Říjen 2013

Litice

31. října 2013 v 16:57 | renuška |  Snímánky
Na slavný státní den jsme slavili nejen Honzíkovy narozeniny (viz předchozí článek), ale využili jsme i krásného počasí a volného pondělí, abychom všichni společně vycestovali za hranice naší vesnice a poohlédli se zase po kousku vlasti české. Cíl byl jasný, ale k němu se dostanu až v příštím článku; dnes začnu od konce. Ten totiž jasný nebyl vůbec. Rozhodovali jsme se na poslední chvíli podle ukazatelů navádějících turisty, kteří mají chuť poznávat. A tu my jsme měli. A možná že právě proto jsme nakonec cestou ze Žamberka domů odbočili doleva a vyjeli až do vísky Litice, která je snad díky lomu spíš takovou zapomenutou osadou. Té ovšem dominuje zřícenina hradu se zachovanou přístupnou částí, nesoucí název stejný jako samotná vesnička, tedy Litice.
Bylo třeba vystoupat po poměrně náročné kamenité stezce schované mezi stromy do kopce, ze kterého bylo vidět široko daleko a to nejen zásluhou umístění hradu samotného, ale i díky odpolednímu jasnému počasí, které vyšlo opravdu skvěle. Shodou náhod zde bylo i v podzimním období otevřeno, mohli jsme proto vylézt na ochoz věže (tedy někteří z nás, vlastně jsme byli rozděleni do tří dvojic - děda Vašek a Honzík čekali na "nádvoří", já a Laluš jsme byly ochotné pohybovat se maximálně v půlce výšky hradu a největší odvážlivci, Ondra a Tomáš vyšplhali až do úplné špičky věže). S respektem jsme se procházeli po dřevěných podlahách a okukovali studené kamenné zdi, na kterých visely erby. Více ozdob k vidění nebylo, jen pár lavic a výkladních stolů s expozicí kamenů, které se v okolí těžily a stále těží. Přesto na nás dýchl zase kousek naší historie a my se těšili tomu, že jsme měli příležitost toto místo poznat.

K hradu vede jen jedna cesta, která končí širokým dřevěným mostem ...

Pohled na historickou stavbu z jednoho z mnoha míst - ten kontrast šedého kamene a modrobílé oblohy mě fascinuje úplně nejvíc ...

Okolní hradby s mini okénky a oblouky vyzývaly k focení i zkoumání ... hlavně opatrně!

A zatímco jedni měli po výšlapu ještě stále plno sil, aby lezli po kamenných výškách, druzí hlasitě oddechovali a připravovali se na poslední část cesty do kopečku vedoucí, u hradní brány v rovinu se měnící.



STÁTNÍ HRAD LITICE

Vnitřní inventář - erby na zemi i na zdech ...

V podhradí bylo také plno pěkného k vidění, třeba nádherné chalupy a zvoničky ...

... nebo takovýhle fešák, který vzorně čekal na loudaly a ochotně pózoval :-). A kupodivu si prohlídku hradu užil a poctivě načerpával zdejší atmosféru, čemuž jsem vzhledem k tomu, jaký je Ondra jindy brblal, tuze ráda.

Litice nás moc mile překvapily. Jen proto, že k nim byla odbočka dříve než k Potštejnu, jsme zamířili právě tam a budete-li mít cestu Orlickými horami, kolem Žamberka, určitě se na hrad také vydejte. Nečekejte skvosty v podobě skleníků se stoletým nádobím a obrazy panovníků, křesla z pravé telecí kůže nebo třeba barevným sklem vykládaná okna, nehledejte bohatství šlechticů. Bohatě vystačí, když se v duchu vrátíte zpátky do středověku a zaposloucháte se do dunivého klapotu koňských kopyt, která na vrcholek kopce jistě vyjížděla s kočáry vezoucími své pány. Kdoví, jaký tu vedli život ...



"Mamííí, ...

30. října 2013 v 16:13 | renuška |  Snímánky
... a uděláš mi taky dort, ten tyramisu, k narozkám?"

