close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

20% nestačí ... ?

12. července 2013 v 17:43 | renuška |  Jak to vidím ...
... aneb z Itálie zpátky na zem ...

Pro jednou přeruším řetěz dovolenkových článků a zabrouzdám v myšlenkách. V lidech. Ve vztazích.
Mám kolem sebe různá partnerství; harmonická, rozhádaná, milující, nefunkční, podivná ... Těmi, kteří jsou si souzeni, se kochám. I v Itálii to tak bylo - jeli jsme parta cizích lidí z jednoho většího města - a přece jsem se zahleděla do dvou manželů, kdy paní znám jako majitelku velice roztomilého obchůdku a stejně tak je roztomilá i ona. Předává své krásné "já" do prostředí kolem ní a tak se není čemu divit, že její manžel, kterého jsem viděla poprvé stejně tak jako jejich společné děti - Toníčka a Anežku, je stejné nátury jako ona paní. Kamilka se jmenuje. Kdykoliv jsem je potkala, byli spolu, usmívali se na sebe, ve chvílích volna hráli všelijaké hry na pláži i v moři, navzájem se natáčeli na video, po večerech chodili ruku v ruce po promenádě nebo podél přílivu ... zkrátka pro mě představovali prototyp toho nejdokonalejšího partnerství. Měla jsem z nich obrovskou radost.
Pak jsem jednou potkala při své soukromé procházce další pár - muž a žena šli spolu, ale sami. Každý z nich ruce podél těla, výraz obličeje nazlobený, česky vyštěkávaná slova typu: "Stejně od vás jednou uteču ... proč tím teď vyhrožuješ, když jsme na dovolený ... serete mě ..." Úplný opak těch dvou lidiček, které jsem si zamilovala. Tady mě tak zamrzelo ...

Já vím, lidé jsou různé, říká se. A tedy i vztahy mezi nimi. Snad je to jen "únava materiálu", ale to, co se v mém nejbližším okolí zdálo téměř nezničitelným a stálým, se hroutí. Hroutí se i to, co bylo na odpis už v počátcích. Hroutí se základy původně smýšlené jako trvalé a opravdové, které budou nezbouratelné. Těch, na kterých mi tolik záleží, je víc než dva. Je to víc, než jedna rodina.
Jedna úžasná slečna, kterou mám moc ráda, prohlásila, že máme-li vedle sebe partnera, kterého jsme si vysnily jako stoprocentního muže (pojďme se chvíli bavit jako holky, i když i kluci mají trable), a časem se projeví jako neúplný - má třeba jen osmdesát procent vlastností, které nám "chutnají" - pořád je to víc, než kdyby měl pouze zbylých dvacet a ostatní nefungovalo. To je fakt. Jenže! Je to jako s italskou zmrzlinou - mají ji vynikající, dávají veliké porce a k tomu třeba ještě na ozdobu oplatku nebo maličký kornoutek na nabírání sladkého krému. To vše je celých 100%. Ovšem někdo si tu zmrzku dá jen proto, aby se dostal na vynikající cukrový kornout a to studené ho vlastně vůbec nezajímá, načež pro druhého je to naopak a co olíže, to ho uspokojí, zbytek vyhodí. Každý to má zkrátka jinak rozvržené a dává přednost odlišným věcem. Což neznamená nic jiného - a to je i můj argument - že mnohdy těch "pouhých" dvacet procent je mnohem víc než "celých" osmdesát. Protože v těch dvaceti je třeba schováno to, co je pro nás ve finále nejdůležitější, byť to z počátku přehlížíme a bereme ten víceprocentní zbytek.
Asi se vyjadřuji moc složitě, ale ono to zas tak těžké není. Pro příklad - nikdy jsem vedle sebe nechtěla kuřáka - můj exmanžel v počátcích vztahu kouřil, ale pak přestal a já byla ráda. Můj nejmilejší traktorista pan Tomáš kouří, vadí mi to, ale už dávno to není důvodem pro hádky a rozbroje, jako tomu bylo kdysi, kdy jsem tuto protivnou závislost stavěla poměrně vysoko na žebříček "vlastností" mého partnera. Chtěla jsem vedle sebe vzdělaného muže - měla jsem ho. Vypracoval se hodně vysoko. I teď mám muže vzdělaného, byť nemá maturitu a nepracuje na vrcholných pozicích - má ohromný všeobecný přehled a dokáže mi vysvětlit tisíce věcí, ačkoliv nečte a čerpá jen z dokumentů nebo z vysílání v rádiu. To, co by mi dříve nestačilo, je nyní pro mě naprosto dostačující. Obecně, to, na čem jsem dříve tvrdě trvala, se v průběhu let změnilo na mávnutí rukou a hodnota oněch osmdesáti procent je daleko menší než hodnota těch dvaceti. Je to tím, že se měním já?

Totiž - ani já nejsem stoprocentní, proč to tedy vyžadovat od ostatních? Proč chtít dokonalost a úplnost? Není třeba smiřovat se s nedostatkem, ale vážit si toho, co je. A je-li to většina či menšina, na tom nezáleží. Záleží na tom, jak hodnotná ta většina či menšina je. Protože třeba hodně peněz ještě neznamená hodně lásky, z čehož vyplývá, že lepší mít o deset procent "slabšího" partnera, protože méně vydělává, než aby mě o deset procent méně miloval. No ni?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2013 v 14:03 | Reagovat

100% je jednak moc a jednak to nebývá poctivé číslo. A taky jsou v jakémkoli čísle obsažené převážně vědomé pohnutky, i když to pravé se skrývá právě v tom, čemu nerozumíme a co děláme neuvědoměle.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 13. července 2013 v 16:14 | Reagovat

Na čísla se to počítat nedá. ;-)  :-)

3 Mi-lada Mi-lada | Web | 15. července 2013 v 7:48 | Reagovat

Přijmou druhého  s jeho nedostatky předpokládá, že člověk nejdříve přijme sebe a své chyby.
P.S: to není z mé hlavy, to jsem četla a ztotožnila jsem se s tím

4 Katrin Katrin | Web | 16. července 2013 v 14:41 | Reagovat

Změna pohledu na partnera je podle mě vždycky o změně nás samotných, protože jen přehodnocením svých vlastních hodnot můžeme přijmout za perfektní nebo "dostačující" i to, co dříve perfektní nebylo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama