Bydlíme od sebe pár kilometrů, ale vídáme se tak jednou za měsíc s tím, že si termín obě dost dlouho dopředu zapíšeme do diáře a prostě s tím počítáme. A v častých telefonických rozhovorech, které probíhají tak dvakrát týdně po dvaceti minutách nejméně, si to vzájemně připomínáme, abychom na sebe nezapomněly. My tedy na sebe pamatujeme pořád, ale tohle tak pro jistotu.
Pro tentokrát jsme se rozhodly opustit teplo domova a domluvily jsme si "rande" v jedné úžasné, útulné, pohodové a moc pěkné kavárničce. Ono je to úplně o něčem jiném, sejít se jinde - kde nás neruší děti, partneři, zvířata, telefony. Kde jsme fakt jen samy pro sebe a slova se z nás sypou jako vločky z tmavé prosincové oblohy. Byť si do telefonu řekneme mnohé, stále máme o čem tlachat, co rozebírat - zkrátka takové ty holčičí řeči, co se točí momentálně kolem vánoc a dárků, kolem rodiny, kolem takových těch soukromých niterních pocitů, které kolikrát člověk ani sám sobě není ochoten přiznat a radši je oklikou obchází. A najednou se máte komu otevřít, někomu, kdo není vaším druhem ani jinak pokrevně spřízněným člověkem, ale přece je to ohromný kus vašeho života.
Někde jsem četla, že by muži žasli nad (ne)úrovní svých žen, kdyby je slyšely během rozhovoru s jejich nejlepší kamarádkou. Katka to četla taky. Uznaly jsme, že naše "papíky" a "pusíky" jsou nad rámec dospělého vyjadřování, ale my to tak máme rády. Protože se máme rády. A taky jsme úplně normální holky. Někdy i malý, když se tetelíme nad nějakým hadříkem nebo jiným kouskem šatníku, který třeba jen visí v obchodě ve výloze. A pak je najednou náš. To jen tak mimoděk.
No a tak jsme v té kavárně seděly a brebentily a uskrávaly absolutně nejlepší kafíčko a hlídaly ten protivný čas, který tak rychle utíkal. Katka mi přinesla na půjčení "50 odstínů šedi" a já jí sušený meruňky. Na tomhle se domlouvat nemusíme, překvapíme se pokaždé něčím milým. Není to z povinnosti, naopak. Je to takový to ... "Já jí chci udělat radost a tohle bude to ono, co ji potěší. Maličkost. Blbůstka." A když pak servírka přišla s účtem a my se musely rozloučit, daly jsme si pusu s tím, že se příští týden uvidíme na ochutnávce vína. Odjížděla jsem moc spokojená, taková naplněná nebo jak bych to nejlépe řekla. Ta společná hodina byla pro mě tak důležitá, tak moc silná, že jsem se z ní těšila celý zbytek dne a vydrželo mi to až doteď.
A proč o tom píšu? Protože tenhle moment si zaslouží zaznamenat. Je to "jen" kousíček z celého dne, z celého týdne, měsíce, ale právě to je na tom to krásné, že to není všední a tím pádem to nepostrádá vzácnost okamžiku. A poznání, že se máme, že se máme.

Okamžiky života nemusí být obrovské, ale i malé střípky dovedou udělat život životem.