Srpen 2013

D lást moument

26. srpna 2013 v 18:29 | renuška |  Přišla Múza
... povídka ...

Prázdninový termín byl předem domluven, ale cestovní kanceláří zatím nepotvrzen. Neboť cestovní kancelář nevěděla, zda ten termín bude platit. Mizerné pilíře jménem "dohoda" nedovolovaly jistojistě počítat, jen předpokládat. Počet účastníků? Logicky dva kusy, ale realita je jiná. Selekce ignorující srdeční sval (možná ta zhoršená nedomykavost levé chlopně?) proběhla rychle a jasně - místo máme jen jedno, ber nebo nech být. To jsou dnes agentury!
Prý ty dovolené na poslední chvíli bývají nejvýhodnější. Ovšem balit na základě sladkého telefonu, který zadrnčel den předem ve tři čtvrtě na dvacetjedna s tím, že ráno o půl osmé odjezd - to je mazéééc. Ale šlo to. Počet dní = počet párů ponožek, trenýrek. Lomeno dvěma pak vycházejí trička a kalhoty. Po jednom na kupičku plavky. Sandále. A hromada tajných přání, aby to všechno bylo jinak, protože odjíždí ... jen na pár dní ... sám ... správně to je přece jinak! Neviditelná bouře v duši prozrazená smutným výrazem ve tváři a nezvykle časným odebráním se za sny a tiché pozorovnání druhého páru očí, jejichž majitel by měl ty ponožky i trenýrky i trička a kalhoty a taky plavky a sandále o padesát procent navýšit. Pak už je jen slyšet tikot hodin odpočítavající čas ...
Naloženo, odveženo, odjeto. Pár krátkých slov během dne, pořád to smutno, to ticho, to "nesmím, musím, okamžitě" a pryč. Zamyky zamyky na čtyři knoflíky - radši ani muk, aby nebyly potíže. Zlatá Hurghada! Bože, jak se stýská. Jak chybí ta střapatá blonďatá hlava, ve které se honí tolik nápadů. Jen povískat ve vlasech ... Animátoři připravili program. To se na cestovkách hodnotí kladně - zábava. Že se jeden nenudí. Že je co dělat. Že se dá zapomenout. Jen to počasí, to jim moc nevychází ...

Tak proč ta neviditelná zrnka prachu víří kolem myšlenku, že to byl špatný tah? Podbízí se jim snad, že jeden odjel, druhý zůstal doma? Že tam měli být spolu a místo toho jsou zvlášť? Že to jedno sedadlo v životě zkrátka už bude napořád obsazené prázdnem? Zatím výběr vždycky fungoval dobře, žádná CK nezklamala. Brala oba. Tahle - to je asi trochu úlet. Ta "Cestovní kancelář Táta".

(podobnost se skutečně žijícími osobami je zcela nenáhodná)


