22. srpna 2013 v 16:00 | renuška
|
Už jsou to dva týdny, co si Máša konečně usmyslela, že se přestane tahat s obrbříškem a coby prvorodička přivede na svět svoje dětičky. Drama, které tomu předcházelo, čili oplodnění (zapomeňte na soukromí, které preferují lidé - tady asistoval soused, téměř majitel budoucího "tatínka", a jeho žena, kteří pečlivě kontrolovali, zda došlo k "akci", případně sami napomohli mrouskající se Mášeně tím, že jak jí, tak kocoura mazlili a pak už to šlo "tak nějak samo". Pro jistotu jsme pak milostné hrátky dopřáli oběma aktérům ještě o dva dny později, schovaní za okny a pozorujíc, zda-li "to klaplo". Klaplo - dokonce dvakrát :-)!) bylo startem naší dvouměsíční nadměrné pozornosti a ještě větší péče o micku. A ona se nám odměnila tím, že se rozhodla porodit v naší přítomnosti, s páníčky coby dozorem.
Plodová voda jí praskla kolem šesté ranní a nebylo vůbec těžké to zjistit, když se vám madam prochází po peřinách a vy ji ještě rozespalí hladíte a cítíte nečekané vlhko kolem zadečku. Louže se poctivě vsákla do matrací a já okamžitě vzbuzena stihla zařvat: "Rodíme!" Tomáš byl okamžitě na nohou a oba jsme začali pozorně sledovat průběh tohoto jedinečného okamžiku. Když ale po dvaceti minutách z Máši, potažmo z prciny koukala pořád jen jedna tenoučká nožička, přestávalo se nám to líbit a nadšení střídala panika. Jako na potvoru náš veterinář měl celý týden volno, bylo tedy nezbytné spojit se s jiným odborníkem, který nás po telefonu naváděl, co máme dělat. Bylo třeba "jen" pomoct - do suchého hadříku zabalenýma rukama jsem opatrně tahala koťátko ven, byla z toho zoufalá, protože jsem absolutně nevěděla, jak to dopadne. Nechtěla jsem ublížit, postupně kluzké prsty jsem stále více posunovala po vylézajícím mouratém tělíčku, Máša naříkala ... a najednou to bylo. Koťátko se narodilo. Půvobní obavy, že možná bude mrtvé, naštěstí během pár vteřin vzaly za své, protože začalo otevírat pusinku a dožadovat se tak vzduchu. Pomohla jsem mu ještě odstranit blánu, kterou měl kolem hlavičky a se zbytkem už si poradila maminka Máša. Placentu zlikvidovala, srst svého děťátka vylízala dosucha ... a my čekali.
O půl hodiny později zcela samozřejmě porodila druhého mazlíka - šedivou kočičku, pravou britku. Tady šlo vše jako po másle. Protože byl ale pracovní den, bylo třeba se o deváté hodině se zpožděním odebrat do zaměstnání a mně nezbývalo než "stáhnout" děti z prázdnin u babičky, aby se Máše věnovali a dávali na ni pozor. Kluci byli na telefonu, já byla na telefonu - auto v pohotovostním režimu, kdyby bylo potřeba. Ke třetímu koťátku - whiskas kocourkovi jsem dojela jen symbolicky, abych ho přivítala mezi námi - Ondra s Honzou vše zvládli a dohlédli i na následnou očistu ze strany Mášenky.
Bylo poledne, když Ondrášek opět volal - Máša měla problémy. Z pochvy jí vylézal podivný "balonek" naplněný zakalenou vodou, který nebylo možné vytlačit ven. Masírovala jsem jí opatrně bříško, jak mi radil veterinář, ale nebylo to nic platné. Mášenka chodila nešťastně bytem, trápila se, protože pravděpdoboně už předem tušila, že tenhle kousek bude jejím největším ... Až později, když už jsem byla znovu v práci, mi Ondra smutně volal, že se z onoho balonku vyklubalo další koťátko, největší z těch čtyř, ale bohužel mu nebylo pomoci. Kluci dostali za úkol malé nebožátko schovat do hadříků, které jsem měla k porodu od rána připravené, s tím, že ho pak pochováme.
