close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Či a či a čičičí, jsou to kluci kooočiiičííí

22. srpna 2013 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Už jsou to dva týdny, co si Máša konečně usmyslela, že se přestane tahat s obrbříškem a coby prvorodička přivede na svět svoje dětičky. Drama, které tomu předcházelo, čili oplodnění (zapomeňte na soukromí, které preferují lidé - tady asistoval soused, téměř majitel budoucího "tatínka", a jeho žena, kteří pečlivě kontrolovali, zda došlo k "akci", případně sami napomohli mrouskající se Mášeně tím, že jak jí, tak kocoura mazlili a pak už to šlo "tak nějak samo". Pro jistotu jsme pak milostné hrátky dopřáli oběma aktérům ještě o dva dny později, schovaní za okny a pozorujíc, zda-li "to klaplo". Klaplo - dokonce dvakrát :-)!) bylo startem naší dvouměsíční nadměrné pozornosti a ještě větší péče o micku. A ona se nám odměnila tím, že se rozhodla porodit v naší přítomnosti, s páníčky coby dozorem.
Plodová voda jí praskla kolem šesté ranní a nebylo vůbec těžké to zjistit, když se vám madam prochází po peřinách a vy ji ještě rozespalí hladíte a cítíte nečekané vlhko kolem zadečku. Louže se poctivě vsákla do matrací a já okamžitě vzbuzena stihla zařvat: "Rodíme!" Tomáš byl okamžitě na nohou a oba jsme začali pozorně sledovat průběh tohoto jedinečného okamžiku. Když ale po dvaceti minutách z Máši, potažmo z prciny koukala pořád jen jedna tenoučká nožička, přestávalo se nám to líbit a nadšení střídala panika. Jako na potvoru náš veterinář měl celý týden volno, bylo tedy nezbytné spojit se s jiným odborníkem, který nás po telefonu naváděl, co máme dělat. Bylo třeba "jen" pomoct - do suchého hadříku zabalenýma rukama jsem opatrně tahala koťátko ven, byla z toho zoufalá, protože jsem absolutně nevěděla, jak to dopadne. Nechtěla jsem ublížit, postupně kluzké prsty jsem stále více posunovala po vylézajícím mouratém tělíčku, Máša naříkala ... a najednou to bylo. Koťátko se narodilo. Půvobní obavy, že možná bude mrtvé, naštěstí během pár vteřin vzaly za své, protože začalo otevírat pusinku a dožadovat se tak vzduchu. Pomohla jsem mu ještě odstranit blánu, kterou měl kolem hlavičky a se zbytkem už si poradila maminka Máša. Placentu zlikvidovala, srst svého děťátka vylízala dosucha ... a my čekali.
O půl hodiny později zcela samozřejmě porodila druhého mazlíka - šedivou kočičku, pravou britku. Tady šlo vše jako po másle. Protože byl ale pracovní den, bylo třeba se o deváté hodině se zpožděním odebrat do zaměstnání a mně nezbývalo než "stáhnout" děti z prázdnin u babičky, aby se Máše věnovali a dávali na ni pozor. Kluci byli na telefonu, já byla na telefonu - auto v pohotovostním režimu, kdyby bylo potřeba. Ke třetímu koťátku - whiskas kocourkovi jsem dojela jen symbolicky, abych ho přivítala mezi námi - Ondra s Honzou vše zvládli a dohlédli i na následnou očistu ze strany Mášenky.
Bylo poledne, když Ondrášek opět volal - Máša měla problémy. Z pochvy jí vylézal podivný "balonek" naplněný zakalenou vodou, který nebylo možné vytlačit ven. Masírovala jsem jí opatrně bříško, jak mi radil veterinář, ale nebylo to nic platné. Mášenka chodila nešťastně bytem, trápila se, protože pravděpdoboně už předem tušila, že tenhle kousek bude jejím největším ... Až později, když už jsem byla znovu v práci, mi Ondra smutně volal, že se z onoho balonku vyklubalo další koťátko, největší z těch čtyř, ale bohužel mu nebylo pomoci. Kluci dostali za úkol malé nebožátko schovat do hadříků, které jsem měla k porodu od rána připravené, s tím, že ho pak pochováme.
O půl čtvrté jsem už celá netrpělivá opouštěla zaměstnání a těšila se na ty naše vymodlené přírůstky. Jaké mě čekalo překvapení, když mi Honzík s Ondrou oznamovali, že se narodilo ještě jedno tmavé mouraté klubíčko! Opět to zvládli beze mě, ale nechtěli mi volat, chtěli mi udělat nečekanou radost a že se jim to povedlo! Oba syny jsem moc chválila, byli postaveni před hotovou věc a určitě to nebylo nic snadného - přesto dokázali, jak spolehliví v takto vypjaté situaci jsou. Smekám před nimi ...

Od té doby máme v obýváku bedýnku, kterou úměrně zvětšujeme s rostoucími čtyřmi kočičáky. Z malých nudlí už jsou pořádní kulišáci, někteří už dokonce vidí a je znát den ode dne, jak statní. Stále méně se třešou při jakémkoliv pohybu, zadní nožičky už poměrně stabilně dokáží zvednout a nevystačí si už s lezením, ale kousek i popojdou. Sice kolébavým krokem, ale dostanou se tam, kam chtějí ... k mámě a hlavně k mlíčku. Jak mlaskají, když chytnou cecík do zatím bezzubých dásní ...


Druhý den na světě - pro upřesnění je nutné zdůraznit, že jsme Máše tak dlouho hledali ženicha stejné rasy, až jsme se domluvili se sousedy, kteří mají úplně obyčejného mouratého kocoura Pepika a ten dostál svým povinnostem. Spravedlivě se pak geny smíchaly tak, že máme jednu britku čistou, jednu whiskas a dva mouráčky s šedivými pacinami po mamce.


24 hodin stará koťátka ještě vydržela v klidu poležet a moc se nehýbat. Vyfotit je proto nebylo nikterak obtížné. Jediný, kdo výrazně protestoval, byla Mášenka, která netrpělivě čekala, až se její děťátka vrátí zpátky do pelíšku. Čekání ale bylo dlouhé, tak jedno popadla do tlamičky a odnesla si ho sama - zbytek zbyl na mě :-)

O týden později - zatím stále slepý kocourek whiskas ...

... kočička "Tmavá" ...

... "Šedivka" kočinka ...

... a mouráček "Zachráněnec". Právě ten byl tím, kterého jsem Máše pomáhala rodit a aniž bychom to kdy dřív sami předpokládali, právě Zakynu (to je jeho zatím provozní a asi i budoucí jméno) si necháme.

Poslední fotka našich kočičích miláčků je úplně čerstvá. "Šedivka" byla prvním kotětem, které zcela otevřelo oči a mělo tu možnost vidět jako první své brášky i sestřičku. A hlavně pak maminku ...
Postupně už se otevírají očka i dalším chlupáčkům, ale buď mají jen škvírky nebo jedno zalepené, druhé dokořán ... až budou všechna koukající, určitě zase pořídím nějaké snímánky. Koťata jsou totiž úžasným objektem (nejen) mého zájmu :-).