Či a či a čičičí, jsou to kluci kooočiiičííí

22. srpna 2013 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Už jsou to dva týdny, co si Máša konečně usmyslela, že se přestane tahat s obrbříškem a coby prvorodička přivede na svět svoje dětičky. Drama, které tomu předcházelo, čili oplodnění (zapomeňte na soukromí, které preferují lidé - tady asistoval soused, téměř majitel budoucího "tatínka", a jeho žena, kteří pečlivě kontrolovali, zda došlo k "akci", případně sami napomohli mrouskající se Mášeně tím, že jak jí, tak kocoura mazlili a pak už to šlo "tak nějak samo". Pro jistotu jsme pak milostné hrátky dopřáli oběma aktérům ještě o dva dny později, schovaní za okny a pozorujíc, zda-li "to klaplo". Klaplo - dokonce dvakrát :-)!) bylo startem naší dvouměsíční nadměrné pozornosti a ještě větší péče o micku. A ona se nám odměnila tím, že se rozhodla porodit v naší přítomnosti, s páníčky coby dozorem.
Plodová voda jí praskla kolem šesté ranní a nebylo vůbec těžké to zjistit, když se vám madam prochází po peřinách a vy ji ještě rozespalí hladíte a cítíte nečekané vlhko kolem zadečku. Louže se poctivě vsákla do matrací a já okamžitě vzbuzena stihla zařvat: "Rodíme!" Tomáš byl okamžitě na nohou a oba jsme začali pozorně sledovat průběh tohoto jedinečného okamžiku. Když ale po dvaceti minutách z Máši, potažmo z prciny koukala pořád jen jedna tenoučká nožička, přestávalo se nám to líbit a nadšení střídala panika. Jako na potvoru náš veterinář měl celý týden volno, bylo tedy nezbytné spojit se s jiným odborníkem, který nás po telefonu naváděl, co máme dělat. Bylo třeba "jen" pomoct - do suchého hadříku zabalenýma rukama jsem opatrně tahala koťátko ven, byla z toho zoufalá, protože jsem absolutně nevěděla, jak to dopadne. Nechtěla jsem ublížit, postupně kluzké prsty jsem stále více posunovala po vylézajícím mouratém tělíčku, Máša naříkala ... a najednou to bylo. Koťátko se narodilo. Půvobní obavy, že možná bude mrtvé, naštěstí během pár vteřin vzaly za své, protože začalo otevírat pusinku a dožadovat se tak vzduchu. Pomohla jsem mu ještě odstranit blánu, kterou měl kolem hlavičky a se zbytkem už si poradila maminka Máša. Placentu zlikvidovala, srst svého děťátka vylízala dosucha ... a my čekali.
O půl hodiny později zcela samozřejmě porodila druhého mazlíka - šedivou kočičku, pravou britku. Tady šlo vše jako po másle. Protože byl ale pracovní den, bylo třeba se o deváté hodině se zpožděním odebrat do zaměstnání a mně nezbývalo než "stáhnout" děti z prázdnin u babičky, aby se Máše věnovali a dávali na ni pozor. Kluci byli na telefonu, já byla na telefonu - auto v pohotovostním režimu, kdyby bylo potřeba. Ke třetímu koťátku - whiskas kocourkovi jsem dojela jen symbolicky, abych ho přivítala mezi námi - Ondra s Honzou vše zvládli a dohlédli i na následnou očistu ze strany Mášenky.
Bylo poledne, když Ondrášek opět volal - Máša měla problémy. Z pochvy jí vylézal podivný "balonek" naplněný zakalenou vodou, který nebylo možné vytlačit ven. Masírovala jsem jí opatrně bříško, jak mi radil veterinář, ale nebylo to nic platné. Mášenka chodila nešťastně bytem, trápila se, protože pravděpdoboně už předem tušila, že tenhle kousek bude jejím největším ... Až později, když už jsem byla znovu v práci, mi Ondra smutně volal, že se z onoho balonku vyklubalo další koťátko, největší z těch čtyř, ale bohužel mu nebylo pomoci. Kluci dostali za úkol malé nebožátko schovat do hadříků, které jsem měla k porodu od rána připravené, s tím, že ho pak pochováme.
O půl čtvrté jsem už celá netrpělivá opouštěla zaměstnání a těšila se na ty naše vymodlené přírůstky. Jaké mě čekalo překvapení, když mi Honzík s Ondrou oznamovali, že se narodilo ještě jedno tmavé mouraté klubíčko! Opět to zvládli beze mě, ale nechtěli mi volat, chtěli mi udělat nečekanou radost a že se jim to povedlo! Oba syny jsem moc chválila, byli postaveni před hotovou věc a určitě to nebylo nic snadného - přesto dokázali, jak spolehliví v takto vypjaté situaci jsou. Smekám před nimi ...

Od té doby máme v obýváku bedýnku, kterou úměrně zvětšujeme s rostoucími čtyřmi kočičáky. Z malých nudlí už jsou pořádní kulišáci, někteří už dokonce vidí a je znát den ode dne, jak statní. Stále méně se třešou při jakémkoliv pohybu, zadní nožičky už poměrně stabilně dokáží zvednout a nevystačí si už s lezením, ale kousek i popojdou. Sice kolébavým krokem, ale dostanou se tam, kam chtějí ... k mámě a hlavně k mlíčku. Jak mlaskají, když chytnou cecík do zatím bezzubých dásní ...


Druhý den na světě - pro upřesnění je nutné zdůraznit, že jsme Máše tak dlouho hledali ženicha stejné rasy, až jsme se domluvili se sousedy, kteří mají úplně obyčejného mouratého kocoura Pepika a ten dostál svým povinnostem. Spravedlivě se pak geny smíchaly tak, že máme jednu britku čistou, jednu whiskas a dva mouráčky s šedivými pacinami po mamce.


