Červenec 2013

V modré nejvíc chutná aneb PŘED/PO potřetí ...

27. července 2013 v 12:20 | renuška |  Snímánky
Po krátké pauze navazuji na články týkající se rekonstrukce našeho bytu po babičce. Už jste mohli vidět růžovou ložnici i zelený obývák a dnes vás čeká modrá kuchyně. V tomto případě jsem využila šikovného truhláře z naší vísky, který mi přesně na míru do pidirozměrů navrhl kuchyňku tak velkou, že se do ní vejde i myčka na nádobí, což bylo moje přání, ze kterého jsem jako z jedno z mála neustoupila. Stejně tak jsem trvala na modré barvičce, která mě doprovázela už v předchozích dvou domovech a tudíž jsem měla mnoho nádobí i doplňků v tomto odstínu. Musela jsem však oželet zděné spodní skříňky, protože na tento typ linky je potřeba podstatně větší prostor, než se dostával nám. To byl ale ve finále pouze detail, protože když se vrátím zpátky a uvědomím si, že z původně zamýšleného nepatrného zásahu v podobě instalace sádrokartonových desek došlo nakonec k úplnému bourání podlah, stěn, příček, odpadů ...

Takhle jsme začínali:

Původní babiččina kuchyňská linka těsně před vystěhováním. Mezi ní a špajzem o jednom regálu je zatím příčka, která již v počátečních představách měla být vybourána, aby se tak zvětšil prostor pro novou sektorku.




Po odstranění omítky jsme zjistili, že vlhkost natažená v kamenných stěnách je natolik zásadní, že bude třeba omítku odbourat všude a zasáhnout i do nerovné podlahy, aby se vybudovala dostatečná izolace a časem nehrozil útok plísní.

Součástí rekonstrukce byla i výměna okna za větší, čemuž předcházelo rozšíření špalet. Asi 80-ti centimetrové kamenné zdi byly jedním z nejtvrdších oříšků celého budování, protože jakýkoliv zásah sliboval slušné fyzické vyčerpání ...


Nové okno je již na místě a na řadu přichází původně neplánovaná likvidace křivých příček a výstavba stabilnější podpory stropu. Ještě předtím bylo třeba nechat vyvrtat nový otvor pro odpady, protože stávající byl v podzemí jaksi zasypán a nebylo možné jej obnovit.


Nové betony včetně izolační vrstvy dokončené, sádrokarton hotový, může se začít pokládat dlažba a malířům je třeba zadat správné odstíny výmalby ...


(foceno průchodem z obýváku do kuchyně)

Tak už jdeme do finále a poslední tóny zní, to všechno se chystá spousty dní, a najednou už jen pár taktů, už se stmívá ... kdepak, žádní kouzelníci, co možná přijdou do televize, ale jen a pouze naše práce, odhodlání, snaha, šikovnost, hodiny a hodiny dřiny, plány, dohady, občas zvýšený hlas ... ale je hotovo. Můžeme začít stěhovat ...



Vítejte v "maminčině kuchyni" :-)


Pod novým oknem pravidelně usedáme ke společným večeřím a víkendovým obědům ...

... kdy nás občas přijde pozdravit i daněk Ferda s rodinou, která se mu letos rozrostla o dvě malá daňčátka.

Místo původního věšáku na svrchní oděvy teď háčky zdobí moje soukromé modro-poklady, které jsem většinou dostala od svých nejmilejších nebo našla na půdách příbuzných ...


Vedle vytoužené varné desky z jedné strany míchadla a metličky, z druhé cukřenka a solnička - moji puntíkatí kamarádi :-).

Ani digestoř není prázdná ... hned se lépe vaří ...

... a jak teprve chutná!!!

