31. října 2013 v 16:57 | renuška
|
Na slavný státní den jsme slavili nejen Honzíkovy narozeniny (viz předchozí článek), ale využili jsme i krásného počasí a volného pondělí, abychom všichni společně vycestovali za hranice naší vesnice a poohlédli se zase po kousku vlasti české. Cíl byl jasný, ale k němu se dostanu až v příštím článku; dnes začnu od konce. Ten totiž jasný nebyl vůbec. Rozhodovali jsme se na poslední chvíli podle ukazatelů navádějících turisty, kteří mají chuť poznávat. A tu my jsme měli. A možná že právě proto jsme nakonec cestou ze Žamberka domů odbočili doleva a vyjeli až do vísky Litice, která je snad díky lomu spíš takovou zapomenutou osadou. Té ovšem dominuje zřícenina hradu se zachovanou přístupnou částí, nesoucí název stejný jako samotná vesnička, tedy
Litice.
Bylo třeba vystoupat po poměrně náročné kamenité stezce schované mezi stromy do kopce, ze kterého bylo vidět široko daleko a to nejen zásluhou umístění hradu samotného, ale i díky odpolednímu jasnému počasí, které vyšlo opravdu skvěle. Shodou náhod zde bylo i v podzimním období otevřeno, mohli jsme proto vylézt na ochoz věže (tedy někteří z nás, vlastně jsme byli rozděleni do tří dvojic - děda Vašek a Honzík čekali na "nádvoří", já a Laluš jsme byly ochotné pohybovat se maximálně v půlce výšky hradu a největší odvážlivci, Ondra a Tomáš vyšplhali až do úplné špičky věže). S respektem jsme se procházeli po dřevěných podlahách a okukovali studené kamenné zdi, na kterých visely erby. Více ozdob k vidění nebylo, jen pár lavic a výkladních stolů s expozicí kamenů, které se v okolí těžily a stále těží. Přesto na nás dýchl zase kousek naší historie a my se těšili tomu, že jsme měli příležitost toto místo poznat.
K hradu vede jen jedna cesta, která končí širokým dřevěným mostem ...
Pohled na historickou stavbu z jednoho z mnoha míst - ten kontrast šedého kamene a modrobílé oblohy mě fascinuje úplně nejvíc ...
Okolní hradby s mini okénky a oblouky vyzývaly k focení i zkoumání ... hlavně opatrně!
A zatímco jedni měli po výšlapu ještě stále plno sil, aby lezli po kamenných výškách, druzí hlasitě oddechovali a připravovali se na poslední část cesty do kopečku vedoucí, u hradní brány v rovinu se měnící.
STÁTNÍ HRAD LITICE
Vnitřní inventář - erby na zemi i na zdech ...
V podhradí bylo také plno pěkného k vidění, třeba nádherné chalupy a zvoničky ...
... nebo takovýhle fešák, který vzorně čekal na loudaly a ochotně pózoval :-). A kupodivu si prohlídku hradu užil a poctivě načerpával zdejší atmosféru, čemuž jsem vzhledem k tomu, jaký je Ondra jindy brblal, tuze ráda.
Litice nás moc mile překvapily. Jen proto, že k nim byla odbočka dříve než k Potštejnu, jsme zamířili právě tam a budete-li mít cestu Orlickými horami, kolem Žamberka, určitě se na hrad také vydejte. Nečekejte skvosty v podobě skleníků se stoletým nádobím a obrazy panovníků, křesla z pravé telecí kůže nebo třeba barevným sklem vykládaná okna, nehledejte bohatství šlechticů. Bohatě vystačí, když se v duchu vrátíte zpátky do středověku a zaposloucháte se do dunivého klapotu koňských kopyt, která na vrcholek kopce jistě vyjížděla s kočáry vezoucími své pány. Kdoví, jaký tu vedli život ...
Nejvíc by mě asi zaujaly ty chaloupky v podhradí a představa, jak tam ti lidi dokázali žít. Ale na druhou stranu, takové chalupy jsou aspoň krásné, ne jak ty králíkárny co se staví dneska...