Září 2013

Aby v břiše nekručelo

20. září 2013 v 16:47 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji synové začínají dorůstat do věku, o kterém mi okolí říkalo, že bude nejnáročnějším. Ne snad kvůli pubertě, ale kvůli výdajům za jídlo, protože už dávno neplatí, že mám na talíři nandáno víc než oni. Naopak, zpoza brýlí, skloněná nad miskou s nedělní polévkou sleduji, jak do nich mizí první i druhý chod, aby za hodinu začali šmejdit a shánět se třeba i po včerejším rohlíku, protože mají zkrátka hlad. Otesánci - jen aby samou nenasytností nenásledovali kroky pohádkového cvalíka :-).
Ondra i Honza se rozhodli nenavštěvovat školní jídelnu, byť já sama na ni mám jen samé pozitivní vzpomínky - "naše" kuchařky vařívaly opravdu skvostně a jejich bramborové knedlíky plněné uzeným masem nebo absolutně jedinečné rizoto bohatě sypané sýrem, čevabčiči ... občas nechyběla poctivá domácí buchta nebo bublanina, vždy bylo dost čaje na zapití. Ale doby se změnily a kluci, ač nejsou kdovíjak mlsní, zkrátka než by jídlo vyhazovali, raději se z obědů odhlásili a vystačí si se svačinami, které si nosí z domů. Tím pádem je třeba denně řešit, co připravím teplého do bříška, aby mu bylo pěkně a strávníkům zrovna tak. Zastávám totiž názor, že až na výjimky je skutečně třeba dopřát si každý den alespoň kousek ohřátého pokrmu, i kdyby na někdy měly připadnout obyčejné párky a na jindy míchaná vajíčka stokrát jinak. Mám totiž dojem, že studená kuchyně má drahá sarančata zdaleka tak nenasytí, i kdyby rajčat byly plné mísy a namazaných chlebů habaděj.
A tak se každé ráno budím s myšlenkou, co uvařím. Zrovna minulou středu jsem měla náladu na kuřecí řízky, hromadu jsem jich napekla, na tác vyrovnala, k tomu 3/4 bochníku chleba pokrájela, kyselé okurky domácí rozdělala, vše pěkně na konferenční stolek rozložila a to jste měli vidět ty hody! To spokojené pomlaskávání, to labůžo, ve všední den taková bohatá večeře! A nikdo neprotestoval - bodejť by jo! I včera jsem si u rodiny šplhla - to jsem si zase vymyslela domácí hráškovou polévku se slaninovými krutony (ty musím po dopečení sama před sebou schovávat, nebo by do polévky nebylo co nasypat) a k ní lívanečky s vanilkovým tvarohem a hruškovým pyré. Původně tedy měly být jen "obyčejné" palačinky, ale když mi na míse zbývalo pár hrušek, které pro jejich kyselou slupku nikdo nechtěl jíst a dávat je daňkům mi přišlo skoro líto, změnila jsem jídelní lístek a na stůl šupla něco malinko jiného. Sice si každý nejdříve dal svoje jisté - placku s marmeládou, ale pak vyzkoušeli inovaci a u té až do naplnění útrob zůstali. A chválili. A dokonce i pošetřili na dnešní den, takže dneska mám s vařením padla :-D.
Ne vždy to ale bývá tak snadné; právě snaha vymyslet něco originálního, rychlého, s využitím surovin, které mám doma k dispozici ... opravdu někdy zápasím se svojí fantazií a pokouším se uniknout ze spárů šunkafleků, gulášů, číny, pečeného kuřete a vděčně sahám po krupicové kaši, rybě nebo třeba sekané. Když narazím na květák nebo brokolici, jásám - to nás čekají buď karbanátky nebo zapečná zelenina s bramborem. Hodně zřídka dělávám nudle s mákem nebo žemlovku, kupříkladu rýžový nákyp třeba nevařím vůbec, neb o něj není zájem. Ze sladkého jsme si všichni oblíbili "blbouny" z místní knedlíkárny, protože jsou naprosto lahůdkové, téměř bezpracné a za pár korun. Ale ani to se nedá jíst pořád. Nic se nedá jíst pořád. A já mám takový pocit, že mi to v tomhle směru přestává opravdu myslet, protože mi připadá, že se pořád opakuji. A proto vlastně i tento článek vznikl - ráda bych vás poprosila o kousek inspirace (vím, časopisy i internet jsou plné rychlovek a easy receptů, ale já spíš uvítám vaše osobní zkušenosti a nápady, ověřené jak kuchařkou (-em), tak i samotnými jedlíky). Děláte doma s oblibou baštu, jejíž příprava vám nezabere víc než hodinu a přitom se po ní jen zapráší, když ji předložíte na stůl? Vaříte ji z běžně dostupných ingrediencí, bez ničeho extraspešl navíc? Napište mi do komentářů, budu moc ráda.
Jen malinké upozornění pro všechny čtenáře - během čtení tohoto textu včetně vašich poznatků a tipů v komentech budete asi pociťovat to samé, co já při psaní. Hlad, chuť, mlsnou. Tak se radši nejdřív nakrmte! Ale ... to jsem asi měla napsat už na začátek :-D.