24 hodin stará koťátka ještě vydržela v klidu poležet a moc se nehýbat. Vyfotit je proto nebylo nikterak obtížné. Jediný, kdo výrazně protestoval, byla Mášenka, která netrpělivě čekala, až se její děťátka vrátí zpátky do pelíšku. Čekání ale bylo dlouhé, tak jedno popadla do tlamičky a odnesla si ho sama - zbytek zbyl na mě :-)

O týden později - zatím stále slepý kocourek whiskas ...

... kočička "Tmavá" ...

... "Šedivka" kočinka ...

... a mouráček "Zachráněnec". Právě ten byl tím, kterého jsem Máše pomáhala rodit a aniž bychom to kdy dřív sami předpokládali, právě Zakynu (to je jeho zatím provozní a asi i budoucí jméno) si necháme.

Poslední fotka našich kočičích miláčků je úplně čerstvá. "Šedivka" byla prvním kotětem, které zcela otevřelo oči a mělo tu možnost vidět jako první své brášky i sestřičku. A hlavně pak maminku ...
Postupně už se otevírají očka i dalším chlupáčkům, ale buď mají jen škvírky nebo jedno zalepené, druhé dokořán ... až budou všechna koukající, určitě zase pořídím nějaké snímánky. Koťata jsou totiž úžasným objektem (nejen) mého zájmu :-).

Tak. Taková je teď naše radost, každý den si nacházíme pár minut (desítek minut by bylo přesnější), abychom se kochali novými kamarády. Tu je pohladíme, tu pochováme (než nás Máša hlasitě upozorní, že tohle tedy nee), já osobně v jejich přítomnosti moc ráda relaxuji a vypínám. Den ode dne pozoruji pokroky, které před očima rostoucí koťátka dělají, brzy se dočkám těch opravdických hrátek a rvaček. Zatím po sobě jen plácají pacičkami, když je někdo rychlejší u mlíčka, ale i to je nesmírně roztomilé. A přestože jsem se během porodu samotného dušovala, že Mášence už nikdy tohle neudělám, že už nikdy nebude tak trpět, vidím to dnes trochu jinak. Je totiž docela možné, že se podobné radosti budou třeba ještě jednou opakovat ... :-)


Stačí se zakuklit

20. srpna 2013 v 18:15 | renuška |  Jak to vidím ...
To se jeden ohání, aby byl konečně šťastný a podřizuje tomu vše ... a snad čím víc, tím hůř. Podmínky typu: "Až budu mít to a to ... Až budu vážit tolik a tolik ... Až si koupím to či to ... Až pojedu tam a tam ... " ho posouvají stále dál od cíle, protože prostě a jednoduše zapomíná, že ten vnitřní tetelivý duševní pocit, to hřejivé rozpoložení, to padání do mraků je nadosah a ne nikde v nedohlednu. Je tak blizoučko, jak jen to jde, jen si to štěstí na dlani vychutnat ...

Bylo pondělí, jedenáct hodin večer, s mým milým jsme uléhali a já měla od víkendu slíbenou pohádku. Totiž (myslím, že už jsem to tu kdysi zmiňovala) když pan nejkrásnější traktorista Tomáš pracuje i v neděli - což je od jara do podzimu téměř pravidlem - dopřává si v jednu hodinu odpoledne během orání, hnojení, podmítání, blablabla relax v podobě rozhlasové rozprávky (už moje prababička je ráda poslouchávala; to jsme vždy po obědě utíkaly se sestrou přes dvorek a dělaly jí společnost, cumlajíc její dia bonbonky s příchutí pomeranče a citronu, které pro nás měla připravené v sektorce hned vedle mléčných karamelek a dezertek). Nu a když se taková neděle vyvede, mám se na co těšit. Někdy mi Tomáš řekne, že to nestálo za nic, jindy že musel spravovat rozbitou lištu nebo píchlé kolo, ale tentokrát "jenom" řídil a tedy byl v kabině a mohl poslouchat.
I já jsem poslouchala. Měla jsem za úkol pamatovat si slovo "kašmír", abych připomněla, o čem příběh byl a pak už stačilo jen rozsvítit lampičku na nočním stolku, zakuklit se do toho nejúžasnějšího chlapa na světě, nechat se hladit po ruce a vnímat hluboký hlas vyprávějící neznámou pohádku o lásce syna k matce ...

