Únor 2014

O tom, jak se mi pomstila

28. února 2014 v 16:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Máme ji rádi. Všichni doma. Takže se u nás často opakuje a nikdo neremcá, nikdo neprotestuje, víceméně se všichni těšíme. Ale ve čtvrtek to mělo všechno být jinak ...

Kdybych se bývala včas zarazila, nemusela další hromada věcí už přijít, ale já se nenechala odradit tím prvním nečekaným zvratem. A sice tabascem. To tam nikdy nebylo. Vlastně jsem ho nikdy v této formě neviděla, vždy jen jako omáčku, ale tentokrát se ty mrňavé jakoby papričky (tedy možná to jsou doopravdy papričky, to já fakt nevím a ani to nehodlám zjišťovat) líně povalovaly společně s žádaným zbytkem v plechovce a rozhodně, ROZHODNĚ, měly na obsah vliv. Pálilo to fest. No ale protože v míse už byla nakrájená cibule a také obsah první, správné konzervy, kterou známe a kterou běžně používáme, rozhodla jsem se druhou, pálivku pálivou, použít s tím, že ta třetí plechovka zkrátka zůstane zavřená. A to prostě proto, že byla taky ostrá. A to prostě proto, že v obchodě z nepochopitelného důvodu dali na jednu kupičku pěkně na sebe všechny ty "vadné" plechovky seřazené pod tu vrchní, která byla OK a podle které jsem to koupila. No kde by mě to napadlo!!!
A pak jsem si šla podle recepisu, který je taktéž mnou odzkoušený, udělat domácí majonézu. Stálo mě to dvě vajíčka, víc jak 1/4 litr slunečnicového oleje, drobek pepře a soli. A nevyšlehala jsem vůbec, VŮBEC nic. Jen tekutou kejdu, která za boha nechtěla ztuhnout a pořád měla konzistenci hustšího oleje, co běžně u nás ve firmě prodáváme. Jen tak nevoní. Použila jsem z toho dvě lžíce, zbytek přišel do kšá. Tedy ne slepicím, ale vylít. Pryč. Daleko ode mně. Začala jsem totiž být poněkud rozhněvaná.
Rozbil se mi totiž šlehač. No a bez něj, bez něj jsem jako bez ruky. Ještě že mám mamku kousek, půjčila jsem si její. Když už jsem tedy měla rozdělanou tu skvělou práci, která mě opravdu hodně bavila. Aby Tomáš zatím ten můj spravil. Takže byly zaprasené čtyři metly, jeden ponorák a celá linka, jak jsem s tím vším nářadím manipulovala. Protože už nebylo co ztratit, doladila jsem onu baštu (kdo ještě nepochopil - hovořím o jistém pokrmu) nikoliv tradiční "Máslovou Ramou", nýbrž "Máslovou Perlou", která se u nás v lednici ocitla zcela omylem a bylo třeba ji nějak zužitkovat. Tady mi jí už opravdu nebylo líto. Ve výsledku to zase až tak nevadilo ...
... kromě toho, že ta zatracená rybičková pomazánka poněkud pálila po tabascu, poněkud tekla po mizerné majónéze a poněkud jinak voněla po Perle. Přesto mi nebylo proti srsti svolat rodinu ke stolu k večeři. Odolnými stali jsme se jen já, Honzík a moje mamka, která se ochotně nabídla, že si odebere i k páteční svačince do práce. Neviděla jsem důvod se nerozdělit, naopak ...

A přišel pátek. Myslela jsem si, že "láskyplné" řeči o nevyvedeném kulinářském výsledku už jsou promlčené a na usmířenou rozhodla jsem se také já zaplnit dnes během pracovního procesu své břucho "rybičkovkou". S chutí jsem si rozřízla celozrný bochánek a naplnila ho řídkou směsí, dvakrát zakousla a v duchu soudila, že to opravdu není až taková katastrofa. "Plesk, plesk ... A to máš za to, ty protivná hospodyňko, žes o mě tak zle smýšlela, na památku nechám ti na tvé hodobožové halence dva pořádné mastné fleky. Ber to třeba jako sladkou pomstu. Cccc ..." Ona mi normálně z té housky vytekla ven a cákla mi na košili. Nejen, že jsem ji cítila až do konce pracovní doby, byť jsem pohotově šla "odjarovávat" ona postižená místa, ale ty lívance ... kdoví, jestli vůbec kdy pustí. Tohle si, holka, mohla nechat od cesty. To zase ano.

A tak tu veřejně slibuji, že už nikdy o svém jídle nebudu ošklivě mluvit, psát, uvažovat, prostě že si své dobroty z obav před pomstou pokaždé preventivně vychválím až do nebes. I kdyby to byl třeba králík na anylínkách, kterého nejím já. A kterého by nežral ani náš Pinďa. Viď, Pinďo ... ale to už je zase z jiného příběhu.



Můj milý je jako Kofola ...

26. února 2014 v 15:13 | renuška |  Snímánky
... dnes velmi stručně ...



"Doupě" podruhé aneb PŘED/PO počtvrté

18. února 2014 v 22:13 | renuška |  Snímánky
S téměř 3/4 roční odlukou vkládám další z epizod týkajících se našeho budování hnízdečka. Ložnici, obývák i kuchyň už jsem vám představila. Nyní je na řadě dětský pokoj ... aneb "Doupě podruhé". Proč podruhé? Nu, protože to první taktéž znáte :-). A z něho jsme také vycházeli při zařizování toho aktuálního. Ale pěkně popřádku. Začneme bouráním ...

Babičce soužila tato místnost jako skladiště všeho. A když píšu všeho, myslím tím opravdu VŠEHO. Skříň na fotce je posledním kusem nábytku, který bylo třeba - bohužel - zlikvidovat stejně tak razantně, jako její obsah. Co tam se našlo věcí! Babi skladovala snad úplně všechno a my jsme nemilosrdně museli její zásoby smést ze světa, abychom mohli pokračovat, respektive začít budovat.



Nejprve přišlo na řadu vybourání starého okna, rozšíření špalet (což do kamenných stěn, které původně skýtaly zázemí domácímu zvířectvu coby maštal, byl docela slušný masakr i bez motorové pily) a zároveň vybourání prostoru pro radiátor. Tohle byla změna nejzásadnější. A na ni v závěsu navazovalo odstranění dveří vlevo (tyto vedly do současné kotelny, ale zpravidla se přes ně nedokázalo projít, protože babička měla místnost opravdu poctivě "zabarikádovanou" svými poklady).Otvor po nich jsme zazdili a následně jsme se vesele pustili od otloukání staré omítky.

Nevěříte? Věřte! Elektrické kladivo bylo mnohem lepším pomocníkem než to, které držím v ruce. A toho prachu ... a toho bordelu ...
PS: To okénko za mnou už také není ...

Kupodivu poměrně rovnou a nepoškozenou betonovou podlahu jsme pro jistotu ještě znovu vylili nivelační hmotou. V té doby už podél všech zdí byla nainstalovaná sádrokartonová konstrukce, a to včetně podhledů, protože i přes krásu klenutých stropů bylo třeba vysokou místnost hodně snížit - především kvůli vytápění.


Za pomoci řemeslníků se sádrokartonové stěny rychle vylouply na svět a poměrně šťastnou volbou byl ve finále i můj nápad využít hodně silných kamenných stěn, do nichž jsme vybourali díru akorát tak na dva regály, které by jinak zasahovaly do prostoru. Bývalo by nebylo marné takto zasáhnout více, ale náročnost celé akce zavelela: "Jednou a dost!" ... a pak přišli malíři a podle našeho návrhu pokojíček vybarvili.


Tadáááá. A toto je výsledek. Původně (při nastěhování, v dubnu 2013) jsme na zem položili koberec, ale ani za mák nám nevyhovoval, kroutil se pod šuplíkem od postele, byl upravovaný z jiné velikosti, takže se ani nejednalo o jednolitou vrstvu. A tak jsme minulý víkend poctivě od pátečního odpoledne do nedělního večera v tomto pořadí - vyklízeli, pokládali, lištovali, třídili, rovnali, dekorovali a v závěru vyčerpaní padli za vlast. Ovšem s velice dobrým pocitem, že dílo jest dokonáno.

Ondrovy medaile (a jedna Honzíkova) už konečně mají své důstojné místo, kde je může každý návštěvník pokojíčku obdivovat. Druhý, momentálně prázdný rámeček, zatím čeká na své zaplnění - Ondřej se své zálibě věnuje pořád a stále, takže určitě časem nějaký cenný kov přibyde.