Tak takhle to celé dopadlo. V nové kuchyni vařím už čtyři měsíce a náramně si to užívám. Mám radost z toho, že se rekonstrukce takhle povedla, že se podařilo vyřešit všechny potíže, přejít všechny klacky pod nohami, které nám tam naskákaly, ani nevíme, jak. Zatím jsem stále v období kochacím, i když vím, že časem se mi každý koutek okouká a přijde mi všední. Důležité ale je, že mám pro koho vařit, že prázdné talíře i rendlíky svědčí o tom, že strávníkům chutná a když mi pak ještě poděkují a dají hubánka ... to jsem ta nejšťastnější kuchařinka na světě, byť jen v prťavoučké kuchyňce :-).





Na čas ...

23. července 2013 v 10:40 | renuška |  Přišla Múza
A tak si světem chodíš,
ocáskem pomyslným pojal jsi sebe sám
a posloucháš jako ty hodinky.
Slyšíš, jak tikají?
Jak denně ti říkají,
že na něco zapomínáš?
Že pro slepotu na dobrotu?
Že pro závislost na lásku?
Že pro "bude" na "bylo"?

"Róžnovskééé hóóódiny smůtně bíjůůů ..."

Nejsou rožnovské, jsou tvoje
ty kukačky bez kukačky.
Přestaň s tím mrcáním ohůnku
a postav se zase na vlastní nohy.
Čti mezi řádky, jsou jich tu stohy,
těch popsaných vzkazů
ve vzduchu.
Co na srdci, to na jazyku
si válíš jako víno z krabice.
... jepice, jepice, jepice ...

Těch pět minut před dvanácou
už dávno uběhlo.
Táhly se rychlostí šnečí
a ty´s přeci
nestačil jim. Sprintere ...
Tohle ti nikdo nežere ...
Cílová páska je objetí
a přece se ti vzdaluje tím víc,
čím pomaleji spěcháš.
Možná kdybys běžel bos
a značky nechal za obzorem,
dočkal by ses.

Zatím sbohem ...







Arrivederci Italia!

