close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Na pohádky nebudu nikdy dost velká

2. ledna 2014 v 10:10 | renuška |  Jak to vidím ...
O tom, že mi v době zemědělských prací můj milý vypráví nedělní pohádku z rádia, kterou pravidelně vyslechne vždy po obědě, když brázdí se svým traktorem pole či louky v okolí, jsem tu už kdysi psala. Teď, v době odpočinku strojů i lidských sil si večery vyplňujeme vyprávěnkami, které si pamatujeme z dětství a milerádi zavítáme i do ruské tvorby (jen tu o Kostěji nesmrtelném budu muset nejdřív načíst a pak ji "poslat" dál). Nebo sáhneme po Krtečkovi či pejskovi s kočičkou - právě tyhle dvě jsme si vzali na paškál během jednoho z posledních prosincových večerů. A když si vůbec neumíme vzpomenout, použijeme fantazii, které se - jak známo - meze nekladou. Ještě předtím se k nám ale přihrncluje Honza, přimazlí se a brebentí. Ondra stojí opodál a na naše vybízení se pomalu přibližuje blíž k naší společné loži - přece jen už je mu pomalu třináct a má tedy krapet odstup. Chce zůstat nad věcí? Nebo se stydí? Oboje časem pomíjí a za chvíli už leží mezi mnou a Tomem i on. A může se začít ...


"V jednom malém království, vlastně spíš královstvíčku žila byla jedna princezna. Obyčejná, úplně stejná jako lidé kolem ní - nebylo poznat, že by v podzámčí byli jiní lidé než na zámku samotném. Stejně tak to bylo i ve vedlejším panství - tam ale nebylo tak veselo, chyběla tam radost a smích. Panoval tam totiž král, který zkoušen osudem přišel o všechny ženy, které měl, dcery i syny provdal a proženil a zůstal nadobro sám, jen se svým věrným služebníkem psem. Snad jen díky vyjížďkám do milované přírody občas překročil hranici svého území a zavítal do vedlejšího kraje, kdy již od hranic cítil ten rozdíl, ten život, tu neskutečnou atmosféru, která u něho doma lidem a především jemu tolik scházela. Pokaždé, možná podvědomě, přijížděl v den trhů, tedy v sobotu, kdy se to postavami na nádvoří jen hemžilo - jedni nabízeli, druzí kupovali, z velké dálky se sjížděli sem, do centra ševelení a hlaholu ... nebylo člověka, který by se neprošel mezi stánky a nekoupil třeba jen pět jablek nebo novou látku na cíchy.
Jednoho takového dne král opět kličkoval s měšcem plným zlaťáků trhem, když zahlédl zlatovlastou děvečku v modrobílých prouhatých šatech, kterak u zelináře nakupuje. Možná ho oslnila ta barva vlasů, možná blankyt jejích očí, které spatřil chvíli na to, co ona neznámá zvedla hlavu a otočila se jeho směrem - snad cítila jeho pohled, kdo ví? Ale bylo to ... jako v pohádce. Král netušil, že princezna je snadno zaměnitelná s obyčejnou poddanou, kdeže by ho napadlo ji oslovit! Ale takto? Už dlouho nepromluvil s něžnou duší, proto přitočil se k dívce a lichotkou ji potěšil, dobrého dne popřál a rozhovor zabředli téměř na lusknutí prstů. Zcela nezávazně povídali si dlouhý čas, než on musel odjet zpátky domů a ona odnést na zámek vše, co slíbila kuchařce nakoupit. A že prý se setkají příští týden zase ...
A setkali, a pak zas a zas a zalíbení v sobě našli, jen s tím rozdílem, že princezna, teď už pro krále objasněná svým původem, podlehla svému srdci okamžitě a láskou k němu planula již od počátku. Zatímco vážený muž stále se držel pro obavy způsobené minulostí trochu zpět a i když mu nohy v kolenou při spatření té víly změkly, byl opatrný. Čas plynul, princezna byla dávno věkem na vdávání a její otec s matkou vítali její známost už jen proto, že nebylo třeba strojit zásnubních plesů. Vymykali se normálu, který byl v té době standartem, raději chtěli svou dceru vidět v náručí někoho, koho bude skutečně milovat, než tam, kde peníze a zbraně budou mít větší váhu než láska. Trpělivě tedy čekali, hostili krále a on jim jejich štědrost oplácel. Bylo zcela patrné, jakých změn se v něm odehrávalo - ten dříve tak častý smutek ve tváři vystřídal upřímný úsměv a sousední vládce se stával někým zcela jiným. Jen on sám ale nejlépe věděl, kdy přijde ten správný okamžik, ta chvíle, na kterou všichni čekají ... i on sám.
Známost, kterou vítali zámečtí i poddaní z obou panství, rozhodl se jednoho dne král povýšit na statut manželský. Nejdříve ale hodlal svou milou překvapit nečekaným zásnubním darem. Žádné prsteny, drahokamy, zlato. Znajíc její zálibu ve starožitném porcelánu sháněl pomocí svých známých cestovatelů takový kousek, který by ji očaroval a kterým by jí zároveň dal najevo její lásku k ní, byť byl rozumný a věděl, že žádná věc na světě nědokáže tolik jako laskavý pohled do očí, jako něžné pohlazení po panenské tváři. Přesto však trval na svém, dokud ... neobjevil zcela náhodou kde jinde než na tržnici hrnčířský stánek s vystavenými hrnečky. A tam jeden jediný, kulaťoučký, modrobíle pruhovaný (jako ty šaty, co měla jeho vyvolená na sobě, když se poprvé setkali), s velikým červeným srdcem - přesně to je ten dar, který složí do jejích dlaní s žádostí o ruku i o srdce. To jeho už jí dávno patří stejně tak jako její jemu. Protože princezna znala královu životní historii, zvolil král ještě jednu zvláštnost. Hrneček zabalil do hedvábného papíru, který ozdobil vystříhanými srdéčky. Bylo jich celkem pět. To první bylo vybarvené modrou barvou a znamenalo panovníkovo zamrzlé srdce, ke kterému není cesty. To druhé už bylo trochu zčervenalé - to od toho, jak se tenkrát s princeznou seznámil. Třetí už bylo červené do půlky, čtvrté do tří čtvrtin a páté - to už bylo rudé celé. Podobně jako to, které bylo na krajáčku uvnitř balíčku. Královo srdce je vyléčeno.
Teď už zbývalo jediné - osobní dar předat té pravé. S výkladem o nezvyklém balení pustil se král do vyprávění a princezna nestačila dojetím utírat slzy, jak moc se jí jeho dárek dotkl. Jak moc pro ni znamená každé slovo, které právě vyslechla, každý pohled skrze štěstím prolité řasy, který na ni král upřel. Plakala štěstím a radostí a stejně i tak její milý. Není většího důkazu lásky, než společného štěstí, mnohem bohatšího než truhlice plné dukátů a zlaťáků, kterými by možná jiní nápadníci mohli se ohánět. Nikdy by neměnila a ani král ne. Jsou si souzeni a všechno to čekání, kterému měli být podrobeni, přinášelo ovoce v podobě naplněné lásky i srdcí jich obou. Památkou na to stojí jim teď na sekretáři modrobílý hrnek s velkým srdcem, ve kterém není ani čaj ani káva, ale vystříhaná papírová srdéčka, která dosvědčují, že to, jak teď spolu žijí, není pohádkou vymyšlenou, ale skutečnou, a že oni dva byli, jsou a budou jejími hlavními hrdiny.