Protože široký parapet vybízel k tomu, že by se na něm dalo i pohodlně posedět, rozhodli jsme se tradiční dekoraci - živé květy vyměnit za stylové polštářky. Otázkou zůstává, zda hvězdný Viky některého ze svých páníčků k sobě vůbec pustí :-). Zatím totiž parapet okupuje víceméně právě on.


Ondrův klobouk z Itálie je nejen další z dekorací, ale já pevně věřím, že mu poslouží i na dovolené, na kterou se letos chystáme ... globus napoví. Je to sice jen maličký kousíček světa, ale určitě tam bude zrovna tak krásně jako bylo minulý rok v Martinsicuru. Jen to bude o chloupek víc do prava ...

Uf. Je to opravdu síla takhle si zpátky procházet, kolik práce jsme udělali a kam až jsme to "dopracovali". Původně jsem měla obavy, aby byt po babičce vůbec umožnil klukům mít jejich vlastní teritorium, protože jednou z možností bylo i to, že se v tato místnost promění v koupelnu. Všechno ale nakonec dopadlo jinak, Honzík s Ondrou mají kam zvát své kamarády, mají dost soukromí pro své lumpárny a já jsem za to moc ráda. Protože jinak ... jinak si třeba vůbec neumím představit, kde by bydlel ...

... například pan šnek, Honzíkův "slizký" kamarád :-).


Voňavý kousek jara

13. února 2014 v 13:31 | renuška |  Snímánky
Tak už i já mám doma kousíček rozkvetlého jara, o krůček blíž jsme k teplejším dnům, byť i v reálu to venku nevypadá marně. Dalo by se říci, že jarní prázdniny, která u nás vyšly na tento týden, jsou opravdu jarní. Jen škoda té zimy, která o sobě dala vědět skutečně velice okrajově, ale to pak jeden neví, jestli si má stěžovat nebo být rád. Plány ohledně zimních sportů vzaly za své, můj sedmák Ondra bude mít možná podruhé přesunutý lyžařský výcvik, proti tomu denně můžeme do práce i do školy jezdit na kolech. Ranní mrazíky střídají slunečná poledne, dnešní svítání bylo opravdu jako malované. Krásně barevné jako kvítka, která nám na pár příštích dní provoní naše "doma" ...


Voňavé prvosenky mi přivezl pan Tomáš už v úterý, dřevěný kabátek se srdéčkem jsem jim pořídila až dnes. V kuchyni nám budou dělat radost a já doufám, že nebudou překážet ani paní Máše, která se na jídelní stůl chodí obzvlášť ráda rozvalovat. Jen je třeba to všechno dobře uspořádat, aby se tam vešla jak flora, tak fauna :-).


Ani obývák nepřišel zkrátka - bílý hyacint a váza plná bílých tulipánů jsou přesně to pravé ořechové, co se nám do místnosti hodí. Stejně jako rozšířená galerie pláten, na kterých jsou zachyceni ti moji dva nejmilovanější - Ondra a Honza.

Někde jsem četla, že většinou to lidi mají tak, že nejvíce milují roční období, ve kterém se narodili. U mě to takto neplatí. Jsem červencové račí dítě, ale březen-duben-květen jsou mými nejoblíbenějšími měsíci právě proto, že se příroda začíná zelenat, stromy pučí, kvítka se rozvíjí ... nějak se té doby nemohu dočkat (ale stejně je to se zimou a s vánocemi, s létem a sluníčkem, s podzimem a houbami v rudozlatých lesích). A tak si pomáhám maličkostmi, které mě do příštích krásných časů lákají a dělají mi radost. Třeba zrovna takovou, jakou vykouzlí jarní květena. :-)


Maruška Nováková baví

12. února 2014 v 16:21 | renuška |  Snímánky
Už si tak říkám, že by dáma s výše uvedeným jménem možná zasloužila samostatnou rubriku :-). Ale aby nebyla tak nafrněná, nechám ji zatím v šuplíku s ostatními články, stejně tak ještě chvíli vydržím, než jí založím "fejsbůkovej" profil. Každopádně to je tak vše, čím budu její živobytí omezovat, protože ona je natolik svérázná a především svá, že si stejně do ničeho moc mluvit nenechá. Nejinak tomu bylo na jejím zatím největším vystoupení, které sledovalo kolem 150-ti párů očí, a to na místním hasičském plese. Jedinými požadavky bylo to, aby Maruš měla na sobě hasičský stejnokroj a aby si na zábavný večer připravila program, kterým by se částečně rozptýlila běžná bálová tancovačka. A tak se stalo ...