18. července 2013 v 15:56 | renuška |  Snímánky
A je tu poslední, závěrečná štace a rozloučení s nádhernou zahraniční dovolenou. Ještě začátkem letošního roku jsem ani v nejmenším netušila, že se mi (nám) splní velký sen jet společně k moři. Daleko spíš jsem to viděla tak, že podobně jako v letech minulých, vystačíme si s krajinami českými, nedalekými, ale když přišla příležitost jet se skupinou dětí a rodičů do Itálie, moc dlouho jsem neváhala. Dlouho jsem si tuto informaci nechávala jako překvapení a o to víc pak byli kluci nadšení, když jsem jim onu zprávu řekla. A já s nimi, protože jak už jsem zde kdysi zmiňovala, bylo to jejich první setkání s cizinou (nepočítám-li Polsko a Slovensko, což je skoro domovina), především pak právě s mořem. Ano, jako možnost se jevilo i to poslat Honzu s Ondrou samotné, protože náš zájezd byl prezentován i veden jako dětský tábor. Nechtěla jsem si ale nechat ujít jejich první "jéééé", jejich spěchání do vody přes rozpálenou písčitou pláž, jejich objevy lastur a večerní procházky městem, ochutnávky tradičních dobrot ... Některé jiné děti samy jely (jednoho hošíčka jsme měli i u sebe na pokoji) a bylo mi jich moc líto, i když ony s tím počítali, že budou pod ochrannými křídly vedoucích a ne rodičů. Bylo to tak půl na půl s tím, že mrňata ve většině případů s sebou někoho z rodiny měla a bez dozoru maminek a tatínků se v celé padesátičlenné partě pohybovaly v podstatě jen adolescenti staří cca 13 - 15 let. A tam už je to o něčem jiném :-)
Každý den měla skupina organizátorů připraveny tři etapy programu; dopoledne probíhala rukodělná činnost, od třetí do šesté odpolední hry a pobyt na pláži a večer po večeři následovala hlavní část - velkolepé hry pro všechny účastníky, z počátku mnohdy složité, ale o to více zábavné a perfektně vymyšlené tak, aby spolu pracovali malí i velcí, známí i neznámí ... Žádné z dětí neodešlo na konci "prázdnin" bez odměny, pro všechny byly připraveny ceny jak za účast v jednotlivých soutěžích, tak pak v závěrečném vyhodnocení, které probíhalo poslední noc pobytu v Martinsicuru. S kluky jsme se účastnili dopoledních i večerních akcí, jen odpoledne jsme si nechali sami pro sebe a trávili ho dle svého - tu koupáním, tu procházkou - ať už bezcílným touláním po promenádě nebo rovnou za vytyčenou metou, kterou většinou bývala "Gelateria", čiliže zmrzlinárna :-) Hmmmm ...
Jasně, i na nudu chvílemi došlo, ale to bylo spíš "únavou materiálu", kdy z přílišného vedra se člověku nechtělo vůbec nic. Zpětně si ale říkám, že těch momentů nebylo až tolik - siestu předepsanou životním stylem italů jsme dodržovali velice omezeně, tzn. že mnohdy se nám stalo, že jsme na pláži byli téměř sami, protože ostatní odpočívali. V tu dobu se nejlépe pořizovaly fotografie, protože nikdo "nepřekážel" a já si mohla snímat, co se mi zachtělo. Nejednou se ale stalo, že jsme během dne "vytuhli" na kanapi - a o to více energie jsme pak měli na noční život, který je v jižanských zemích naprosto odlišný od toho "našeho". Nebylo nenormální potkal o půl jedenácté večer maminku s malým miminkem, děti běžně jezdily na kolech a dělaly v ulicích neplechy - hrály si s míčem, pokřikovaly na sebe. Ristorante byly plné hostů, lavičky se prohýbaly pod turisty a podél moře se procházely zamilované dvojice a nechaly se unášet romantikou.
Zkrátka a jednoduše za mě určitě palec nahoru a když to jen trošku půjde (než mi ti mí klackové odrostou), pojedeme zase. Už víme, že strávit 16 hodin v autobuse se dá, i když je to úmorné, ale ve finále to stojí za to! Bylo o nás perfektně postaráno, nemuseli jsme řešit nic jiného než to, jak a čím se budeme bavit. A já se v duchu tetelila tím, že jsem s Ondrou a s Honzou mohla prožít úžasných deset dní, existovat jen pro ně, být "jenom" maminkou, která nehledí tolik na úklid, nemusí vařit, odbíhat k prádlu, k žehlení, která má pořád dost času je vyslechnout, povídat si s nimi. Možná se mýlím, ale daleko spíš jsem přesvědčená o tom, že i kluci si tohle uvědomovali a že si naši společnou italijáno dovolenou užili stejně tak jako já.

Kousek zátiší z jedné z mnoha kavárniček ...

Těch skůtrů, co projížděly po silnicích městečkem, bylo nepočítaně. Na tenhle jsme si počíhali, když jsme s Ondrou sami vyrazili na pizzu - Honzík si pro ten večer zvolil společnost dětí a s maminkou měl domluvený jiný sólo výlet po Martinsicuru.

Ochutnali jsme kombinaci - půlka tuňákové, půlka "diavolo" (hóóódně pálivá, jak to má Ondra rád)

Stejně tak tomu bylo i v den odjezdu - jedna s rybičkou, jedna ostrá. Shodli jsme se na tom, že "modrá pizzerie" byla ze všech tří, které jsme navštívili, ta nejlepší.

Rozhodně jsme neopomněli cca ob den zamířit pro chladivou dobrůtku. Neexistuje, že by vám naběračku na zmrzlinu prodavač poctivě otíral o kraj nádoby s lahůdkou, naopak - jakousi podivnou velikou plochou lžící, co se na ní vejde, to naplácne na kornoutek a ještě ho doplní, ať je zmrzky požehnaně.
(Mezi námi já si za svou favoritku vybrala kafíčkovou :-p )


U moře jsme každý trávili čas jinak - maminka "vyvržený vorvaň s kachníma nohama" procházkami a focením ...


