17. prosince 2013 v 16:10 | renuška
|
I u nás už je vše naladěno na blížící se vánoce. V chodbě na tabulce klíčníku denně křídou opravujeme počet dní, které zbývají do toho finálního, Štědrého. Vítací věnec na dveřích jsem na pár příštích týdnů vyměnila za zimní, skříň mi okupují zatím nezabalené dárečky pro všechny, které mám ráda a které chci překvapit. Byť jsem první dva adventní víkendy nebyla téměř doma, pokaždé jsem se snažila alespoň v neděli večer zapálit daný počet svíček, jak tradice velí a jak já ji ochotně naslouchám, upozorňována syny, že dnes už hoří první, druhá, třetí. Dokonce i stromeček už máme! Ne jako minulý rok, kdy jsme dvaadvacátého na poslední chvíli sháněli cokoliv a nakonec jsme si zachumelený smrček odváželi z nedalekého zahradnictví a vůbec nám nevadilo, že není pravidelný a že bude třeba ho upravit, aby vypadal trochu k světu. Cukroví už se taky hromadí v krabičkách - linecké, kokosky, kakaové, minimedovníčky, perníky ... dodělat zbývá jen ořechové kuličky a samozřejmě včelí úlky, bez nich by to zkrátka nešlo. Nepečené si ale nechávám nakonec, vidím to na jeden z volných dní, které se kvapem blíží.
O tom, že vánoční atmosféře nepodléhám jen já, ale i ostatní, svědčí například nedávný zážitek, kdy jsem pobíhala po kuchyni a z venku se ke mně vrátil zmrzlý pan Tomáš a já mu začala notovat "Veeseléé vááánooční hóóódýýý ...". Chytila jsem ho za ruku, do rytmu s ní kývala a on se plynule přidal jak k pohybu, tak ke zpěvu, až jsme celou koledu čelem k oknu dozpívali, uklonili se a šli si zase po svém. Byla to taková chvilková zastávka, asi jsme byli k smíchu, ale bylo to moc príma, tohle impulsivní soukromé vystoupení. A o tom to vlastně všechno je - o tom, abychom se cítili fajn, nebyli v křeči, abychom si na sebe vždycky našli kousek času ... abychom druhým dali znát, že nám na nich záleží a že je nám s nimi tuze dobře ♥.
Kuchyňský "advenťák" jsem vyráběla v době, kdy byla všechna má fantazie někde na vycházce, protože mi to trvalo nesmírně dlouho, než jsem ho doladila a tak nějak dodělala, aby vypadal alespoň trošku svátečně.
O to jednodušší to bylo s obývákovým vánočním svícnem. Tam nebylo moc co vymýšlet, megamaxiobr svíčky a čtyři větvičky břečťanu splnily to, co se po nich chtělo.
(PS: ty plamínky mě moc moc baví ...)
Jasně že i u nás se našlo vhodné místo pro jmelí. Visí z lustru ve výšce tak akorát, že se pod něj krásně vejdeme, když se pusinkujeme :-D. Tohle na obrázku je letos už druhé, protože to první jsme věšeli 1. prosince a ono strašně rychle vyschlo a jakoby "zrezlo".
Vánoční hvězdu mi kočičáci okousali, takže jsem na podruhé zvolila bílý brambořík - ten už je nezajímá - naštěstí!
Je nádherný, silný, zdravý - snad mi takhle vydrží co nejdéle.
Zimní zátiší, do kterého jsem se úplně zamilovala - staré sáně z bazaru, kožešina z Ikei, obr vločky z výletu po Kersku, jelínci z Tchiba, cypřiš z Tesca, malý háčkovaný koník z Drážďan - hlouposti, bez kterých se člověk hravě obejde, ale se kterými do obýváku přišly časy vánočních svátků, na které se moc těšíme.
A jdeme do finále. Zdobení perníčků stálo za starou bačkoru, chaloupky se tentokrát moc nevyvedly, ale z andělínů mám docela radost. Důležité je, že i nepovedené kousky měly své obdivovatele, následně konzumenty - na Ondru a Honzu je zkrátka spoleh! :-D
Tak takhle nějak je to u nás. Podobně probíhají přípravy na vánoce asi v mnoha dalších domácnostech, v péči hospodyněk, v srdcích těch, kteří mají tyto svátky rádi. Škoda jen, že ten čas tak rychle utíká a všechno to pohádkové a kouzelné neviditelno kolem nás příliš brzy vyprchá. Ale ono je to možná dobře, protože čeho je moc, toho je příliš a my bychom ty příští a příští a příští vánoce nebyli už tak naměkko. Tak raději ať to sviští a my se dojímáme pravidelně a stále intenzivněji.
Ty kulaté svíčky jsou moc pěkné!