Vstup na plac byl zorganizován skvěle - všude tma, všichni na parketě, připravit, pozor, Maruška Nováková právě přicházííííí! Srdečně se s hosty přivítala, tu ruku podala, tu hubičku dala (tu ostatně rozdávala během celého večera na tváře těch, kteří se nechali. A těm pak rudý otisk rtěnky zůstal na líčku až do skonání ... plesu.)
Krátký rozhovor s velitelem místních hasičů a pak už samostatný vstup alá "Na stojáka", kde vychválila nabídku bazarového oblečení a zlaté frčky na ramenou znamenající jediné. Kapitánka Maruška se nebojí žádné akce!


Během večera, nebyla-li zrovna zaneprázdněna organizováním her, ochotně se tulila k těm, jenž prahli po jejím objetí zaznamenaném na SD kartě. Už dávno neplatí, že její okulibé zoubky okolí jaksi zastrašují, naopak! Bez nich by Maruš nebyla úplná.



Úspěch měly i soutěže, které si originální dáma pro své nové přátele připravila. Počínaje tradiční "Židličkovanou", která byla v určitých momentech spíš "masakrovanou", nebo "Ulička sviní", kde prostor dostali jen ti správní "píči" (jako že pijani), nebo hra pro dva týmy "Dlouhý provázek". Škoda jen, že se nedostalo ještě na další, protože Maruš měla v zásobě ještě soutěž "Oblečte si svýho hasiče". Na tu ale z časových důvodů nedošlo, což byla velká škoda, protože každý ples by měl mít svého krále. Nu, přání organizátorů bylo třeba akceptovat a nápad se schová na jindy. Však ono na něj určitě někdy dojde.

A najednou přišla půlnoc a pro Marušku Novákovou to znamenalo jediné. Rozloučit se s diváky, popřát pěkný večer a nadhodit, že se třeba společně zase někdy potkají. Bude-li to na hasičském bálu, je otázkou, protože much tam bylo i na chladné únorové počasí docela dost a plácačkou by je sotva jeden umlátil. Každopádně už teď je jasné, že dva dny v diáři má Maruš okroužkované, protože ji čeká další šichta. Tentokráte narozeniny :-).

PS: Zpod masky ...
S mou nejmilejší a nejúžasnější kamarádkou, paní "tričkovou" Kateřinkou :-) ♥


4x poklady z Knihovny

10. února 2014 v 19:40 | renuška |  Jak to vidím ...
To čtení je jako droga. Sotva jsem se s chutí poprala s první (vlastní) várkou a poté se pustila do výroby fotoknihy 2013, začala jsem mít abstinenční příznaky. Pravda, netřásla jsem se jako ratlík, slina mi od úst také netekla, mysl jsem měla stále bystrou, ovšem večery s knížkou mi příliš moc chyběly na to, abych místní knihovnu opouštěla s prázdnou. A tak jsem jeden lednový čtvrtek šlapala domů z práce na kole, majíc na zádech batůžek slušně naložený pořádnou porcí čtiva.



