejít "jen" společnou večeří a zpočátku poněkud zkoprnělým a nervózním dialogem. Byť jsme věděli, jakým směrem se večer ponese, tušili jsme a doufali, co nás čeká, trpělivě jsme sousto po soustu likvidovali obsah gurmánského přednesu na restauračních talířích, upíjeli z nablýskaných sklenic a do otevřených oken vyfukovali kouř cigaret. Připadalo nám, jako bychom chtěli odfouknout spíš čas, který se neúnavně posouval blíž a blíž k půlnoci a tím pádem i blíž a blíž k našemu odloučení na dobu neurčitou. V tuhle chvíli bych asi každého, kdo by mi chytře napověděl, že právě čas je pro každého spravedlivý, poslala do zadele; nestáli jsme o nic, co by nás okrádalo o vzájemnou společnost i o chvíle, které nás teprve čekaly. A které jsou tak pomíjivé, že sotva nastanou, jsou fuč. Tisíce lovců vzácných motýlů s prvotřídními síťkami by naše okamžiky nepolapilo, nebylo by co přišpendlit na nástěnku, nebylo by na co lákat. Všechno se smrskne do vzpomínky.
I naše láska. Zmuchlané oblečení kdesi na zadním sedadle osobního automobilu, jehož útroby se nám staly honosným lůžkem s baldachýnem, vůně nevyvětraného vzduchu tak typická pro promilované vteřiny, minuty, hodiny. Nezvykle čilý hlas moderátora z rádia bezohledně oznamující, že se nám právě dnešek stal včerejškem a zítřek dneškem, na což navazuje série tklivých melodií vhodných přesně k tomu, s čím jsme právě skončili. Nepobízejí nás, naopak nás konejší a utišují, dovolují nám se vydýchat, rozjímat, šeptat. Opakovat. Za mírného stropního světla zkoumáme své tváře, které se nám jeví úplně jinak než jak se vnímáme během "bílého dne", zdáme se sobě navzájem krásnějšími, prsty si opisujeme obrysy rtů, odtud po bradě utíkáme na své hrudníky. Kopírujeme své doteky a stydlivě se přibližujeme tam, kde už se konečně známe, ale pořád máme potřebu se znát víc a víc a víc. Při tanci je důležité poddat se hudbě, ale my máme pocit, že se právě teď hudba přizpůsobuje nám a ladí přesně tak, jak my jí svými pohyby dirigujeme. Kde zjemníme, zjemní ona, kde necháme projevit svou nezkrocenou vášeň, tam i tóny písní zvýrazní ... Songy se střídají a my se pomalu vracíme zpátky na zem, abychom koutkem oka zahlédli to, co jsme si přáli oddálit co možná nejvíce. Svítá. Už nejsme neviditelní, už nejsme tajní, už jsme dávno vystoupivší ze tmy. Pouštíme si ticho a najednou nám dochází, že jsme právě vytvořili onoho motýla, kterého si teď - čerstvě chyceného - musíme připevnit do své duše, do svých vzpomínek, a nedovolit, aby se smrskl. To se nesmí stát.
Zbývá nám necelá půlhodinka, během které se chvatně oblékáme do zmačkaných svršků, smutně se po sobě díváme a uvědomujeme si, že pro včerejšek-dnešek-zítřek je to už vše. Na jak dlouho, netušíme. Poznáváme bolest zamilovaných, kteří si neumějí představit jakkoliv dlouhou odmlku. Bez odvahy s vyhlídkou na budoucnost se líbáme a otíráme si z tváří prozrazený smutek, hýčkáme si uvnitř svého nově objeveného motýla a tak, jako se celý večer tóny podřizovaly nám, necháváme teď je, aby nám velely. Loučíme se a z reproduktorů nám naše poslední okamžiky protíná známá melodie pomalé písně Goodbye My Lover, Nashledanou má lásko ... K ní se budou vázat naše niterní záznamy, ona bude vést do našich soukromých pamětí a otevírat šuplík, kam bude už napořád patřit uplynulých několik hodin, které jsme spolu sdíleli. Ona bude tím špendlíkem, který v nás napořád nechá všechnu tu krásu žít ...


