2. října 2013 v 17:13 | renuška
|
Bylo mi řečeno, že tenhle rok je co do vztahů velice zásadní. Soudržné má se stát ještě pevnějším, ploché a prázdné má se rozpadnout. A taky že jo!
Napsat, že se ta druhá varianta NAŠTĚSTÍ netýká mě, je ale vzhledem k okolnostem poněkud vychloubačné. Zvláště pak proto, že ačkoliv jsem sama za sebe nesmírně ráda a vděčná, bolí mě bolest těch, kterých se právě to plocho a prázdno tolik dotýká. Kteří teď prožívají situace, jenž mám více než tři roky za sebou a které i mě tenkrát zraňovaly, bodaly do srdce, ale současně s tím mi umožňovaly nový start, který zkrátka bez konce začít nemůže. Hovořím o třech párech z mého velice blízkého okolí, ve kterých už dlouhodobě mnohé nebylo v pořádku a přes obavy z rázného rozhodnutí, co bude dál, nežili, ale přežívali. Dobrovolně se stali slepými a hluchými, nasadili si falešný úsměv a jen v hloubi duše věděli, že (si) lžou. Není to totiž vůbec nic jednoduchého ignorovat předchozích několik společných let - počítejme je na půldesítky nejméně - zapomenout na začátky, roztomilosti a krásy naivity během zamilování, na dobrodružství, adrenalin, na radost z pořízení prvního bytu, první židle, prvního dítěte. Tohle by dokázal z hlavy vymazat jen stroprocentní studený čumák (i takového znám, kterýžto svou minulost vygumoval nejen z paměti, ale i ze srdce, z nitra). A tak bilancují ...
Nebudu se vyjadřovat k tomu, jaký mám názor na tyhle protivnosti týkající se druhých, protože jak říká můj milý: "Nežijeme s nimi, takže nemůžeme hodnotit, na čí straně je chyba. Většinou v tom mají prsty oba ...". A má pravdu. Daleko spíš se chci zamyslet sama nad sebou. Protože jsem se přistihla, že když mi alespoň jeden z každého z těch tří párů o svých potížích řekl, odpovídala jsem vzhledem k nadějím na "uzdravení" velice syrově. Realisticky. Nepohádkově. Netvrdila jsem jim, že se to srovná, že se musí snažit Ona i On, že musí brát ohled na děti, na okolí, na minulost. Slyšeli ode mě spíš podporu ve vyslechutí své intuice, svého skutečného já; velice skepticky jsem se stavěla k růžovým zítřkům a daleko spíš jsem i přes to, že to skutečně nejsou slova, která by oni toužili znát, chrlila jednu šanci v lepší zítřky za druhou. Pokud z nefunkčního vztahu odejdou. Proč? Proč jsem je nekonejšila známým "To bude dobrý!", "To zvládnete!" - což by slibovalo návrat do zajetých kolejí? No protože by znovu vylítli z dráhy a bolelo by to o kus života víc.
Prý "... kvůli dětem ...". I tohle jsou bláboly! Děti nebudou šťastné, když nebudou šťastní rodiče. Jak mohou být šťastní rodiče, když mezi nimi panuje dlouhodobě napětí, když spolu neumí komunikovat, fungovat, žít? Sama na vlastní kůži jsem poznala, že je to ta největší chyba zůstávat tam, kde slovo "domov" dávno pozbylo svého významu, a že spokojenost nezaručí máma a táta žijící pohromadě. Pro mě je právě tohle tím největším důkazem, že mám-li se po všech stránkách bezvadně, přenáším svůj pocit dál a tím nejlepším bumerangem je, když se stejně daří mým synům. A za to ony dávné změny určitě stály. Právě tuto skutečnost předkládám těm, kteří své selhání v rodičovství řeší a kteří v sobě mají zakódovaný nesmyslný vzorec obsahující ta dvě slova "... kvůli dětem ...". Čas je příliš vzácný, tak nedopusťte, aby váš život stál za hovno tak dlouho, když onu dobu můžete zkrátit na maximum!
Jedna úžasná žena mi onehdy řekla, že do našeho života lidé vstupují, aby nám něco dali, abychom my něco dali jim a když je naše společné poslání u konce, naše cesty se rozejdou. Asi je dobře tak brát i partnerské vztahy - nikde není napsáno, že dva spolu budou žít až do smrti, jako je tomu v pohádkách (i když je velké procento těch, kteří ony krásné příběhy svou vlastní story báječně doplňují). Buďme vděční za to, že jsme měli tu možnost se s těmi osobami potkat, protože bez nich bychom nebyli tím, kým jsme dnes. Pomohli nám najít se, uvědomit si, kým jsme ne v očích druhých, ale v očích svých, protože zpětně díky nim zjišťujeme, že chyby, kterých jsme se dopustili, už neuděláme, když změníme sami sebe. Nezahazujme kvůli několika mizerným okamžikům dny, měsíce, roky - patří k nám stejně jako naše pihy na nose, jizvy na kolenou, odstáté uši nebo třeba křivé zuby. Tady žádná plastika nemá co dělat, jsme to právě my se vším všudy. Tak nás svět bere a tak bereme i my sami sebe. A zrovna tak nás i budou brát ti, kteří stojí ve frontě a touží nám zkřížit tu naši zatím nevyšlapanou cestičku a my jim za to řekneme: "Vítej v našem životě!"
PS: Na odlehčení - kamarádka mi před lety darovala pohlednicovou kartičku, na které je nakreslená myš chycená v pastičce bez šance na záchranu. Za ní stojí myšák a zvesela s ní souloží, přičemž za tímhle náruživcem je ještě dalších pět sexuchtivých samečků. Nad obrázkem je krátký, ale zcela výstižný - evidentně všeobecně platný - text:
"Všechno zlé je pro něco dobré."
Za humorem skrytá velká životní pravda ...
Fajn článek, ze života.