... Honzík stavěním hradů z písku a hraním s nově poznanými kamarády ...


... Ondra potápěním. Byť bylo po dobu asi tří dnů moře zcela klidné a bylo tedy možné pod hladinou zahlédnout život, Ondy by uvítal spíše moře chorvatské, o kterém ví, že tam to ve vodě skutečně žije.



K večeru pak bylo dost času na kochání se krajem, zachycované fotoaparátem "for ever". Stále si přesně vybavuji tu atmosféru, která se nám nabízela a my z ní čerpali ♥.

A tak tedy "Arrivederci Italia e grazie per le vacanze perfette."
Poslední rozloučení s divokými vlnami slaného moře, s písčitou pláží plnou kamínků, lasturek a mušlí, s horkým (a přesto snesitelným) vzduchem, s vůní slaných koláčů a temperamentním životem hlučných italů ...
Nevím, zda se nám bude stýskat - není více pravdy jinde než ve větě "Všude dobře, doma nejlíp." - ale snad, možná, někdy ... na viděnou. Arrivederci.

Canali Busem podruhé

13. července 2013 v 12:00 | renuška |  Snímánky
Pátek a Loreto. Tohle spojení s nevšedním zážitkem na nás čekalo předposlední den pobytu v Itálii. Autobus se nezměnil, průvodkyně a cíl cesty ano. Poměrně delší jízda, ale také více času na samotnou prohlídku duchovní památky, příjemné počasí, zvláštní očekávání ... To vše se ve mně mísilo a dohromady utvářelo pocit, že na tento výlet nezapomenu hodně dlouho.
Vyjeli jsme poměrně brzy, takže jsme posnídali až v Loretu, a to hned ve stánečku na zastávce s výhledem do širokého okolí. Vynikající Latté macchiato a pravý italský croassant (Honzík si s chutí přidal a já mu dopřála, vždyť jsou prázdniny!!!) odstartovaly báječný den. Hradbami jsme vystoupali až na samotné náměstí města s dlouhou a bohatou historií, které je - jak jsme se následně dozvěděli od moc příjemné češky žijící v Itálii - dvanáctým nejnavštěvovanějším místem na světě. Důvodem je atmosféra silně nabitá duchovnem, které se dotkne absolutně každého návštěvníka, který vstoupí do baziliky a následně do Svatého domku, který tvoří stěny původního obydlí Marie z Nazaretu. Právě zde je i k vidění tzv. černá Madonka s jezulátkem. Jak nám průvodkyně trefně sdělila, každý si sem pro něco jede, s něčím v sobě, co se mnohdy těžko dá popsat, s jakýmsi očekáváním. Není třeba býti věřícím a stejně máte dojem, že vás cosi vtahuje do jiné dimenze ... skutečně se nedá slovy vyjádřit, co se ve mně dělo, ale jsem nesmírně vděčná, že jsem do Loreta mohla jet.


Architektonicky téměř pohádková bazilika je vidět už z velké dálky a láká projíždějící ke krátké návštěvě nebo i k účasti na mši svaté, která probíhala i v čase, kdy jsme tam byli my. Zvony zahrají svou píseň, mnich z Řádu menších bratří kapucínů na ni naváže a kněží jsou připraveni k řeči.


Čelní pohled na baziliku, do které se dá vstoupit i z bočních podloubí. Všude byla velká spousta lidí, všichni chtiví vidět a zažít něco, co se jim možná už nikdy v životě nepoštěstí ...

