18. února 2014 v 22:13 | renuška
|
S téměř 3/4 roční odlukou vkládám další z epizod týkajících se našeho budování hnízdečka.
Ložnici,
obývák i
kuchyň už jsem vám představila. Nyní je na řadě dětský pokoj ... aneb "Doupě podruhé". Proč podruhé? Nu, protože to
první taktéž znáte :-). A z něho jsme také vycházeli při zařizování toho aktuálního. Ale pěkně popřádku. Začneme bouráním ...
Babičce soužila tato místnost jako skladiště všeho. A když píšu všeho, myslím tím opravdu VŠEHO. Skříň na fotce je posledním kusem nábytku, který bylo třeba - bohužel - zlikvidovat stejně tak razantně, jako její obsah. Co tam se našlo věcí! Babi skladovala snad úplně všechno a my jsme nemilosrdně museli její zásoby smést ze světa, abychom mohli pokračovat, respektive začít budovat.
Nejprve přišlo na řadu vybourání starého okna, rozšíření špalet (což do kamenných stěn, které původně skýtaly zázemí domácímu zvířectvu coby maštal, byl docela slušný masakr i bez motorové pily) a zároveň vybourání prostoru pro radiátor. Tohle byla změna nejzásadnější. A na ni v závěsu navazovalo odstranění dveří vlevo (tyto vedly do současné kotelny, ale zpravidla se přes ně nedokázalo projít, protože babička měla místnost opravdu poctivě "zabarikádovanou" svými poklady).Otvor po nich jsme zazdili a následně jsme se vesele pustili od otloukání staré omítky.
Nevěříte? Věřte! Elektrické kladivo bylo mnohem lepším pomocníkem než to, které držím v ruce. A toho prachu ... a toho bordelu ...
PS: To okénko za mnou už také není ...
Kupodivu poměrně rovnou a nepoškozenou betonovou podlahu jsme pro jistotu ještě znovu vylili nivelační hmotou. V té doby už podél všech zdí byla nainstalovaná sádrokartonová konstrukce, a to včetně podhledů, protože i přes krásu klenutých stropů bylo třeba vysokou místnost hodně snížit - především kvůli vytápění.
Za pomoci řemeslníků se sádrokartonové stěny rychle vylouply na svět a poměrně šťastnou volbou byl ve finále i můj nápad využít hodně silných kamenných stěn, do nichž jsme vybourali díru akorát tak na dva regály, které by jinak zasahovaly do prostoru. Bývalo by nebylo marné takto zasáhnout více, ale náročnost celé akce zavelela: "Jednou a dost!" ... a pak přišli malíři a podle našeho návrhu pokojíček vybarvili.
Tadáááá. A toto je výsledek. Původně (při nastěhování, v dubnu 2013) jsme na zem položili koberec, ale ani za mák nám nevyhovoval, kroutil se pod šuplíkem od postele, byl upravovaný z jiné velikosti, takže se ani nejednalo o jednolitou vrstvu. A tak jsme minulý víkend poctivě od pátečního odpoledne do nedělního večera v tomto pořadí - vyklízeli, pokládali, lištovali, třídili, rovnali, dekorovali a v závěru vyčerpaní padli za vlast. Ovšem s velice dobrým pocitem, že dílo jest dokonáno.
Ondrovy medaile (a jedna Honzíkova) už konečně mají své důstojné místo, kde je může každý návštěvník pokojíčku obdivovat. Druhý, momentálně prázdný rámeček, zatím čeká na své zaplnění - Ondřej se své zálibě věnuje pořád a stále, takže určitě časem nějaký cenný kov přibyde.
Protože široký parapet vybízel k tomu, že by se na něm dalo i pohodlně posedět, rozhodli jsme se tradiční dekoraci - živé květy vyměnit za stylové polštářky. Otázkou zůstává, zda hvězdný Viky některého ze svých páníčků k sobě vůbec pustí :-). Zatím totiž parapet okupuje víceméně právě on.
Ondrův klobouk z Itálie je nejen další z dekorací, ale já pevně věřím, že mu poslouží i na dovolené, na kterou se letos chystáme ... globus napoví. Je to sice jen maličký kousíček světa, ale určitě tam bude zrovna tak krásně jako bylo minulý rok v Martinsicuru. Jen to bude o chloupek víc do prava ...
Uf. Je to opravdu síla takhle si zpátky procházet, kolik práce jsme udělali a kam až jsme to "dopracovali". Původně jsem měla obavy, aby byt po babičce vůbec umožnil klukům mít jejich vlastní teritorium, protože jednou z možností bylo i to, že se v tato místnost promění v koupelnu. Všechno ale nakonec dopadlo jinak, Honzík s Ondrou mají kam zvát své kamarády, mají dost soukromí pro své lumpárny a já jsem za to moc ráda. Protože jinak ... jinak si třeba vůbec neumím představit, kde by bydlel ...
... například pan šnek, Honzíkův "slizký" kamarád :-).
Nádhera!