Odstartovala jsem Bárou Nesvatbovou a jejím posledním kouskem "Přítelkyně". Jednak proto, že knížka byla nejútlejší a druhak proto, že jsem si ji půjčila z čiré zvědavosti. Mám už doma jeden její svazek - "Pohádkáře", který mě kdysi nadchl tak na 80% (možná bych ho teď, po skoro šesti letech vnímala jinak), třeba snad proto, že je mi ta dáma sympatická, rozhodla jsem se ji v sobě nějak obhájit a bez okolků jsem se pustila do četby dvou příběhů dvou různých přítelkyň. Kamarádek. Sester. Na život a na smrt. Bavilo mě to a bylo mi až líto, že tam těch povídek není víc. Že se musím spokojit jen s dvěma, přičemž ani v jedné nebylo nic moc k smíchu, spíš k zamyšlení a k uvědomění si, že člověk radí druhým, pomáhá jim, navádí je na správnou cestu, a přitom sám ...
Druhou, tentokrát sázkou na jistotu, byla moje nejmilejší z nejmilejších, Barbara Wood a román Hippokratova přísaha. Paní Wood mě nikdy nezklame, v mé vlastní sbírce je několik jejich knížek, ráda se k nim vracím, protože ačkoliv nejsem lékařka a nemám ani nic společného s tímto oborem, kterému ona se velice často přibližuje, fascinují mě její schopnosti vyprávět. Umí dokonale člověka vtáhnout do děje, nechá ho prožívat radosti i smutky s hlavními hrdiny a samozřejmě si neodpírá ani milostné eskapády, které tu vyjdou, tu ne. Její psaná fantazie má hlavu i patu, ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi něco od ní nelíbilo. Paradoxně právě Hippokratova přísaha je ale z toho, co jsem od BW dosud četla, asi nejslabší. Ne však špatná. Mám však raději zápletky z dob dávno minulých, ať už se řeší v současnosti nebo v době, kdy jsme ještě všichni chodili po horách a netušili, že jednou budeme studovat historii prostřednictvím písmen vytištěných na papír a spojených v pevné vazbě.
Už je to dávno, co jsem psala o spisovateli jménem James Patterson. Když jsem procházela nabídku knihovny, upoutalo mě právě jeho jméno a vzpomínka na detektivku, kterou mám doma a kdysi jsem ji četla. A právě proto na kupičce přibyl další titul s názvem "Jedenáctá rozhodne". Sympatické na celém příběhu bylo to, že hlavní vyšetřovatelkou byla žena, které pomáhaly její tři kamarádky, ať už z branže nebo ne. A ač to v počátku vypadalo, že vrahem bude zahradník, nakonec z toho vyšla dcera domovníka, která byla slušně "drsná". Vše jen kvůli bezmezné lásce ke svému idolu, který její lásku neopětoval tak, jak ona si představovala. A tak chladnokrevně zabíjela své sokyně, které mnohdy sokyněmi ani nebyly. Jen projevily zájem ... Asi takhle, zkýčkaná Sněhulákem jsem nyní nebyla zdaleka tak netrpělivá a dokonce si občas dovolila i odpočinek očím a myšlenkám. Dalo se odejít, dalo se na chvíli přestat. Ale i těch mých 70% není marné hodnocení.
To nejlepší nakonec. Pan Spisovatel Jo Nesbo a jeho "Spasitel". Jak já se těšila. A podvědomě jsem tu četbu schválně oddalovala, protože jsem věděla, že jamile se začtu, nebudu moci přestat. Harry Hole na mě čekal s dalším případem, který předcházel tomu, který už jsem s ním vyřešila ve Sněhulákovi. Syrovost zdaleka nedosahovala takové míry, abych se bála jít večer dřív spát, dokonce mi ani nevadilo usínat déle než můj milý. Kupodivu jsem měla asi i dva dny pauzu, než jsem se vrátila do Osla sledovat kroky nájemného zabijáka a jeho oběti. Zamotaná story o více aktérech, tip na toho, kdo to všechno vymyslel, a to pěkně do puntíku, se měnil stránku od stránky, kapitolu od kapitoly. Občas mě rušily složité myšlenkové pochody vyšetřovatele i těch, které vyzpovídal. Žasla jsem nad logikou, která samozřejmě nakonec dostála svému obsahu a ve výsledku jsem s otevřenou pusou hltala posledních několik listů, protože TOHLE jsem nečekala ani v nejmenším. Rušil mě sebemenší ruch, každý krok, zašumění, zvuk televize i rozhovorů mých kluků. Na knížky Jo Nesba zkrátka člověk musí mít absolutní klid. Což se, doufám, v blízkém budoucnu podaří zařídit, protože už mám slíbené další dva trháky a rozhodně nemám v úmyslu se nechávat rozptylovat čímkoliv než jen tím, co budu číst. Na procenta maličko polevím, dávám "jen" 95%. A to proto, že Sněhulák (sorry, stále se opakuji) byl prostě lepší. Napínavější. Prostě "hustej".

Na závěr mám perličku, která mi svým zvláštním způsobem udělala radost. Když jsem četla Spasitele, tak se mezi prvními stránkami objevila jízdenka do vlaku. Jako bych se tím dostala o krůček blíž k tomu, který sdílel stejné pocity jako já. Byl to student, pracující, žena, muž? Dočetl do konce nebo to vzdal? Je zvědavý na pokračování nebo ho nevyřešené případy čekající na bravurního kriminalistu Harryho nelákají? Kdo ví. Každopádně to byl milý nečekaný vzkaz, který říkal: "Taky jsem tu byl(a)."


Už jen jeden centimentr ...