V pohádce nejen mezi skřítky

22. dubna 2014 v 17:05 | renuška |  Snímánky
Aktuální slušná zásoba snímánků byla pořízena na velikonoční pondělí na jednom úžasném hradě, o kterém jsem pořád jen slýchala samou chválu, ale zatím jsme tam všichni společně nikdy nebyli. Do karet nám hrála i nabídka na "Slevomatu", takže při všech těch "náhodách" bylo jasné, že i přes docela nevlídné počasí vyjedeme kousek za Jičín, do vesničky Staré Hrady, kde se nachází stejnojmenná památka. A že se bylo na co dívat, to tedy ano. Sotva jeden vstoupil do areálu, hned narazil tu na čerta, tu na čarodějnici, občas se po nádvoří prošla i princezna, ale to bylo zřídkakdy. Daleko spíš bylo vidět ty darebnější nadpřirozené bytosti, kterými se to všude po prostorách jen hemžilo. Stejně tak i návštěvníky; Staré Hrady jsou evidentně velice oblíbeným turistickým místem a já se po absolvování prohlídky vůbec nedivím, že se tu lidem tak líbí a mnozí se sem i vracejí, aby si dopřáli jiný okruh prohlídky a neušlo jim tak vůbec nic, co tu "místní obyvatele" předvádějí.






Hrad jako takový není ničím výrazný, mnohem působivější je samotný hlahol lidstva, doprovázený reprodukovanou středověkou hudbou. Plácek před hlavním nádvořím je vybaven poněkud línějším hlídačem, panem kozlem a běda, kdo by zazlobil! Šibenice zrovna zela prázdnotou a klec pro lumpy zrovna tak. A kdyby to nestačilo, stačí naládovat kanón ...



Zde už je samotný pan průvodce, který nás vzal do "Pohádek čaroděje Archibalda I." do zámeckého pohádkového sklepení. Tady nebudu šetřit chválou v mnoha směrech; jednak onen panoš byl nesmírně pohotový, moc dobře vyprávěl a ještě lépe se poslouchal, pobavil nás a celkově působil pohodově a stejnou náladou byla "provoněná" i samotná prohlídka. A druhak - zažili jsme snad první návštěvu historické stavby, kde se o rodokmen nezavadilo stejně tak jako o přehršel dat a událostí. Jedinou informací byl rok 13xx, kdy se čaroděj Archibald nastěhoval do Starých Hradů; odtud už následovala fantastická cesta do pohádky ...



Skřítkové Tvoříčci a Ničemníčci byli těmi prvními, se kterými jsme se seznámili. Bylo jich tam dobrých dvacet, možná víc, a každý měl své jméno odvozené od toho, co (ne)dělal. Já jsem si vypůjčila dva lumpíky - ten první se jmenuje "Lemplín" a druhý, co drží šišku, je "Nicnedělka". Mmj. víte, proč tu šišku má? My už ano a vám to také prozradím. Prý se na ní skvěle chytají lelky :-D.


Následovalo krátké zastavení ve "Vodním království", kde jsme stranou objevili studnu plnou drahého kamení ...


... odkud jsme zamířili za rodinkou obrů Zelijáše, Knedlinky a jejich maxisynkem ...



... zuby jsme drkotali v "Ledovém království", kde nás z rohu pozorovala paní Jinovatka, od stropu nás důkladně profoukla Meluzína a taky už víme, jak to vypadá, když v zimě "klepeme kosu" :-D.

Nechyběli tu ani zmrzlí mužíčci, jen jich tu mají o jednoho víc. K Pankrácovi, Servácovi a Bonifácovi na Starých Hradech přibyl ještě Bumbác. to je ten se zelenou šálou. Nebo s modrou?

Ve správné zabubákované pohádce nesmí chybět ani hladový drak. Jak můj milý drze poznamenal a doplnil tak pana průvodce, drak prý nemusí mít ani tři hlavy, mnohdy mu stačí i jedna. A že prý doma právě tu jednohlavou dračici má a je to prý pěkná saň! Vůbec netuším, koho tím myslel :-D :-D :-D.


Novinkou v hradním sklepení jsou Obří smaragdoví draci, kteří se sem probourali z pěti pater starohradských katakomb. Je tedy pravda, že v ohromném prostoru působilo celé seskupení osvícené smaragdovým zeleným světlem opravdu monstrózně. Tedy až na jednoho, který právě prochází nemocí zvanou "pubertulus" (nebo tak nějak) a má kůži samý pupínek. Ten zůstal raději schovaný ve tmě ...