Toho bohdá nebude, abych kluky nechala o narozeninách bez dortu. Zvláště, jsou-li to kulatiny, tedy třeba takové, jaké slavil poslední říjnové pondělí Honzík. Byť na něho čekalo sladké překvapení v podobě dobroty od cukrářky, o kterém samozřejmě nevěděl, přesto jsem se den před oslavou pustila do výroby oblíbeného "alá tiramisu". Tedy piškoty, kafe s rumem, krém, granko a tohle opakovat třikrát po sobě. Nechat uležet přes noc, paní kuchařinko! A nezapomeň na ozdoby! Ať to vypadá dobře a ať má oslavenec radost :-) ♥.

Cca 20 hodin odpočíval v chladu a "spojoval se" tak, abych ho mohla opatrně "odformovat", přenést na tác a dál zdobit ...

K dekoraci mi posloužily den předem nadělané obloučky z klasické čokoládové polevy od Carly, stačilo jen na rovné prkénko dát fólii a na ni opatrně vylévat hmotu do požadovaného tvaru a nechat zatvrdnout. A protože jsme tentokrát dali přednost číslu před svíčkami, vytvořila jsem ještě pořádnou desítku pro velkého chlapáka.

Abych zakryla kapánek nevzhledné okraje, použila jsem na jejich "obložení" obloučky z tmavé čokolády, a to po celém obvodu dortu. Na krému z tvarohu a kysané smetany krásně drží a nehrozí, že by se samy od sebe odlouply. Navíc tím, že převyšují vršek dortu, tvoří docela hezkou krajkovou lemovku ...

Vnitřní obvod dortu si také zasloužil ozdobit, a sice maličkými obloučky, tentokráte z bílé polevy. Byla to práce titěrná, pinzetou to nešlo, musela jsem opatrně pokládat tak, abych nehty nepoškrabala "pogrankovaný" povrch mňamky.


A tohle je výsledek. Na střed dortu stačilo položit desítku se srdéčkem a bylo hotovo! Sama jsem byla mile překvapena výsledkem a stejně tak i ostatní včetně oslavence. Ten bohužel přes samé pobíhání a radování se z mejdanu i z dárků ochutnal jen jeden kousek dortíku, ale už má ode mě slíbeno, že brzy udělám další várku :-)

A protože jsem během oslavy měla sice fotoaparát při ruce, ale nějak jsem nestihla Honzu s dortem zvěčnit, posílám foto malého velkého jubilanta s dárkem nr. 1. Stejně jako starší brácha Ondra dostal i Jeník letos k narozeninám nové kolo, protože z toho starého nám už jaksi vyrostl ... Je to už zkrátka pořádný kus mužského ♥.



Zvěřinec

21. října 2013 v 16:37 | renuška |  Snímánky
Jeden hroch, jeden nosorožec, tři koníci, dva medvědi a jedna sova. Tahle malá ZOO s námi bydlí v obýváku a denně nám dělá společnost, i když jim zdaleka nevěnujeme takovou pozornost jako třeba kočkám, které s exotikou kupodivu vychází a konkrétně sovu má například malý kočičák Viki zvláště rád. Miluje, když jí může kousat do křídel a vytrhávat řasy ...
Začalo to všechno úplně nevinně ...



To byl tenkrát (5 let nazpátek?) děda na tříttýdenní expedici v Africe. Klukům přivezl různé dárečky pro tamní kontinent typické a ani já jsem nezůstala s prázdnou. Dostala jsem ručně vyřezávaná zvířátka - práce místních domorodců - nejsilnější zástupce fauny tropického podnebí; hrocha a nosorožce. Bohužel za tu dobu, co tyhle dřevěné "kamarády" máme, už nosorožeč o jeden roh přišel a tuším, že má i spravovanou nohu, jak nám párkrát upadl na zem. Ale "přežil" a společně s hrošíkem tvoří součást obývákové dekorace.

A pak už se to tak "nějak" na sebe kumulovalo, až se nám do dnešní doby podařilo nashromáždit a rozšířit zvířenu o tyhle kousky:

... sovičku mi ušila moje nejmilovanější sestřička k svátku a jestli dobře počítám, jsou jí už alespoň tři roky. Právě ji si vybral jako střed zájmu Vikouš - provázky ze sisálových "křídel" se válejí po zemi téměř neustále :-D.

... koníčka jsem si koupila před loňskými vánoci a ačkoliv koně jako zvíře neřadím mezi své nejoblíbenější (ten respekt k jejich velikosti převažuje nad roztomilostí, byť jsem jim dávala jablka a cukr žrát z dlaně a drbala je na čumáku), tyhle "na doma" jsem si zamilovala hned.

