Leden 2014

Televizní paměti

31. ledna 2014 v 16:12 | renuška |  Jak to vidím ...
Před usnutím jsme si jako vždy povídali s mým milým a zabrouzdali jsme až do doby, kdy já jsem jako malá vítala dopolední pořady pro děti. A uvědomila jsem si, že si pamatuji pouze slabé útržky kdysi zábavných a jistě i populárních programů, které mě asi hodně bavily, protože jinak by mi to v hlavě neutkvělo. Pak už jen sama pro sebe za slabého pravidelného oddechování pana Tomáše uvažovala jsem v duchu, jak se ty pořady jmenovaly, o čem byly, kam se poděly ...
Jasně, nedělní "Studio Kamarád" a jeho "Jů-Heláci a záškodník Muf" žijí víceméně dodnes ... myslím ... a snad i obsahově se dost podobají - povídání, pohádky krátké, jedna dlouhá hraná, nějaká ta písnička - poměrně pohodový blok pro mrňata, která dávají přednost české tvorbě před Disney Pixar apod. Večerníček také pořád funguje, jen u nás doma už je to trochu "out", naši sledují Hvězdnou bránu: Atlantidu a jiné (pro mě) slátaniny. Zdaleka nemám takový přehled, co teď dětem televize nabízí, ale hodně oblíbená u nás byla třeba Kouzelná školka a nebo Kostičky, ovšem čas letí a puberťáci fakt vyhledávají jiný typ pořadů.
Ale zpátky k malé renušce. Vím, že jsem milovala sobotní dopolední soutěž "Kámen-nůžky-papír". Princip? Už dávno si nepamatuji pravidla hry, jen ten název zůstal. Dost málo, ale možná že při zadání v hledači YouTube bych si vzpomínky osvěžila - pokud by tedy byl nějaký zdroj. Taky bych si mohla přečíst jen "Not found" - "Nenalezeno". Líp jsem na tom s Magionem a Vegou, ale to už jsem byla větší, starší a tak z toho v mozkovně zůstává víc. Stejně jako u "Kabaretu" s Pepou Dvořákem, Jitkou Molavcovou, Štěpánkou Haničincovou a tím zbytkem lidí, co se tam postupně prostřídali. Jo, tohle mě taky bavilo, ty jejich srandičky, scénky, zpětně i velký optimismus a radost. Vždycky jsem si říkala, jaké by to bylo sedět v hledišti mezi ostatními prcky a sledovat je na "vlastní voči".
Kámen úrazu, i když zcela neškodný a bezbolestný přichází v momentě, kdy mi na věku ubývá a já sedím na gauči a koukám na něco ruského, čemu nerozumím, ale vím, že tam jsou dva klauni. To prostě vím určitě. A taky vím, že se mi to líbilo a že tam taktéž byly nějaké příhody a možná i něco poučného. Asi. A i když je to banalita, hryže mě to a štve, že nemůžu přijít na název a vůbec. Neznáte ho vy? Nebo třeba tamto, jak mělo takový geometrický tvary ve znělce a mělo to i melodii, kterou pak přezpívali Crazy Frog, takový to tatatata ta ta ta, tatatata ta ta ta, ta ta ta ta ta ta, ta ta ta ta, tatata - víte? Možná to bylo i něco o matematice a všelijakých počtech a logice, já fakt netuším. Ale je to tam, v tý hlavě, a tak na to myslím.

Jen si tak říkám, díky bohu, že tenkrát byl jen jeden program s dvouhodinovou přestávkou a s koťatama a štěňátkama a nás coby prťata nelákalo nic zůstávat sedět u obrazovek a šli jsme raději ven. Jediný problém jsme měly já a ségra, jestli ten den budeme víc kamarádit s klukama od naproti nebo s holkama od vedle. Nebo jestli půjdeme stavět bungr do garáže. A je tedy fakt, že z těchto zážitků si v sobě nesu mnohem mnohem víc než z těch televizních, ale přece ... opravdu by mě zajímalo, jak to bylo s těma ruskýma šaškama :-D.


Chumelí láska

27. ledna 2014 v 12:02 | renuška |  Přišla Múza
Po dlouhé době zase kousek poezie, z níž radost mám převelikou ♥.

