Prosinec 2013

PF 2014

31. prosince 2013 v 11:37 | renuška |  Snímánky

... a v novém roce nashledanou ...
Mám vás ráda, r. ♥


Z venkova do Safari

29. prosince 2013 v 17:15 | renuška |  Snímánky
Než nám zvonec odcinká poslední den roku třináctkového, stíháme ještě jeden z neplánovaných krátkých výletů. Dovolená a prázdniny, to je ráj a hlavně pak vhodná doba k tomu, kdy všichni čtyři můžeme společně kamkoliv vycestovat. Pravdou je, že známá ZOO Safari, která je od nás opravdu nedaleko, měla na poslední prosincový víkend připravenou velice slušnou a pro návštěvníky hodně lákavou akci - vánočně vyzdobené prostory zahrady bylo možné prohlížet za symbolických deset korun na osobu, což je vlastně téměř zadarmo. Naseděli jsme se už dost a tak jsme s povděkem po této příležitosti sáhli a jeli ...


Vodní svět a jeho obyvatelé - fotky nejsou nic moc, přes sklo se hodně blbě fotí, ať už jsou to plavci či neplavci ...


Sloni měli snad nejvíce diváků - nebo se mi to alespoň pozdávalo. Ono se není čemu divit, když samec veřejně ukazoval tu svou obrchloubu :-D ...




Buvoli se hrozivě dívali kolem, zebry se už od probuzení znovu chystaly do pyžam, velbloud hladově okusoval kmínek a nosorožci neměli nic jiného na práci, jen by se prali ...



Opičí rodinka pečlivě hlídala svého mrňouska, líný tygr usurijský se i přes chladno povaloval po zemi a plameňáci ochutnávali, jaké to je žít mimo přírodu, v pavilónu.

A přestože to na první pohled vůbec nevypadá, že je zima, daleko spíš se louky zelenají čerstvou barvou, jakoby chtěly poprosit o teplejší počasí ...

... pan lev na roční období nehledí a miluje ... co na tom, že ho při aktu sleduje několik desítek párů lídských očí ...


Bez rekvizit by to nešlo ...

Staroušek tygr ... fotka naněkolikrát upravená ... ale radost, to já z ní zase mám :-).

Jediný Honzík byl ochoten se mnou jít do fotobuňky, kterou jsem si už v Drážďanech tolik oblíbila. Tady to sice funguje jinak, ale fajn to bylo tak jako tak. Toto je naše trofej, kterou jsme si nakonec odvezli domů ...

... společně s dobrým pocitem, že jsme se jen neváleli na gauči a nekrmili se, ale že jsme se protáhli, nadýchali čerstvého vzduchu - dobré čtyři hodinky jsme věnovali pozorování exotických zvířat, občas se zastavili na čaj, nikam jsme se nehonili. Do Silvestra nás čeká ještě jedno malé rozptýlení, ale to už na fotky nebude. Kdo by se s foťákem tahal do bazénu? Maximálně vás můžu navnadit a rozbít třeba stereotypně plynoucí dny ... zkusíte také podniknout nějakou výpravu? Určitě vřele doporučujeme :-) ♥.


U přehrady

26. prosince 2013 v 18:49 | renuška |  Snímánky
Vánoce utekly tak rychle, jak je u nich zvykem a stejně tak, jako i další svátky. Aby dny volna nebyly jen prosezené u televize, prokládané pohybem prázdné ruky ke stolu a odtud naplněné něčím dobrým, co by putovalo rovnou do našich namlsaných úst, rozhodli jsme se dnes vyjít si na krátkou procházku. Na bíledni byly dvě varianty, ale protože "Zátlucké rybníky" - strýček Google neznalým rád povypráví - máme celkem prochozené, vyrazili jsme za krásami nedaleké přehrady Les Království. Už kolikrát jsem tudy projížděla, ale abych si ji celou prošla .... vždy jen po té silniční části, ale do lesa jsem nezmířila nikdy, až dnes. Škoda, že je tato unikátní stavba tak nedoceněná, protože mimo své účelovosti a důležitosti zvláště v období povodní určitě platí i za historickou památku, která má své jedinečné kouzlo.