... k němu přibyl v červenci další "hand - made" oř od jedné moc šikovné paní, koupený nedaleko na trhu. Dva už jsou sbírka, ale tři, to by bylo!


... v září přiklusal tenhle maličký. Na obrázku se nezdá, ale má na výšku asi jen 10 - 12 cm, je to opravdu prcek. Ale může hýbat nohama a je krásně "retrovej".

... no a aby nebylo překoníčkováno, přibyl nám první medvěd. Je taky krásně "retrovej" a spolu s ihahákem tvoří decentní a jemnou dekoraci skříňky pod televizí. Řekla bych, že jim to dohromady ohromně sluší :-).

... no a zatím poslední do počtu je od pátku další pan bručoun, který hlídá kluky v obrázku. Je to fešák, jen co je pravda, však jsem na něm ve výloze mohla oči nechat! Jenže tenkrát bylo zavřeno. A neměla jsem taky svátek. Ale měla jsem vedle sebe člověka, který měl uši dokořán a teď, když přišla ta pravá chvíle, mi tímhle udělal nesmírnou radost. Nádhera ♥.

Říká se, že čeho je moc, toho je příliš, ale ... já si myslím, že ještě tak dva tři koníčky nebo medvědy bych klidně mohla posadit do knihovny, mezi orchideje nebo ke svícnům. Nebo kamkoliv jinam, kde by se jim zalíbilo. On i ten kameninový ptáček, co jsem nad ním nedávno uvažovala v jednom nejvíc moc milém obchůdku u nás ve městečku, by nebyl marný. Asi si napíšu Ježíškovi ... a nebo se pro jistotu pro něj brzy zastavím :-).
Krásný den a mějme rádi zvířata
(i když třeba nejsou vůbec chlupatá).




Potravní řetězec

18. října 2013 v 16:25 | renuška |  Snímánky
Honzík si včera přinesl ze školy asi půl roku starý obrázek. Na tom by nebylo nic tak zajímavého.
Měli namalovat, jak si představují tzv. potravní řetězec. Na tom by také nebylo nic tak zajímavého.
Zajímavé ale je, že Honza k výtvarnu nikdy moc neinklinoval na rozdíl od Ondry (načež láska k muzice je daleko více vidět u Jeníka než u staršího bráchy) a přesto dokázal vytvořit malůvku, která mě opravdu dostala do kolen - už jen tím, jak skvěle si se zadáním poradil ...

Je to vlastně úplně jednoduché:
  • zelený jarabáček dlouhoocasý zří v trávě žížalu, které se mu zachce okusiti, tudíž slétne k ní, přiklovne a začne ji do sebe soukat. Pozor! Žížala je dlouhá tak, že ptáček má co dělat, aby ji polkl celou naráz. Než se mu to ovšem podaří, přiskočí míca alá dalmatin ...
  • vytasí drápky a chlamst, opeřence s dravostí sobě vlastní prachsprostě sežere. Krev, která neulpěla na tesácích, i peří nešťastníka létá vzduchem, žel ptáčkovi, natož pak žížale už není pomoci. Skončili v bříšku savce ...
  • a na celou tu harmonii přírodní dívá se z výšky zářící žluté čtvrtsluníčko - asi aby mělo přehled, jak to na té zemi chodí ...
Byla by věčná škoda se o takový obrázek nepodělit, no ni? Vrátit se tak zpátky do školních lavic, nemít starosti, potíže dospěláků, neřešit bludy a bubáky, maximálně si lámat hlavu ... třeba s tím, aby se ten ptáček, co ho má kočka lapit, vůbec lapit nechal ... ale o to už se pastelky postarají :-).