Posledním zastavením pak bylo samozřejmě "Peklo" včetně školy a přísné paní kantorky, která nezbedné studentíky, kteří neuměli, trestala tím, že se museli poctivě umýt. A když neuměli ani příští hodinu, museli použít i mýdlo!!!
Bavila mě i pekelná "píchačka", kde Lucifer Podpantofel musel pravidelně hlásit svůj odchod a příchod a běda jemu! Lucifera Honoráta, jeho žena, si s ním servítky nebere, je to totiž dáma! A taky šéfka celého pekla.


A najednou byl konec. Rozloučili jsme se s pohádkou, rozloučili jsme se se Starými Hrady a vyrazili zpátky domů. Když se mi po dotaze: "Tak jak se vám, kluci, dnešní výlet líbil?" dostalo odpovědi: "Ale jó, dobrý.", a to rovnou třikrát, řekla jsem si: "Ale jo, dobrý." Protože tohle hodnocení je u nás na žebříčku dobrého dojmu na jedné z těch nejvyšších příček. Jsem ráda, že kluci ještě stále ochotně jezdí s maminkou na výlety, že se při prohlížení fotek ještě pořád můžu těšit z toho, že tam jsou se mnou oba dva. Ale kdo ví? Třeba je tohle skromné rodinné cestování bude bavit pořád a mně vůbec nebude vadit, když nás ve finále bude jezdit třeba i víc. Nu, uvidíme ...

Letošní velikonoční putování je za námi, do budoucna už nám ale v kalendáři blikají další dvě společné akce; na ty si ovšem budeme muset počkat až do léta. A do té doby ... však já zase něco vymyslím :-).






Veselé velikonoce ... a štěstí na dlani :-)

21. dubna 2014 v 8:25 | renuška |  Snímánky



... ať máte toho svého štěstí plné dlaně nejen o velikonocích, ale i po všechny dny příští ...
Krásné svátky, krásné jaro ♥