Až budete mít někdy cestu na Dvůr Králové nad Labem, třeba do ZOO, nebo jej budete jen míjet a projíždět jím třeba do Krkonoš, zkuste si předem na mapě vytečkovat zastávku právě tady - na přehradě Les Království. Určitě nebudete litovat a jistě vás nebude ani mrzet, když sem nepřijedete v poledne, ale třeba až k večeru, kdy se slunce bude chystat do hajan. I tahle chvíle má svou atmosféru a já vůbec nelituji, že jsme právě v tento okamžik podél Labe korzovali. Minimálně to bylo příjemné zpestření vánočních svátků a navíc na procházky ruku v ruce není nikdy špatná doba :-) ♥.


Vánoční zdravice od Marušky

23. prosince 2013 v 19:18 | renuška |  Snímánky

S dovolením Marušky se k přání krásných vánoc připojuji i já a přeji vám, ať se máte pořád rádi, ať vás baví žít, zpívat, tančit, hodovat a hlavně milovat, protože bez lásky není nic úplné. Bez ní i vánoce ztrácí na půvabu a to přece nemůžeme dopusit.
Tak šťastné a veselé a především pak láskyplné!!!


Zabaleno, uklizeno - už jen rozbalit a udělat nepořádek

22. prosince 2013 v 15:13 | renuška |  Snímánky
Tak už jen dva dny. Doufám, že nebudu do té doby už muset stírat prach, luxovat, mýt okna, péct cukroví - to všechno jsem snad během víkendu vyřídila a teď se konečně můžu v klidu těšit. Pravda, jsou věci, které nelze opomenout a které na svou chvíli slávy ještě čekají, ale jak se říká, kdo si počká - ten se dočká. A tak ...





... dárečky zabalené do svátečních šatů, stužkou ovázané, andělíčky pomazlené budou muset ještě pár hodin vydržet, než se dostanou do rukou svým příštím majitelům ...

... čerstvým jedlovým chvojím odekorovaný kuchyňský lustr bude tiše odpočítávat minuty, než pod něj usedneme ke štědrovečerní tabuli, na kterou nám nejen posvítí, ale i zavoní ...

... klíčník v chodbě poslední dva dny z těch čtyřiadvaceti bude snášet každodenní mazání a přepisování číslic, dokud nepřijde den "D", tedy vlastně "Š" ...

... si stromeček konečně přestane mnout venkovním chladem studené větve a bude nám dělat společnost doma, v obýváku, kde si ho nazdobíme k obrazu i radosti své.

Zbývá opravdu už jen pár maličkostí ... a i když sníh nám meteorologové opět neslibují, jsem si jistá, že i toho se nakonec dočkáme, třebaže to nebude zrovna na Štědrý den. Ačkoliv ... kdo ví? Třeba se stane zázrak - na ty já totiž věřím pořád ♥.


Z náruče hospodyňky

17. prosince 2013 v 16:10 | renuška |  Snímánky
I u nás už je vše naladěno na blížící se vánoce. V chodbě na tabulce klíčníku denně křídou opravujeme počet dní, které zbývají do toho finálního, Štědrého. Vítací věnec na dveřích jsem na pár příštích týdnů vyměnila za zimní, skříň mi okupují zatím nezabalené dárečky pro všechny, které mám ráda a které chci překvapit. Byť jsem první dva adventní víkendy nebyla téměř doma, pokaždé jsem se snažila alespoň v neděli večer zapálit daný počet svíček, jak tradice velí a jak já ji ochotně naslouchám, upozorňována syny, že dnes už hoří první, druhá, třetí. Dokonce i stromeček už máme! Ne jako minulý rok, kdy jsme dvaadvacátého na poslední chvíli sháněli cokoliv a nakonec jsme si zachumelený smrček odváželi z nedalekého zahradnictví a vůbec nám nevadilo, že není pravidelný a že bude třeba ho upravit, aby vypadal trochu k světu. Cukroví už se taky hromadí v krabičkách - linecké, kokosky, kakaové, minimedovníčky, perníky ... dodělat zbývá jen ořechové kuličky a samozřejmě včelí úlky, bez nich by to zkrátka nešlo. Nepečené si ale nechávám nakonec, vidím to na jeden z volných dní, které se kvapem blíží.
O tom, že vánoční atmosféře nepodléhám jen já, ale i ostatní, svědčí například nedávný zážitek, kdy jsem pobíhala po kuchyni a z venku se ke mně vrátil zmrzlý pan Tomáš a já mu začala notovat "Veeseléé vááánooční hóóódýýý ...". Chytila jsem ho za ruku, do rytmu s ní kývala a on se plynule přidal jak k pohybu, tak ke zpěvu, až jsme celou koledu čelem k oknu dozpívali, uklonili se a šli si zase po svém. Byla to taková chvilková zastávka, asi jsme byli k smíchu, ale bylo to moc príma, tohle impulsivní soukromé vystoupení. A o tom to vlastně všechno je - o tom, abychom se cítili fajn, nebyli v křeči, abychom si na sebe vždycky našli kousek času ... abychom druhým dali znát, že nám na nich záleží a že je nám s nimi tuze dobře ♥.


Kuchyňský "advenťák" jsem vyráběla v době, kdy byla všechna má fantazie někde na vycházce, protože mi to trvalo nesmírně dlouho, než jsem ho doladila a tak nějak dodělala, aby vypadal alespoň trošku svátečně.

O to jednodušší to bylo s obývákovým vánočním svícnem. Tam nebylo moc co vymýšlet, megamaxiobr svíčky a čtyři větvičky břečťanu splnily to, co se po nich chtělo.
(PS: ty plamínky mě moc moc baví ...)

Jasně že i u nás se našlo vhodné místo pro jmelí. Visí z lustru ve výšce tak akorát, že se pod něj krásně vejdeme, když se pusinkujeme :-D. Tohle na obrázku je letos už druhé, protože to první jsme věšeli 1. prosince a ono strašně rychle vyschlo a jakoby "zrezlo".

Vánoční hvězdu mi kočičáci okousali, takže jsem na podruhé zvolila bílý brambořík - ten už je nezajímá - naštěstí!
Je nádherný, silný, zdravý - snad mi takhle vydrží co nejdéle.

Zimní zátiší, do kterého jsem se úplně zamilovala - staré sáně z bazaru, kožešina z Ikei, obr vločky z výletu po Kersku, jelínci z Tchiba, cypřiš z Tesca, malý háčkovaný koník z Drážďan - hlouposti, bez kterých se člověk hravě obejde, ale se kterými do obýváku přišly časy vánočních svátků, na které se moc těšíme.


A jdeme do finále. Zdobení perníčků stálo za starou bačkoru, chaloupky se tentokrát moc nevyvedly, ale z andělínů mám docela radost. Důležité je, že i nepovedené kousky měly své obdivovatele, následně konzumenty - na Ondru a Honzu je zkrátka spoleh! :-D

Tak takhle nějak je to u nás. Podobně probíhají přípravy na vánoce asi v mnoha dalších domácnostech, v péči hospodyněk, v srdcích těch, kteří mají tyto svátky rádi. Škoda jen, že ten čas tak rychle utíká a všechno to pohádkové a kouzelné neviditelno kolem nás příliš brzy vyprchá. Ale ono je to možná dobře, protože čeho je moc, toho je příliš a my bychom ty příští a příští a příští vánoce nebyli už tak naměkko. Tak raději ať to sviští a my se dojímáme pravidelně a stále intenzivněji.


