10. září 2013 v 16:20 | renuška
|
Koťatům už dávno nestačí krabice vystlaná dekou, naopak mám pocit, že i celý byt je pro ně málo. S otevřením očí začaly svět pochopitelně vidět jinak a když k tomu jako bonus mohly začít pořádně běhat, nebylo co řešit. Jednu chvíli klidně leží na gauči, abyste za chviličku - třeba během přípravy lidské večeře - dávali obrovitánský pozor, kam šlapete, protože máte pod nohama poněkud živo. Maminka Máša si je dokáže slušně zorganizovat, ale někdy ji únava přemůže a ona jen rezignovaně rozloží své tělo na podlaze, dost daleko od neposedných mláďat, které stále více zajímá třeba její ocas nebo tlapky a mlíčko už je vedlejší. Aby také ne, když objevily misky plné masíčka nebo granulí! Pravda, trvá to asi půl týdne, co se musí Mášenka dělit o svou krmi, ale i tak si ty naše chlupaté nudle umí udělat pořádek a v klidu pojíst. Co mi ale dělá mnohem větší radost, je fakt, že se nám - rozuměj rodičům člověčím i matce kočičí - podařilo je naučit chodit na záchod, takže nehrozí loužičky po bytě, natož pak bobky! To, že se pak v nestřeženém okamžiku stihnou v písku navzájem poprat, než je nasměrujeme třeba do zajímavějšího botníku, který je plný schovávaček, je už vedlejší ... hlavně že čůrají a kakají tam, kam mají.
Zkrátka číči jsou teď hlavním středem nejen našeho zájmu. Pochopitelně čím víc rostou, tím víc řešíme jejich budoucnost. Z prvu bylo jasné, které si necháme, které věnujeme, které prodáme. A najednou, s ohledem na blížící se dobu odstavení od Máši, přichází dilema a my nevíme. Jeden den chceme jen jedno, abychom k večeru změnili názor a nechali si tři. Ale to je nesmysl. S ohledem na Mášenu i s ohledem na naší peněženku není možné financovat čtyři kočky, navíc, aby žily v bytě. Každou chvíli nás okouzlí jedno víc než to druhé a my jistojistě tvrdíme, že právě tohle zůstane doma a přes to vlak nejede. Jenže pak se přižene bráška nebo sestřička, udělají na nás psí kočičí oči a my jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. A teď - babo raď! Kéžby tak všechny našly svůj domov někde v naší blízkosti, abych věděla, jak rostou, jak se jim daří - možná by se mi s nimi loučilo snáz, ale takhle? Když žádné zatím své budoucí páníčky zatím nezná a má "jen" nás? A tak máme stále o čem přemýšlet ... (však ono to nějak dopadne ;-) )
A teď už k samotným fotkám:
Čtyřtýdenním koťatům ještě stačila bedýnka ...
(Doporučuji zaměřit se na Šedivku, kterážto leží rozcápnutá na zádech, tlapky v poloze "ruce vzhůru" a její tělo sloužící jako polštář dalším dvěma sourozencům.)
... ale gauč je gauč. Máša trpělivě krmí Šedivku, zatímco Zaky, Růža a Vikouš spí v chumlu nedaleko mámy.
Spící miláčci se nyní fotí mnohem lépe, než jsou-li bdělí - to se pro jejich rychlost pohybu objektiv nestačí soustředit :-D. Zde například Vikouš (jméno dostal podle svého zbarvení zvaného "Whiskas").
Šedivka a její modrý čumáček - původ jejího jména je jasný - celá po mamince, celá šedivá :-)
Dva tygříci - Zaky v popředí (zachráněnec, první z vrhu, který měl zaručené doživotní místo pobytu u nás ... ovšem nevím nevím, jestli to nakonec nedopadne jinak) a vzadu na něm ležící Růža (ta své jméno dostala až předevčírem, protože jsme stále nemohli přijít na to pravé. Právě ona je tou, jež míchá kartami a stává se stále větší oblíbenkyní celé rodiny pro svou drobnou kostřičku, ale o to větší energii. Všude je první, všechno se naučí jako první, a přitom na svět přišla až jako pátá a je ze všech nejmenší.)
Jsou-li draci vzhůru, nastává boj. A to doslova a do písmene, protože způsob, jakým se koťata "mydlí", je opravdu mela. Tady se do sebe pustili Vikouš a Zakyn (myslím ...).
Chvíle odpočinku a ty, paničko, rychle foť, ať můžu jít zase běhat ... Zaky pózuje ...
... Vikouš pózuje.
Růža v náručí svého nejmilovanějšího, pana Tomáše. Ona je u něj nesmírně spokojená, jeho společnost vyhledává, nechá se umazlit až k hlubokému spánku nebo ...
... s ním mlsně olizuje lžíci s krkonošským kyselem. Zkrátka kde je on, je i ona, ať se děje, co se děje :-) ♥.
A když nemůže Růženku muchlat Tom, nastoupí Honzík, který se koťatům také věnuje (stejně jako Ondra, kterého musím dotlačit před foťák, aby se též nechal s mláďaty zvěčnit).
Víte, je to třeba "jen" zvíře, ta kočka, ale my máme teď díky nim mnohem bohatší život. Běžně se těšíváme domů, ale teď je ještě o pět důvodů navíc. Někdy mám pocit, že program, který nám připraví Zaky, Vikouš, Šedivka a Růža, je o 100% 200% lepší, než to, co nám servírují v médiích, dokonce i knihy jsem teď nechala ležet na nočním stolku a věnuji se spíš pozorování a hraní si s mrňaty. Dětinsky si přeji, aby nevyrostla a zůstala stále takhle roztomilá, ale moc dobře vím a na vlastní oči vidím, jací z nich budou krásní dospěláci. Snad se nám podaří se nějak domluvit a najít všem útulný domov a milující páníčky, kteří je budou mít stejně tak moc rádi jako my. Byť nás to bude stát několik desítek, možná i stovek slzí ...
Ahoj máš krásný blog plných zajímavých článků, moc se mi tu líbí
Návštěvnost je neuvěřitelná a dessing úžasný. Ani nevíš, jak Ti blog závidím 