Zazvonil zvonec a kéž téhle pohádce nikdy není konec ...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 -A -A | Web | 2. ledna 2014 v 10:16 | Reagovat

:)

2 Natas Natas | Web | 2. ledna 2014 v 10:57 | Reagovat

Pěkná života pohádka.

3 niki-land niki-land | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 11:03 | Reagovat

Já taky ne :)

4 Mi-lada Mi-lada | Web | 2. ledna 2014 v 11:15 | Reagovat

Renuško, přijdu si ji přečíst v klidu, je dlouhá. jsem už v pracovním procesu. Pohádka začíná hezky, určitě bude hezká celá. :-)

5 Helena Lišková Helena Lišková | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 17:41 | Reagovat

:-) Pěkné počtení.

6 Mi-lada Mi-lada | Web | 2. ledna 2014 v 21:30 | Reagovat

Reni nemáš ty ten pruhovaný hrniček někde na poličce? ;-)
Jakoby mi ten milý příběh něco připomínal.

7 renuška renuška | 2. ledna 2014 v 21:53 | Reagovat

[6]:Miládko, hrneček nemám, ale srdéčka ano ♥ Jsi velice vnímavá ;-).

8 Myšák Myšák | Web | 22. ledna 2014 v 18:39 | Reagovat

Pěkná pohádka - tuším, že vymyšlená? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama