18. října 2013 v 16:25 | renuška
|
Honzík si včera přinesl ze školy asi půl roku starý obrázek. Na tom by nebylo nic tak zajímavého.
Měli namalovat, jak si představují tzv. potravní řetězec. Na tom by také nebylo nic tak zajímavého.
Zajímavé ale je, že Honza k výtvarnu nikdy moc neinklinoval na rozdíl od Ondry (načež láska k muzice je daleko více vidět u Jeníka než u staršího bráchy) a přesto dokázal vytvořit malůvku, která mě opravdu dostala do kolen - už jen tím, jak skvěle si se zadáním poradil ...
Je to vlastně úplně jednoduché:
zelený jarabáček dlouhoocasý zří v trávě žížalu, které se mu zachce okusiti, tudíž slétne k ní, přiklovne a začne ji do sebe soukat. Pozor! Žížala je dlouhá tak, že ptáček má co dělat, aby ji polkl celou naráz. Než se mu to ovšem podaří, přiskočí míca alá dalmatin ...
vytasí drápky a chlamst, opeřence s dravostí sobě vlastní prachsprostě sežere. Krev, která neulpěla na tesácích, i peří nešťastníka létá vzduchem, žel ptáčkovi, natož pak žížale už není pomoci. Skončili v bříšku savce ...
a na celou tu harmonii přírodní dívá se z výšky zářící žluté čtvrtsluníčko - asi aby mělo přehled, jak to na té zemi chodí ...
Byla by věčná škoda se o takový obrázek nepodělit, no ni? Vrátit se tak zpátky do školních lavic, nemít starosti, potíže dospěláků, neřešit bludy a bubáky, maximálně si lámat hlavu ... třeba s tím, aby se ten ptáček, co ho má kočka lapit, vůbec lapit nechal ... ale o to už se pastelky postarají :-).
Ta má teda zubiska