V Ulici

18. dubna 2014 v 16:36 | renuška |  Jak to vidím ...
S mým sledováním televiních seriálů je to asi tak - i kdyby v TV "běžel" třeba i ten the best román na prokračování, nějak to nedávám. Nějak nezačnu. A když nezačnu, tak ani nenaskočím třeba ve čtvrtce. Unikl mi nyní reprízovaný "Vyprávěj", na který slýchám jen samou chválu a určitě vím, že by mě bavil ohromně moc. Nestihla jsem ani premiérový díl série "První republika", za což jsem si od sestřičky vyslechla pokárání, protože je to prý jeden z těch nejlepších dobových seriálů vůbec. U nekonečné Ordinace jsem podlehla jen prvním třinácti dílům nebo ... no dokud nezemřela Gita. Primácké parády mě míjely už od "VéKáVéček", takže ani Cesty domů apod. jsem nezařadila do svého sledovacího programu. Vzpomínám, že jsem proti tomu pravidelně usedala k "Cukrárně", "Místu nahoře", "Místu v životě" a možná i dalším, které už si nepamatuji. Ale to už je dáááávno. Daleko radši své oči upínám k tištěným řádkům knih, které mě zkrátka naplňují mnohem víc. Jen teď s jarem poněkud rychleji usínám a tím pádem se rapidně zmenšuje skore přečtených stránek za den. Ale já to doženu :-).
Musím se ale k něčemu přiznat. Už je to pár týdnů, možná měsíců, kdy od pondělí do pátku prožívám štrapáce s hrdiny z ulice. Tedy z Ulice. Není to o tom, že jsem se stala závislou fanynkou Hejlových, Nyklových, Liškových a ostatních, je to o tom, že s nimi, u nich odpočívám. Vypínám. Asi vám to bude k smíchu, ale zamilovala jsem se do třech pánů, kteří mě fakt baví, vlastně, ono jich je daleko víc. Suchý humor "kriminálníka" Jardy Hejla, věčná trpělivost Lumíra Nykla, lidskost nevěrníka Oldy Farského, galantnost a láskyplnost tatínka Lišky, vřelost pana Peška, gentlemanství "santusáka" Eddieho, přílišná touha po dokonalosti doktora Libora, buranství a pozérství Miloše Knoblocha, nezdravé sebevědomí Mikiho a pubertální období Borise a mladého Lišky - ti kluci jsou skvělí. A úplně nejvíc mě do kolen dostává Henry, protože on je prostě typ chlapa - tedy v seriálu, jinak soudit nemohu - kterému bych skutečně padla do náruče a mileráda bych v ní zůstala co možná nejdéle. Pokud by mě v ní tedy chtěl držet.
Líbí se my ty povahy, co se v Ulici míchají; za tu krátkou dobu, co ji sleduji, se její hrdinové vyvíjejí, tu k lepšímu, tu k horšímu, s ohledem na situace, které právě prožívají. K některým jejich krokům mám výhrady, jindy mě udivují, že i přes předepsaný scénář by v reálném životě takto zareagoval málokdo a jindy zase mnohý. Podobají se normálním lidem, prožívají podobné radosti i starosti, někdy je možná vše příliš zveličené, ale to k televizní produkci patří. Přesto, i se samozřejmým nadhledem, si ty hodinové podvečerní dýchánky užívám. Zpravidla býváme po večeři, mám uklizenou kuchyň, děti mají hotové úkoly, nehrozí tedy, že by po mě někdo něco mohl chtít. Maximálně zazvoní telefon, ale to bývá zřídkakdy, protože u nás je tak mizerný signál, že k těmto momentům dochází vážně jen sem tam. A Tomáš? Ten si těch šedesát ulicových minut užívá stejně jako já - sedíme totiž proti obrazovce oba a v příhodných chvílích ještě spolu konzultujeme, proč co a jak. Přičemž mu vůbec nevadí, že miluji Henryho a že mě fascinují Jardovy slovní obraty a že obdivuji učitelku Hejlovou, že prožívám Lenčino těhotenství i období nevěr u Farských, že žasnu nad tím, jak jsou všechny děti tak dokonale hodné - tedy až na Mikuláše, že je Miládka i přes vyšší věk pořád tak hloupě naivní, že Adriana snad už konečně dostane rozum a Ivana šanci, že ... že mě Ulice prostě baví :-).

PS: Už máte Lumíra Nykla na ve svých "přátelích"? Když má teda ten fejsbůk ... :-D