6. února 2014 v 16:31 | renuška |  Snímánky
... a má mě. Čeká na to už hezkých pár týdnů, vlastně možná i měsíců - touží být vysoký po tátovi a snad mu to jeho geny dovolí koukat se na svět z větší výšky než ze současných 160-ti cm. Každopádně jeho triumf nad maminkou bude brzy vynešen, už dávno se díváme sobě navzájem do očí poněkud zpříma, a já pokaždé hubuji, že se mi to nelíbí, jak mi ten kluk můj roste. Jak mi utíká od mláděte k dospělákovi. Jak se jeho jemný hlas mění, zvláště v okmažicích, kdy ho zvýší nebo když se směje. A směje se teď mnohem častěji než kdy dřív - snad pubertou, snad skutečnou radostí. Tou bych radši. Taky se stydí, čím dál tím víc. Už ani bráchu nesnese v koupelně v momentě, kdy se rochňá v teplou vodou napuštěné vaně.
Včera mi dělal společnost při žehlení. Tedy ne, že by rovnal prádlo do komínků, ale díval se na televizi a já se žehličkou v ruce společně s ním poslouchala zajímavosti o Hawaii. Podotkla jsem, že bych se tam jednou moc ráda podívala na "hula-hula" tanečnice, měla kolem krku věnec z ochridejí, procházela se po lávových výběžcích ... a najednou jsme spolu cestovali po celém světě a on toho tolik věděl. Upozornil mě, že "číňani", jak já říkám všem asiatům bez ohledu na skutečnou národnost, jsou mongoloidní lidé, jejichž genům mohou děkovat za šikmé oči a tmavé vlasy. A že skuteční Číňani jsou národ padělatelů, protože ... a vysypal na mě tisíc důvodů, proč to tak vnímá. Potom jsme se přes oceán dostali k Jižní Americe, kterou teď "berou" v "zemáku" a tam jsme zakotvili v Chile, o kterém má dělat prezentaci, v kostce jsme zkritizovali Kubu za její dlouhotrvající diktaturu v čele s Castrem (tam jsme se dostali docela rychle, protože v televizi zrovna běžela repríza Televarieté, kde zpívala kubánská pěvkyně - to bylo ještě před tou Hawaií), vyslechla jsem si jeho sen navštívit místa, která před pár lety viděl jeho děda - Mexiko, Guatemalu, Panamu v Americe Severní. Ke všemu měl co říct, ať už informace načerpané ze školy nebo z dokumentů, které tak rád sleduje. Pro mě body, které pouštím z hlavy okamžitě ven - pro něj zásoby informačních šuplíků, kterých nosí v hlavě přehršel, protože ho něčím zajímají a baví. Obávám se, že tady už mě přerostl ne o centimetry, ale snad o metry. Ví toho tolik ...

Nějak moc mě dohání slova těch, kteří říkají, že nejlépe se pozná, jak čas letí, když se díváme na své děti. Pořád jsem si to nechtěla připustit, že mi vyletí z hnízda, ale neúprosně se ta doba přibližuje. Docela neomaleně. Netaktně. Nezdvořile. Bez ptaní. Tak se aspoň dívám. Pořád víc a víc si ho prohlížím, uvědomuji, dotýkám se ho (když se nechá), hovořím s ním, využívám dní, kdy mu ještě nevadí společnost mámy - ať už při stolních hrách nebo při výletech a dovolených. Až se za měsíc zase spolu budeme poměřovat, možná si už klidně vyměníme post druhého nejvyššího v rodině. Už teď vidím, jak se mu rozsvítí oči a s úsměvem mi řekne: "Mám Tě!" A já mu mile ráda odpovím: "Já tebe taky ... ráda ♥!" ... a začnu na něho koukat s hlavou nepatrně zakloněnou dozadu. To abych na něj lépe viděla ... na ONDRU ♥.




Tyhle poklady jsem vyštrachala, když jsem uklízela v počítači. Jsou z Ondrova prvního školního dne, z roku 2007. Bylo mu šest a právě se měnil ze školáčka na školáka.
Kdo by nevěděl, který je ten MŮJ, tak je to hošíček zcela vlevo (na posledním obrázku uprostřed), v triku a košili.



O šest let později. Přibyly centimetry, kila, brýle, rozum, nadhled, zájmy ... tohle jsou ty důkazy, ty neomylné informace o tom, že čas skutečně letí.