8. července 2013 v 17:45 | renuška
|
Bylo tam krásně, v té cizině, v té Itálii, v tom letovisku Martinsicuro, v tom slaném moři, pod tím zářícím sluncem, s těmi nejmilejšími kluky na světě (tedy s těmi mými, ti italští jsou až příliš rozjaření a divocí). A stejně jsme se vraceli domů celí netrpěliví, ustýskaní po našich blízcích, kteří na nás čekali a na které my se tolik těšili ...
... užívali jsme si pláží plných vyhlazených oblázků, mnohdy překrásně vybarvených, mezi kterými se daly najít ledasjaké poklady ...
... třeba lasturky nebo mušle ...
Před sluncem se za padesát euro týdně dalo schovat pod barevné klobouky slunečníků ...
... tu převládaly červeno-oranžové ...
... tam zase modro-bílé ...
... oddělené od další části písčité pláže provazovým "plotem" ...
... Košaté palmy lemovaly nekonečnou promenádu, kde měly auta až na výjimky zákaz vjezdu a prostor patřil výhradně chodcům, běžcům, cyklistům, opatrným řidičům skůtrů, in-line bruslařům ...
... O bezpečnost koupání chtivého lidstva se staral plavčík, kterému byla samozřejmě k dispozici přistavená loďka ...
... I tahle asi kdysi byla k užitku, ale teď už se jen líně povaluje mezi kameny a čeká, až si ji pozorný turista vybere za cíl svého pozorování ...
... a nic jí nevadí, že má oprýskanou barvu a pádla bůhvíkde ...
... Možná, že si kdysi její majitel jen na chvíli po ránu odskočil, aby posnídal ... stejně jako my ... třeba lahodné "Latte macchiato" a křehoučký croissant s marmeládovou náplní ...
A pak už jen stačilo se zasněně pohledem prokličkovat mezi palmami k moři, tam dál, za obzor, kde místo oleandrů a olivovníků rostou jabloně a lipy, kde voní smažené řízky, kde se Máša otírá kolem nohou a vyčkává, kdy se jí vrátíme, kde náš nejmilejší traktorista na světě usíná sám a i on čeká, až bude mít zpátky tu svou společnost, která je mu rodinou.♥
Krásné vzpomínkové obrázky!