13. července 2013 v 12:00 | renuška
|
Pátek a
Loreto. Tohle spojení s nevšedním zážitkem na nás čekalo předposlední den pobytu v Itálii. Autobus se nezměnil, průvodkyně a cíl cesty ano. Poměrně delší jízda, ale také více času na samotnou prohlídku duchovní památky, příjemné počasí, zvláštní očekávání ... To vše se ve mně mísilo a dohromady utvářelo pocit, že na tento výlet nezapomenu hodně dlouho.
Vyjeli jsme poměrně brzy, takže jsme posnídali až v
Loretu, a to hned ve stánečku na zastávce s výhledem do širokého okolí. Vynikající Latté macchiato a pravý italský croassant (Honzík si s chutí přidal a já mu dopřála, vždyť jsou prázdniny!!!) odstartovaly báječný den. Hradbami jsme vystoupali až na samotné náměstí města s dlouhou a bohatou historií, které je - jak jsme se následně dozvěděli od moc příjemné češky žijící v Itálii - dvanáctým nejnavštěvovanějším místem na světě. Důvodem je atmosféra silně nabitá duchovnem, které se dotkne absolutně každého návštěvníka, který vstoupí do baziliky a následně do Svatého domku, který tvoří stěny původního obydlí Marie z Nazaretu. Právě zde je i k vidění tzv. černá Madonka s jezulátkem. Jak nám průvodkyně trefně sdělila, každý si sem pro něco jede, s něčím v sobě, co se mnohdy těžko dá popsat, s jakýmsi očekáváním. Není třeba býti věřícím a stejně máte dojem, že vás cosi vtahuje do jiné dimenze ... skutečně se nedá slovy vyjádřit, co se ve mně dělo, ale jsem nesmírně vděčná, že jsem do Loreta mohla jet.


Architektonicky téměř pohádková bazilika je vidět už z velké dálky a láká projíždějící ke krátké návštěvě nebo i k účasti na mši svaté, která probíhala i v čase, kdy jsme tam byli my. Zvony zahrají svou píseň, mnich z Řádu menších bratří kapucínů na ni naváže a kněží jsou připraveni k řeči.
Čelní pohled na baziliku, do které se dá vstoupit i z bočních podloubí. Všude byla velká spousta lidí, všichni chtiví vidět a zažít něco, co se jim možná už nikdy v životě nepoštěstí ...
Pro mě osobně byla nejdojemnějším momentem možnost zapálit svíčku hořící pod ochranou Boha. Jedna hořela za dědu, na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si na chvíli půjčila a prošla si s ním toto poutní místo. Jsem si jistá, že se mu to líbilo stejně tak jako mně.
Ta druhá svíčka hoří za všechny, které mám ráda, kterým přeji lásku, zdraví, štěstí, bez kterých bych nemohla žít.
S velkou radostí jsem uvítala možnost nechat si cokoliv posvětit od mnicha (kapucína), který seděl malý kousek od Svatého domu. Byl to malý, brýlatý muž, zcela jistě zvyklý na velký zájem o své služby, který mi ochotně posvětil dva korálkové náramky zakoupené v obchůdku vedle baziliky (od té doby jsem je nesundala z ruky). A protože se mnou byli i kluci, každému udělal křížek na čele a z jeho modlitby jsem rozuměla jen slovu "famiglia", tedy rodina. Stahovalo se mi hrdlo z celého toho dojmu, z dojetí, z pocitu, že jsme chránění ...
Škoda, že Ondra s Honzou ještě neumí pochopit, čeho se jim dostalo, a jako správným a zapřísáhlým ateistům jim naopak bylo protivné to všechno vč. křížků na čele. Snad jim to, až duchovně dorostou, všechno dojde ...
Po prohlídce poutního místa jsme se věnovali už jen obvyklým turistickým zájmům - procházce po podloubích, nákupům, zvědavým pohledům do nekonečných uliček, focení :-)
Na náměstí zvaném Piazza della Madona stojí přesně uprostřed bohatě zdobená kašna, ideální místo k odpočinku, svlažení i k focení ;-). Stačilo ji obejít, abychom objevili nádherné překvapení - křídou namalované tři výjevy z křesťanského světa. Takovou krásu jsme ani v nejmenším nečekali a všichni tři jsme svorně a následně i ti, kterým jsem záznam z dovolené ukazovala, žasli nad uměním šikovného malíře, podepsaného - jak typické - "Angelo". Andělská práce - do slova i do písmene ... tedy do obrázku.
Schylovalo se k poledni, když jsme Loreto opouštěli. Pravděpodobně se sem již nikdy nepodívám a o to víc se budu snažit uchovat si vzpomínky na neopakovatelný zážitek co možná nejdéle. Nelituji jediné minuty, natož pak peněz, že jsem zde mohla být. Odnesla jsem si odtud opravdu hodně a teď rozhodně nemyslím materiálně (vlastně ne tak úplně, pohlednice i magnety na lednici jsme pořizovali všude a v Loretu jako bonus náramky pro mě i pro neteře a sestřičku. K tomu jsme narazili na úžasný krámek s domácími těstovinami, které už nyní mají své místo v kuchyních a spížích mých nejmilejších - domů se s prázdnou zkrátka nejezdí). Mrzí mě, že pro kluky to asi tak zajímavé nebylo, ale byla bych hodně naivní, kdybych očekávala něco jiného - nejsme věřící, biblické příběhy, které byly inspirací při výzdobě v bazilice, téměř neznáme, tudíž je zcela pochopitelné, že pro děti nejspíš bylo a bude největším zážitkem koupání v moři a pobyt v cizině jako takový. O to víc bych jim přála, aby se na toto místo ještě jednou vrátili ... až "vyrostou" ... ♥
Báječné nevymazatelné zážitky!