O půl čtvrté jsem už celá netrpělivá opouštěla zaměstnání a těšila se na ty naše vymodlené přírůstky. Jaké mě čekalo překvapení, když mi Honzík s Ondrou oznamovali, že se narodilo ještě jedno tmavé mouraté klubíčko! Opět to zvládli beze mě, ale nechtěli mi volat, chtěli mi udělat nečekanou radost a že se jim to povedlo! Oba syny jsem moc chválila, byli postaveni před hotovou věc a určitě to nebylo nic snadného - přesto dokázali, jak spolehliví v takto vypjaté situaci jsou. Smekám před nimi ...
Od té doby máme v obýváku bedýnku, kterou úměrně zvětšujeme s rostoucími čtyřmi kočičáky. Z malých nudlí už jsou pořádní kulišáci, někteří už dokonce vidí a je znát den ode dne, jak statní. Stále méně se třešou při jakémkoliv pohybu, zadní nožičky už poměrně stabilně dokáží zvednout a nevystačí si už s lezením, ale kousek i popojdou. Sice kolébavým krokem, ale dostanou se tam, kam chtějí ... k mámě a hlavně k mlíčku. Jak mlaskají, když chytnou cecík do zatím bezzubých dásní ...
Druhý den na světě - pro upřesnění je nutné zdůraznit, že jsme Máše tak dlouho hledali ženicha stejné rasy, až jsme se domluvili se sousedy, kteří mají úplně obyčejného mouratého kocoura Pepika a ten dostál svým povinnostem. Spravedlivě se pak geny smíchaly tak, že máme jednu britku čistou, jednu whiskas a dva mouráčky s šedivými pacinami po mamce.
24 hodin stará koťátka ještě vydržela v klidu poležet a moc se nehýbat. Vyfotit je proto nebylo nikterak obtížné. Jediný, kdo výrazně protestoval, byla Mášenka, která netrpělivě čekala, až se její děťátka vrátí zpátky do pelíšku. Čekání ale bylo dlouhé, tak jedno popadla do tlamičky a odnesla si ho sama - zbytek zbyl na mě :-)
O týden později - zatím stále slepý kocourek whiskas ...
... kočička "Tmavá" ...
... "Šedivka" kočinka ...
... a mouráček "Zachráněnec". Právě ten byl tím, kterého jsem Máše pomáhala rodit a aniž bychom to kdy dřív sami předpokládali, právě Zakynu (to je jeho zatím provozní a asi i budoucí jméno) si necháme.
Poslední fotka našich kočičích miláčků je úplně čerstvá. "Šedivka" byla prvním kotětem, které zcela otevřelo oči a mělo tu možnost vidět jako první své brášky i sestřičku. A hlavně pak maminku ...
Postupně už se otevírají očka i dalším chlupáčkům, ale buď mají jen škvírky nebo jedno zalepené, druhé dokořán ... až budou všechna koukající, určitě zase pořídím nějaké snímánky. Koťata jsou totiž úžasným objektem (nejen) mého zájmu :-).
Tak. Taková je teď naše radost, každý den si nacházíme pár minut (desítek minut by bylo přesnější), abychom se kochali novými kamarády. Tu je pohladíme, tu pochováme (než nás Máša hlasitě upozorní, že tohle tedy nee), já osobně v jejich přítomnosti moc ráda relaxuji a vypínám. Den ode dne pozoruji pokroky, které před očima rostoucí koťátka dělají, brzy se dočkám těch opravdických hrátek a rvaček. Zatím po sobě jen plácají pacičkami, když je někdo rychlejší u mlíčka, ale i to je nesmírně roztomilé. A přestože jsem se během porodu samotného dušovala, že Mášence už nikdy tohle neudělám, že už nikdy nebude tak trpět, vidím to dnes trochu jinak. Je totiž docela možné, že se podobné radosti budou třeba ještě jednou opakovat ... :-)
Krásné fotky z novorozeneckého oddělení!