Pro mě osobně byla nejdojemnějším momentem možnost zapálit svíčku hořící pod ochranou Boha. Jedna hořela za dědu, na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si na chvíli půjčila a prošla si s ním toto poutní místo. Jsem si jistá, že se mu to líbilo stejně tak jako mně.
Ta druhá svíčka hoří za všechny, které mám ráda, kterým přeji lásku, zdraví, štěstí, bez kterých bych nemohla žít.
S velkou radostí jsem uvítala možnost nechat si cokoliv posvětit od mnicha (kapucína), který seděl malý kousek od Svatého domu. Byl to malý, brýlatý muž, zcela jistě zvyklý na velký zájem o své služby, který mi ochotně posvětil dva korálkové náramky zakoupené v obchůdku vedle baziliky (od té doby jsem je nesundala z ruky). A protože se mnou byli i kluci, každému udělal křížek na čele a z jeho modlitby jsem rozuměla jen slovu "famiglia", tedy rodina. Stahovalo se mi hrdlo z celého toho dojmu, z dojetí, z pocitu, že jsme chránění ...
Škoda, že Ondra s Honzou ještě neumí pochopit, čeho se jim dostalo, a jako správným a zapřísáhlým ateistům jim naopak bylo protivné to všechno vč. křížků na čele. Snad jim to, až duchovně dorostou, všechno dojde ...



Po prohlídce poutního místa jsme se věnovali už jen obvyklým turistickým zájmům - procházce po podloubích, nákupům, zvědavým pohledům do nekonečných uliček, focení :-)





Na náměstí zvaném Piazza della Madona stojí přesně uprostřed bohatě zdobená kašna, ideální místo k odpočinku, svlažení i k focení ;-). Stačilo ji obejít, abychom objevili nádherné překvapení - křídou namalované tři výjevy z křesťanského světa. Takovou krásu jsme ani v nejmenším nečekali a všichni tři jsme svorně a následně i ti, kterým jsem záznam z dovolené ukazovala, žasli nad uměním šikovného malíře, podepsaného - jak typické - "Angelo". Andělská práce - do slova i do písmene ... tedy do obrázku.

Schylovalo se k poledni, když jsme Loreto opouštěli. Pravděpodobně se sem již nikdy nepodívám a o to víc se budu snažit uchovat si vzpomínky na neopakovatelný zážitek co možná nejdéle. Nelituji jediné minuty, natož pak peněz, že jsem zde mohla být. Odnesla jsem si odtud opravdu hodně a teď rozhodně nemyslím materiálně (vlastně ne tak úplně, pohlednice i magnety na lednici jsme pořizovali všude a v Loretu jako bonus náramky pro mě i pro neteře a sestřičku. K tomu jsme narazili na úžasný krámek s domácími těstovinami, které už nyní mají své místo v kuchyních a spížích mých nejmilejších - domů se s prázdnou zkrátka nejezdí). Mrzí mě, že pro kluky to asi tak zajímavé nebylo, ale byla bych hodně naivní, kdybych očekávala něco jiného - nejsme věřící, biblické příběhy, které byly inspirací při výzdobě v bazilice, téměř neznáme, tudíž je zcela pochopitelné, že pro děti nejspíš bylo a bude největším zážitkem koupání v moři a pobyt v cizině jako takový. O to víc bych jim přála, aby se na toto místo ještě jednou vrátili ... až "vyrostou" ... ♥


20% nestačí ... ?

12. července 2013 v 17:43 | renuška |  Jak to vidím ...
... aneb z Itálie zpátky na zem ...