Předvelikonoční úvahy ... a taky přání

17. dubna 2014 v 16:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Minulý rok jsme na velikonoční pondělí pořídili fotografie kluků s pomlázkami v rukách, kdy zem pokrýval čerstvý sníh. O jarním počasí jsme si mohli nechat zdát, byť tradice fungují bez ohledu na vítr i déšť. Alespoň tedy tam, kam místo koledování společně všichni už několikátou sezónu míříme - zámky, hrady, jarmarky, veselice. Zkrátka místa, kde to žije, kde něco pěkného a nového uvidíme, něco dobrého okoštujeme a volný den si společně vychutnáme poznáváním svátečně naladěných památek.
Stejně tak je tomu i letos; v rámci východočeského kraje opět volíme jednu známou destinaci, kde míníme pondělíčko pondělí strávit. Jen páni synáčci naše nadšení sdílejí čím dál tím méně, daleko radši by zůstali doma, protože "tam" už byli a vůbec je to nuda! Ale to mají, hošánkové, smůlu! Ono to člověku dojde až časem, že chvíle strávené s rodinou jsou nejen těmi nejhezčími, ale i těmi nejvzácnějšími. Nebude dlouho trvat a děti roztáhnou křídla, vyletí z mé náruče do náruče daleko mladších, svobodných a moderních slečen a na cestování s maminkou už pomýšlet zdaleka nebudou. Snad tyto časy ještě na chvíli vydrží - alespoň než starší Ondra vyjde základní školu a bude pokračovat dál, zdaleka už ne tak blízko, že by mu stačilo párkrát šlápnout do pedálů, a byl by z "ústavu" doma. Už teď se smiřuje s dojížděním a kdo ví, zda ne i s novým, dočasným "domovem", tedy tím internátním. Ovšem na tyto úvahy je opravdu ještě dost času ... myslím ...
Zpátky k velikonocům - jak miluji vánoce, tak zmrtvých vstání Ježíše neslavím téměř vůbec. A můžou za to koledníci. Dříve platilo, že do dvanácté ať si šlehají, ať s pomlázkami okupují byty vilných dam a slečen, které se jim odvděčí tu vařeným vajíčkem, tu něčím dobrým na cestu a hlavně. Hlavně slivovičkou nebo jinou kořalečkou (mamka to vždycky vychytala, protože pánové chtěli popíjet i s ní a tak ona fikaně do svých panáčků točila si pramenitou vodu, aby večer nepadla "únavou" stejně jako nářezuchtiví samečci). Jenže v dnešní době chodí opilci od desáté do desáté, na čas nehledí, rámus dělají, bordel je možná ještě výstižnější slovo. O vajíčka zájem nemají, jen nalít, seřezat a jít o dům dál. Přátelské posezení se protahuje z minut na hodiny, pohádky v televizi si od vánoc každý pamatuje a pročekat zavřená v bytě celý den kvůli pár "dobrodincům", kteří se snaží onu pomlázkovou tradici dodržovat, považuji marněním času. Jako mnohem efektivnější vidím právě možnost využít volného dne a vyrazit ven. Pryč. Do světa.
To, že velikonoce jako takové moc nemusím, ale neznamená, že si nevyzdobím byt. Ostatně právě tyto křesťanské svátky vč. těch velikonočních jsou těmi jedinými, díky kterým na pár dní okořeníme specifickými dekoracemi stoly, dveře, okna, mnozí si ověsí venkovní stromek plastovými kraslicemi (vocaď pocaď zase!). Děti si nosí ze školy úkoly, které často spočívají v tom přinést si určitý počet vejdunků, vrbových proutků, velikonočních obrázků, semínek na zasetí (Honzík si zasel hrách a vyrost mu jetel, to je ale hospodář!), kde vše užitečně využijí a doma pak hrdě vystavují své vlastnoruční výtvory. S tím mám trochu problém, protože pestrost školní práce jaksi nezapadá do barevného konceptu našeho bytu, takže ... něco málo rozdáme, něco upíchneme doma, něco schováme na příště. A tak se mi v krabičce s nadpisem "Velikonoce" kupí už nějaká ta kraslička, papírový zajíc, beránka na magnetu mám na lednici pro jistotu celoročně; mamka ještě pořád rok co rok vytahuje slepičkový závěs, který jsem vyráběla kdysi v družině. A zásoby se stále rozšiřují :-).
Asi bych nebyla daleko od pravdy, kdybych chtěla tvrdit, že podobně to má doma každá rodina, takže vlastně nečtete vůbec nic neznámého, naopak. Možná že i vy zrovna teď přemýšlíte, kam v pondělí vyrazit, kam pověsit ten veselý obrázek kuřátka a kam položit mističku s krepákovou trávou a jedním strakatým, lehce nakřáplým vajíčkem, abyste dítěti udělali radost. Nebo naopak zaděláváte na mazance, dokupujete obtisky a cukrátka pro malé koledníky, škrtáte ze seznamu dvě lahve rumu a přepisujete je na fernet, leštíte poslední okno a chvátáte, abyste v neděli "jenom" dodělali vejce, upekly věnečky, připravily jednohubky, pořádně setřely a zametly a připravily se na pondělní rej. To vše s myšlenkou, aby to už bylo za vámi. Ať už je to tak či onak, přeji vám krásné, snad sluníčkem prozářené prodloužené víkendování, ať se vám velikonoce vydaří tak, jak si představujete a hned v závěsu slibuji článek o těch našich, provýletovaných.





"Renuščiny zobky"

13. dubna 2014 v 15:20 | renuška |  Snímánky
Pravda, svět jsem neobjevila, ani žádná planeta po mně asi pojmenovaná nikdy nebude, ale jedna věc přece jen ponese jen a jen mé jméno. Tedy "renuščino" - mimo blogu a básnické sbírky a tak vůbec ...
O tom, že existují webovky, které jsou specifické tím, že si můžete nakombinovat svůj druh müsli, jsem věděla už dávno, ale teprve nyní, když jsem mohla ochutnat jejich produkt, který volně prodávají, jsem se rozhodla mixovat sama. Na www.mixit.cz to totiž jde. A pěkně podle chuti - nejdřív zrní čiliže cereální základ, pak sušené ovoce mnoha chutí a nakonec hromada křupavých ořechů - co má kdo rád. Přidávala jsem do e-shopového košíku suroviny, dokud jsem nenaplnila kapacitu, poměrně rychle jsem vymyslela název své budoucí dobrotě a pak už jen stačilo vybrat aktuální jarní tubus a objednat. Do týdne jsem měla müsli doma a od té doby ... zobu a zobu a zobu ...


