close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Z lásky? Z povinnosti ...

27. března 2014 v 16:59 | renuška |  Přišla Múza

... povídka ...

"Na tom přece nezáleží, jestli jsme nebo nejsme rozvedený! Nebo jaký teď žijeme životy! Sakra! Je to Tvůj syn! Pořád! Už od narození! Tenkrát, když jsme si ho z nemocnice přivezli domů, každej konstatoval, že je po tobě. A já jsem si říkala něco o spravedlnosti, že se s ním morduju, pomalu o sobě nevím, a on má pak ze mě ... "akorát" mě! Díky bohu, že ho mám já. A pak´s ho začal ztrácet tím tvým věčným a nekonečným "zprácedopráce", ať už byla práce cokoliv. Respektoval jsi jeho samostatnost jako já, vyrůstala z něj jasně čitelná osobnost se zřejmým a naprosto jednoznačným názorem na život. Jako malej miloval rohlíky, to mu vydrželo doteď, ale opít se jimi nenechal nikdy. Takovýho kluka nikdy nevočůráš. Nevoblbneš.
Nikdy nepřiznal konkurenci ve svým mladším bráchovi, kterej se v tobě vidí. Nikdy mu nezáviděl tvou pozornost, tvůj zájem, tvou štědrost - citovou i emoční, kterou postrádá pořád víc a víc. Tím víc, čím víc ty se mu vzdaluješ a čím víc o něj přestáváš stát. Tady nejde o dětský taškařice na fotbalovým hřišti, kdy jeden má na noze míč dýl než ten druhej. Tady jde o pouto. O krev. A fakt nemá smysl přemejšlet, kdy naposledy měl rozbitý kolena nebo vodřený lokty. Vidí dál a ty ho podceňuješ, protože si v hloubi duše uvědomuješ, že je to moc silný soupeř, kterýho máš mít správně na svý straně a ne proti sobě. Ale to ty asi vůbec nechápeš, že na to jdeš z tý špatný stránky. A tak děláš ukřivděnýho velkýho tátu, kterej svýho kluka trestá tím, že na něj prostě kašle. Že mu není schopnej k narozeninám ani zavolat a jen pošle vzkaz, což je ubohost největší. Tolik tě stojí těch padesát kroků, který bys za ním musel dojít, abys mu to řek sám z očí do očí? Z povinnosti? Abys prostě aspoň, když už jsou ti milejší cizí ratolesti, nechal tu svou ješitnost chvíli odpočívat a dovolil si na pár chvil bejt zase lidskej. Zase táta?"

Marcela s bušícím srdcem dokončila svůj monolog, který pouštěla do staršího typu mobilního telefonu, nahlas oddechovala, snažila se dočasně nedostupnými slinami navlhčit svá vyprahlá ústa, protože těch slov teď ze sebe vysypala tolik, že skutečně nutně potřebovala svlažit hrdlo. Čekala na odezvu. Tedy po pravdě, nečekala spíš, že by svou připravenou řeč mohla pronést bez jediného přerušení od začátku až do konce a ještě víc nepředpokládala, že jí v půlce proslovu bude do uší tůtat přerušení spojení. Zvlášť, když se tohle opakuje každý rok; vlastně každý půlrok, ale svátky už nemá smysl řešit. Každopádně teď věděla, že na druhém konci je pořád ten, komu její slova patřila, kdo je měl vyslyšet a kdo by je měl vnímat. Ne jen poslouchat, ale VNÍMAT. Je přece máma, musí pro svoje děti chtít jen to nejlepší. Už jen ten zázrak, že se narodily, že všichni čtyři mohli společně pár let žít, se dá považovat za jedno z nejdůležitějších období jejich života. A ať je to teď jakkoliv, kluci mají pořád jednu mámu a jednoho tátu... Asi mizerná obhajoba. Asi zbytečný hovor. Asi k ničemu úplně všechno.

"Podívej se, ty mi nemáš co poroučet, co já mám nebo nemá dělat! Začni se starat sama o sebe a neřeš tady blbosti. Není mou povinností svýmu synovi přát k narozeninám. Tečka. Čau."

Arnošt zavěsil. Tyhle srdceryvné nářky už ho fakt nebaví. Rok co rok. Co je mu po tom? Ten kluk si za to může sám, že s ním moc nechce být v kontaktu. Jeho problém. Tyjátr skončil a zase bude chvíli klid. Cukající koutky úst vyměnil za usmívající se tvář, spokojeně mrkl na svou manželku a pustil se znovu do práce. Do večera musí mít tu pergolu hotovou, tak žádné další hloupé zdržování!

KONEC

Poznámka autorky: Bohužel, žádná ze zde uvedených osob není pouze fiktivní postavou, čili podobnost se skutečně žijícími osobami není vůbec náhodná.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mi - lada Mi - lada | Web | 28. března 2014 v 6:40 | Reagovat

Hned mi bylo jasné, že příběh je napsán dle skutečnosti. O to smutnější je. Chlap jeden zatracená, jak je možné, že si neuvědomuje o co přichází.

2 Sentencia Sentencia | Web | 28. března 2014 v 15:58 | Reagovat

Co k tomu říct... zkrátka... je až neuvěřitelné, jak dokáží být někteří lidé ignorantští, sebestřední a sobečtí. Bohužel dokud oni sami nebudou chtít, druzí je těžko změní nebo donutí k zamyšlení. Můžeme jenom doufat, že to dotyčnému jednou dojde a uvědomí si, o co všechno přišel...
Co se týče formy povídky - trochu mi vadí, kontrast mezi tou vznosnou slovní zásobou a obraty a obsahem té promluvy. Nějak si neumím představit, že bych v takovém afektu takhle mluvila... ale to je jen můj osobní názor :)

3 Marie Marie | 2. dubna 2014 v 16:08 | Reagovat

To co již uteklo se nevrátí,ale má babička říkávala,že boží mlýny melou pomalu,ale jistě.Hlavně,že má tebe milující maminku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama