3. prosince 2013 v 16:49 | renuška
|
Po třech a půl letech jsem se sem vrátila. Už ne za babičkou, za kterou jsme pravidelně jako malé se sestrou a rodinou jezdívaly, už ne s Katkou, se kterou jsem tu
naposledy v březnu 2010 byla relaxačním pobytu. Tentokrát jsme sem zavítali s panem nejkrásnějším traktoristou a právě Poděbrady měly být letos naším malým víkendovým odpočinutím, navíc provoněným adventem a blížícími se svátky. Odtud jsme od pátka do neděle podnikali výlety do nedalekých míst, která jsou něčím zajímavá, sem jsme se vraceli "hocmandaný a hocabrtaný", unavení tak akorát, abychom zvládli poměrně dietní večeři (ale tak dalo se to sníst, ale mohlo by být i líp - učňovský hotel a strava hodná závodky se postaraly o průměrný "komfort", který víceméně stačil ...) a poté padli do duchen.
Samotné Poděbrady jsme stihli projít vlastně jen chvilkami - v pátek po příjezdu (odpoledne nám vyplnilo rozsvěcení vánočního stromečku v Nymburce s krásným hraným příběhem o narození Ježíška), v sobotu po večeři, kdy měly hlavní slovo lucerny, světýlka, blikačky, lampy ..., a v neděli dopoledne před odjezdem na zámek Loučeň. Proto ani nemám tolik obrázků samotného lázeňského města a proto bude tento článek na snímánky skoupý ...
S horkou oříškovou oplatkou v ruce před dominantou poděbradského náměstí, před sochou Sv. Jiřího z Poděbrad.
V ten den probíhaly ve městě trhy, takže byl docela zázrak najít si chvilku, kdy se kolem nás nikdo nemotal a my mohli fotit :-).
Samozřejmě jsme si neodpustili i zastávku u známých "kytičkových" hodin. Tomáš tu byl poprvé, takže jsem mohla trochu "machrovat", ale i přes znalost tohoto unikátu mě překvapily dvě věci. Jednak že se údržba každý den stará o aktualizaci data v podobě čísel vyskládaných z kamínků a druhak že při celé hodině je odkudsi slyšet odcinkávání. To má zase na svědomí trpajzlík bušící kladívkem do mochomůrky. Posledně jsem toto vůbec nezaznamenala a to je jen důkaz toho, že je stále důvod vracet se do stejných míst - pokaždé tam na vás čeká nějaké překvapení.
Ráda jsem byla také za tenhle dům - tenkrát si ho Katka "přivlastnila" a podlehla jeho půvabu stejně jako já. Stojí přímo naproti hotelu, kde jsme byli ubytovaní, takže nebylo těžké ho znovu najít a znovu žasnout. A pak znovu zajít do protilehlé kavárny na vynikající latté a jahodový dortík lehký jako vánek :-p.
Dva noční záběry na typické body lázní - Jiří a pítko. Vodu jsme neochutnali, na to jsme ani jeden nebyli dost odvážní.
Je to stejně šlendriján - člověk se tři měsíce těší někam, kde si odpočine od starostí, od lidí, od práce, že si s tím druhým užijí sami sebe, poznají nová místa, nechají se hýčkat a rozmazlovat tím nicneděláním a najednou šup lup, víkend je u konce a zůstanou jen vzpomínky. Naštěstí jich je tolik, že vydají ještě na další tři články a tak alespoň takhle ještě jednou společně s vámi projdu Polabské muzeum a zámek Loučeň. Těšíte se? Já tedy ano ...
Do Poděbrad chodím do školy, takže všechny tyto tvé fotky a místa na nich jsou mi důvěrně známé.