Krásné jarní malůvky na šikovných pevných tubusech jsou natolik roztomilé, že určitě najdou uplatnění i po úplném vyprázdnění ... Honzík si už předem jeden zamluvil - předpokládám, že v tom bude schovávat další své vzácné poklady :-).

A kdo by mi nevěřil, tak tady je etiketa "Renuščiných zobků" pěkně v detailu - to kdybyste si chtěli opsat recept ;-).

Já mám svou směs nejraději nasucho, Honzík si ji zalévá mlékem, Ondra zatím neochutnal. Díky sušenému ovoci - švestkám a pak také banánům v medu mají müsli opravdu skvělou chuť, naopak kokos i plátky mandlí jsou tam jen do počtu; nevadí, ale nejsou ani nezbytné.

Jak jsem psala v úvodu - nic světaborného jsem neobjevila, ale to neznamená, že ze svého malého soukromého objevu nemám radost. Naopak. A už teď se těším, až budu mixovat příště. Mňam.


Hodinovým hotelům odzvonilo ...

9. dubna 2014 v 16:57 | renuška |  Přišla Múza
... povídka k "Tématu týdne" ...

Není to snad nějaká výsada pro vyvolené, ani známka sociálního postavení ve společnosti, je to ale přece něco vzácného, k čemuž se nikdy nedá donutit, nemůžete si to koupit, nemůžete lusknout prsty a mít to. Odkódovat tu neobvyklou vstupenku netrvá lidem zpravidla dost dlouho, v počátcích je to otázkou pár dní. Bohužel pravděpodobnost návratu je více než mizivá, protože poprvé to má to svoje kouzlo, které už se podruhé ani potřetí nepodaří aplikovat. Už to prostě nejde. Adrenalin se z té nejvyšší hladiny trochu stáhne dolů a je po všem. Do Města v Oblacích se zkrátka podíváte jen s největším štěstím a o to víc je třeba chtít to. Být tam.
Zvláštní - mezi mrakodrapy, od jejichž oken se odráží tlumený měsíční svit (jen pro pořádek, ve Městě v Oblacích svítí jen měsíc, protože právě jeho hrátky se světlem dodávají všemu dění tu správnou intimitu) a kterých tam stojí dost na to, aby pokryly všechen ten lidský zájem, není vůbec žádný rozdíl. Jsou naprosto stejné, ani číslem se neliší - všechny mají adresu "Vysoký dům č. p. 1, Město v Oblacích, PSČ 00000-00". A přece do nich každý, kdo má tu čest, trefí a najde pokoj, který má sdílet s tím ... ale to už předbíhám, k tomu se ještě dostaneme. Další zajímavostí je bezesporu čas. Utíká jako na Zemi, ale přece jinak. Hodiny tu platí, ale jejich délka se naprosto liší. Co běžně trvá minutu, tady se nafoukne na šedesátinásobek, tedy jednoznačně výhra pro všechny ty, kteří sem mají namířeno. Právě oni shání čas, potřebují ho víc, ale tak, aby to nikdo jiný nezpozoroval, aby nikdo jiný nevytušil, že se něco děje. Posledním bonusem pak je fakt, že byť bychom v Městě v Oblacích potkali člověka, kterého důvěrně známe, je to náš příbuzný či kamarád, soused, kolega, tady pro nás bude naprosto cizí osobou. Jsme tu anonymně a tak jako jsou oni neznámí nám, jsme neznámí my jim. Platí tu samozřejmosti, které by kdekoliv jinde byly snůškou naivních představ, přičemž právě ty byly architekty, staviteli, projektanty, kteří město vybudovali.
Je asi zcela patrné, jací návštěvníci sem přicházejí. Ovšem i tady platí jisté pravidlo. To nejpřísnější a zároveň jediné, není třeba plnit tři princeznovská přání, stačí jen splňovat kriterium, bez něhož vstupenku nikdo nezaktivuje, i kdyby se na hlavu stavěl. Město v Oblacích patří těm, které spaluje dosud nenaplněná vášeň. Kteří jsou k sobě připoutáni neviditelným dlouhodobým pojítkem a vědí, že na Zemi není možné realizovat jejich sny. Pobytem ve městě se negují černá svědomí, zapomíná se na skutečný život, podléhá se lásce, která má mnoho podob, ale pořád je to ona. Není to ta prvoplánová, ta rychlá, ta krátkodobá. Je to cit, dalo by se říci, větrem ošlehaný, ale jaksi neúplný. Je to vzájemná, nevysvětlitelná přitažlivost, chtíč, chcete-li i zakázané ovoce, to vše dohromady, ovšem podložené emocemi. Završení nekonečného příběhu. Sdílení s člověkem, kterého na Zemi můžete milovat sebevíc, ale nikdy k němu nebudete mít úplně otevřenou cestu zrovna tak jako on k vám. Cítíte-li oba nutkavou potřebu nějak to všechno vzrušující napětí vypustit, prožít, jste vhodnými kandidáty pro návštěvu Města v Oblacích.

