10. února 2014 v 19:40 | renuška
|
To čtení je jako droga. Sotva jsem se s chutí poprala s první (vlastní) várkou a poté se pustila do výroby fotoknihy 2013, začala jsem mít abstinenční příznaky. Pravda, netřásla jsem se jako ratlík, slina mi od úst také netekla, mysl jsem měla stále bystrou, ovšem večery s knížkou mi příliš moc chyběly na to, abych místní knihovnu opouštěla s prázdnou. A tak jsem jeden lednový čtvrtek šlapala domů z práce na kole, majíc na zádech batůžek slušně naložený pořádnou porcí čtiva.


Odstartovala jsem
Bárou Nesvatbovou a jejím posledním kouskem
"Přítelkyně". Jednak proto, že knížka byla nejútlejší a druhak proto, že jsem si ji půjčila z čiré zvědavosti. Mám už doma jeden její svazek -
"Pohádkáře", který mě kdysi nadchl tak na 80% (možná bych ho teď, po skoro šesti letech vnímala jinak), třeba snad proto, že je mi ta dáma sympatická, rozhodla jsem se ji v sobě nějak obhájit a bez okolků jsem se pustila do četby dvou příběhů dvou různých přítelkyň. Kamarádek. Sester. Na život a na smrt. Bavilo mě to a bylo mi až líto, že tam těch povídek není víc. Že se musím spokojit jen s dvěma, přičemž ani v jedné nebylo nic moc k smíchu, spíš k zamyšlení a k uvědomění si, že člověk radí druhým, pomáhá jim, navádí je na správnou cestu, a přitom sám ...
Druhou, tentokrát sázkou na jistotu, byla moje nejmilejší z nejmilejších, Barbara Wood a román Hippokratova přísaha. Paní Wood mě nikdy nezklame, v mé vlastní sbírce je několik jejich knížek, ráda se k nim vracím, protože ačkoliv nejsem lékařka a nemám ani nic společného s tímto oborem, kterému ona se velice často přibližuje, fascinují mě její schopnosti vyprávět. Umí dokonale člověka vtáhnout do děje, nechá ho prožívat radosti i smutky s hlavními hrdiny a samozřejmě si neodpírá ani milostné eskapády, které tu vyjdou, tu ne. Její psaná fantazie má hlavu i patu, ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi něco od ní nelíbilo. Paradoxně právě Hippokratova přísaha je ale z toho, co jsem od BW dosud četla, asi nejslabší. Ne však špatná. Mám však raději zápletky z dob dávno minulých, ať už se řeší v současnosti nebo v době, kdy jsme ještě všichni chodili po horách a netušili, že jednou budeme studovat historii prostřednictvím písmen vytištěných na papír a spojených v pevné vazbě.
Už je to dávno, co jsem psala o spisovateli jménem
James Patterson. Když jsem procházela nabídku knihovny, upoutalo mě právě jeho jméno a vzpomínka na detektivku, kterou mám doma a kdysi jsem ji četla. A právě proto na kupičce přibyl další titul s názvem
"Jedenáctá rozhodne". Sympatické na celém příběhu bylo to, že hlavní vyšetřovatelkou byla žena, které pomáhaly její tři kamarádky, ať už z branže nebo ne. A ač to v počátku vypadalo, že vrahem bude zahradník, nakonec z toho vyšla dcera domovníka, která byla slušně "drsná". Vše jen kvůli bezmezné lásce ke svému idolu, který její lásku neopětoval tak, jak ona si představovala. A tak chladnokrevně zabíjela své sokyně, které mnohdy sokyněmi ani nebyly. Jen projevily zájem ... Asi takhle, zkýčkaná
Sněhulákem jsem nyní nebyla zdaleka tak netrpělivá a dokonce si občas dovolila i odpočinek očím a myšlenkám. Dalo se odejít, dalo se na chvíli přestat. Ale i těch mých 70% není marné hodnocení.
To nejlepší nakonec. Pan Spisovatel Jo Nesbo a jeho "Spasitel". Jak já se těšila. A podvědomě jsem tu četbu schválně oddalovala, protože jsem věděla, že jamile se začtu, nebudu moci přestat. Harry Hole na mě čekal s dalším případem, který předcházel tomu, který už jsem s ním vyřešila ve Sněhulákovi. Syrovost zdaleka nedosahovala takové míry, abych se bála jít večer dřív spát, dokonce mi ani nevadilo usínat déle než můj milý. Kupodivu jsem měla asi i dva dny pauzu, než jsem se vrátila do Osla sledovat kroky nájemného zabijáka a jeho oběti. Zamotaná story o více aktérech, tip na toho, kdo to všechno vymyslel, a to pěkně do puntíku, se měnil stránku od stránky, kapitolu od kapitoly. Občas mě rušily složité myšlenkové pochody vyšetřovatele i těch, které vyzpovídal. Žasla jsem nad logikou, která samozřejmě nakonec dostála svému obsahu a ve výsledku jsem s otevřenou pusou hltala posledních několik listů, protože TOHLE jsem nečekala ani v nejmenším. Rušil mě sebemenší ruch, každý krok, zašumění, zvuk televize i rozhovorů mých kluků. Na knížky Jo Nesba zkrátka člověk musí mít absolutní klid. Což se, doufám, v blízkém budoucnu podaří zařídit, protože už mám slíbené další dva trháky a rozhodně nemám v úmyslu se nechávat rozptylovat čímkoliv než jen tím, co budu číst. Na procenta maličko polevím, dávám "jen" 95%. A to proto, že Sněhulák (sorry, stále se opakuji) byl prostě lepší. Napínavější. Prostě "hustej".
Na závěr mám perličku, která mi svým zvláštním způsobem udělala radost. Když jsem četla Spasitele, tak se mezi prvními stránkami objevila jízdenka do vlaku. Jako bych se tím dostala o krůček blíž k tomu, který sdílel stejné pocity jako já. Byl to student, pracující, žena, muž? Dočetl do konce nebo to vzdal? Je zvědavý na pokračování nebo ho nevyřešené případy čekající na bravurního kriminalistu Harryho nelákají? Kdo ví. Každopádně to byl milý nečekaný vzkaz, který říkal: "Taky jsem tu byl(a)."
Najít nějakou zapomenutou záložku v knize z knihovny vždycky tak nějak překvapí a zvedne náladu. :)
Musím říct, že jsi mě pěkně navnadila na čtení. Přes ten školní blázinec moc nečtu a když už mám čas, tak už nemám ten zvyk si číst.. ale stejně mám neustále něco rozečteného, jen to čtu opravdu děsně dlouho.. kde jsou ty doby kdy jsem zhltla 150 knih za rok?