Březen 2014

DIY: Skořápkový lustr

29. března 2014 v 16:33 | renuška |  Snímánky
Velikonoce se kvapem blíží a i když je zdaleka neslavím tak jako vánoce (dalo by se říci, že je u nás již několik let pravidlem vyjet si ve sváteční pondělí někam na výlet a nejinak tomu bude i tento rok), letos jsem si slíbila, že si byt přece jen maličko vyzdobím. Protože mě čeká příštích pět dní mimo domov, pustila jsem se již teď do lehké dekorace lustru za pomocí těchto běžně dostupných pomůcek:
  • vymyté a vyschlé půlky skořápek (stačí naklepnout vajíčko nožem a docela se povede jeho obal pravidelně rozpůlit)
  • bílá bavlnka nebo pevnější provázek
  • přírodní lýko
  • tavná pistolka
  • větvička vrby

Pro příslušný počet skořápek si uvážeme mašličky z lýka, na které připevníme ještě stejně dlouhé, v koncích svázané, provázky. Takto hotovou ozdobu pak nalepíme na vršek skořápky za pomocí tavné pistolky. Následně si vezmeme vrbový proutek, který by měl být delší než nejširší obvod lustrového "klobouku" a všechny "polovejdunky" na větvičku navlékneme. Doporučuji proutek před použitím lehce prohnout do požadovaného tvaru, aby byl ve finále poddajnější a dalo se s ním dobře pracovat. Jakmile máme ozdoby navlečené, stočíme vrbu napevno kolem lustru a konce propleteme a pro jistotu ovážeme provázkem. Pak už jen stačí rovnoměrně rozprostřít zavěšené skořápky a je hotovo.



Samotné navěšování na lustr může být trochu obtížnější, proto doporučuji mít po ruce někoho, kdo bude ochotný vám na chvíli vypomáhat. Já jsem to zvládla sama, ale při první zkoušce, která se nezdařila a bylo nutné závěs předělat, mi sekundoval Honzík. Tehdy jsme totiž místo pevné větvičky použili pouhý provázek, který byl tak "živý", že si stále dělal, co chtěl a pořádně na lustru nedržel - spíš se sesmekával. Proto zvláště tady kladu důraz na pevné "oko", na které budete vajíčka věšet.

Jak už jste si asi u mě zvykli, všechny dekorace dělám vesměs jednoduché, vhodné k dalšímu dozdobování, tu můžeme použít barevnou stužku, tu peříčko, hodila by se i nějaká ta sušina, záleží na vkusu každého. A má-li někdo na mě dotaz, proč jsem pracovala s půlkami skořápek a ne s celými vejdunky, jak se mě ostatně ptal i pan Tomáš, odpovím vám úplně stejně: S celými vejci pracuje každej, takhle je to aspoň zajímavější!" :-D

TIP NA ZÁVĚR: Kdo nemá lustr vhodný pro podobné aranžmá, může podobně ozdobit třeba garnyže - docela dobře si umím představit skořápkovou záclonku - jen ta spotřeba vajíček bude asi daleko větší.





Z lásky? Z povinnosti ...

27. března 2014 v 16:59 | renuška |  Přišla Múza

... povídka ...

"Na tom přece nezáleží, jestli jsme nebo nejsme rozvedený! Nebo jaký teď žijeme životy! Sakra! Je to Tvůj syn! Pořád! Už od narození! Tenkrát, když jsme si ho z nemocnice přivezli domů, každej konstatoval, že je po tobě. A já jsem si říkala něco o spravedlnosti, že se s ním morduju, pomalu o sobě nevím, a on má pak ze mě ... "akorát" mě! Díky bohu, že ho mám já. A pak´s ho začal ztrácet tím tvým věčným a nekonečným "zprácedopráce", ať už byla práce cokoliv. Respektoval jsi jeho samostatnost jako já, vyrůstala z něj jasně čitelná osobnost se zřejmým a naprosto jednoznačným názorem na život. Jako malej miloval rohlíky, to mu vydrželo doteď, ale opít se jimi nenechal nikdy. Takovýho kluka nikdy nevočůráš. Nevoblbneš.
Nikdy nepřiznal konkurenci ve svým mladším bráchovi, kterej se v tobě vidí. Nikdy mu nezáviděl tvou pozornost, tvůj zájem, tvou štědrost - citovou i emoční, kterou postrádá pořád víc a víc. Tím víc, čím víc ty se mu vzdaluješ a čím víc o něj přestáváš stát. Tady nejde o dětský taškařice na fotbalovým hřišti, kdy jeden má na noze míč dýl než ten druhej. Tady jde o pouto. O krev. A fakt nemá smysl přemejšlet, kdy naposledy měl rozbitý kolena nebo vodřený lokty. Vidí dál a ty ho podceňuješ, protože si v hloubi duše uvědomuješ, že je to moc silný soupeř, kterýho máš mít správně na svý straně a ne proti sobě. Ale to ty asi vůbec nechápeš, že na to jdeš z tý špatný stránky. A tak děláš ukřivděnýho velkýho tátu, kterej svýho kluka trestá tím, že na něj prostě kašle. Že mu není schopnej k narozeninám ani zavolat a jen pošle vzkaz, což je ubohost největší. Tolik tě stojí těch padesát kroků, který bys za ním musel dojít, abys mu to řek sám z očí do očí? Z povinnosti? Abys prostě aspoň, když už jsou ti milejší cizí ratolesti, nechal tu svou ješitnost chvíli odpočívat a dovolil si na pár chvil bejt zase lidskej. Zase táta?"

Marcela s bušícím srdcem dokončila svůj monolog, který pouštěla do staršího typu mobilního telefonu, nahlas oddechovala, snažila se dočasně nedostupnými slinami navlhčit svá vyprahlá ústa, protože těch slov teď ze sebe vysypala tolik, že skutečně nutně potřebovala svlažit hrdlo. Čekala na odezvu. Tedy po pravdě, nečekala spíš, že by svou připravenou řeč mohla pronést bez jediného přerušení od začátku až do konce a ještě víc nepředpokládala, že jí v půlce proslovu bude do uší tůtat přerušení spojení. Zvlášť, když se tohle opakuje každý rok; vlastně každý půlrok, ale svátky už nemá smysl řešit. Každopádně teď věděla, že na druhém konci je pořád ten, komu její slova patřila, kdo je měl vyslyšet a kdo by je měl vnímat. Ne jen poslouchat, ale VNÍMAT. Je přece máma, musí pro svoje děti chtít jen to nejlepší. Už jen ten zázrak, že se narodily, že všichni čtyři mohli společně pár let žít, se dá považovat za jedno z nejdůležitějších období jejich života. A ať je to teď jakkoliv, kluci mají pořád jednu mámu a jednoho tátu... Asi mizerná obhajoba. Asi zbytečný hovor. Asi k ničemu úplně všechno.

"Podívej se, ty mi nemáš co poroučet, co já mám nebo nemá dělat! Začni se starat sama o sebe a neřeš tady blbosti. Není mou povinností svýmu synovi přát k narozeninám. Tečka. Čau."

Arnošt zavěsil. Tyhle srdceryvné nářky už ho fakt nebaví. Rok co rok. Co je mu po tom? Ten kluk si za to může sám, že s ním moc nechce být v kontaktu. Jeho problém. Tyjátr skončil a zase bude chvíli klid. Cukající koutky úst vyměnil za usmívající se tvář, spokojeně mrkl na svou manželku a pustil se znovu do práce. Do večera musí mít tu pergolu hotovou, tak žádné další hloupé zdržování!

KONEC

Poznámka autorky: Bohužel, žádná ze zde uvedených osob není pouze fiktivní postavou, čili podobnost se skutečně žijícími osobami není vůbec náhodná.


