18. července 2013 v 15:56 | renuška
|
A je tu poslední, závěrečná štace a rozloučení s nádhernou zahraniční dovolenou. Ještě začátkem letošního roku jsem ani v nejmenším netušila, že se mi (nám) splní velký sen jet společně k moři. Daleko spíš jsem to viděla tak, že podobně jako v letech minulých, vystačíme si s krajinami českými, nedalekými, ale když přišla příležitost jet se skupinou dětí a rodičů do Itálie, moc dlouho jsem neváhala. Dlouho jsem si tuto informaci nechávala jako překvapení a o to víc pak byli kluci nadšení, když jsem jim onu zprávu řekla. A já s nimi, protože jak už jsem zde kdysi zmiňovala, bylo to jejich první setkání s cizinou (nepočítám-li Polsko a Slovensko, což je skoro domovina), především pak právě s mořem. Ano, jako možnost se jevilo i to poslat Honzu s Ondrou samotné, protože náš zájezd byl prezentován i veden jako dětský tábor. Nechtěla jsem si ale nechat ujít jejich první "jéééé", jejich spěchání do vody přes rozpálenou písčitou pláž, jejich objevy lastur a večerní procházky městem, ochutnávky tradičních dobrot ... Některé jiné děti samy jely (jednoho hošíčka jsme měli i u sebe na pokoji) a bylo mi jich moc líto, i když ony s tím počítali, že budou pod ochrannými křídly vedoucích a ne rodičů. Bylo to tak půl na půl s tím, že mrňata ve většině případů s sebou někoho z rodiny měla a bez dozoru maminek a tatínků se v celé padesátičlenné partě pohybovaly v podstatě jen adolescenti staří cca 13 - 15 let. A tam už je to o něčem jiném :-)
Každý den měla skupina organizátorů připraveny tři etapy programu; dopoledne probíhala rukodělná činnost, od třetí do šesté odpolední hry a pobyt na pláži a večer po večeři následovala hlavní část - velkolepé hry pro všechny účastníky, z počátku mnohdy složité, ale o to více zábavné a perfektně vymyšlené tak, aby spolu pracovali malí i velcí, známí i neznámí ... Žádné z dětí neodešlo na konci "prázdnin" bez odměny, pro všechny byly připraveny ceny jak za účast v jednotlivých soutěžích, tak pak v závěrečném vyhodnocení, které probíhalo poslední noc pobytu v Martinsicuru. S kluky jsme se účastnili dopoledních i večerních akcí, jen odpoledne jsme si nechali sami pro sebe a trávili ho dle svého - tu koupáním, tu procházkou - ať už bezcílným touláním po promenádě nebo rovnou za vytyčenou metou, kterou většinou bývala "Gelateria", čiliže zmrzlinárna :-) Hmmmm ...
Jasně, i na nudu chvílemi došlo, ale to bylo spíš "únavou materiálu", kdy z přílišného vedra se člověku nechtělo vůbec nic. Zpětně si ale říkám, že těch momentů nebylo až tolik - siestu předepsanou životním stylem italů jsme dodržovali velice omezeně, tzn. že mnohdy se nám stalo, že jsme na pláži byli téměř sami, protože ostatní odpočívali. V tu dobu se nejlépe pořizovaly fotografie, protože nikdo "nepřekážel" a já si mohla snímat, co se mi zachtělo. Nejednou se ale stalo, že jsme během dne "vytuhli" na kanapi - a o to více energie jsme pak měli na noční život, který je v jižanských zemích naprosto odlišný od toho "našeho". Nebylo nenormální potkal o půl jedenácté večer maminku s malým miminkem, děti běžně jezdily na kolech a dělaly v ulicích neplechy - hrály si s míčem, pokřikovaly na sebe. Ristorante byly plné hostů, lavičky se prohýbaly pod turisty a podél moře se procházely zamilované dvojice a nechaly se unášet romantikou.
Zkrátka a jednoduše za mě určitě palec nahoru a když to jen trošku půjde (než mi ti mí klackové odrostou), pojedeme zase. Už víme, že strávit 16 hodin v autobuse se dá, i když je to úmorné, ale ve finále to stojí za to! Bylo o nás perfektně postaráno, nemuseli jsme řešit nic jiného než to, jak a čím se budeme bavit. A já se v duchu tetelila tím, že jsem s Ondrou a s Honzou mohla prožít úžasných deset dní, existovat jen pro ně, být "jenom" maminkou, která nehledí tolik na úklid, nemusí vařit, odbíhat k prádlu, k žehlení, která má pořád dost času je vyslechnout, povídat si s nimi. Možná se mýlím, ale daleko spíš jsem přesvědčená o tom, že i kluci si tohle uvědomovali a že si naši společnou italijáno dovolenou užili stejně tak jako já.
Kousek zátiší z jedné z mnoha kavárniček ...
Těch skůtrů, co projížděly po silnicích městečkem, bylo nepočítaně. Na tenhle jsme si počíhali, když jsme s Ondrou sami vyrazili na pizzu - Honzík si pro ten večer zvolil společnost dětí a s maminkou měl domluvený jiný sólo výlet po Martinsicuru.
Ochutnali jsme kombinaci - půlka tuňákové, půlka "diavolo" (hóóódně pálivá, jak to má Ondra rád)
Stejně tak tomu bylo i v den odjezdu - jedna s rybičkou, jedna ostrá. Shodli jsme se na tom, že "modrá pizzerie" byla ze všech tří, které jsme navštívili, ta nejlepší.
Rozhodně jsme neopomněli cca ob den zamířit pro chladivou dobrůtku. Neexistuje, že by vám naběračku na zmrzlinu prodavač poctivě otíral o kraj nádoby s lahůdkou, naopak - jakousi podivnou velikou plochou lžící, co se na ní vejde, to naplácne na kornoutek a ještě ho doplní, ať je zmrzky požehnaně.
(Mezi námi já si za svou favoritku vybrala kafíčkovou :-p )
U moře jsme každý trávili čas jinak - maminka "vyvržený vorvaň s kachníma nohama" procházkami a focením ...
... Honzík stavěním hradů z písku a hraním s nově poznanými kamarády ...
... Ondra potápěním. Byť bylo po dobu asi tří dnů moře zcela klidné a bylo tedy možné pod hladinou zahlédnout život, Ondy by uvítal spíše moře chorvatské, o kterém ví, že tam to ve vodě skutečně žije.
K večeru pak bylo dost času na kochání se krajem, zachycované fotoaparátem "for ever". Stále si přesně vybavuji tu atmosféru, která se nám nabízela a my z ní čerpali ♥.
A tak tedy "Arrivederci Italia e grazie per le vacanze perfette."
Poslední rozloučení s divokými vlnami slaného moře, s písčitou pláží plnou kamínků, lasturek a mušlí, s horkým (a přesto snesitelným) vzduchem, s vůní slaných koláčů a temperamentním životem hlučných italů ...
Nevím, zda se nám bude stýskat - není více pravdy jinde než ve větě "Všude dobře, doma nejlíp." - ale snad, možná, někdy ... na viděnou. Arrivederci.
Vidím, že jste si užívali maximálně!