Na ceduli umístěné nad vstupní bránou je zdobným písmem napsáno: "Už nikdy se sem spolu nepodíváte. Vítejte ve Městě v Oblacích!" Ručičky hodinek se automaticky začnou posouvat odlišně od zemského času, vy oba roztouženě a nedočkavě, možná i trochu nervozně kráčíte směrem k mrakodrapu č. 1 a zoufale chcete, ať tohle nikdy neskončí, byť víte, že konec je na dosah ruky. Máte vzácnou šanci tu být a víte proč tu jste a proč tu jsou všichni ti lidé, které právě míjíte. Zdají se vám povědomí? Možná ... ale úvahami se tady určitě zaobírat nechcete. Časový bonus patří jiným aktivitám. Tak hodně štěstí. A lásky. Na shledanou na Zemi.



Techagro 2014 z holčičí perspektivy

7. dubna 2014 v 16:10 | renuška |  Snímánky
Od neděle do čtvrtka jsem si žila byla v Brnisku. Už počtvrté zas osm let stejný penzion, který mi po čtyři noci a pět dní nahrazuje moje nejmilejší "doma", už počtvrté za osm let stejné výstaviště, které letos pohltilo rekordní počet návštěvníků, vystavovatelů, strojů. Přelom března a dubna pro mě zkrátka znamenal jediné - Techagro 2014. V obležení kolegů, zákazníků, zemědělské techniky, zvyšujícího se počtu vytočených sudů krkonošského piva trávila jsem slunečné dny od ranních devíti do pozdních téměř osmi hodin, abych se postarala o vyprahlá hrdla těch, kteří do naší expozice zavítali a projevili zájem. O nás i o mašinky, které jsme nabízeli. Mnohým mohlo přijít mé vyskočení ze stereotypu jako výborný druh zábavy a jakési vyhození si z kopýtka, ovšem omyl! Nával lidstva byl opravdu nevídaný a tak jsem se stále točila na nohou, tu s prázdnými kelímky do kontejnerů, tu s plnými o rozličném obsahu za těmi, kteří žíznili. Do toho káva třikrát jinak, nealko, tácek s chlebíčky, došel cukr!!!, sušenky a vůbec všechny takové radosti ... když píšu, že to byl mazec, tak to byl vážně MAZEC! Za první dva dny mě tak bolely nohy, že jsem byla ráda, když jsem se svalila po večeři na válendu a usnula s naivní představou, že druhý den to bude mírnější. Teprve ve středu mě napadlo si trochu ulehčit obsluhu pípy a dřezu, ovšem únava už se na mě podepisovala i za účasti odpočinku. Kolegové měli ze mě legraci, když jsem jejich příkazy typu: "Dvě velký piva, tři malý, čtyři kafe, z toho dva turky, dvě rozpustný, pak ještě dvě vody - spíš asi vobyčejný ..." prostě nestíhala a objednávky vykrývala na etapy a mnohdy i špatně, protože jsem většinou na něco zapomněla. Omluvou mi snad může být to, že stíhat tři muže najednou s tím, že každý po mně chce něco jiného, zkrátka není v mých silách. A to zrovna tak, jako v jejich silách nebylo uklidit si po sobě židli nebo misku po obědě.
Ale abych tu jen nevrzala - než dojde na obrázky - těší mě, že se naší firmě podařilo opět vybudovat důstojné stanoviště, ve kterém jsme mohli své zákazníky pohostit. Že se nám vyvedl i nějaký ten prodej zemědělské techniky, které je k dispozici tolik značek, že obstát v takové konkurenci je opravdu zázrak. Ve finále i to nádherné počasí hrálo do karet těm, kteří by v případě deštivých dní raději zůstali doma na kanapi. A tedy i nám. A když k tomu připočtu ještě ty výborné a především pak zasloužené večeře v kolibě, musím konstatovat, že zase tak hrozné to nebylo a těch pět dní se to náročné martyrium vydržet dalo. Tudíž mi z toho vychází jasné přání: Kéžby se nám stejně tak dařilo i za další dva roky, na Techagru 2016.