Tak. Taková je teď naše radost, každý den si nacházíme pár minut (desítek minut by bylo přesnější), abychom se kochali novými kamarády. Tu je pohladíme, tu pochováme (než nás Máša hlasitě upozorní, že tohle tedy nee), já osobně v jejich přítomnosti moc ráda relaxuji a vypínám. Den ode dne pozoruji pokroky, které před očima rostoucí koťátka dělají, brzy se dočkám těch opravdických hrátek a rvaček. Zatím po sobě jen plácají pacičkami, když je někdo rychlejší u mlíčka, ale i to je nesmírně roztomilé. A přestože jsem se během porodu samotného dušovala, že Mášence už nikdy tohle neudělám, že už nikdy nebude tak trpět, vidím to dnes trochu jinak. Je totiž docela možné, že se podobné radosti budou třeba ještě jednou opakovat ... :-)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 16:32 | Reagovat

Krásné fotky z novorozeneckého oddělení! :-)

2 Haku Haku | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 16:39 | Reagovat

ňunííí ^^

3 Lúthien Lúthien | Web | 22. srpna 2013 v 17:01 | Reagovat

To musel být zážitek! Je super, že nakonec vše dobře dopadlo. Hned bych si taky chtěla pořídit koťátko :D

4 fotografka-karin fotografka-karin | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 19:19 | Reagovat

No ti jsou náááádherní :) Skvělé zvířata na focení :)

5 Kariol Kariol | Web | 22. srpna 2013 v 19:41 | Reagovat

Páni, ještě nikdy jsem nečetla o kočičím mateřství a porodu tak dopodrobna, jako u tebe :-D
My jsme před pár lety měli taky kočku, ha a zrovna se jmenovala Máša :D 8-), a právě tak jako ta vaše byla v jiném stavu. (Páni, je zvláštní takhle mluvit o kočce :-)) Kde k tomu přišla, na to jsme nepřišli, ale že bychom to nějak řešili.
Vlastně to bylo celé taková bláznivá akce. Týden, kdy měla stanovený termín porodu, jsme totiž měli strávit v Chorvatsku. Takže nám budoucí kočičí maminu chodila krmit babička a když jsme se vrátili, v koši na prádlo kňourala tři malá koťata. Dvě jsme udali, jedno nám zůstalo. Máša i Emánek, její kocourek, se pár měsíců poté zatoulali. Ale od kočičky, kterou jsme darovali tátově známé, jsme si nedávno vzali malé kotě, stejné jako její babička, tudíž je to zase Máša. Kdo ví, kdy na tu přijdou nějaké ty rozmnožovací pudy. :-D
Jinak, kromě parádního zážitku (i když asi trochu adrenalinového) jsou koťata pěkná, jedna radost - nebo starost? :D
Hodně štěstí ;-)

6 signoraa signoraa | Web | 23. srpna 2013 v 0:14 | Reagovat

Báječná reportáž, která mě, coby kočkomila, vzala za srdce. :-)

7 Mi-lada Mi-lada | Web | 23. srpna 2013 v 9:15 | Reagovat

Týýý brďo, tak to je paráda. Já mám kočky venkovní, takže jsem nikdy neasistovala, vždycky jsem zjistili až bylo po všem. Koťátka jsou nádherná.

8 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 23. srpna 2013 v 9:47 | Reagovat

ježiišii ti jsou nádherné ... :33

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 10:10 | Reagovat

Vidím že jste neponechali nic náhodě - od výběru partnera až po porodní pohotovostní službu :-). Tak ať koťátka vzkvétají k všestranné spokojenosti.

10 Sentencia Sentencia | Web | 24. srpna 2013 v 17:40 | Reagovat

safra já se budu muset stavit :) to jsou taková zlatíčka :) je super, že jste to všechno tak zmákli a že se celý "proces" proběhl relativně dobře :)

11 Basilah Basilah | Web | 25. srpna 2013 v 22:17 | Reagovat

jsou nádherná... Ondrova babička ted měla tři koťátka a nakonec přežilo jen jedno... :( snaž se příště už zadaří líp...

12 Vendea Vendea | E-mail | Web | 26. srpna 2013 v 11:01 | Reagovat

jsem teda víc psová než kočková, ale ti drobečci jsou nádherní. Takže je to jako po "normálním" porodu, kdy si matka říká, že víckrát už ne a za chvíli mluví o tom, že by klidně další dítko brala? :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama