9. října 2013 v 16:49 | renuška
|
Tak už to přišlo - ta doba, kdy koťátka měla opustit rodné hnízdo nebo spíš teda rodný dům, a vydat se vstříc budoucnosti, k novým páníčkům. Smířeni s tím, že nám nakonec zůstane kocourek Whiskasák neboli "Vikouš", "Viki", "Vikin", rozloučili jsme se kupodivu bez slziček s nejstarším ze čtyřčat, se Zakym. Možná je to tím, že nebude bydlet kdovíjak daleko, jen pár šlápnutí do pedálů na kole a kluci mohou na vlastní oči vidět, jak se Zakoušovi daří. Prý se zabydlel tuze náramně, z pána si dělá šplhadlo, kdy přes čtyři odrazy od paty, přes koleno, přes "půlku" a přes lopatku dostane se až na rameno, odkud má výborný rozhled do světa. Což nepřekvapí vzhledem k jeho zálibě ke šplhadlu, jež měl u nás k dispozici.
Den po Zakym, v neděli už slzavé údolí svá stavidla zvedlo a duševní hráze se bortila pod nátlakem emocí. Známí, kteří se aktivně zapojili do akce "Oplodníme Mášu Pepanem", postarali se i o odběr jedné z malých kočiček, byť ne do své domácnosti, nýbrž pro jednu zvířatkomilovnou paní, která o Růženku projevila zájem už na první dobrou. Až do Prahy měla Růža namířeno a dnes je to právě týden a tři dny, kdy už z ní není vesnická míca, ale městská čičina. Teda hlavnoměstská!!! Čím obyčejněji na první pohled působila, tím víc si nás získala a ač nejmenší a nejmladší, všude byla první ... asi i v našich srdcích. Žádné z koťat nám nechybí tolik jako ona ...
Třetím a posledním rošťákem, tedy rošťačkou, kterou jsme "poslali dál", byla Šedivka, domácky "Šegyna" či "Šegy". Ta, která byla celá po mámě, britka každým coulem, měla svou cestičku vyšlapanou už od narození, třebaže ještě nebylo jisté, u koho bude žít. Zájemci se střídali a nakonec vyhrála paní taktéž z Prahy, která si společně se svými čtyřmi dětmi a manželem pro Šedivku toto pondělí přijela, a to včetně příběhu, který ji až k nám dovedl. Měli totiž krásného statného briťáka, ale někdo jim ho ukradl a místo po něm zůstalo tak prázdné, že bylo třeba ho co nejrychleji zaplnit jiným muchláčkem. Do Šegy se zamilovali okamžitě ...
Sám samotinký zůstal nám Vikouš, zlobící už jen nás a svou mámu Mášu. Občas se ještě začne shánět po svých sourozencích, jančí a lítá po bytě, dovádí a vybíhá do všech koutů, volá je ... i on si zvykne, že už k němu přiběhe akorát tak někdo z lidských kamarádů nebo maminka, která již dávno není zdrojem mléka, ale daleko spíš cílem zlobivých útoků, které mnohdy bývají "odměňovány" pořádným facanem. Mášenka si zkrátka dokáže pořádek udělat jak u čtyř, tak u jednoho kotěte.
Krmení dívé zvířeny aneb od mlíčka k miskám ... Tady je ještě celá "Big 4" během polední bašty, tentýž večer už to bylo jinak ...
Fotím, co to jde, abychom měli památku. Nezáleží na tom, zda se válejí na křeslech ...
... nebo je držím v náručí. Hlavně, že jsou všechny pohromadě.
Vzorný Zaky ignoruje hrající si sestřičky a bráchu a ochotně mi leží modelem. Vypadá fantasticky! Vůbec se nedivím, že si ho zamilovali i noví majitelé ...
Růženka. Nejmilejší kukačka, kterou beze studu obrečel i dospělý chlap. Tomášovi odešla velikánská parťačka ...
Šegy. Plachá, se smutným výrazem, ovšem když se rozjede, je k nezastavení. Po vzoru mámy se vyhřívá na radiátoru a čeká, až zašustíme papírem, aby měla co drbat. Od pondělka "pražanda".
Vikouš - šedobílý frajer, stříbrňák - elegán. Uličník. Obrmazel. Náš. NÁŠ!!! Toho už nikomu nedáme.
Kluci se nakonec nechali umluvit, aby se vyfotili, když už ne se všemi, tak alespoň se zbývajícími dvěma koťaty. Obrázkové vzpomínky je třeba zaznamenávat kdykoliv a kdekoliv ...
Sedmého srpna se naše rodinka na pár týdnů rozrostla o čtyři nové členy. Na potazích z křesel je patrné, kolikrát vzaly za své díky ostrým drápkům malých vetřelců, polstrování na gauči si o hladkém povrchu také může nechat zdát. Zvadlé slunečnice, které "náhodou" ležely v kaluži poražené vázy, vysypaná hlína s fíkusu (momentálně postaveném mimo standartní místo na zemi, donedávna snadno dostupné chlupatým kuličkám). Tisíce úsměvů, pohledů, pohlazení, rozptýlení, stovky minut strávených ve společnosti roztomilých mláďat. Dobré půlkilo dětské šunky krájené na plátky, následně roztrhané na malé kousíčky lehce stravitelné, desítky plechovek a granulí, dva pytle podestýlky. Nové zážitky, nové příběhy, nové životy. Bohatší. Měkkčí. Hebčí.
Přesně o dva měsíce později, sedmého října je nás "jen" šest. Honza, Ondra, Tomáš, Máša, Vikouš a já, renuška. Ale to neznamená, že novým zážitkům a příběhům bude konec. Kdepak! Ještě nás všechny čeká hromada legrace ... mňaou ♥
Nedivím se, že všichni smutníte. Já bych taky řvala. Prima, že jste si udělali fotečky, bude na co vzpomínat.