Stánek před pavilonem G, kde jsme od neděle do čtvrtka prezentovali značky zemědělské techniky, které zastupujeme. Po venkovní pravé straně jsme měli ještě rozmístěné dva stolky se židlemi, které byly víceméně stále obsazené našimi klienty, což je jen a jen dobře. I utužovat vztahy je třeba.




Žlutou barvu jara zastupuje italská značka Sgariboldi, která nabízí krmné vozy. Naše firma je dovozcem do ČR a já si tady neodpustím malé zastavení, protože ... po dva dny zde pobývali zástupci z Itálie a když nebyl po ruce kolega překladatel, jala jsem se s nimi baviti já - nikoliv však italsky, tady jsem zvládla jen pozdravit, popřát hezký den, poděkovat, nabídnout, rozloučit se (zkrátka takové ty známé krátké fráze), nýbrž anglicky. Už je to pomalu dvacet let, kdy jsem opustila střední školu a cizí jazyky jsem byla nucena využívat minimálně, takže mnoho slovíček skončilo ... no vy víte, kde. Ale přece jsem to dala, i s jistými nedostatky, a fakt, fakt jsem za to ráda a tak trochu jsem i na sebe pyšná. Za odměnu jsem při rozloučení dostala polibek na ručku od galantního pana itala a připadala si jako Dona Renatina :-).



Za červené vede jednoznačně srdcovka, Massey Ferguson. Sklízecí mlátičky i traktory jsou prostě mazlíci, rudí ďáblové, frajeři největší. Ty jejich "čumáky" ... takhle nějak vypadá posedlost ... :-D S jedním z nich, byť už je mu prá let, jezdí můj pan nejkrásnější traktorista, a uznejte sami, když se to spojí dohromady, není možné odolat ♥.

Během posledního dne, kdy vznikaly téměř všechny mé fotozáznamy, se ke mě přidal i jeden z kolegů prodejců, pan Michal. Je to príma chlápek s jiskrou v oku, s velkým charisma, kterého využívá zvláště při jednání se svými klienty. O tom že umí, o tom žádná ...

Tady je důkaz, že na techniku, které málokterá holčičí duše fandí, se dá pohlížet i jinak. S rozkvetlou zelení totiž vypadá dobře každá mašina :-).




Téměř každý den jsem posílala přes fb zdravici domů - že jsem jako celá, zdravá, veselá ... o únavě jsem prohodila jen pár slov, ale z obrázků jsem chtěla působit svěže. Tak snad se zadařilo. :-)

A víte, co bylo na celém Techagru to nejhezčí? Když jsem se ve čtvrtek v devět hodin večer viděla po pěti dnech s rodinou - Tomáš i mladší Honzík na mě čekali na určeném "předávacím" místě a já jsem stihla akorát zavolat "Ahoj!", načež mě Honza tak pevně objal, obličej schovaný mezi rameny a mnou, abych mu neviděla do očí a jen podle otřásání jeho tělíčka tušila, že pláče a snaží se to utajit. Já své slzy neschovávala. Tyhle shledávací ať si klidně vidí, kdo chce. Právě kvůli nim jsou návraty zpátky domů vždycky tak krásné ♥.