Advent v Drážďanech

9. prosince 2013 v 16:54 | renuška |  Snímánky
Takový malý vánoční dárek jsme si se sestřičkou a sestřeničkou dopřály už druhou adventní neděli. Vyrazily jsme totiž coby tři grácie na výlet do Drážďan na adventní trhy. Vždycky jsem podobnou událost chtěla zažít na vlastní kůži, ochutnat to cizí prostředí, porovnat rozdíly mezi českou a zahraniční, potažmo německou sváteční atmosférou. Ohřívat si zkřehlé dlaně o typický hrnek horkého punče, který nás svou vůní lákal ke konzumaci stejně jako úúúžasné grilované klobásy, netradiční langoše nebo třeba pečené minižampiony. Byla jsem zvědavá na "Slavnosti štoly", které zde zrovna v ten den probíhaly, zajímaly mě i památky, o kterých ani po návštěvě města nic nevím, protože jsme se nakonec s holkama rozhodly je ingorovat a zaměřit se na komerční stránku Drážďan, kvůli které jsme tam doopravdy jely. A jestli jsme si užily? No že váháte! Vítr se umoudřil, sněhové vločky se snášely jen zřídkakdy a když už, nebylo to nic hrozného. Dokonce nás na chvilku ohřálo i sluníčko, takže i po této stránce spokojenost. Domů jsme se vrátily uťapané a utahané jako koťata, ale spokojenost se nám dala vyčíst z tváří a to je to nejdůležitější. Umět si tyhle radosti užít a vzpomínat na ně jen v dobrém :-).


Pohled přes Labe na druhý břeh, který byl stejně tak štědrý na historické budovy jako ten "náš". Nebylo možné projít si všechny tyhle skvosty, na to by tam člověk musel jet ve všední den, ale i takhle na dálku jsme se kochaly a kochaly ...

... v kostele Fraukirche jsme si na chvíli sedly do lavic a poslouchaly koncert mužských pěvců ...




... alespoň zvenčí jsme obdivovaly krásy známé rozsáhlé galerie Zwinger ...


... a během celého dne jsme se přece jen občas přistihly, jak s otevřenou papulou zíráme na krásné barokní památky téměř 800 let starého města.





Brzy dopoledne, když ještě po Altmarktu chodilo méně lidí, využívaly jsme možností zaznamenat sváteční místo kolem nás, aniž by do nás strkal dav valících se návštěvníků, kterých se stmíváním přibývalo stále víc a víc. A pak, když už všude byla strkanice, i my se strkaly - třeba ve frontě na absolutní hit dne - grilovanou bylinnou klobásku v křupavé houstičce. Labůžo :-p.



Slavnosti štoly - to je hodně velká událost, která má svou dlouholetou tradici. Tato je mimojiné zaznamenána i v podobě ohromného výjevu na stěně zámku, jehož náměstí se stalo centrem pro ty, kteří chtěli být oné obří štole co nejblíže. Všude bylo tolik lidí, že jsme viděly jen zlomek z toho, co se během průvodu dalo spatřit, ale i z toho mála jsme si odnesly zážitky. Dlouhý průvod, ve kterém se představují různé řemeslnické cechy, provázely kapely hrající stejnou melodii a bylo moc roztomilé vidět muzicírovat i docela malé děti. Dominantou je samozřejmě štola jako taková - hmotnost vám nepovím, ale snad lze její nadrozměr odhadnout i z fotografií. Na "starém trhu" si pak zájemci mohli kousek téhle dobroty koupit - i my si kus vezly domů a pokud vím, chutnala všem. Ratolestem i mužům :-).

Takhle to vypadá, když je v uličkách mezi stánky stále málo lidí. Večer kolem šesté už jsme na nákup punče mohly zapomenout - dav nás nesl dál a dál a jen velice těžko se dalo z něho dostat stranou ven. Uf.




Na "Augustusmarkt" jsme dostaly doporučení - nechaly jsme si ho na závěr "našeho" dne a nelitovaly jsme. Bylo tu opravdu nádherně a snad toto místo bylo ještě kouzelnější než samotné centrum trhů. Na posledním obrázku popíjíme s Janinkou jedno z mnoha lahodných svařených vín stáčených do zálohovaných hrnečků s obrázky adventních Drážďan, které jsme buď mohly vrátit nebo si je odnést domů.
PS: V sektorce mám dva :-D.



Přes den je možná vidět lépe, ale noční osvětlení je zkrátka pohádkové. Všechno září, kolem se rozlévá teplé světlo, které nás zve blíž a blíž ... tohle jsou ty momenty, pro které stojí za to podobnou událost navštívit.