Venkovské očko

19. září 2013 v 15:49 | renuška |  Snímánky
A tak si říkám, a za tím si taky budu stát, na vesnici se krásně žije. Jasně, pro každý větší nákup musíte do města, pro oblečení, školní potřeby, pro léky ... ale přece bych neměnila. Máme velikou výhodu, že v naší vsi je od nově zrekonstruovaného obecního úřadu čerstvě opravená základní škola i školka, stojí tu pošta s knihovnou, dva obchody s potravinami, jedna drogerie, také stavebniny, fungují zde firmy vyrábějící tradiční perníky nebo zabývající se zemědělstvím vč. obchodu s velkou technikou, kde pracuji já. 3x týdně dojíždí do své ordinace praktická lékařka. Je libo masáž? Není problém. Zacvičit si po sedavé práci? Není problém. Hasičská zbrojnice a u ní velké tenisové hřiště, ohromný plac pro milovníky fotbalu, úžasná restaurace, starobylý kostel ... a lesy a louky kolem a čerstvý vzduch a když se poseče první tráva nebo zoře obdělané pole ... ta vůně ... vůně domova ♥



Těch barev, co máme kolem hospodářství, je také spousta. Syté a bohaté listopadky zdobí zápraží, dvoreček patří hortenzii a ibiškům ...

... a také Adarovi, který hlídá, co mu plíce a svalnaté nohy stačí. A když ho chcete vyfotit, mile se na vás usměje za ten rohlík, co schováváte v druhé ruce, abyste ho nalákali :-).

Bio ovoce? I to se u nás najde - broskvoň letos rodila o 106 ...



Zadní dvorek patří slepicím - tento rok jsme ná malý chov obohatili o osm krásných zdravých nosnic, které nás těší nejen svými vajíčky (samozřejmě Bio - chemii zde nehledejte), ale také tím, že jsou to vděční dojížďáci. O zbytky červeného melounu se postarají raz dva.



Kolem stodoly se dá vidět kdeco, tu špalek jen tak si stojící, tu pírka k užitku budoucímu se hodící (třeba do indiánských čelenek, mamíííí), tu trofeje tatínka myslivce, který si je tady nechává vybělit sluníčkem ...

Tahle dáma už to má spočítané ...

... ovšem pašík na porážku ještě čeká.


Zahrada? Ta patří daňkům - Ferdovi a jeho "ženám" :-)

A právě pro ně a pak ještě pro králíky je třeba dvakrát za rok usušit seno. Můj vřelý vztah k hrábím bych nechala bez komentáře :-D.

Pro ty, kteří u venkovanů pochybují o smyslu pro humor aneb "Pan Lenin už je mimo provoz, ale dílna jede dál."
Obr plaketa s dodatkovou tabulkou je už léta pověšená na dveřích od tátovy pracovny (nemám tušení, kde k ní onehdy přišel, ale výhledově se sundávat určitě nebude :-D ).

Když mám štěstí a jsem v pravý čas na pravém místě, zahlédnu jet po silnici svého nejkrásnějšího traktoristu na světě, pana Tomáše. To je hned člověku krásně u srdíčka ♥ ...

... umocněno vřelým uvítáním od sýkorek z věnce pověšeného na vstupních dveřích ...

... za kterými na nás ještě stále čekají Máša a její čtyři koťátka. Růženka se hned přiběží pomazlit a samou únavou mi usíná v náručí ...