V plném proudu

17. října 2013 v 16:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Co mi teď dělá radost, přijde sice až za dva měsíce, ale já jsem takovýmhle bláznem snad odjakživa. Vánoce zkrátka miluji. Paradoxně se mi příčí srpnové akce na (ne)čokoládové Mikuláše a čerty na pultech prodejních megařetězců nebo kýčovité postavičky Santa Clausů s blikajícíma očima a zpívajícím strojkem uvnitř madeinchina břicha slavné "Džingl béééls, džingl béééls, džingl ól d véééj ...". Jenže, když nad tímhle mávnu rukou, cítím už na dálku vůni čerstvě upečených perníčků, Ironu (to aby skrz okna bylo vidět na něžné snášení sněhových vloček, které si dají jako vždy na čas a na Štědrý den se raději zpozdí úplně) a bez debaty bramborového salátu. Ten je prostě s vánočními svátky spojen pevným poutem a basta fidli. A pak taky jehličnan pichlavý s poklady pod sebou. A právě ty poklady a ten stromek, to je to, oč tu běží.
Už někdy z počátku léta jsem si pořídila mašli. Mašle. Saténové červené s potiskem drobných vloček. Ty odstartovaly mou fantazii a rozhodly o tom, do jakého kabátku budu dárečky letos balit. Ke stuhám mi dnes přibyl další pomocník - razítko andělíčka z Fleru, kam já obzvlášť ráda chodím na "čumendu" i pro inspiraci, mnohdy na nákup, protože zkrátka neodolám a šikovnost českých ručiček s nadšením uvítám i u sebe doma, byť za peníze. Teď už jen sehnat potřebný balící papír, který rozhodně nebude pořízen v papírnictví, nýbrž v trafice. Poněvadž to žádný klasický balící papír nebude ... totiž. A ještě karton na cedulky (pokud neobjevím nějaké fajnové na webu, co jsem o něm před chvilinkou psala). Mnohý by mohl namítnout, že přes tohle všechno mi chybí ale to nejdůležitější, co ostatním dělá takové starosti - vymyslet, co komu. Cha. Mně právě takové dumání moc baví a jakmile přijde dobrý nápad, vezmu si svůj "blbečník" a tam si své postřehy napíšu. V praxi to vypadá tak, že co obdarovaný, to titul, pak pomlčka, pak dar(y). Heslovitě, jednoduše, v případě potřeby s odkazem na webové stránky, na kterých sá dá ona daná věc pořídit. A je to. Mám hotovo. Až na maličkosti už v říjnu vím, co v prosinci budu balit do ... no do toho papíru.
Aby to nebylo stromečku líto, i pro ně ho mám na letošek připravené překvapení. Každý rok během posledních čtyř let se snažím vyrobit nějaké ozdoby z vlastní dílny. Poprvé to byly andělky, podruhé andělíčci a chaloupky z rychle tvrdnoucí keramické hmoty no a loni srdíčka ze stejného materiálu. Pro letošek jsem jsem si vybrala filc v bílé a šedivé barvě, bavlnky, dřevěné korálky a kolíčky. Z toho všeho vyro(á)bím ptáčky sedící na hnízdě, kteří budou stejně jako ti známí, sklenění, s peříčky místo ocasu, posazení na větvích smrčku, aby se vyplnil prostor nejen nad větvičkami, ale i pod nimi. První prototyp jsem ovšem věnovala malému nezbedovi Vikimu (devítitýdenní kocourek), resp. on se bez ptaní dostal do krabičky, ve které mám všechny propriety uschované, a milého ptáka si uzmul na hraní. Tím pádem mi zbývá ušít ještě patnáct kusů ... uff. Ale jo, docela to jde. A až to bude, tak to uvidíte. To budete koukat! :-D
Možná, že jsem opravdu případ pro docenta Chocholouška, ale já si tohle všechno, co je s vánocema spojené, moc užívám. Včetně hudrování, aby mi nikdo neujídal tu mističku nalouskaných vlašáků, protože je mám do cukroví, kterého nepeču kdovíco, ale nějaký ten kousek přece na svátečním stole být musí! Ono to uteče jako voda, ty dva měsíce a najednou lup šup, budeme se předhánět u talíře se salátem a s řízkem či s klobásou, usrkávat lahůdkový koktejl, odhánět kočky, počítat minuty, povídat si o všem možném, po večeři si vyběhneme poslat k nebesům lampiony štěstí a pak už, zapadlí do gauče a křesel, budeme šustit a rozvazovat a stříhat a zhluboka dýchat a líbat a děkovat a ... prostě se tak krásně vánočně radovat. Pustíme si pohádku, kterou přes všechen ten šum stejně nebudeme vnímat, zabalíme se do náručí, dovolíme si být vzhůru, jak dlouho budeme chtít, žádný úklid, žádné mytí nádobí, to počká. Hlavně, když budeme všichni spolu. To proto se na vánoce tak těším, víte? Já vím, že víte ...
Tak zatím ...


Život podle manuálu? Děkuji, nechci ...

