8. srpna 2013 v 16:20 | renuška
|
Stupňují se, potvory, a já už si říkám, že by to mohlo stačit. Nebaví mě to. Nebaví mě bát se, nebaví mě trápit se a určitě mě nebaví naříkat. Jsou ale okamžiky ...
Začalo to druhou půlkou července. Babiččina vysílenost, dehydratace, nevhodně předepsané tablety, až příliš nízký tlak, to vše si vyžádalo okamžitý převoz do nemocnice na JIP a rychlou léčbu. Je už jediná, kdo mi z prarodičů zbyl. Jediný spojník se vzdálenější minulostí, jediná má "nejstarší krev", zkrátka jediná babička. Lékařům, kteří podávají pacientům léky na základě rabatů od farmaceutických firem, bych urazila ruce až u krku. Lékařům, kteří svoji práci dělají zodpovědně, bych ty ruce líbala. Díky bohu vše se vrací do starých kolejí - jde to pomaličku, ale jde. Vysoké letní teploty rekonvalescenci nepomáhají, ale snad už brzy bude lépe. A pak ještě lépe ...
Pak přišla ta zpráva. Ta, které nevěříte, která vám přes mysl natáhne smutnou síť a vy jen kroutíte hlavou, že to nemůže být pravda. Mé kamarádce se smrtelně zranil manžel, úžasný táta dvou kluků, bezvadný a hodný chlap, ochotný vyjít vstříc komukoliv. Milovník motosportu, milovník života, ale hlavně milovník své rodiny, pro kterou žil, pro kterou dýchal. V úterý měl pohřeb. Práce mi neumožnila tam být, ale vlastně ani nevím, jestli bych na to měla sílu. Jestli bych dokázala unést bolest mladé vdovy a malých dětí, z nichž jedno ještě vůbec nechápe, že táta už se nevrátí nikdy domů.
Pak přišla neděle a jeden malý pitomý průser. Vlastně to ani průser nebyl, jen taková potíž. Malý plamínek, ze kterého se stala ohnivá vatra, kterou se nedaří uhasit. Zatím nemá tendenci ani doutnat, spaluje stále více lásky, pohody, ničí a likviduje tolik lidí. Nepochopím myšlenkové pochody člověka, který by vzhledem ke svému věku už měl být doopravdy dospělý a přitom se ve vypjatých situacích chová jako ... ani ne jako dítě; vůbec nevím, čemu bych to měla přirovnat. Nic mu to nedává, nic to neprospívá jeho duševnímu rozpoložení, jen tím ostatním ztrpčuje život. A sobě taky. Přitom by stačilo ubrat a trochu zlidštět ...
Pak přišla středa ráno. Světýlka se rozblikala v šest hodin, když naše Máša začala rodit. Dlouho očekávaný příchod koťátek, kdy jsme jejím těhotenstvím žili celá rodina. Prvnímu jsem pomáhala na svět s hrdlem sevřeným strachy, dlouho bylo vidět jen kousek zadní nožičky, ale podařilo se. Prouhatá nudlička z počátku vypadající, že život pro ni narozením končí, začala dýchat a já společně s mým nejmilejším traktoristou na světě ronila slzy dojetí z nového rodinného kamaráda. O hodinu později se narodilo další a já musela do práce. O zbylá tři koťátka se postarali moji stateční kluci, Ondra s Honzou. Bohužel jedno z nich se nového světa nedočkalo a teď spí v hrobečku (z internetu vím, že šlechtěné kočičky mají během porodu poměrně vysoké procento úmrtnosti, takže v našem případě 1:5 je vše nad normál ve prospěch zdravých mláďátek).
Pak přišla středa večer. Jako by si chtěl osud s námi hrát, jako by chtěl něco za něco, jako by mu nestačilo, že si už jeden život ten den vzal. Potřeboval dva. Ránu do srdce zasadil mému nejmilejšímu, který ve stejný den, kdy se radoval z kočičího přírůstku a byl hrdým páníčkem modré britky, přišel o svou devítiletou fretku, zvířecího miláčka, který mu denně dělal společnost, těšil ho, dováděl s ním, laškoval, mazlil se ... Rikinka mu zemřela v náručí. Bolesti a slz nebylo konce ...
Osud je tak nevyzpytatelný. Předem vás nevaruje - před dobrým, ani před zlým. Zkrátka vám předloží bez předchozího varování to, co pro vás přichystal. A jde-li o život, přijde mi až tragikomické, jak někdo řeší banality ...
PS: Tyto momenty by lidem nanejvýš měly otevřít oči. Některým i srdce. Vím nejméně o dvou až třech osobách, které by potřebovaly projít duševní čistkou, aby jim došlo, že největším bohatstvím je láskyplná rodina.
Někdy se stane tak, jindy tak. Komu se podobné věci dějí, měl by si uvědomit, co mu osud chce říci. Nic není náhoda.