Mohla bych skončit, jak jsem začala a taky to tak udělám. Jen kousíček si půjčím, jen tu vůni domova. Tu cítím ze života na vsi, na venkově ... moc doufám, že jste jí prostřednictvím snímánků alespoň trochu ochutnali i vy.


Hledá se duše

13. září 2013 v 16:00 | renuška |  Přišla Múza
... věnováno mé jediné na světě, kterou miluji tak, jak jen sestra sestru milovat může ...

Šedá karta prozradila ...

Ulita opouští svoje tělo
nebo tělo ulitu?,
nevinně oči klopí tu
šnečí dáma.
Obézní královnou
požádána,
ať laskavě masku konečně strne
a v boj zvrhne
se její teď a tady.

Na záhady

není čas, vážená!
Nejste kuřecí prsa mražená,
která si v ledu mohou v klidu
čekat na svůj trojobal.
(Když práve je čas na stejk čersvý!)
Zachraň se,
kdo můžeš!
Obejdi city,
ráj bude v City (town).

Hlavně už se pusť
...
na svobodu.
Otevři se srdci,
nadýchni se nitra
a neříkej, že ...

... zítra ...
Udělej to hned.
Teď.
Jen jí, duše, neuleť
a zůstaň v ní!
Tytyty, neposedo,
už se zdálo, že máš strach!
Karty bijí na poplach!

Tak s chutí do toho!
Půl je hotovo.




Ze života kočičáků ♥

10. září 2013 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Koťatům už dávno nestačí krabice vystlaná dekou, naopak mám pocit, že i celý byt je pro ně málo. S otevřením očí začaly svět pochopitelně vidět jinak a když k tomu jako bonus mohly začít pořádně běhat, nebylo co řešit. Jednu chvíli klidně leží na gauči, abyste za chviličku - třeba během přípravy lidské večeře - dávali obrovitánský pozor, kam šlapete, protože máte pod nohama poněkud živo. Maminka Máša si je dokáže slušně zorganizovat, ale někdy ji únava přemůže a ona jen rezignovaně rozloží své tělo na podlaze, dost daleko od neposedných mláďat, které stále více zajímá třeba její ocas nebo tlapky a mlíčko už je vedlejší. Aby také ne, když objevily misky plné masíčka nebo granulí! Pravda, trvá to asi půl týdne, co se musí Mášenka dělit o svou krmi, ale i tak si ty naše chlupaté nudle umí udělat pořádek a v klidu pojíst. Co mi ale dělá mnohem větší radost, je fakt, že se nám - rozuměj rodičům člověčím i matce kočičí - podařilo je naučit chodit na záchod, takže nehrozí loužičky po bytě, natož pak bobky! To, že se pak v nestřeženém okamžiku stihnou v písku navzájem poprat, než je nasměrujeme třeba do zajímavějšího botníku, který je plný schovávaček, je už vedlejší ... hlavně že čůrají a kakají tam, kam mají.
Zkrátka číči jsou teď hlavním středem nejen našeho zájmu. Pochopitelně čím víc rostou, tím víc řešíme jejich budoucnost. Z prvu bylo jasné, které si necháme, které věnujeme, které prodáme. A najednou, s ohledem na blížící se dobu odstavení od Máši, přichází dilema a my nevíme. Jeden den chceme jen jedno, abychom k večeru změnili názor a nechali si tři. Ale to je nesmysl. S ohledem na Mášenu i s ohledem na naší peněženku není možné financovat čtyři kočky, navíc, aby žily v bytě. Každou chvíli nás okouzlí jedno víc než to druhé a my jistojistě tvrdíme, že právě tohle zůstane doma a přes to vlak nejede. Jenže pak se přižene bráška nebo sestřička, udělají na nás psí kočičí oči a my jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. A teď - babo raď! Kéžby tak všechny našly svůj domov někde v naší blízkosti, abych věděla, jak rostou, jak se jim daří - možná by se mi s nimi loučilo snáz, ale takhle? Když žádné zatím své budoucí páníčky zatím nezná a má "jen" nás? A tak máme stále o čem přemýšlet ... (však ono to nějak dopadne ;-) )

A teď už k samotným fotkám:

Čtyřtýdenním koťatům ještě stačila bedýnka ...
(Doporučuji zaměřit se na Šedivku, kterážto leží rozcápnutá na zádech, tlapky v poloze "ruce vzhůru" a její tělo sloužící jako polštář dalším dvěma sourozencům.)

... ale gauč je gauč. Máša trpělivě krmí Šedivku, zatímco Zaky, Růža a Vikouš spí v chumlu nedaleko mámy.

Spící miláčci se nyní fotí mnohem lépe, než jsou-li bdělí - to se pro jejich rychlost pohybu objektiv nestačí soustředit :-D. Zde například Vikouš (jméno dostal podle svého zbarvení zvaného "Whiskas").

Šedivka a její modrý čumáček - původ jejího jména je jasný - celá po mamince, celá šedivá :-)

Dva tygříci - Zaky v popředí (zachráněnec, první z vrhu, který měl zaručené doživotní místo pobytu u nás ... ovšem nevím nevím, jestli to nakonec nedopadne jinak) a vzadu na něm ležící Růža (ta své jméno dostala až předevčírem, protože jsme stále nemohli přijít na to pravé. Právě ona je tou, jež míchá kartami a stává se stále větší oblíbenkyní celé rodiny pro svou drobnou kostřičku, ale o to větší energii. Všude je první, všechno se naučí jako první, a přitom na svět přišla až jako pátá a je ze všech nejmenší.)

Jsou-li draci vzhůru, nastává boj. A to doslova a do písmene, protože způsob, jakým se koťata "mydlí", je opravdu mela. Tady se do sebe pustili Vikouš a Zakyn (myslím ...).

Chvíle odpočinku a ty, paničko, rychle foť, ať můžu jít zase běhat ... Zaky pózuje ...

... Vikouš pózuje.

Růža v náručí svého nejmilovanějšího, pana Tomáše. Ona je u něj nesmírně spokojená, jeho společnost vyhledává, nechá se umazlit až k hlubokému spánku nebo ...

... s ním mlsně olizuje lžíci s krkonošským kyselem. Zkrátka kde je on, je i ona, ať se děje, co se děje :-) ♥.

A když nemůže Růženku muchlat Tom, nastoupí Honzík, který se koťatům také věnuje (stejně jako Ondra, kterého musím dotlačit před foťák, aby se též nechal s mláďaty zvěčnit).

Víte, je to třeba "jen" zvíře, ta kočka, ale my máme teď díky nim mnohem bohatší život. Běžně se těšíváme domů, ale teď je ještě o pět důvodů navíc. Někdy mám pocit, že program, který nám připraví Zaky, Vikouš, Šedivka a Růža, je o 100% 200% lepší, než to, co nám servírují v médiích, dokonce i knihy jsem teď nechala ležet na nočním stolku a věnuji se spíš pozorování a hraní si s mrňaty. Dětinsky si přeji, aby nevyrostla a zůstala stále takhle roztomilá, ale moc dobře vím a na vlastní oči vidím, jací z nich budou krásní dospěláci. Snad se nám podaří se nějak domluvit a najít všem útulný domov a milující páníčky, kteří je budou mít stejně tak moc rádi jako my. Byť nás to bude stát několik desítek, možná i stovek slzí ...






Poezie všedních dní

6. září 2013 v 17:30 | renuška |  Jak to vidím ...
To se tak jednou probudíte a nevíte, co na sebe hned víte, že máte přesně náladu na žlutou sukni z dílny "tričkové" paní Kateřinky s bílým tílkem z Takka a k tomu riflovou bundičku s broží. Přesně takhle vypadal můj čtvrteční pracovní outfit a bylo mi v něm krásně. Ale taky mlsno. Mlsno stejně jako ve den předtím, kdy mi jeden můj milý kolega cestou k nám na pracoviště koupil úžabájosenza větrník. Musela jsem ho rychle "zlikvidovat", protože černočerné muší komando bylo stále neodbytnější a jejich střed zájmu čím dál jasnější. Ale to byla středa a já píšu o čtvrtku. A co si myslíte? Mohlo být kolem osmé ranní, slyším před kanceláří zaparkovat auto, ale v zorném poli ho nemám. Až po chvíli zahlédnu řidičku, jak si to ke mně z vesela kráčí. Milá paní Kateřina s větrníčkem v ruce, rychle mě pusinkuje a říká, že jen jede kolem ... oblečená do skvělých "tureckých" modrých kalhot z její dílničky, do bílého tílka z Takka a riflové bundičky s broží. Tomuhle se říká naladění na stejnou vlnu ♥. I když se to vůbec nerýmuje ...