Sladké od srdce

24. března 2014 v 16:37 | renuška |  Snímánky
V sobotu jsme slavili. Můj milý a zároveň nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš, měl první "popadesátiny" a starší syn Ondra se dočkal třináctky, doufejme, že šťastné. Zatím jsem se snažila téměř pokaždé společně s věcnými dárky pro oslavence připravit i dort a nejinak tomu bylo i tentokrát. Protože s Tomem pravidelně sledujeme televizní pořady právě o výrobě těchto moučníků, nasosala jsem se, pustila se do podrobnějšího studování na webu a posilněna všemi informacemi, vychytávkami a tipy učinila rozhodnutí. Zkusím poprvé pracovat s opravdickou potahovou hmotou a ať se děje, co se dít má ...
Představu o vzhledu kulaťáku jsem měla dřív než nakoupený všechen materiál. Ostatně právě nákup ingrediencí jsem svým vizím přizpůsobovala a v e-shopovém košíku tak vedle potahovky SmartFlex s vanilkovou příchutí přibylo i hladítko, silikonový vál a gelové barvičky. Doma jsem ještě dokoupila másla, pudinky, no zkrátka takové ty lépe dostupné suroviny a mohlo se začít. Rádci doporučují upéct a krémem naplnit dort již den dopředu před potažením a tak jsem těchto postupů dbala a kakaový plus bílý (s citronovým aroma) korpus jsem skutečně již v pátek upekla. Na těsto mám fajnový recept od tchýně stejně jako na krém, obojí je osvědčené, takže se pracovalo opravdu dobře, byť to přece jen nějaký ten čas trvalo. Zvláště, když jsem "jela" ve dvou dávkách. V pauze jsem si na plátky pokrájela jahody a po vychladnutí piškotu stačilo jen vrstvit, následně upravit finální tvar dortu, na který druhý den přenesu potahovku a dozdobím. Věděla jsem, že onu hmotu je třeba důkladně zpracovat, ovšem s tak náročným fyzickým vyčerpáním jsem vážně nepočítala. Potahovka v nerozpracovaném stavu je jeden velký tvrdý šutr, který jde sotva rozkrojit, natož hníst, ale jako zázrakem pod teplem dlaní pomaličku měkla, až bylo možné se pustit do válení. A to už byl opravdu pořádný oříšek, ba přímo kokos. Ještě dnes mě bolí šíjové svaly od té dřiny! Ale i tady se zadařilo. Pak už jen zbývalo tenkou placku opatrně podebrat a ještě opatrněji ji položit na máslem potřený dvoubarevný korpus, uhladit, uhladit, uhladit, oříznout okraje, uhladit ... a zdobit. A radovat se, že jsem to dala! Zcela otevřeně přiznávám, že radost jsem z toho měla obrovskou. Takhle mé tvoření dopadlo:


Tenhle fešák byl pro pana Tomáše - bylo jasné, že ozdobit ho musím tím, co nás dva spojuje nejvíc (hned po lásce, ale ta byla schovaná uvnitř dortu) - značka Massey Ferguson, respektive logo patřící zemědělské technice, kterou prodává firma, ve které pracuji, a jejíž traktor pan Tomáš bravurně obsluhuje. Od rudé gelové barvy jsem měla ruce pořádně obarvené, to když jsem bílou potahovku měnila v červenou, ale i tak to stálo za to. Jen nejsem moc spokojená s boční zdobením, měla jsem jinou představu, ale tento typ potahovky se nedá zpracovat tak, jak jsem si našla v jednom šikovném turoriálu. O to víc mám důvodů se do příště vypracovat.




Ondrův "jablečňák" neboli dort s logem "Apple". Uvnitř je taktéž schovaná láska a nahoře třináct svíček, které vysmátý Ondra sfoukl společně s tajně vysloveným přáním. Kéž se mu splní!
Ondra je milovník počítačové techniky, z čehož jsem při dekorování vycházela, ale když jsme pak byli sami, tak mi povídá: "Víš, mami, ale já mám radši Microsoft ..." No přiznávám, tím mě dodělal. Tak jsem mu jen řekla, že tuhle značku by mi dalo víc práce vymodelovat, ale i tady jsem si v duchu slíbila, že se do příště "polepším" :-D. Podstatné bylo to, že ve finále byl Ondrášek z oslavy spokojený, dort mu chutnal a já doufám, že i přes pubertu, kterou právě prochází, byl vděčný za to, že jsme se všichni společně vč. jeho kamarádů sešli, abychom jeho a Tomášovy narozeniny oslavili.

Na závěr ještě průřez moučníkem, kde je krásně vidět jednotlivé vrstvy:
  • kakaový korpus
  • višňovo-mandlová marmeláda (parádně se vsákla do spodní vrstvy piškotu a bylo to chuťově velice zajímavé)
  • pokrájené plátky jahod
  • vanilkovo-máslový krém
  • bílý korpus s citronovým aroma (nádherně provoněné, vřele doporučuji)
  • opět krém, kterým bylo třeba vyrovnat povrch i bok dortu
  • potahová hmota
Je pondělí, odpoledne. Dorty se s gratulací předávaly v sobotu večer. Do posledního drobečku se spořádaly do nedělního odpoledne, což pro mě coby pro zhotovitelku je velikou odměnou. Pokud slova chvály byla míněna upřímně, jsem za ně moc ráda a těší mě, že všem, kteří okoštovali, chutnalo. A abych nezahálela, už teď se mi v hlavě rýsuje další dobrota. V červenci bude mít totiž babička osmdesátiny! A takové jubileum si dort určitě zaslouží ...




DYI: Nastavení nízkého květináčku

18. března 2014 v 16:17 | renuška |  Snímánky
Ta zkratka mě baví :-). "Urob si sám." Ale pěkně k věci. Byl to náhlý nápad, nebo spíš jakási znouzectnost, která mě přivedla k tomu, abych znovu trochu improvizovala při jarním dekorování. Koupila jsem si totiž další hyacint, a ten bylo třeba někam posadit. Také jsem měla doma jednu rozbitou keramickou misku, té mi zase bylo líto ji vyhodit. A tak jsem ji za pomocí mladšího syna Honzy slepila a květináč s voňavou flórou do ní pěkně postavila. Mnohý by se s výsledkem spokojil, ale já ne. Vadilo mi, že plastový květináč je podstatně vyšší než nízký keramický obal, tudíž na řadu přišla fantazie, která dostala za úkol vymyslet něco, co by onen vykukující nehezký plast schovalo co možná nejvíc vkusně. Na řadu přišly tedy tyto pomůcky:
  • jakákoliv nízká miska, otlučený rendlík, cokoliv
  • osázený květináček, který by určitě měl být o něco, možná i jednou tolik vyšší
  • slušný smotek dlouhého sena
  • přírodní lýko (tenká stuha, ozdobný provázek ...)
V podstatě se jedná o velice jednoduchou pětiminutovou záležitost, kdy stačí ze sena umačkat jakýsi věneček, který by měl mít vnitřní obvod asi tak velký, jaký je vršek plastového květináčku. Ideální je vytvořit si z první části sena pomyslnou konstrukci a zbylými dlouhými suchými travinami ono kolečko opatrně obmotávat, nic neutahovat, jen pozvolna přidávat do požadované tloušťky. Na závěr postačí decentně omotat lýkem, aby seno od sebe "neutíkalo" a drželo pěkně tvar. Do hotové ozdoby se vloží květináč s rostlinkou tak, aby byl věnec zároveň s horním okrajem pucláku a vše se posadí do nízkého ozdobného obalu. Dílo tak jest hotovo.


Při pohledu shora je dobře vidět, jak věneček navazuje na plastový kraj květináče. Vykukující stébla sena nejsou na škodu, hnidopichové je mohou ostříhat, ale asi by to byla zbytečná práce, protože se sem tam vždy nějaký neposlušný kousek uvolní.


Pohledy z detailu - tady jde dobře vidět nízkou misku i onen "nástavec" ze sena. Jednoduché, prachobyčejné, připravené k dalšímu dekorování dle představý každé tvořitelky. Na blížící se velikonoce by určitě stačilo nazdobit rozbitými půlkami skořápek nalepených tavnou pistolí; moc dobře by vypadaly i vejdunky z křepelčích vajíček, malá slepičí peříčka posbíraná po dvorku ...

Speciální upozornění: voňavé seno může přitahovat vaše domácí mazlíčky, kteří z něho "vyčtou" spoustu informací a čím víc je budete od parády odhánět, tím spíš oni budou její blízkost vyžadovat. Seno zkrátka nevoní jen koním a zamilovaným, ale třeba i kočkám :-).

Budete-li tvořit podle mého návodu, přeji hodně radosti při práci a ať se vám dílo vydaří a těší nejen vás, ale i vaše spolubydlící. ♥