Na závěr se vám musím pochlubit se dvěma známostmi, které jsem ten den navázala. Pan andělín a pán maršál byli oba natolik ochotní se se mnou vyfotit, že jsem jim slíbila, že je za to u nás, v Čechách představím a napíšu o nich, že byli moc príma, nereptali, usmívali se do objektivu a dokonce ani nemrkli, když vyletěl ptáček. Kavalíři jeden jako druhý :-).

Druhá adventní sobota je za mnou. Ani jednu jsem nevěnovala úklidu a pečení, smejčení a balení dárků. Obě jsem procestovala, prošmejdila, prozážitkovala a vůůůůůůbec mi to nevadí. Uklidit a vysmejčit jsem stihla v neděli, dárky si nechám až na poslední víkend před Štědrým dnem a cukroví postupně během týdne "dolajsknu". Na to je čas pořád, ale na výlety s lidmi, které mám ráda a o kterých vím, že si s nimi tyhle báječné dny užiji, není času nikdy dost. Proto mě těší, že tentokrát jsme nechaly povinnosti za zády a věnovaly se jen rozkoším, které nám Drážďany bezersporu nabízely.

PS: Kdybyste náhodou narazili během pochůzek kdekoliv na fotobudku, do které si vlezete a za poplatek se sami nebo s někým necháte vyfotit, jděte do toho. Užijete si při tom legrace jako nikde jinde :-D :-D :-D





Loučení v Louč(e)ni

6. prosince 2013 v 16:31 | renuška |  Snímánky
Poslední zastávka třídenního putování bude dvacet kilometrů od Poděbrad, v půvabné vesničce Loučeň a v ještě půvabnějším zámku téhož jména. Znala jsem ho z vyprávění mých synů, kteří sem nezávisle na sobě jeli na školní výlet a oba se vrátili s parádními dojmy. A to nejen z památky jako takové, ale též z unikátu, který je málokde k vidění - v areálu zámku a přilehlého parku jsou totiž umístěny labyrinty, které si každý může vyzkoušet. My jsme jako bonus měli ještě možnost účastnit se žehnání největšího adventního věnce v Čechách, který je zapsán do Knihy rekordů - byla to jedna z víkendových adventních akcí, které jsou zde pořádány. Za to jsem moc ráda, protože málokdy jsou v zimě podobné typy historických budov otevřeny a stejně jako minulý rok ve Svojanově , tak i letos bylo možné projít se komnatami vyzdobenými jak jinak než jehličím, cukrovím, ozdobami, betlémem ...
Mám moc ráda tohle předvánoční období a jak jsem před dvěma roky byla zklamaná z toho, že s mým milým můžeme na delší dobu vycestovat jen v zimě, tak o to víc to teď vítám právě kvůli té atmosféře, kvůli vůni zimních svátků, kvůli jakési výjimečnosti okamžiku, na který se celý rok poctivě vyčkává. Možná mi chybí ty rozkvetlé louky a motýli a slunce, ale i prosincové cestování má své kouzlo ♥.

Loučeňský erb Turn-Taxisů, který má ve středu bílého jezevce, zdobí vstupní bránu, za kterou na nás čeká tolik nevídaného. Račte vstoupit, vážení hosté ...




Zámek s přilehlým kostelem a s kašnou, kolem které je posazen onen největší adventní věnec. Všude kolem je čisto, pozemky upravnené, na okenicích pověšené chvojí, před bránou do samotného zámku stojí nazdobený vánoční stromeček - blížící se vánoce jsou tu znát na každém kroku.



Je běžné, že se v prostorách zámku nesmí fotit, ale tentokrát nás průvodkyně paní kněžna ochotně povzbudila, že křesla umístěná kolem bohatě prostřeného stolu jsou připravena pro hosty a že v této komnatě je možné i použít fotoaparát, který zachytí tuto výjimečnou událost.
Celá prohlídka byla mířena hlavně k malým návštěvníkům, kteří si za doprovodu kněžny mohli ozdobit perníčky a vymalovat své tajné přání, které pak pověsili na kouzelný strom. Proto jakýkoliv výklad pozbýval datumů, jmen panovníků a historických událostí, spíš jsme slyšeli různé kuriozity, které se tohoto místa a lidí s ním spojených týkaly.
Moc milým překvapením bylo i zastavení uprostřed prohlídky, kdy jsme dostali kalíšek horkého čaje nebo svařeného vína a tiše pak usrkávali teplé nápoje, plni dosavadních dojmů.