Polibky tváře laská
a
vlhké stopy značkují si
cestu k srdci,
cestu k duši,
do Věstonic za Venuší.
Za boky kyprými tak,
že mačkat,
hníst,
hladit
by se daly
od rána do večera,
od noci do svítání.
Láska
...
je pořád k mání.

A na postavě?
Nezáleží!
Hubičky zvolna
po těle sněží,
z koulí se sněhulák postaví
a miluje,
než roztaje
se jeho vášeň
do měkka.
Do ticha.
Do vůně.
Dechu ...
... z mechu.

A z vloček kapičky
stékají
na špíčky ...

Hod slovem do blízka ...

23. ledna 2014 v 16:12 | renuška |  Jak to vidím ...
... anebo nová sportovní disciplína?

Bylo to snad ve třetí třídě, možná dříve, možná později, kdy jsem se naučila házet "krikeťákem". Do té doby jsem používala styl nápřah - rozmach - prásk míčkem maximálně metr před sebe, ale silou! Občas letěl i za mě, ale jak jsem toto dokázala, teď už nepochopím. A pak mě vzal strejda k rybníku. Kolem něj se líně válelo nekonečné množství kamínků a oblázků, které jsme pak posílali za zvuku zbluňknutí pěkně ke dnu. "To musíš, Renčo, takhle, koukej ..." A tak jsem koukala. "To musíš, Renčo, takhle, házej ... " A tak jsem házela. Čím dál, tím líp. Až jsem byla nejlepší metařka v naší třídě. Stačilo už jen vyšplhat do půlky tyče a mohla jsem se konečně pyšnit "Odznakem zdatnosti". To jsem už byla čtvrťačka. Velká holka. Ale pořád dítě.

Trvá to neustále. Nemá to konec ani začátek, a tak se upisovat žádnému datu ani konkrétnějšímu termínu nebudu. Slovy se totiž háže pořád. Svůj styl si piluji, ale občas se stane, že nějaké to slovíčko unikne tak, jako by chtělo napodobit ten nešikovný nápřah - rozmach ... ze třetí třídy. A to pak toho hořce lituji a zkouším brát zpět, co jsem jednou řekla, ale ono už to nejde. Ono už to je prostě venku. (Ale jinak se fakt lepším!) U rybníka už na mě taky nikdo nečeká, kdo by mě naučil ... Ale stále slyším: "To musíš, Renčo, takhle, poslouchej!" A tak poslouchám. Ale nelíbí se mi, co. Nelíbí se mi ty krátké prudké povely a informace, které ke mně doléhají a které poslední dobou tak strašně bolí u srdce. Snažím se bez tendence ke "šplhnutí si" zůstat stát rovně, ale i za svým. I když o svůj odznak zdatnosti asi přijdu, protože občas prostě pláču. A to i přesto, že jsem přestřicátnice. Velká holka. Ale pořád dítě.


Šikovné ruce pana maséra

21. ledna 2014 v 16:53 | renuška |  Jak to vidím ...
  • na svůj mladistvý věk je skutečně velice šikovný
  • masírování provádí pouze na základě odkoukání z televizní obrazovky
  • nikdy si žádným kurzem neprošel, ale přesto umí
  • sem tam mě i pohladí
  • opatrně mi překládá ruce tak, aby mohl prohnětat i ostatní zatuhlé rádobysvaly
  • dovolí mi mít hlavu položenou na stranu, protože na čele by mi to prý bylo nepříjemné
  • krásně se s ním povídá
  • bez okolků za mnou přijde do ložnice, kde mi pak na manželském dvoulůžku masáže provádí, a to zcela bez ostychu z intimní místnosti
  • má v uchu naušnici s kamínkem
  • rád se směje
  • je velice skromný - za svou práci si neříká nic; dávám mu tedy jednorázovou částku 30 Káčé, kterou si s poděkováním odebere z mé peněženky, aniž by využil situace a vzal si třeba o kousek víc
  • jeho ruce krásně hřejí a má záda z toho mají neskonalý požitek
  • je víceméně ochoten dorazit kdykoliv na zavolání, ale většinou mě předběhne a připomene se sám a já, pochopitelně, neodmítám
  • je to zkrátka ten nejlepší pan masér na celém světě ♥
... a jmenuje se Honza ♥♥♥


Jeden odstín lehkého "péčka"

15. ledna 2014 v 16:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Tvářila se jako to nejlepší, co dosud leželo na pultech knihkupectví. Jakoby nebylo ničeho dokonalejšího než jí; s narůstajícím sebevědomím ji následovaly ještě dvě mladší sestry - těm už jsem odmítla svůj čas věnovat, jen v rychlosti jsem si z recenzí dostupných na internetu vyčetla, jak nakonec příběh "Ocelové Anči" a "Krise Šedivýho" dopadl. No dobře, ba přímo skvěle, samozřejmě. Vrátili se k sobě a láska došla svému naplnění. Trvalo to tři knížky a dobrých patnáctset (ne-li více) stran. Ostatní v bodech ...


  • Pro přečtení jsem se rozhodla na základě poznání svého vlastního rozhodnutí, zda se přikloním k těm, kteří se do knihy zamilují a budou ještě půl roku žít z toho "vzrušujícího" obsahu, nebo k těm, kteří ji maximálně dočtou, ale tím pro ně příběh navždy skončí, a to s nevalným dojmem.
  • Tlusté vazby mě nikdy neodrazovaly, ale tady jsem opravdu žasla nad tím, jak se dá z prdu udělat ještě větší prd.
  • Velice mi vadilo oslovování hlavní hrdinky Anastázie zkráceným "Ana", pátý pád "Ano". Je totiž totožný s českým výrazem souhlasu - křížovkáři vědí (a nejen ti ... snad ...) - a to mě mnohdy dost mátlo. Asi jediný nedostatek, za který autorka opravdu nemůže.
  • Může být dnešní vysokoškolačka s inteligencí více než průměrnou natolik erotiky neznalá, prakticky i teoreticky?
  • Jednou v životě bych chtěla poznat muže, který zvládá obchodovat, korespondovat, plánovat BDSM praktiky, kontrolovat (sebe i ostatní) - a to vše najednou. Obávám se, že bych se nedočkala ...
  • Proti hardcore pornu je toto skutečně jen slabý odvar z mizerně nasušených čajových lístečků, byť se navenek tváří, jaká je to divočina a tvrďárna.
  • Pravděpodobně má na tom zásluhu marketingový tah, že se ani v závěru nedozvíme, proč CH.G. uspokojuje, když své submisivní partnerce nařeže ... zlaté jednodílné detektivky, tam vraha vždycky chytí!
  • Nerozhodnost Any, zda přijmout návrh Christiana, je tak únavným tématem, že když přes počáteční souhlas opět couvne - což se opakuje asi tak desetkrát, možná víckrát, fakt to čtenáře později už začne nudit, neřku-li sr*t.
  • Závěr: Máte-li zbytečné tři stovky, které byste rádi investovali do knihy, vyhněte se této laciné literatuře a raději zvolte jiný žánr nebo alespoň jiného autora. A pokud už jste podlehli tlaku reklamy, 50 OŠ přečetli a máte z nich podobný průjem jako já, pokuste se na četbu nezanevřít a co nejrychleji si spravte náladu něčím ... no vlastně čímkoliv. Ono totiž všechno ostatní je nejspíš lepší než právě tahle knížka.
  • PS: Příznivcům děl od E. L. James(ové) se omlouvám za kritiku její práce, ale prostě to tak cítím.

Od prasklé aorty ke (S)sněhulákovi

10. ledna 2014 v 22:06 | renuška |  Jak to vidím ...
Tedy, to byl maraton! Nemusela jsem utíkat, ale přesto jsem spěchala, abych už už byla u cíle. A to celkem čtyřikrát za sebou. A pokaždé to stálo za to a snad čím víc jsem toho "naběhala", tím víc se mi to líbilo a teď, když už to mám za sebou, mám takový zvláštní pocit z toho, co si počnu s následujícím volným časem ... Až tedy sklidím vánoční výzdobu, vyžehlím, přelítnu byt, zkrátka takové ty domácí (ne)dobrovolné aktivity. Televizní pohádkové večery jsou dávno tytam, takže asi zase začnu výrazněji obletovat všechny tři své muže, až je to bude štvát :-D. I když pan Tomáš se nechal slyšet, že když vidí, jaký úspěch jeho vánoční dárky určené pro mě měly, bude snad měsíc co měsíc po výplatě investovat do nové ...

... knihy.




Každý rok říkám, že vánoce bez knihy, to je jako neděle bez oběda. Nebo tak něco. Zkrátka tvrdý hranatý dárek pod stromečkem ležet musí. Letos ležely taky, bylo jich celkem šest, počítám-li celkový součet knih mých i mých synů. Ondra dostal tři krásné svazky od tatínka a já pak dvě krásky od pana Tomáše a jednu něhu od sestřičky.
První z nich, "Život po životě" od Michala Viewega jsem nečekala a s obavami jsem po ní sahala, byť jsem jeho práci už z dřívějška znala. Ovšem tentokrát to je něco naprosto jiného, žádná fantazie, žádné pohádky a smyšlené příběhy, ale jen on sám, zoufalý, deprimovaný, hotový, na dně ... nečekaný fyzický zlom, respektivě prasklá aorta ho jako člověka totálně zlikvidovala stejně jako jeho krátkodobou paměť. Tato indispozice ho degradovala až úplně dolů, což se odrazilo nejen na jeho vztahu k okolí, ale i vůči sobě samému. Nebudu se tu rozepisovat o obsahu, jen chci zmínit jedno - s ohledem na stav, v jakém pan Vieweg zpověď psal, před ním zcela nepokrytě smekám, protože se mu podařilo vytvořit velice otevřené a upřímné dílo, ve kterém zcela jasně sděluje celému světu své nedostatky a způsoby, jak se s nimi vypořádává, a to tak čtivě, až se to zdá neuvěřitelné. Prostě WAW!
Druhou přítelkyni zvanou "Po strništi bos" od Zdeňka Svěráka jsem si moc přála. A byla tam! Protože jsem ji začala "louskat" hned po MW, který mi trval dva dny, ještě stále jí konkurovaly ony výše jmenované vánoční pohádky a filmy. Svátek slavil Štěpán a já se vracela současně s Edou Součkem (pseudonym autora) do válečné doby, do doby dětství ZS a s charakterem spisovatele se změnil i charakter obsahu. Dětský naivní pohled na válku i záležitosti s ní spojené jsou zde popisovány v mnoha opět velice dobře podaných krátkých příbězích, které na sebe tu navazují, tu volně plují, ale člověk se stále baví. Jen někdy, čte-li mezi řádky, ho dožene ta tehdejší neveselá doba, kdy to lidé měli skutečně těžké. Klukoviny se střídají s vážnými momenty, ale přece jen byla tahle knížka větším duševním odpočinkem než ta první. Pochopitelně ...
Absolutní pohodičkou pak byl třetí přírůstek s názvem "Co je nového, kotě?" od Alexandry Potter. Je to už její čtvrté dílo, které jsem mohla číst a stejně jako předtím, i tentokrát jsem se z počátku trochu prala sama se sebou, ale nakonec jsem se poměrně rychle vnořila do děje a docela rychle se dostala ke konci milého příběhu. Nechybí zápletka, láska, přátelství, takový ten typ harlequinovských vyprávěnek, ale na vyšší úrovni. Moderní doba, autorka vrstevnice, snadná představa ... nebyl problém nedočíst kapitolu a jít spát, protože jsem věděla, že mi do druhého dne nic neuteče a já zcela pohodově znovu navážu tam, kde jsem den předtím skončila, a to včetně předpokládaného finále, které prostě nemohlo dopadnout jinak, než jak jsem očekávala. Řekla bych - střední proud, na procenta tak těch 70, což u AP je na mě docela dost.
Ovšem, ta poslední pecka, to je tedy PECKA! Tchán mi Nesbova "Sněhuláka" dobré tři měsíce vychvaloval, a tak jsem si ho tedy na svátky půjčila. Protože to byla nejširší vazba, nechala jsem si knížku jako poslední - 500 stránek jsem zpracovávala asi pět dní? Možná šest. A kdybych mohla, stáhla bych to klidně na tři, tak to bylo čtivé. Fantastické. Drsné. Nedalo se přestat. Co na tom, že ráno vstávám do práce? Co na tom, že budu unavená? Musela jsem přece vědět, kdo je vrah. Musela jsem znát další kroky vyšetřovatele. Musela jsem vědět, jak to bude pokračovat s jeho láskou. Musela jsem ... číst. V první čtvrtině mě přes syrovost násilí snad až přecházela chuť; přiznám se, že jsem si raději pořádně zatáhla okna a chodila spát stejně jako Tomáš, abych nemusela být v ložnici úplně sama. Ještě, že venku není sníh ... Čím víc jsem se pak blížila ke konci, tím napínavější byl děj, z jednoho odhalení se přeskočilo k druhému, ale ani jedno z nich nebylo správné, jen navádělo k té nejmíň očekávané pravdě. A pak ... tý bláho, to je mazec! A to jsem během těch závěrečných, napětím absolutně nabitých, sta stránek stihla uvařit večeři, nakrmit rodinu a sprdnout kluky, ať na mě nemluví, že ... no jasně, že čtu. Na procenta? Sto ze sta, a klidně stodvacet! Ať nežeru :-).

Dovolím teď na pár dní očím odpočívat, i myšlenkám, musím si v hlavě trochu ty knihy porovnat. Uspořádat. Stavit se v knihovně vrátit tři vypůjčenky z léta a zaplatit poplatek za letošní rok. A možná, že jen očkem mrknu na novinky ... kdyby náhodou ... :-)

PS: "Lahůdku" - Padesát odstínů šedi - si mileráda nechám na příští samostatný článek. I když si to tahle "bichle" asi vůbec nezaslouží.


Zpoza stromu

6. ledna 2014 v 16:12 | renuška |  Snímánky
A přece se ještě jednou vrátím k vánocům, ke štědrému dni, ke stromečku. Měla jsem z něj totiž opět velkou, ba přímo ohromnou radost. Jednak proto, že se nám krásně vešel do malého obýváku a druhak proto, že jsme se u něj sešli my všichni, co se máme rádi a našli pod ním každý nejméně jednu věc, ze které jsme byli tzv. naměkko. Ať už jsme byli více či méně překvapení, těšili jsme se z každého balíčku, který skýtal něco, čím nás ten druhý chtěl podarovat. Odloženými papíry jsme šustili dobrou hodinku a pak nás vystřídaly kočky, především čtyřměsíční kočičák Vikouš milujíc hru na schovávanou kdekoliv a s čímkoliv. Ve chvílích rozjímání jsem potom skrze nazdobené větvičky pozorovala vše kolem a opravdu moc jsem si užívala ten pocit opět prožít ty nyní už loňské zimní svátky s těmi, které miluji nadevše ...

Od pondělního podvečera se nazdobený smrček stal nezbytnou součástí našeho bytu a trpělivě čekal na následující den, aby ...

... mohl pod svými "rameny" opatrovat balíčky a dárky, taštičky a krabice, zkrátka samá překvápka, bez kterých bychom se sice obešli, ale přece takhle je to lepší.

A najednou to všechno tak rychle uteklo, nikde nezůstala ani ta nejmenší krabičičička, ani ten nejmenší dárečičiček, jen hromady barevných papírů a stuh připomínaly, co se u nás pár chvil předtím ještě odehrávalo. Naštěstí jiskry v očích ani žárovky na stromečku o svou zář nepřišly a svítí pořád ...

... dost možná je nám dobře i díky novému společníkovi - andělíčku strážnému vysmátému - právě ten byl schovaný v jednom z balících papírů. "Malý tvrdý" byl přivázán k "velkému měkkému" a dárcem nebyl nikdo jiný, než moje nejzlatější kamarádka, paní Kateřina ♥

Své "poprvé" si také odzpívali od listopadu nachystaní srdíčkovci stromečkoví made by renuška nebo ...

... cililinkáč formičkový. To zase pro změnu byl nápad na poslední chvíli. Nenapadlo mě totiž nic jiného než vyškemrat na mamce staré formičky na cukroví, které už nikdo dlouho nepoužívá, tudíž mají svou patinu, kterou nelze ničím jiným nahradit. Pak přišel na řadu šikovný pan Tomáš, do každé mističky vyťukl dírku dost velkou na to, abych jí protáhla provázek - na ten stačilo zavěsit háček a ozdoba je na světě. Když řeknu, že deset těchto netradičních dekorací zabralo na výrobu max půl hodiny, určitě se v odhadu o moc nespletu. A zcela neskromně poznamenám, že na stromečku vypadají naprosto úžasně!

Nu a tyhle hvězdičky jsem kdysi pořídila v jednom obchodě - byly součástí závěsu, který jsem pak rozstříhala a využila maličko jinak. Zároveň jsou také inspirací na příští záchvat mé tvořivosti - příští vánoce jich určitě bude na stromu o něco víc :-).

Ach, to je mi zase tak pěkně, vánočně. Ostatně, ono to tak rychle uteče - už zbývá jen 360 dní a Štědrý večer je tu! Do té doby nás ale čeká tolik krásných dní, tolik zážitků, tolik parády, tolik úsměvů, tolik radosti ... tak raději nebudu tolik spěchat, abych něco nepropásla. Však se zase dočkám. Já i vy i všichni ostatní, kdo mají vánoce zrovna tak v oblibě. A dost možná, že i ten sníh nakonec bude :-).
Krásný leden všem ♥.



Na pohádky nebudu nikdy dost velká

2. ledna 2014 v 10:10 | renuška |  Jak to vidím ...
O tom, že mi v době zemědělských prací můj milý vypráví nedělní pohádku z rádia, kterou pravidelně vyslechne vždy po obědě, když brázdí se svým traktorem pole či louky v okolí, jsem tu už kdysi psala. Teď, v době odpočinku strojů i lidských sil si večery vyplňujeme vyprávěnkami, které si pamatujeme z dětství a milerádi zavítáme i do ruské tvorby (jen tu o Kostěji nesmrtelném budu muset nejdřív načíst a pak ji "poslat" dál). Nebo sáhneme po Krtečkovi či pejskovi s kočičkou - právě tyhle dvě jsme si vzali na paškál během jednoho z posledních prosincových večerů. A když si vůbec neumíme vzpomenout, použijeme fantazii, které se - jak známo - meze nekladou. Ještě předtím se k nám ale přihrncluje Honza, přimazlí se a brebentí. Ondra stojí opodál a na naše vybízení se pomalu přibližuje blíž k naší společné loži - přece jen už je mu pomalu třináct a má tedy krapet odstup. Chce zůstat nad věcí? Nebo se stydí? Oboje časem pomíjí a za chvíli už leží mezi mnou a Tomem i on. A může se začít ...


"V jednom malém království, vlastně spíš královstvíčku žila byla jedna princezna. Obyčejná, úplně stejná jako lidé kolem ní - nebylo poznat, že by v podzámčí byli jiní lidé než na zámku samotném. Stejně tak to bylo i ve vedlejším panství - tam ale nebylo tak veselo, chyběla tam radost a smích. Panoval tam totiž král, který zkoušen osudem přišel o všechny ženy, které měl, dcery i syny provdal a proženil a zůstal nadobro sám, jen se svým věrným služebníkem psem. Snad jen díky vyjížďkám do milované přírody občas překročil hranici svého území a zavítal do vedlejšího kraje, kdy již od hranic cítil ten rozdíl, ten život, tu neskutečnou atmosféru, která u něho doma lidem a především jemu tolik scházela. Pokaždé, možná podvědomě, přijížděl v den trhů, tedy v sobotu, kdy se to postavami na nádvoří jen hemžilo - jedni nabízeli, druzí kupovali, z velké dálky se sjížděli sem, do centra ševelení a hlaholu ... nebylo člověka, který by se neprošel mezi stánky a nekoupil třeba jen pět jablek nebo novou látku na cíchy.
Jednoho takového dne král opět kličkoval s měšcem plným zlaťáků trhem, když zahlédl zlatovlastou děvečku v modrobílých prouhatých šatech, kterak u zelináře nakupuje. Možná ho oslnila ta barva vlasů, možná blankyt jejích očí, které spatřil chvíli na to, co ona neznámá zvedla hlavu a otočila se jeho směrem - snad cítila jeho pohled, kdo ví? Ale bylo to ... jako v pohádce. Král netušil, že princezna je snadno zaměnitelná s obyčejnou poddanou, kdeže by ho napadlo ji oslovit! Ale takto? Už dlouho nepromluvil s něžnou duší, proto přitočil se k dívce a lichotkou ji potěšil, dobrého dne popřál a rozhovor zabředli téměř na lusknutí prstů. Zcela nezávazně povídali si dlouhý čas, než on musel odjet zpátky domů a ona odnést na zámek vše, co slíbila kuchařce nakoupit. A že prý se setkají příští týden zase ...
A setkali, a pak zas a zas a zalíbení v sobě našli, jen s tím rozdílem, že princezna, teď už pro krále objasněná svým původem, podlehla svému srdci okamžitě a láskou k němu planula již od počátku. Zatímco vážený muž stále se držel pro obavy způsobené minulostí trochu zpět a i když mu nohy v kolenou při spatření té víly změkly, byl opatrný. Čas plynul, princezna byla dávno věkem na vdávání a její otec s matkou vítali její známost už jen proto, že nebylo třeba strojit zásnubních plesů. Vymykali se normálu, který byl v té době standartem, raději chtěli svou dceru vidět v náručí někoho, koho bude skutečně milovat, než tam, kde peníze a zbraně budou mít větší váhu než láska. Trpělivě tedy čekali, hostili krále a on jim jejich štědrost oplácel. Bylo zcela patrné, jakých změn se v něm odehrávalo - ten dříve tak častý smutek ve tváři vystřídal upřímný úsměv a sousední vládce se stával někým zcela jiným. Jen on sám ale nejlépe věděl, kdy přijde ten správný okamžik, ta chvíle, na kterou všichni čekají ... i on sám.
Známost, kterou vítali zámečtí i poddaní z obou panství, rozhodl se jednoho dne král povýšit na statut manželský. Nejdříve ale hodlal svou milou překvapit nečekaným zásnubním darem. Žádné prsteny, drahokamy, zlato. Znajíc její zálibu ve starožitném porcelánu sháněl pomocí svých známých cestovatelů takový kousek, který by ji očaroval a kterým by jí zároveň dal najevo její lásku k ní, byť byl rozumný a věděl, že žádná věc na světě nědokáže tolik jako laskavý pohled do očí, jako něžné pohlazení po panenské tváři. Přesto však trval na svém, dokud ... neobjevil zcela náhodou kde jinde než na tržnici hrnčířský stánek s vystavenými hrnečky. A tam jeden jediný, kulaťoučký, modrobíle pruhovaný (jako ty šaty, co měla jeho vyvolená na sobě, když se poprvé setkali), s velikým červeným srdcem - přesně to je ten dar, který složí do jejích dlaní s žádostí o ruku i o srdce. To jeho už jí dávno patří stejně tak jako její jemu. Protože princezna znala královu životní historii, zvolil král ještě jednu zvláštnost. Hrneček zabalil do hedvábného papíru, který ozdobil vystříhanými srdéčky. Bylo jich celkem pět. To první bylo vybarvené modrou barvou a znamenalo panovníkovo zamrzlé srdce, ke kterému není cesty. To druhé už bylo trochu zčervenalé - to od toho, jak se tenkrát s princeznou seznámil. Třetí už bylo červené do půlky, čtvrté do tří čtvrtin a páté - to už bylo rudé celé. Podobně jako to, které bylo na krajáčku uvnitř balíčku. Královo srdce je vyléčeno.
Teď už zbývalo jediné - osobní dar předat té pravé. S výkladem o nezvyklém balení pustil se král do vyprávění a princezna nestačila dojetím utírat slzy, jak moc se jí jeho dárek dotkl. Jak moc pro ni znamená každé slovo, které právě vyslechla, každý pohled skrze štěstím prolité řasy, který na ni král upřel. Plakala štěstím a radostí a stejně i tak její milý. Není většího důkazu lásky, než společného štěstí, mnohem bohatšího než truhlice plné dukátů a zlaťáků, kterými by možná jiní nápadníci mohli se ohánět. Nikdy by neměnila a ani král ne. Jsou si souzeni a všechno to čekání, kterému měli být podrobeni, přinášelo ovoce v podobě naplněné lásky i srdcí jich obou. Památkou na to stojí jim teď na sekretáři modrobílý hrnek s velkým srdcem, ve kterém není ani čaj ani káva, ale vystříhaná papírová srdéčka, která dosvědčují, že to, jak teď spolu žijí, není pohádkou vymyšlenou, ale skutečnou, a že oni dva byli, jsou a budou jejími hlavními hrdiny.

Zazvonil zvonec a kéž téhle pohádce nikdy není konec ...