Zpětně si říkám, že právě tohle jsou ty momenty, na které každý dychtivě čeká, aby pak mohl pocítit, jak chutná štěstí. Zdánlivá maličkost, pro někoho snad i hloupost nebo něco nezajímavého, pro mě však nádherný okamžik blízkosti, sdílení, spojení, podpořený čistou láskou, která se nehoní za mamonem a majetkem, ale které stačí jen "obyčejný" mír. "Obyčejné" štěstí ...

Hloupé hrátky osudu

8. srpna 2013 v 16:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Stupňují se, potvory, a já už si říkám, že by to mohlo stačit. Nebaví mě to. Nebaví mě bát se, nebaví mě trápit se a určitě mě nebaví naříkat. Jsou ale okamžiky ...
Začalo to druhou půlkou července. Babiččina vysílenost, dehydratace, nevhodně předepsané tablety, až příliš nízký tlak, to vše si vyžádalo okamžitý převoz do nemocnice na JIP a rychlou léčbu. Je už jediná, kdo mi z prarodičů zbyl. Jediný spojník se vzdálenější minulostí, jediná má "nejstarší krev", zkrátka jediná babička. Lékařům, kteří podávají pacientům léky na základě rabatů od farmaceutických firem, bych urazila ruce až u krku. Lékařům, kteří svoji práci dělají zodpovědně, bych ty ruce líbala. Díky bohu vše se vrací do starých kolejí - jde to pomaličku, ale jde. Vysoké letní teploty rekonvalescenci nepomáhají, ale snad už brzy bude lépe. A pak ještě lépe ...
Pak přišla ta zpráva. Ta, které nevěříte, která vám přes mysl natáhne smutnou síť a vy jen kroutíte hlavou, že to nemůže být pravda. Mé kamarádce se smrtelně zranil manžel, úžasný táta dvou kluků, bezvadný a hodný chlap, ochotný vyjít vstříc komukoliv. Milovník motosportu, milovník života, ale hlavně milovník své rodiny, pro kterou žil, pro kterou dýchal. V úterý měl pohřeb. Práce mi neumožnila tam být, ale vlastně ani nevím, jestli bych na to měla sílu. Jestli bych dokázala unést bolest mladé vdovy a malých dětí, z nichž jedno ještě vůbec nechápe, že táta už se nevrátí nikdy domů.
Pak přišla neděle a jeden malý pitomý průser. Vlastně to ani průser nebyl, jen taková potíž. Malý plamínek, ze kterého se stala ohnivá vatra, kterou se nedaří uhasit. Zatím nemá tendenci ani doutnat, spaluje stále více lásky, pohody, ničí a likviduje tolik lidí. Nepochopím myšlenkové pochody člověka, který by vzhledem ke svému věku už měl být doopravdy dospělý a přitom se ve vypjatých situacích chová jako ... ani ne jako dítě; vůbec nevím, čemu bych to měla přirovnat. Nic mu to nedává, nic to neprospívá jeho duševnímu rozpoložení, jen tím ostatním ztrpčuje život. A sobě taky. Přitom by stačilo ubrat a trochu zlidštět ...
Pak přišla středa ráno. Světýlka se rozblikala v šest hodin, když naše Máša začala rodit. Dlouho očekávaný příchod koťátek, kdy jsme jejím těhotenstvím žili celá rodina. Prvnímu jsem pomáhala na svět s hrdlem sevřeným strachy, dlouho bylo vidět jen kousek zadní nožičky, ale podařilo se. Prouhatá nudlička z počátku vypadající, že život pro ni narozením končí, začala dýchat a já společně s mým nejmilejším traktoristou na světě ronila slzy dojetí z nového rodinného kamaráda. O hodinu později se narodilo další a já musela do práce. O zbylá tři koťátka se postarali moji stateční kluci, Ondra s Honzou. Bohužel jedno z nich se nového světa nedočkalo a teď spí v hrobečku (z internetu vím, že šlechtěné kočičky mají během porodu poměrně vysoké procento úmrtnosti, takže v našem případě 1:5 je vše nad normál ve prospěch zdravých mláďátek).
Pak přišla středa večer. Jako by si chtěl osud s námi hrát, jako by chtěl něco za něco, jako by mu nestačilo, že si už jeden život ten den vzal. Potřeboval dva. Ránu do srdce zasadil mému nejmilejšímu, který ve stejný den, kdy se radoval z kočičího přírůstku a byl hrdým páníčkem modré britky, přišel o svou devítiletou fretku, zvířecího miláčka, který mu denně dělal společnost, těšil ho, dováděl s ním, laškoval, mazlil se ... Rikinka mu zemřela v náručí. Bolesti a slz nebylo konce ...

Osud je tak nevyzpytatelný. Předem vás nevaruje - před dobrým, ani před zlým. Zkrátka vám předloží bez předchozího varování to, co pro vás přichystal. A jde-li o život, přijde mi až tragikomické, jak někdo řeší banality ...

PS: Tyto momenty by lidem nanejvýš měly otevřít oči. Některým i srdce. Vím nejméně o dvou až třech osobách, které by potřebovaly projít duševní čistkou, aby jim došlo, že největším bohatstvím je láskyplná rodina.



Mami, tati ...

1. srpna 2013 v 16:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Zatím nevím, jak dlouhý článek bude, ale prostor k úvahám nechávám bez omezení. Jedná se totiž o téma, které jsme s rodinou o víkendu "nakousli" a mně přišlo jako docela dobrý námět k oblíbenému psaní. Už nevím, jakými oklikami jsme se dostali až sem, ale náhle jsme začali řešit skutečnost, kdy potomek svým rodičům neříká "mami, tati ... ", ale oslovuje je jménem, a to už od malička. (Ach, už vím - to jsem se podivovala nad tím, že vnučka Terezka začala volat na svého dědu "Tomáši", načež jsem ji poučila, že je to děda a ne žádný Tomáš, maximálně děda Tomáš ...). Ostatně mám v okolí zrovna takový případ, kdy tomu tak je, že synové svým rodičům říkají Světlano a Milane. Přiznám se bez mučení, zcela dobrovolně - mně se tohle prostě nelíbí. Připadá mi, že tím potomek znesvěcuje jméno (= roli) těch, kteří ho přivedli na svět a vychovali a rodič proti tomu přichází, byť jen slovně, o svou nejdůležitější úlohu v životě a daleko spíš mám pocit, že plní funkci kamaráda. Na tom by nebylo nic divného, je dobře, když dítě i přes respekt má ke svému rodiči kamarádský vztah, ale "vocaď pocaď".
Když jsem s tímto svým názorem vystoupila, dostala jsem docela přes prsty. Prý je to mnohem upřímnější říkat rodičům jménem, než když si já s mým milým, panem Tomášem, vykám. Působí to prý daleko hůř, jako že "sinaněcohrajeme" a jen se předvádíme a chceme být středem pozornosti. Ale tak to vůbec není. Zvykli jsme si, je to pro nás absolutně přirozené, a pro ty, kteří nás mají rádi, tak by to tak mělo také být. Vyplynulo to z tehdejší situace a i když jsme se oba snažili to změnit, nešlo to - skutečně jsme vykání sobě navzájem přijali za své a přijde nám tak samozřejmé jako slunce na letní obloze. Proto jsem tento argument protistrany neuznala jako adekvátní a znovu zopakovala, že rodičům by se mělo říkat po maminkovsku a tatínkovsku.
A pak jsem se zamyslela. Vždyť já nejsem o nic lepší, možná tak o špetku max dvě. Tátovi říkám "táto, tati, taťko, tatuši", mamce "mami, mamko, maminko", ale hlavně Lalušku. Laluš(ek) je pro mě totéž co maminka, ale už to není "maminka". Každý ji tak zná, každý jí tak říká, je to prostě srdíčková přezdívka, kterou nemá níkdo jiný na světě, jen moje mamka. A tak jsem v rozpacích ...

Ale ne, není to stejné. Pořád jsou to mamka s taťkou, pořád jim tak říkám a křestním jménem, Dano a Vašku, bych jim prostě říkat nemohla. Nešlo by mi to. Necítila bych z toho ani kousek té dětské lásky ke svým rodičům, daleko spíš bych je brala opravdu "jenom" jako své kamarády, a to já nechci. Chci mít svoje rodiče, doopravdické, celé.
A jak jste na tom vy? Máte v okolí někoho, kdo své rodiče oslovuje jménem, nikoliv tradičním "maminko, tatínku"? Nebo jste sami těmi, kteří zastávají "volnější" vztah obsahující tuto (ne)formalitu? Zajímá mě váš názor, protože v tomto případě jsem během výše zmíněné diskuze opravdu žasla nad nesourodou dávkou argumentů a hodnocení dané problematiky. Budu ráda, když se vyjádříte a předem za to děkuji.