15. října 2013 v 16:40 | renuška |  Jak to vidím ...
Mno, jak začít? Asi tak ... kdyby ke mně někdo přišel, otevřel přede mnou budoucnost natolik ozářenou, že by do ní nebylo pro její jas ani možné nahlédnout a zeptal se mně, zda-li bych v tak třpytivých časech chtěla žít, bylo by to poněkud podezřelé. Jen tak, víceméně za nic ... A pak by se dotyčný rozpovídal, všechno by vypadalo tak báječně, krásně, bezproblémově, dokonale, kam se hrabe ráj! Jako ty senzační čtyřvrstvé hrnce nebo jedinečné deky z ovčí vlny předražené o stovky procent, hlavně je těm důvěřivým důchodcům prodat, však oni se na nějakou nudli nechají utáhnout (mnohdy stačí trojkombinace vepřoknedlozelová a občanky létají vzuchem vstříc vyšším splátkám z mizerných státních dávek). Všechno typu "tadymášjentak" má svůj nepsaný podtext, svou podmínku, svůj důvod. Stejně tak i ten dotyčný, co by mi ty lepší časy na věky sliboval a nic za ně nechtěl. Jen jednu maličkost. Sáhl by do kapsy, vytáhl tenký sešitek podobný diáři, zašustil s ním před mým nosem a řekl mi: "Tohle si přečtěte, pár bodíků, jen slovíčka, a tady dole, jak jsou ty tečkované řádky, tak se mi podepište. A taky čitelně! Krví? Nemusíte, stačí tady propiskou - nějaká reklamní, asi mi ji dal jiný klient, váš budoucí kolega ..." Marně bych v jeho vlasech hledala jen náznaky čertovských růžků a přece bych cítila štiplavou síru s pocitem, že ne všechno, co tu slyším, je úplně košer.
"Nesmíš, musíš, je povoleno, je zakázáno, jedině, vůbec ..." na místo dosavadního "můžeš, nemusíš, je umožněno, není doporučováno, například, třeba". Už to by mě tlouklo do očí, samé příkazy, povely, pravidla, která je třeba dodržovat, abych byla přijata do komunity slibující zítřky štědřejší víc než si umím představit. Vánoce by byly jen slabým konkurentem. Češtinářsky chybná slovní vazba slov "když - tak" se ve větách o srdcilibé příští době otáčí rychleji než vteřinová ručička, která jediná je v tomto případě spravedlivá. "To a to je třeba dělat tak a tak, v tu a tu dobu, tím a tím způsobem, jinak je to nepřijatelné a nepřípustné, přičemž porušením pravidel dostáváš černý puntík a intenzívní pokárání před ostatními, kteří si váží toho, že jsou tu s námi a ani je nenapadne vybočovat z řady jen pro potřebu vlastního projevu. Podívej, jak se jim daří! Podívej, jak se jim vede! Všechno mají, jsou šťatní a bezzstarostní! Tak nekaž morálku a začni se chovat "rozumně" jako oni Když budeš naslouchat manuálu, tak budeš mít happy life!"
Jak směšná je možnost fungovat jako stroj. Mít na sebe, na svůj život návod, nalistovat stranu čtyři a dočíst se, že údržba se provádí přesně pět minut, pod ledovou sprchou a se zavřenýma očima. Na straně patnáct je tučně vytištěno, že i láska podléhá pravidlům, které ji zocelují. V kapitole třicetosm se zase dočteme o oslavách a svátcích, o bujaření a dovádění, o přípitcích a barevných konfetách. Maličkosti, o kterých ve svobodné mysli rozhoduji zcela bez zábran, bych najednou měla řešit s manuálem? Waw, tak to je ta nabídka, která se neodmítá? To je ta vyhlídka do šťastné budoucnosti? To je ta výhodná výměna volnosti za omezení? No prosím??? Ne pane, to jste mi špatně rozumněl, já neprosím o ten váš slavný blog blok, já prosím o zdravý rozum a o to, abyste mi laskavě dal pokoj. Já si totiž hodlám žít podle sebe, podle svého uvážení, svého rozhodnutí, hodlám si pykat za svoje chyby a hodlám jásat nad svými úspěchy. I nad úspěchy těch, které mám ráda. Hodlám stále milovat celým srdcem, aniž by mi kdokoliv diktoval a určoval. Hodlám chodit spát, mezi lidi, do divadla, na výlety, na oslavy, kdykoliv a kamkoliv budu chtít. A hlavně, budu-li cítit potřebu se omezovat (ať už ze strany mé nebo z mého okolí), bude jen na mě, zda této potřebě vyhovím nebo ne. S nějakým bláznivým diktátem ovšem tohle určitě řešit nebudu. Vzdávám se tak možná onoho zářícího, jasného, třpytivého a dokonale sladěného budoucna, ovšem i toto je moje volba. Naštěstí. Děkuji. Sbohem!


Ohňostroj

11. října 2013 v 16:00 | renuška |  Přišla Múza
Nemusíš nic říkat.
Jen hladíš mě
a očima pouštíš jiskry
a jsi jako ohňostroj.
Perpetum mobile.
Pocity rozmilé
prskají do všech stran
a koutů dušesvěta
docela bez zábran.
Hvězdy až závidí!
Gejzíry lásky se rozletěly ...

My válíc se v posteli
z kostkatých rán
chytáme tu záři,
plnej džbán
už jí máme, podívej!
Stříbrné prskavky,
rudé čmáranice
polibky do sanice
malují.
Bez řádu třpyty
tryskají dál ...

Do dlaní i já i ty
lapáme se.
Bez diváků bezpochyby
ovací je víc.
Můj princ,
ohňostrojář první,
exploduješ,
jiskry žhnou
a s nimi já ...
Tvoje lejdy
ohňostrojářová.

Dokojíno

9. října 2013 v 16:49 | renuška |  Snímánky
Tak už to přišlo - ta doba, kdy koťátka měla opustit rodné hnízdo nebo spíš teda rodný dům, a vydat se vstříc budoucnosti, k novým páníčkům. Smířeni s tím, že nám nakonec zůstane kocourek Whiskasák neboli "Vikouš", "Viki", "Vikin", rozloučili jsme se kupodivu bez slziček s nejstarším ze čtyřčat, se Zakym. Možná je to tím, že nebude bydlet kdovíjak daleko, jen pár šlápnutí do pedálů na kole a kluci mohou na vlastní oči vidět, jak se Zakoušovi daří. Prý se zabydlel tuze náramně, z pána si dělá šplhadlo, kdy přes čtyři odrazy od paty, přes koleno, přes "půlku" a přes lopatku dostane se až na rameno, odkud má výborný rozhled do světa. Což nepřekvapí vzhledem k jeho zálibě ke šplhadlu, jež měl u nás k dispozici.
Den po Zakym, v neděli už slzavé údolí svá stavidla zvedlo a duševní hráze se bortila pod nátlakem emocí. Známí, kteří se aktivně zapojili do akce "Oplodníme Mášu Pepanem", postarali se i o odběr jedné z malých kočiček, byť ne do své domácnosti, nýbrž pro jednu zvířatkomilovnou paní, která o Růženku projevila zájem už na první dobrou. Až do Prahy měla Růža namířeno a dnes je to právě týden a tři dny, kdy už z ní není vesnická míca, ale městská čičina. Teda hlavnoměstská!!! Čím obyčejněji na první pohled působila, tím víc si nás získala a ač nejmenší a nejmladší, všude byla první ... asi i v našich srdcích. Žádné z koťat nám nechybí tolik jako ona ...
Třetím a posledním rošťákem, tedy rošťačkou, kterou jsme "poslali dál", byla Šedivka, domácky "Šegyna" či "Šegy". Ta, která byla celá po mámě, britka každým coulem, měla svou cestičku vyšlapanou už od narození, třebaže ještě nebylo jisté, u koho bude žít. Zájemci se střídali a nakonec vyhrála paní taktéž z Prahy, která si společně se svými čtyřmi dětmi a manželem pro Šedivku toto pondělí přijela, a to včetně příběhu, který ji až k nám dovedl. Měli totiž krásného statného briťáka, ale někdo jim ho ukradl a místo po něm zůstalo tak prázdné, že bylo třeba ho co nejrychleji zaplnit jiným muchláčkem. Do Šegy se zamilovali okamžitě ...
Sám samotinký zůstal nám Vikouš, zlobící už jen nás a svou mámu Mášu. Občas se ještě začne shánět po svých sourozencích, jančí a lítá po bytě, dovádí a vybíhá do všech koutů, volá je ... i on si zvykne, že už k němu přiběhe akorát tak někdo z lidských kamarádů nebo maminka, která již dávno není zdrojem mléka, ale daleko spíš cílem zlobivých útoků, které mnohdy bývají "odměňovány" pořádným facanem. Mášenka si zkrátka dokáže pořádek udělat jak u čtyř, tak u jednoho kotěte.


Krmení dívé zvířeny aneb od mlíčka k miskám ... Tady je ještě celá "Big 4" během polední bašty, tentýž večer už to bylo jinak ...

Fotím, co to jde, abychom měli památku. Nezáleží na tom, zda se válejí na křeslech ...

... nebo je držím v náručí. Hlavně, že jsou všechny pohromadě.

Vzorný Zaky ignoruje hrající si sestřičky a bráchu a ochotně mi leží modelem. Vypadá fantasticky! Vůbec se nedivím, že si ho zamilovali i noví majitelé ...


Růženka. Nejmilejší kukačka, kterou beze studu obrečel i dospělý chlap. Tomášovi odešla velikánská parťačka ...

Šegy. Plachá, se smutným výrazem, ovšem když se rozjede, je k nezastavení. Po vzoru mámy se vyhřívá na radiátoru a čeká, až zašustíme papírem, aby měla co drbat. Od pondělka "pražanda".


Vikouš - šedobílý frajer, stříbrňák - elegán. Uličník. Obrmazel. Náš. NÁŠ!!! Toho už nikomu nedáme.


Kluci se nakonec nechali umluvit, aby se vyfotili, když už ne se všemi, tak alespoň se zbývajícími dvěma koťaty. Obrázkové vzpomínky je třeba zaznamenávat kdykoliv a kdekoliv ...

Sedmého srpna se naše rodinka na pár týdnů rozrostla o čtyři nové členy. Na potazích z křesel je patrné, kolikrát vzaly za své díky ostrým drápkům malých vetřelců, polstrování na gauči si o hladkém povrchu také může nechat zdát. Zvadlé slunečnice, které "náhodou" ležely v kaluži poražené vázy, vysypaná hlína s fíkusu (momentálně postaveném mimo standartní místo na zemi, donedávna snadno dostupné chlupatým kuličkám). Tisíce úsměvů, pohledů, pohlazení, rozptýlení, stovky minut strávených ve společnosti roztomilých mláďat. Dobré půlkilo dětské šunky krájené na plátky, následně roztrhané na malé kousíčky lehce stravitelné, desítky plechovek a granulí, dva pytle podestýlky. Nové zážitky, nové příběhy, nové životy. Bohatší. Měkkčí. Hebčí.
Přesně o dva měsíce později, sedmého října je nás "jen" šest. Honza, Ondra, Tomáš, Máša, Vikouš a já, renuška. Ale to neznamená, že novým zážitkům a příběhům bude konec. Kdepak! Ještě nás všechny čeká hromada legrace ... mňaou ♥