Co se ale rýmovalo, to byla dnešní improvizační přáníčka vyřčená mými ústy směrem k mému milému, mířícímu do práce. To první bylo takové:
"Mějte se krásně, mějte se prima,
ať vám v traktoru není zima."
Vzápětí jsem se slyšela, jak pokračuji:
"Mějte se krásně, mějte se fajn,
ať vám v práci pokoj daj!"
Tomáš se usmívá za oknem, protože jsem na něj básničky volala přes ventilačku, poodejde o pár kroků dál, aby se vrátil a zavolal na mě:
"Renatko, mějte se krásně
a vyserte se už na ty básně!" :-)
Jak Tom říká, dokud nemá ranní cigárko a kafe, je zcela nepoužitelný, natož aby mu to myslelo. Takže tyto, byť lehce kostrbaté a vulgárnější, verše jsou velkou vzácností a je třeba si je minimálně na pár dní uchovat v paměti.

Jsou to takové drobky; větrník, stejně laděný outfit mě a mé nejmilejší přítelkyně i ona ranní poezie (dá-li se vůbec o nějaké poezii uvažovat). Ale přece jsou to dost velké důvody k tomu se usmívat a cítit se moc dobře. A když se vám mezi tím vším pod nohama motají ještě čtyři stále živější a roztomilejší koťata, je na světě hnedle o kus štěstí víc.

PS: Nikde není napsáno, že se na bonusy nehraje. Ondra má konečně nové brýle (jen ty narůstající dioptrie, ty mě trápí), stejně tak i já. A co jsem na svých ušetřila, za halenčičku jsem utratila, abych ještě krásnější byla. Jako víla? Jo - jako víla :-D. V dlouhých gatích, by nebyla mi vidět křečová žíla :-D :-D :-D
PSS: Já žádný křečáky nemám, ale šiklo se mi to do veršovánky ...


Hradozámecká noc v Chlumci nad Cidlinou

5. září 2013 v 16:00 | renuška |  Snímánky
V roce 2011 jsme vyrazili za kouzlem zámeckých prostor do Opočna. Tam to bylo bez prohlídky, protože jsme si včas nezarezervovali vstupenky a v danou dobu už bylo úplně plno.
V roce 2012 jsme vyrazili za tajemstvím dávných dob do Častolovic. Tam už to s prohlídkou bylo, nic jsme neponechali náhodě a zážitek stál za to!
V roce 2013, tedy letos, padl los na zámek Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou ... naše soukromá "Hradozámecká noc" mohla začít ...

Poučena z ročníků minulých včas jsem na www.hradozameckanoc.cz sondovala, které zámky a hrady ve Východních Čechách se letos do projektu zapojí a na základě nabídky jsem zablokovala účast na prohlídce pro pět lidí. Vidina návratu do dávné historie, odstartovaná společnou večeří v blízké restauraci mi dávala krásný pocit těšení se na den samotný, na den poslední prázdninový. Kluci protestovali ohledně převlékání jen do té chvíle, než jim bylo slíbeno něco dobrého na zub a pak už jen stačilo nastudovat mapu a vyjet; přece jen nejsme tak krajem zběhlí, abychom "dali" trasu od oka.
Milé překvapení nás čekalo už při samotném vstupu do zámeckého parku, kterým se prochází k půvabné třista let staré budově - o pávech, kteří tam volně pobíhají, jsem už věděla, ale vzhledem k pozdní návštěvě areálu jsem moc neočekávala, že je uvidíme. Opak byl ale pravdou - jeden se "pásl" ještě na travnaté ploše a zbylí se ve vysoké borovici handrkovali tak hlasitě, že byli slyšet až u vstupní brány. Chvíli jsme u nich postáli, ale čas nás tlačil a my chvátali "na značku", kde bylo třeba zaplatit vstupenky, v rychlosti pořídit několik málo fotek, dokud bylo ještě trochu vidět a pak už honem, honem za Oktaviánem Kinským a jeho pokrevními příbuznými, kteří na nás již netrpělivě čekali ve svých komnatách ...