První

13. března 2014 v 16:11 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes jsem narazila na internetu na jeden z posledních hitů webovky "YouTube". Mrknutím oka jsem videoklip už zaznamenala tuším na Facebooku (Ať žije internet!!!), ale tam jsem se mu nevěnovala a shlédla jsem ho až nyní. A to sice tady. Skvělý projekt smrsknutý do pár minut ukazuje různě nakombinované páry zcela cizích lidí, kteří se mají poprvé políbit. Protože právě to "poprvé" má svoje jedinečné kouzlo, svůj půvab, svou neopakovatelnost - to vše chtěla autorka díla zachytit a to vše chtěla poslat dál. Zapůsobilo to na mě. Počáteční nervozita, jakési kratičké oťukávání, prohlížení partnera, který je či není sympatický (z mého pohledu tam nebyl nikdo, kdo by mi vysloveně vadil, na první moment se mi všichni do jednoho zdáli moc fajn lidé). Letmé dotyky, roztěkanost, rychlé seznámení, hysterické výbuchy smíchu, krůček po krůčku se všichni účastníci přibližovali k objektu, s nímž měli za dalších pár vteřin vytvořit líbající se dvojici. A pak to najednou expedovalo ... opatrnost a jemnost vystřídala vášeň, odevzdanost, věřila bych v tu chvíli na absolutní lásku. Nepoznala bych, že se ti muži a ženy neznají, protože bych jim prostě na jejich první políbení skočila. Podléhala jsem společně s nimi a vracela se v čase zpět ke svým osudovým mužům a k okamžikům, kdy jsme sami byli těmi, kteří ochutnávají a prožívají své "poprvé" ...
Přesně si vybavuji, kdy jsem v premiéře okusila tento intimní kontakt, s kým, kde ... vzpomínám si, že jsem tenkrát už nechtěla vůbec jíst, abych si "nesnědla" zbytky doteků jeho rtů a cestu jazyka, kterou mi nechal na tváři, než jsme se rozloučili a rozjeli se do svých domovů, zpátky k rodičům. Bylo mi sweet fourteen. Pak už to nikdy, s nikým nebylo tak vzácné, respektive originální. Byla jsem znalá. Věděla jsem, jak sladká dokáží být mužská ústa, jak náruživá, jak něžná, jak mazlivá, jak naplněná vášní.

... o téměř dvacet let později ...

Znali jsme se dlouho, vždyť o mé platonické lásce vůči němu věděli všichni ... až na něj. Kde by také tušil - lamač dívčích srdcí (v mých očích - poněvadž jemu NEŠLO odolat). A pak přišel za mnou do práce, ležérně, jakýmsi frajerským postojem se opřel o ponk a já se mu beze studu a přece stydlivá vrhla do náruče, pažemi jsem mu objala krk a s očekáváním doprovázeným prudkým odbíjením mého srdce jsem se k němu přivinula. Znovu jsem podlehla onomu "poprvé", byť jsem před jedním odstavcem tvrdila, že už nikdy se to nemůže opakovat. Ukrutně mě píchal svým dvoudenním strništěm, až jsem se bála, že to na mě každý pozná pro mou podrážděnou pokožku. Ač jsem stála nohama na zemi, jako bych létala. Pohybovala jsem se někde mezi hranicí ráje a pekla, něha se střídala s dravostí, nevěděla jsem, čemu se dřív věnovat. Zda myšlence, že ho konečně líbám, nebo pocitům, které ve mě kontakt s ním vyvolával. Byla to bouře. Nejsem na to už trochu stará??? Neměla bych ve čtyřiatřiceti mít nadhled? Rozum? Vnitřní klid? Rozhodně ne! To bych si zdaleka to naše společné "poprvé" takhle nezapomenutelně neužila.

... o téměř čtyři roky později ...

Tiše se usmívám. Protože se těším, těším z každého dalšího a dalšího políbení, které přijde znenadání tu se škádlením, tu s přáním hezkého dne, tu s nečekanou intenzivní potřebou dát najevo svou lásku. Už dávno nejsem tak rozklepaná, už se mi trémou nepotí každičký kousek mého těla, už docela s jistotou během líbání projíždím svými prsty jeho husté stále stříbrnější vlasy. Jestli mě to baví, když už je to všední? To naše hubičkování? Pardón, ale ... žádná pusa není všední, žádná není úplně obyčejná a normální, každá do jedné je čarokrásná, nejsladší na celém světě, nejnejnej ... Možná, že natočený videoklip by v tomto případě nevzbuzoval takové pozdvižení ani myšlenkové pohnutky, zdál by se třeba nezajímavým; co na tom, že se k sobě dva lidé mají? Ale o tom to asi je - mít se k sobě, i když už nejsme "čerství", i když už nejsme cizí a známe se, víme o sobě kdeco. A přece si během dne najdeme chvíli, která patří jen nám a která nás dobíjí.

I bez přítomnosti kamery ...




Táto, mámo, v kanclu žje myš!

