6. února 2014 v 16:31 | renuška
|
... a má mě. Čeká na to už hezkých pár týdnů, vlastně možná i měsíců - touží být vysoký po tátovi a snad mu to jeho geny dovolí koukat se na svět z větší výšky než ze současných 160-ti cm. Každopádně jeho triumf nad maminkou bude brzy vynešen, už dávno se díváme sobě navzájem do očí poněkud zpříma, a já pokaždé hubuji, že se mi to nelíbí, jak mi ten kluk můj roste. Jak mi utíká od mláděte k dospělákovi. Jak se jeho jemný hlas mění, zvláště v okmažicích, kdy ho zvýší nebo když se směje. A směje se teď mnohem častěji než kdy dřív - snad pubertou, snad skutečnou radostí. Tou bych radši. Taky se stydí, čím dál tím víc. Už ani bráchu nesnese v koupelně v momentě, kdy se rochňá v teplou vodou napuštěné vaně.
Včera mi dělal společnost při žehlení. Tedy ne, že by rovnal prádlo do komínků, ale díval se na televizi a já se žehličkou v ruce společně s ním poslouchala zajímavosti o Hawaii. Podotkla jsem, že bych se tam jednou moc ráda podívala na "hula-hula" tanečnice, měla kolem krku věnec z ochridejí, procházela se po lávových výběžcích ... a najednou jsme spolu cestovali po celém světě a on toho tolik věděl. Upozornil mě, že "číňani", jak já říkám všem asiatům bez ohledu na skutečnou národnost, jsou mongoloidní lidé, jejichž genům mohou děkovat za šikmé oči a tmavé vlasy. A že skuteční Číňani jsou národ padělatelů, protože ... a vysypal na mě tisíc důvodů, proč to tak vnímá. Potom jsme se přes oceán dostali k Jižní Americe, kterou teď "berou" v "zemáku" a tam jsme zakotvili v Chile, o kterém má dělat prezentaci, v kostce jsme zkritizovali Kubu za její dlouhotrvající diktaturu v čele s Castrem (tam jsme se dostali docela rychle, protože v televizi zrovna běžela repríza Televarieté, kde zpívala kubánská pěvkyně - to bylo ještě před tou Hawaií), vyslechla jsem si jeho sen navštívit místa, která před pár lety viděl jeho děda - Mexiko, Guatemalu, Panamu v Americe Severní. Ke všemu měl co říct, ať už informace načerpané ze školy nebo z dokumentů, které tak rád sleduje. Pro mě body, které pouštím z hlavy okamžitě ven - pro něj zásoby informačních šuplíků, kterých nosí v hlavě přehršel, protože ho něčím zajímají a baví. Obávám se, že tady už mě přerostl ne o centimetry, ale snad o metry. Ví toho tolik ...
Nějak moc mě dohání slova těch, kteří říkají, že nejlépe se pozná, jak čas letí, když se díváme na své děti. Pořád jsem si to nechtěla připustit, že mi vyletí z hnízda, ale neúprosně se ta doba přibližuje. Docela neomaleně. Netaktně. Nezdvořile. Bez ptaní. Tak se aspoň dívám. Pořád víc a víc si ho prohlížím, uvědomuji, dotýkám se ho (když se nechá), hovořím s ním, využívám dní, kdy mu ještě nevadí společnost mámy - ať už při stolních hrách nebo při výletech a dovolených. Až se za měsíc zase spolu budeme poměřovat, možná si už klidně vyměníme post druhého nejvyššího v rodině. Už teď vidím, jak se mu rozsvítí oči a s úsměvem mi řekne: "Mám Tě!" A já mu mile ráda odpovím: "Já tebe taky ... ráda ♥!" ... a začnu na něho koukat s hlavou nepatrně zakloněnou dozadu. To abych na něj lépe viděla ... na ONDRU ♥.
Tyhle poklady jsem vyštrachala, když jsem uklízela v počítači. Jsou z Ondrova prvního školního dne, z roku 2007. Bylo mu šest a právě se měnil ze školáčka na školáka.
Kdo by nevěděl, který je ten MŮJ, tak je to hošíček zcela vlevo (na posledním obrázku uprostřed), v triku a košili.
O šest let později. Přibyly centimetry, kila, brýle, rozum, nadhled, zájmy ... tohle jsou ty důkazy, ty neomylné informace o tom, že čas skutečně letí.
Moc pěkně napsaný článek. Už je to velký kluk