Čas velkých rozchodů

2. října 2013 v 17:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Bylo mi řečeno, že tenhle rok je co do vztahů velice zásadní. Soudržné má se stát ještě pevnějším, ploché a prázdné má se rozpadnout. A taky že jo!
Napsat, že se ta druhá varianta NAŠTĚSTÍ netýká mě, je ale vzhledem k okolnostem poněkud vychloubačné. Zvláště pak proto, že ačkoliv jsem sama za sebe nesmírně ráda a vděčná, bolí mě bolest těch, kterých se právě to plocho a prázdno tolik dotýká. Kteří teď prožívají situace, jenž mám více než tři roky za sebou a které i mě tenkrát zraňovaly, bodaly do srdce, ale současně s tím mi umožňovaly nový start, který zkrátka bez konce začít nemůže. Hovořím o třech párech z mého velice blízkého okolí, ve kterých už dlouhodobě mnohé nebylo v pořádku a přes obavy z rázného rozhodnutí, co bude dál, nežili, ale přežívali. Dobrovolně se stali slepými a hluchými, nasadili si falešný úsměv a jen v hloubi duše věděli, že (si) lžou. Není to totiž vůbec nic jednoduchého ignorovat předchozích několik společných let - počítejme je na půldesítky nejméně - zapomenout na začátky, roztomilosti a krásy naivity během zamilování, na dobrodružství, adrenalin, na radost z pořízení prvního bytu, první židle, prvního dítěte. Tohle by dokázal z hlavy vymazat jen stroprocentní studený čumák (i takového znám, kterýžto svou minulost vygumoval nejen z paměti, ale i ze srdce, z nitra). A tak bilancují ...
Nebudu se vyjadřovat k tomu, jaký mám názor na tyhle protivnosti týkající se druhých, protože jak říká můj milý: "Nežijeme s nimi, takže nemůžeme hodnotit, na čí straně je chyba. Většinou v tom mají prsty oba ...". A má pravdu. Daleko spíš se chci zamyslet sama nad sebou. Protože jsem se přistihla, že když mi alespoň jeden z každého z těch tří párů o svých potížích řekl, odpovídala jsem vzhledem k nadějím na "uzdravení" velice syrově. Realisticky. Nepohádkově. Netvrdila jsem jim, že se to srovná, že se musí snažit Ona i On, že musí brát ohled na děti, na okolí, na minulost. Slyšeli ode mě spíš podporu ve vyslechutí své intuice, svého skutečného já; velice skepticky jsem se stavěla k růžovým zítřkům a daleko spíš jsem i přes to, že to skutečně nejsou slova, která by oni toužili znát, chrlila jednu šanci v lepší zítřky za druhou. Pokud z nefunkčního vztahu odejdou. Proč? Proč jsem je nekonejšila známým "To bude dobrý!", "To zvládnete!" - což by slibovalo návrat do zajetých kolejí? No protože by znovu vylítli z dráhy a bolelo by to o kus života víc.
Prý "... kvůli dětem ...". I tohle jsou bláboly! Děti nebudou šťastné, když nebudou šťastní rodiče. Jak mohou být šťastní rodiče, když mezi nimi panuje dlouhodobě napětí, když spolu neumí komunikovat, fungovat, žít? Sama na vlastní kůži jsem poznala, že je to ta největší chyba zůstávat tam, kde slovo "domov" dávno pozbylo svého významu, a že spokojenost nezaručí máma a táta žijící pohromadě. Pro mě je právě tohle tím největším důkazem, že mám-li se po všech stránkách bezvadně, přenáším svůj pocit dál a tím nejlepším bumerangem je, když se stejně daří mým synům. A za to ony dávné změny určitě stály. Právě tuto skutečnost předkládám těm, kteří své selhání v rodičovství řeší a kteří v sobě mají zakódovaný nesmyslný vzorec obsahující ta dvě slova "... kvůli dětem ...". Čas je příliš vzácný, tak nedopusťte, aby váš život stál za hovno tak dlouho, když onu dobu můžete zkrátit na maximum!

Jedna úžasná žena mi onehdy řekla, že do našeho života lidé vstupují, aby nám něco dali, abychom my něco dali jim a když je naše společné poslání u konce, naše cesty se rozejdou. Asi je dobře tak brát i partnerské vztahy - nikde není napsáno, že dva spolu budou žít až do smrti, jako je tomu v pohádkách (i když je velké procento těch, kteří ony krásné příběhy svou vlastní story báječně doplňují). Buďme vděční za to, že jsme měli tu možnost se s těmi osobami potkat, protože bez nich bychom nebyli tím, kým jsme dnes. Pomohli nám najít se, uvědomit si, kým jsme ne v očích druhých, ale v očích svých, protože zpětně díky nim zjišťujeme, že chyby, kterých jsme se dopustili, už neuděláme, když změníme sami sebe. Nezahazujme kvůli několika mizerným okamžikům dny, měsíce, roky - patří k nám stejně jako naše pihy na nose, jizvy na kolenou, odstáté uši nebo třeba křivé zuby. Tady žádná plastika nemá co dělat, jsme to právě my se vším všudy. Tak nás svět bere a tak bereme i my sami sebe. A zrovna tak nás i budou brát ti, kteří stojí ve frontě a touží nám zkřížit tu naši zatím nevyšlapanou cestičku a my jim za to řekneme: "Vítej v našem životě!"

PS: Na odlehčení - kamarádka mi před lety darovala pohlednicovou kartičku, na které je nakreslená myš chycená v pastičce bez šance na záchranu. Za ní stojí myšák a zvesela s ní souloží, přičemž za tímhle náruživcem je ještě dalších pět sexuchtivých samečků. Nad obrázkem je krátký, ale zcela výstižný - evidentně všeobecně platný - text:
"Všechno zlé je pro něco dobré."

Za humorem skrytá velká životní pravda ...