11. března 2014 v 16:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Tedy nemám na mysli sebe, čili tu šedou kancelářskou. Píšu o zcela konkrétní, také šedé, ale drobounké, sotva do dlaně, rychlé, že ji ledva oko postřehne, milující ovoce a zatím kupodivu nezapáchající, ovšem poctivě kadící. Což ve finále mě, člověka, kterýžto podobné hlodavce absolutně nesnáší už od malička, kdy je můj táta střílel vzduchovkou v dětském pokojíčku, protože tam v noci škrábaly na koberec a lezly pod postelí, kam se dostaly odněkud ze sklepa nebo z jakého úkrytu, prostě sere (pardón, ale líp se momentálně vyjádřit neumím, zvláště jde-li o tyhle potvory). Tisíckrát mi můžou říkat, že je neškodná, že nic nedělá, dokonce že je ROZTOMILÁ!!! Tady je se mnou marná práce, nejsem myšifanda. A určitě nenacházím ani oblibu v bobečcích, co mi nechává na pracovním stole nebo na okenním parapetu a na rozdíl od kolegů si nepokládám své umyté nádobí na utěrku, která je poznamenaná úplně stejně. Jako by nestačilo, že mi přes noc ohlodala krásné jablíčko, které jsem si v práci nechala na druhý den ke svačině!
A tak jsem šla s prosíkem - že bych jako ráda, aby mi na zem dali pastičku a oni na to? Dej jí tam spíš dvě mističky, do jedné granulky, do druhé vodu a uvidíš, jaké budete kamarádky! Coo? S myší se mám přátelit? Permanentně celý den sedím na křesle s nohama položenýma nikoliv na zemi, ale na takovém tom pavoukovi, který onu kancelářskou židli nese. Je to sice jen pár centimetrů ve vzduchu, ale kdyby náhodou ta malá mrcha chtěla přeběhnout kolem, nebude to přes moje tělo. Byť schované do bot. Leda tak přes moji mrtvolu. Ačkoliv mnohem spíš bych uvítala tu její, i když mi bylo řečeno, že není v areálu dílen a skladu jediná. Že prý jich v kombajnu připraveném na posezónní servis bylo celé hnízdo! Samé dobré zprávy!
Jeden by řekl, že si tedy od takové chásky nezbedné doma odpočinu, že psychický nátlak na mou statečnost, která začíná vstupem do práce a končí jejím opuštěním, zvolní, ale ouha. Rodičů kočička je kvalitní a prvotřídní lovec Pampalini, který se pravidelně dožaduje pochvaly za své služby, které dokazuje svými trofejemi vyrovnanými na rohožce u vstupních dveří. Do MÉHO bytu! Pak už mě snad ani nemusí překvapovat, když chvátám v neděli ráno s náručí plnou špinavého prádla do komory k pračce a cestou zahlédnu cosi velkého, odpudivého, nehybného ležet pod márami. V ten moment blahořečím své nevítané "společnici" v kanceláři a říkám si, že panika je možná zbytečná. Poněvadž už jen samotný pohled do neživých očí obrovské vykrmené doprdeleprácekrysy je pro mou soukromou stezku odvahy o několik stupínků vyšší level, který zkrátka nedávám.




DIY: Proutkohraní

10. března 2014 v 16:15 | renuška |  Snímánky
O tom, že máme doma ořezanou vrbu, jsem psala posledně. Většina proutků skončí u těch, kteří se rozhodnou uplést si čerstvou velikonoční pomlázku, zbytek biologicky zlikvidujeme. Než si ale zájemci materiál rozeberou, rozhodla jsem se něco málo pobrat i já, abych se pustila do jednoduchého jarního dekorování bydleníčka. Jedná se opravdu o velice snadnou práci, stačila chvilka času a drobné pomůcky:
  • vrbové proutky
  • zahradnické nůžky
  • normální nůžky
  • stuha
  • květináčky
Naprosto obyčenou, jednoduchou dekorací jsou na míru nastříhané proutky, na dvou koncích svázané stuhou a položené na venkovním parapetu. Větvičky jsem prokládala tak, aby na obou koncí byly jak seříznuté části, tak začátky proutků. Dozdobení hotového "copu" už záleží na fantazii každého, já ovšem preferuji střídmost a vystačím si skutečně jen s mašlemi. Na velikonoce možná přihodím pár "vejdunků" v přírodních tónech ... Ovšem jakmile osázím truhlíky novými sazenicemi surfinií (nebo jiných kvítků), okamžitě ozdobu oken vyměním.


Závěsné květináčky zejí po likvidaci zimního větvoví taktéž prázdnotou, tudíž i ony dostaly maličko jinou parádu, než je u nich zvykem. Vnitřní plastové obaly jsem zatížila několika kameny a po obvodu jsem stejnoměrně vkládala jednotlivé vrbové větývky, které jsem v jednom místě spojila a svázala stuhou. Opět velice snadné, nic náročného, za pár minutek hotovo. Umím si docela dobře představit, jak ze svázaného středu visí na tenkém provázku nebo mašličce kraslice, ostatně takto "opletený" může být i květináček třeba s maceškou uvnitř. To už opět záleží na každém, jaký si zvolí postup.

Nu, a komu by se nechtělo s ničím se "plácat", a přece by si rád dopřál kousíček jara a zútulnil jím svůj domov, ten si může koupit několik tulipánků a dát je například na jídelní stůl. Tahle ozdoba totiž funguje stoprocentně :-).

TIP: Hezky také vypadá, když se pracuje s "kudrnatou" vrbou - ta třeba zrovna s tulipány, ale i s růžemi nebo s narcisy v jedné váze vytvoří moc pěknou, neotřelou dekoraci.

Nevím, zda tyhle skromné nápady někdo ocení, ale já sama mám z výsledku velkou radost a věřím, že nejsem zdaleka jediná, koho baví tvořit a pracovat s přírodním materiálem, zvláště je-li venku tak krásně, jako během několika uplynulých dní.




První grilovačka a jiné vůně jara

3. března 2014 v 16:38 | renuška |  Snímánky
Takový jarní den, jako byl ten druhobřeznový, a člověku se dobijí baterky o dobrých dvěstě procent, že si pak skutečně připadá jako ten králíček z reklamy, co běhal a běhal a běhal ... A ačkoliv ona známá jarní únava (stejně jako letní, podzimní i zimní) vystrkuje své růžky a ohrožuje elán, který jsme díky štědrému sluníčku nasosali, nedáme se. Aby taky jo, když nás těší tolik věcí ...


Povinnosti nejdou sice stranou, ale je-li venku tak krásné počasí, všechno jde líp od ruky a vlastně i od paprsku. Sluníčko nejen hřálo, ale i poctivě sušilo a vonělo ...




Rozvonělo se i na mamčině zahrádce - hyacinty vylézají s barvou na svět, tulipány neohroženě okupují svůj dlouhý záhon, sněženky něžně zdobí po zimě odpočatou hlínu a čemeřice? To jsou dámy tanečnice se širokými sukněmi, které nezle přehlédnout.

Čerstvě ořezaná vrba slibuje další vůně - ty velikonoční. Však proutků na pomlázky z ní je hromada. Tak mě napadá, že bych se mohla pustit do nějaké zajímavé dekorace ... hm hm hm ...



Pan Viki a panímáma Máša - ti se honí za úplně jiným pachem. Naučili se už být venku bez vodítka a bez kšírek; tu si lehnou na zápraží a nechávají se ohřívat příjemným slunečním teplem, tu utečou do stodoly nebo na půdu a tam teprve si přijdou na své. Tam jim to voní totiž úplně nejvíc!




Co ovšem nejvíc potěšilo naše smysly, bylo první letošní girlování. Možná to tak chutná celý rok, ale zkrátka ono "poprvé", kdy se v pergole rohoří v krbu oheň, kdy zasyčí první olejová kapka, která proteče společně s trochou koření skrz alobalový pekáček do rozpáleného dříví, kdy se stůl zaplní nádobím, pečivem, dresingem a vynikajícími kousky ugrilovaného masíčka - toto je prostě bezkonkurenční okamžik.

Možná to bylo tou chvílí, tím probuzením se ze zimního spánku, tím společným hodováním, ale tato neděle, i když jsem pak uléhala do peřin docela unavená, byla pro mě opravdu nádherným záznamem v mém soukromém památníku. Usínala jsem nesmírně spokojená, vyrovnaná, blažená ... Děkuji za takový den, vlastně za celý víkend, protože se skutečně vyvedl a já věřím, vím, že nebyl poslední. Že přijdou další a další a já se už teď na ně těším. Na všechny ty požitky a vůně, které budu sdílet s těmi, které mám tolik ráda ♥.