Obrázky z Labyrinátira - bludišť je tu jedenáct, vynechali jsme jen jedno - to nejvzdálenější, protože bychom nestihli žehnání. U každého jsme si vyzkoušeli projít a najít se. Kde to šlo, počkali jsme na sebe ve středu labyrintu a dali si sladkou povzbudivou pusinu jako odměnu za zdárné shledání :-). Což o to, tam kde byly cestičky jen položené na úrovni země, bylo kličkování snadné, ale v jednom případě - to je ten obrázek první - bylo docela složité se z bludiště vymotat. Každý jsme šli jinou cestou a protože se nad námi tyčily vzrostlé tůje, nebylo možné se navzájem vidět a nezbývalo než na sebe volat. Nu, nasmáli jsme se a nachodili, ale nakonec jsme se našli a mohli pokračovat dál za dobrodružstvím.



První neděle adventní byla věnována žehnání andělů. Ti přišli za doprovodu Bílé paní, která na zámku bydlí, až k věnci, každý k jedné svíčce symbolizující jednu sváteční neděli. Postupně každý požehnal "svému" týdnu a svíci zapálil. Protože ale do vánoc ještě tři týdny zbývají, zůstala nakonec hořet jen ta první.

Stejně tak, jako utekl náš pohádkový víkend, jsou za námi čtyři snímánkové články o místech a zážitcích, které jsme během té doby ochutnali. Kdyby se mě někdo zeptal, co z toho se mi líbilo nejvíc, asi bych nedokázala hned říct, kde to bylo opravdu nej ... Jsem vděčná za to, že jsem mohla poznat zase kus naší malé země, a to s mužem, kterého miluji a bez kterého by vše bylo jen poloviční. A jestli vše dopadne tak, jak jsme si předběžně řekli, podíváme se spolu příští rok do jižních Čech. A do té doby? Však ono se ještě něco najde, co naše vzpomínky obohatí :-).



Čelákovice a Kersko

5. prosince 2013 v 16:39 | renuška |  Snímánky
Přerovský skanzen, město Čelákovice i kouzelná vesnice Kersko - tyhle tři body byly na sobotním plánu, ačkoliv ten poslední tam přibyl formou improvizace ve chvíli, kdy jsme ráno Kerskem projížděli. Okamžitě jsme se rozhodli, že cestou zpátky si ho pomalinku prošmejdíme, protože ... ale pěkně popořádku.
Chaloupky už jste viděli v minulém článku, takže plynule přejíždíme do nedalekého města Čelákovice, kde na tento den bylo avízováno rozsvěcení vánočního stromečku a také adventní trhy. My jsme si okruh rozšířili ještě o muzeum, kde právě probíhala výstava o historii čokoládové značky Orion:

Předpokládali jsme sice velkolepější nabídku, ale i tak byla výstava zajímavá a my jsme zase o kousek znalejší. Protože Tomáš je větší pamětník, mohl mi ukázat, jaké obaly z čokoládové expozice ještě jako malý rozbaloval, aby se dostal ke sladké lahůdce.


Nebavilo nás však jenom muzeum jako takové, ale i jeho okolí - půvabné lucerny a především pak ono "žluto" na zemi pod stromem, který rodí plody podobné třešním, jen jsou stejně žluté jako spadané listí. Inu, bylo 30. listopadu a to je ještě pořád podzim, tak čemu se divíme???

Než jsme došli k náměstí, míjeli jsme i přenádherný kostel "Nanebevzetí Panny Marie". Bohužel bylo zavřeno, fotit se dalo jen skrze bránu, ale i tak monumentálnost stavby je zcela patrná. Nádhera!

V centru města pak probíhaly - jak jsem již uvedla - adventní trhy. Udivilo nás, že na sobotní odpoledne se po náměstí pohybovalo velice málo lidstva a ani kapela NEŘEŽ nenalákala místní k větší návštěvnosti. Možná že druhé vystoupení už mělo diváků více, to my ale nevíme, protože jsme mířili do Kerska.

Kersko je malá vesnička známá z filmu "Slavnosti sněženek". Málokdo by hledal v lese mezi vzrostlými borovicemi rodinné vily a chaty, ale pozornému návštěvníkovi se objevovaly náhle podél silnice, podél Hrabalovy stezky. V uších se z čista jasna rozezněla hláška: "To je dost, dědku, žes nás taky někam vyvez!", před očima se nám míhaly scény hádek kvůli divočákovi - zda na šípkové nebo se zelím, a v příkopě naštěstí neležel ani pan Hanzlík ani nikdo jiný. Jen těžko se mi tu fotilo, protože tuhle atmosféru, tohle místo zkrátka jinak než v myšlenkách zaznamenat nejde.

Ačkoliv přece jen zde bylo něco, co stálo za zaznamenání a hlavně co zaznamenat šlo. Je tu totiž Lesní ateliér Kuba, místo, kde zrovna probíhala prodejní výstava různých vánočních "laprcajků" a fantastické keramiky, kde šikovné ruce dvou dam vytvářely opravdu skvostné adventní věnce, kde venku voněl čerstvý svařák nebo nealkoholický punč. Zkrátka kde bylo moc moc moc dobře.


Vyfotit šel také zastřešený "Svatojosefský pramen", který byl dokonce v roce 2012 vysvěcen!

Sobota se chýlila ke konci a my jsme byli bohatší o poznání dalších tří míst, která jsme ten den navštívili. Po večeři jsme ještě hodinku chodili podél Labe v Poděbradech, mrazivou zimou jsme si nechali do červena vymalovat tváře a o tom, jak krásně se nám spalo, není třeba pochybovat. Poslední listopadový den byl opravdu báječný.



Další chaloupky do sbírky

4. prosince 2013 v 16:21 | renuška |  Snímánky
Slíbila jsem snímánkový článek, tak tady ho máte. Vydáme se přes hory, přes doly, podél Labe, až do Přerova, kde leží známý Polabský skanzen, součást Polabského národopisného muzea. Místo plné chalup a chaloupek, zahrad a zahrádek, stodol a vejměnků, kde stojí jeden zámek, který se nedá zdaleka tak prozkoumat, jak by si člověk přál. Kde je ale atmosféra starých časů zachovaná tak jedinečně, že jen málokde jinde se člověk může cítit tak, jako přerovští lidé v 19. století ...



Pohádkových chaloupek je tu určitě dobrá desítka, možná víc. U všech je po zahrádce, u všech stojí kousek stodoly s plno "haraburdím" - vleky, žací kosy, hrábě, koše, - zkrátka tu najdeme vše, co hospodáři tenkrát potřebovali k práci a co i v moderní době bývá na statcích k vidění.

Zvědavě jsme nakukovali do každého okénka a těšili se na překvapení, která nám chaloupky poskytovaly.



V každém domečku zabaleném do vánočního kabátku na nás čekali jeho obyvatelé a dost možná i sousedi a příbuzní, zkrátka plno "lidí", kteří byli zabráni tu do čtení, tu do spánku, tu do spřádání vlákna. Všechno bylo tak opravdové, že bylo zcela namístě při vstupu do "seknice" slušně pozdravit a popřát pěkných svátků. Ty se připomínaly i mnoha betlémy, které byly k vidění snad úplně všude.



A tam, kde nebylo pro člověka místo, bylo možno přečíst si staré recepty na vánoční cukroví, prohlédnout výstavu vykrajovátek i formiček ...


... bandasek na mléko, rendlíků, pekáčků, hrnků a konvic ...


Na zdobných postelích ležely ještě zdobnější peřiny ručně vyšívané, kdy tentýž dekor zdobil i záclonky a ubrusy v téže místnosti a dnešní moderní žena mohla jen žasnout, co hospodyňky tenkrát všechno uměly.



Venku jsme se společně s ostatními těšili z narození Ježíška. Jedni přicházeli z prava, druzí z leva, všichni nesli tak, jak mohli, tu tři kožičky, tu trochu mlíčka, by mu kvetla líčka ... Však znáte tu koledu "Jak jsi krásné, neviňátko ...".

Škoda jen toho zámku, který stojí hnedle vedle skanzenu a je nepřístupný. Jistě i tam by na nás dýchlo poznání dávné historie. Za tou jsme tedy museli putovat jinam ...


Na srdce jsou Poděbrady

3. prosince 2013 v 16:49 | renuška |  Snímánky
Po třech a půl letech jsem se sem vrátila. Už ne za babičkou, za kterou jsme pravidelně jako malé se sestrou a rodinou jezdívaly, už ne s Katkou, se kterou jsem tu naposledy v březnu 2010 byla relaxačním pobytu. Tentokrát jsme sem zavítali s panem nejkrásnějším traktoristou a právě Poděbrady měly být letos naším malým víkendovým odpočinutím, navíc provoněným adventem a blížícími se svátky. Odtud jsme od pátka do neděle podnikali výlety do nedalekých míst, která jsou něčím zajímavá, sem jsme se vraceli "hocmandaný a hocabrtaný", unavení tak akorát, abychom zvládli poměrně dietní večeři (ale tak dalo se to sníst, ale mohlo by být i líp - učňovský hotel a strava hodná závodky se postaraly o průměrný "komfort", který víceméně stačil ...) a poté padli do duchen.
Samotné Poděbrady jsme stihli projít vlastně jen chvilkami - v pátek po příjezdu (odpoledne nám vyplnilo rozsvěcení vánočního stromečku v Nymburce s krásným hraným příběhem o narození Ježíška), v sobotu po večeři, kdy měly hlavní slovo lucerny, světýlka, blikačky, lampy ..., a v neděli dopoledne před odjezdem na zámek Loučeň. Proto ani nemám tolik obrázků samotného lázeňského města a proto bude tento článek na snímánky skoupý ...

S horkou oříškovou oplatkou v ruce před dominantou poděbradského náměstí, před sochou Sv. Jiřího z Poděbrad.
V ten den probíhaly ve městě trhy, takže byl docela zázrak najít si chvilku, kdy se kolem nás nikdo nemotal a my mohli fotit :-).



Samozřejmě jsme si neodpustili i zastávku u známých "kytičkových" hodin. Tomáš tu byl poprvé, takže jsem mohla trochu "machrovat", ale i přes znalost tohoto unikátu mě překvapily dvě věci. Jednak že se údržba každý den stará o aktualizaci data v podobě čísel vyskládaných z kamínků a druhak že při celé hodině je odkudsi slyšet odcinkávání. To má zase na svědomí trpajzlík bušící kladívkem do mochomůrky. Posledně jsem toto vůbec nezaznamenala a to je jen důkaz toho, že je stále důvod vracet se do stejných míst - pokaždé tam na vás čeká nějaké překvapení.


Ráda jsem byla také za tenhle dům - tenkrát si ho Katka "přivlastnila" a podlehla jeho půvabu stejně jako já. Stojí přímo naproti hotelu, kde jsme byli ubytovaní, takže nebylo těžké ho znovu najít a znovu žasnout. A pak znovu zajít do protilehlé kavárny na vynikající latté a jahodový dortík lehký jako vánek :-p.


Dva noční záběry na typické body lázní - Jiří a pítko. Vodu jsme neochutnali, na to jsme ani jeden nebyli dost odvážní.

Je to stejně šlendriján - člověk se tři měsíce těší někam, kde si odpočine od starostí, od lidí, od práce, že si s tím druhým užijí sami sebe, poznají nová místa, nechají se hýčkat a rozmazlovat tím nicneděláním a najednou šup lup, víkend je u konce a zůstanou jen vzpomínky. Naštěstí jich je tolik, že vydají ještě na další tři články a tak alespoň takhle ještě jednou společně s vámi projdu Polabské muzeum a zámek Loučeň. Těšíte se? Já tedy ano ...