Majitel nemovitosti, když tento zámek zadával "projektantovi", měl dva základní požadavky:
- aby byl zámek vidět ze všech světových stran (z tohoto důvodu pak služební, kteří na stavbě pracovali, museli kopec navýšit o 5,5 m!)
- aby půdorys zámku vypadal jako koruna - odtud název Karlova koruna
Nutno podotknouti, že obě přání byla vyslyšena ke spokojenosti pána, Františka Ferdinanda Kinského.


Na fotografiích je vidět, jak rychle se stmívá a zámek se noří do tmy. Jen rozzářená okna dávají vědět, že se vevnitř nespí, ale že zde probíhá čilý ruch ...

Tradiční "pantofloffka" ♥

Uvnitř se mohlo fotit jen za poplatek, ale nakonec jsem si drze jeden obrázek přeci jen odnesla. Naprosto fantastický lustr v mramorovém sále s ohromnou rezonancí, kde jedno slovo slyšíte hned několikrát.




Před "Hradozámeckou nocí" probíhal na zámku odpolední program pro děti a proto bylo možné tu vidět figurínu princezny, tu ukazatel pohádkové cesty nebo si malý návštěvník mohl zkusit, jak by vypadal jako samotný pán Oktavián. Evidentně byla figurína k dispozici i dospělákům :-D.


Lucerny už dávno zhasly, vidět je na pár kroků, ještě je však třeba osedlat kamenné lvy a uložit je na noc ke spánku, aby během příštího dne zase mohli zodpovědně hlídat staleté panství rodiny Kinských.




Chlumecký zámek Karlova koruna se s námi loučí a my s ním. Vyprovází nás dřevěný kralevic jména neznámého s chotí a my jim děkujeme. Děkujeme za další z mnoha krásných večerů, za nádherné zážitky, za nevšední prohlídku okořeněnou vyprávěním "původních" obyvatel v dobových kostýmech, za zaručený elixír mládí, který určitě zapůsobí :-), zkrátka za moc prima noc. Hradozámeckou noc.




Soutěžní povídka - "A to sou k nám hosti!"

3. září 2013 v 16:00 | renuška |  Přišla Múza

Bylo sedm hodin ráno, krásná slunečná neděle, zrovna tak akorát připravená na to, že jí provoním čerstvými řízky a bramborem maštěným máslem. Děti budou mít radost … Na takhle časné vstávání si o víkendu nepotrpím, raději si v teple měkkých peřin ještě chvíli poležím, ale dnes mi to netrpělivé bušení na vchodové dveře nedovolí. V bavlněném "spacím" triku, které ze sebe před chvílí svlékl můj milý spěchajíc do práce, a které po něm ještě pořád tak krásně voní, chvátám otevřít neočekávané návštěvě …
Toho malého kluka odkudsi znám. Kudrnaté tmavé vlasy, obrovské oči, černé jako uhlíky, dobrosrdečný úsměv, z kapsy u kalhot mu visí několik barevných provázků, z dlaně se dere ven žába a v košíku, co mu stojí u nohou, na mě koukají dvě korálková kukadla patřící maličkému králíčkovi. "Ju, dobrej den přeju a pěkně vitám a posaďte se u nás, ať nám nevynesete spaní … paní. Tady mě maminka hajnejch posílá, abych vám přines toho králíka a taky prej klukům mám ukázat, jak si maj hrát. Vono s klukama je to vo jiným, holky - ty sou k ničemu, ale správnej kluk! A copak máte ke snídani? Já už mám v žaludku úplný prázdno. Zdenička lesních dneska není doma, tak jsem k nim ani nezaběh a voni vždycky maj takový dobrý másílko na chlebu a čerstvý kakó …"
Nevěřím svým očím, uším, jen užasle zírám na energického chlapce, kterého jsem si tak zamilovala, byť je to "jenom" kluk ze stejnojmenné knížky. Můj nejmilejší Kája Mařík. Hned mu ohřívám mléko, margarínem mažu obyčejný, nedomácí chleba a on se jen mlsně oblizuje a očima vyhlíží nové kamarády. Jak se diví, že ještě spí! Společně je utíkáme vzbudit, rychle jim vykládám o tom tlustém svazku z knihovny, sotva jim stihnu popřát dobrého rána a Kája už je bere za ruku a tahá ven … A já? Rychle jdu zadělat těsto na rozpíčky - to se budou ledviny mít!