Když ani vzpomínky nestačí
a břich je plný jako sud
vína kvasícího,
moc to nevoní.
A těžko se dýchá.
Zatracená lidská pýcha.
Pytel, pysk, netopýr ...
slepíš talíř, ale jídlo na něj nepodáš.
Hodokvasům bohatým
na jedno vyspání je konec,
možná že na dvě,
přijde na to.
Jestli to zlato,
který máš tak rád,
jestli ti stojí za to život pro něj dát?
Jen ty bubliny ve tvářích,
jakou mají smrtelnost?
Budou se tam hrnclovat
a převalovat
a čekat na kanonádu?
Nebo mi radši
naliješ limonádu
a zase dáš pusu?
Až se uvidíme?
Až nebudeme syti?
Až budeme znovu pod obraz láskou zpiti ...
Reni, ty vážně umíš...celé je to moc pěkné. Nejvíc se mi líbí: "slepíš talíř, ale jídlo na něj nepodáš" .