... anebo nová sportovní disciplína?
Bylo to snad ve třetí třídě, možná dříve, možná později, kdy jsem se naučila házet "krikeťákem". Do té doby jsem používala styl nápřah - rozmach - prásk míčkem maximálně metr před sebe, ale silou! Občas letěl i za mě, ale jak jsem toto dokázala, teď už nepochopím. A pak mě vzal strejda k rybníku. Kolem něj se líně válelo nekonečné množství kamínků a oblázků, které jsme pak posílali za zvuku zbluňknutí pěkně ke dnu. "To musíš, Renčo, takhle, koukej ..." A tak jsem koukala. "To musíš, Renčo, takhle, házej ... " A tak jsem házela. Čím dál, tím líp. Až jsem byla nejlepší metařka v naší třídě. Stačilo už jen vyšplhat do půlky tyče a mohla jsem se konečně pyšnit "Odznakem zdatnosti". To jsem už byla čtvrťačka. Velká holka. Ale pořád dítě.
Trvá to neustále. Nemá to konec ani začátek, a tak se upisovat žádnému datu ani konkrétnějšímu termínu nebudu. Slovy se totiž háže pořád. Svůj styl si piluji, ale občas se stane, že nějaké to slovíčko unikne tak, jako by chtělo napodobit ten nešikovný nápřah - rozmach ... ze třetí třídy. A to pak toho hořce lituji a zkouším brát zpět, co jsem jednou řekla, ale ono už to nejde. Ono už to je prostě venku. (Ale jinak se fakt lepším!) U rybníka už na mě taky nikdo nečeká, kdo by mě naučil ... Ale stále slyším: "To musíš, Renčo, takhle, poslouchej!" A tak poslouchám. Ale nelíbí se mi, co. Nelíbí se mi ty krátké prudké povely a informace, které ke mně doléhají a které poslední dobou tak strašně bolí u srdce. Snažím se bez tendence ke "šplhnutí si" zůstat stát rovně, ale i za svým. I když o svůj odznak zdatnosti asi přijdu, protože občas prostě pláču. A to i přesto, že jsem přestřicátnice. Velká holka. Ale pořád dítě.
pěkný článek. mám ráda, když jsou v článcích osobní pocity a vzpomínky..