28. února 2014 v 16:18 | renuška
|
Máme ji rádi. Všichni doma. Takže se u nás často opakuje a nikdo neremcá, nikdo neprotestuje, víceméně se všichni těšíme. Ale ve čtvrtek to mělo všechno být jinak ...
Kdybych se bývala včas zarazila, nemusela další hromada věcí už přijít, ale já se nenechala odradit tím prvním nečekaným zvratem. A sice tabascem. To tam nikdy nebylo. Vlastně jsem ho nikdy v této formě neviděla, vždy jen jako omáčku, ale tentokrát se ty mrňavé jakoby papričky (tedy možná to jsou doopravdy papričky, to já fakt nevím a ani to nehodlám zjišťovat) líně povalovaly společně s žádaným zbytkem v plechovce a rozhodně, ROZHODNĚ, měly na obsah vliv. Pálilo to fest. No ale protože v míse už byla nakrájená cibule a také obsah první, správné konzervy, kterou známe a kterou běžně používáme, rozhodla jsem se druhou, pálivku pálivou, použít s tím, že ta třetí plechovka zkrátka zůstane zavřená. A to prostě proto, že byla taky ostrá. A to prostě proto, že v obchodě z nepochopitelného důvodu dali na jednu kupičku pěkně na sebe všechny ty "vadné" plechovky seřazené pod tu vrchní, která byla OK a podle které jsem to koupila. No kde by mě to napadlo!!!
A pak jsem si šla podle recepisu, který je taktéž mnou odzkoušený, udělat domácí majonézu. Stálo mě to dvě vajíčka, víc jak 1/4 litr slunečnicového oleje, drobek pepře a soli. A nevyšlehala jsem vůbec, VŮBEC nic. Jen tekutou kejdu, která za boha nechtěla ztuhnout a pořád měla konzistenci hustšího oleje, co běžně u nás ve firmě prodáváme. Jen tak nevoní. Použila jsem z toho dvě lžíce, zbytek přišel do kšá. Tedy ne slepicím, ale vylít. Pryč. Daleko ode mně. Začala jsem totiž být poněkud rozhněvaná.
Rozbil se mi totiž šlehač. No a bez něj, bez něj jsem jako bez ruky. Ještě že mám mamku kousek, půjčila jsem si její. Když už jsem tedy měla rozdělanou tu skvělou práci, která mě opravdu hodně bavila. Aby Tomáš zatím ten můj spravil. Takže byly zaprasené čtyři metly, jeden ponorák a celá linka, jak jsem s tím vším nářadím manipulovala. Protože už nebylo co ztratit, doladila jsem onu baštu (kdo ještě nepochopil - hovořím o jistém pokrmu) nikoliv tradiční "Máslovou Ramou", nýbrž "Máslovou Perlou", která se u nás v lednici ocitla zcela omylem a bylo třeba ji nějak zužitkovat. Tady mi jí už opravdu nebylo líto. Ve výsledku to zase až tak nevadilo ...
... kromě toho, že ta zatracená rybičková pomazánka poněkud pálila po tabascu, poněkud tekla po mizerné majónéze a poněkud jinak voněla po Perle. Přesto mi nebylo proti srsti svolat rodinu ke stolu k večeři. Odolnými stali jsme se jen já, Honzík a moje mamka, která se ochotně nabídla, že si odebere i k páteční svačince do práce. Neviděla jsem důvod se nerozdělit, naopak ...
A přišel pátek. Myslela jsem si, že "láskyplné" řeči o nevyvedeném kulinářském výsledku už jsou promlčené a na usmířenou rozhodla jsem se také já zaplnit dnes během pracovního procesu své břucho "rybičkovkou". S chutí jsem si rozřízla celozrný bochánek a naplnila ho řídkou směsí, dvakrát zakousla a v duchu soudila, že to opravdu není až taková katastrofa. "Plesk, plesk ... A to máš za to, ty protivná hospodyňko, žes o mě tak zle smýšlela, na památku nechám ti na tvé hodobožové halence dva pořádné mastné fleky. Ber to třeba jako sladkou pomstu. Cccc ..." Ona mi normálně z té housky vytekla ven a cákla mi na košili. Nejen, že jsem ji cítila až do konce pracovní doby, byť jsem pohotově šla "odjarovávat" ona postižená místa, ale ty lívance ... kdoví, jestli vůbec kdy pustí. Tohle si, holka, mohla nechat od cesty. To zase ano.
A tak tu veřejně slibuji, že už nikdy o svém jídle nebudu ošklivě mluvit, psát, uvažovat, prostě že si své dobroty z obav před pomstou pokaždé preventivně vychválím až do nebes. I kdyby to byl třeba králík na anylínkách, kterého nejím já. A kterého by nežral ani náš Pinďa. Viď, Pinďo ... ale to už je zase z jiného příběhu.
Jojo známe!
Hnusný jídla si musím radši zbaštit sama.
Ale jakmile o něčem začnu mluvit na hlas, nedejbože nadávat, tak je konec!
Moje trouba například je na toto velice hálkivá!
Jakmile o ní jen v náznaku řeknu něco zlého mstí se. Naposled jsem žádala radu jak na pečení chleba v takové troubě jakou mám já, že mi připaluje, ale nepropéká... No co ta moje milovaná troubička udělala? Spálila chleba! A uvnitř byl normálně nedopečenej!
No normálně sabotáž! A následující měsíc se radši ani nechtěla zapalovat - to bylo přemlouvání, než konečně zůstala hořet
Ale abych si ji udobřila, po měsíční pekařské pauze vysekla tak nádherný bochníček, že jsem teď na ni skutečně hrdá!