Pro jednou přeruším řetěz dovolenkových článků a zabrouzdám v myšlenkách. V lidech. Ve vztazích.
Mám kolem sebe různá partnerství; harmonická, rozhádaná, milující, nefunkční, podivná ... Těmi, kteří jsou si souzeni, se kochám. I v Itálii to tak bylo - jeli jsme parta cizích lidí z jednoho většího města - a přece jsem se zahleděla do dvou manželů, kdy paní znám jako majitelku velice roztomilého obchůdku a stejně tak je roztomilá i ona. Předává své krásné "já" do prostředí kolem ní a tak se není čemu divit, že její manžel, kterého jsem viděla poprvé stejně tak jako jejich společné děti - Toníčka a Anežku, je stejné nátury jako ona paní. Kamilka se jmenuje. Kdykoliv jsem je potkala, byli spolu, usmívali se na sebe, ve chvílích volna hráli všelijaké hry na pláži i v moři, navzájem se natáčeli na video, po večerech chodili ruku v ruce po promenádě nebo podél přílivu ... zkrátka pro mě představovali prototyp toho nejdokonalejšího partnerství. Měla jsem z nich obrovskou radost.
Pak jsem jednou potkala při své soukromé procházce další pár - muž a žena šli spolu, ale sami. Každý z nich ruce podél těla, výraz obličeje nazlobený, česky vyštěkávaná slova typu: "Stejně od vás jednou uteču ... proč tím teď vyhrožuješ, když jsme na dovolený ... serete mě ..." Úplný opak těch dvou lidiček, které jsem si zamilovala. Tady mě tak zamrzelo ...

Já vím, lidé jsou různé, říká se. A tedy i vztahy mezi nimi. Snad je to jen "únava materiálu", ale to, co se v mém nejbližším okolí zdálo téměř nezničitelným a stálým, se hroutí. Hroutí se i to, co bylo na odpis už v počátcích. Hroutí se základy původně smýšlené jako trvalé a opravdové, které budou nezbouratelné. Těch, na kterých mi tolik záleží, je víc než dva. Je to víc, než jedna rodina.
Jedna úžasná slečna, kterou mám moc ráda, prohlásila, že máme-li vedle sebe partnera, kterého jsme si vysnily jako stoprocentního muže (pojďme se chvíli bavit jako holky, i když i kluci mají trable), a časem se projeví jako neúplný - má třeba jen osmdesát procent vlastností, které nám "chutnají" - pořád je to víc, než kdyby měl pouze zbylých dvacet a ostatní nefungovalo. To je fakt. Jenže! Je to jako s italskou zmrzlinou - mají ji vynikající, dávají veliké porce a k tomu třeba ještě na ozdobu oplatku nebo maličký kornoutek na nabírání sladkého krému. To vše je celých 100%. Ovšem někdo si tu zmrzku dá jen proto, aby se dostal na vynikající cukrový kornout a to studené ho vlastně vůbec nezajímá, načež pro druhého je to naopak a co olíže, to ho uspokojí, zbytek vyhodí. Každý to má zkrátka jinak rozvržené a dává přednost odlišným věcem. Což neznamená nic jiného - a to je i můj argument - že mnohdy těch "pouhých" dvacet procent je mnohem víc než "celých" osmdesát. Protože v těch dvaceti je třeba schováno to, co je pro nás ve finále nejdůležitější, byť to z počátku přehlížíme a bereme ten víceprocentní zbytek.
Asi se vyjadřuji moc složitě, ale ono to zas tak těžké není. Pro příklad - nikdy jsem vedle sebe nechtěla kuřáka - můj exmanžel v počátcích vztahu kouřil, ale pak přestal a já byla ráda. Můj nejmilejší traktorista pan Tomáš kouří, vadí mi to, ale už dávno to není důvodem pro hádky a rozbroje, jako tomu bylo kdysi, kdy jsem tuto protivnou závislost stavěla poměrně vysoko na žebříček "vlastností" mého partnera. Chtěla jsem vedle sebe vzdělaného muže - měla jsem ho. Vypracoval se hodně vysoko. I teď mám muže vzdělaného, byť nemá maturitu a nepracuje na vrcholných pozicích - má ohromný všeobecný přehled a dokáže mi vysvětlit tisíce věcí, ačkoliv nečte a čerpá jen z dokumentů nebo z vysílání v rádiu. To, co by mi dříve nestačilo, je nyní pro mě naprosto dostačující. Obecně, to, na čem jsem dříve tvrdě trvala, se v průběhu let změnilo na mávnutí rukou a hodnota oněch osmdesáti procent je daleko menší než hodnota těch dvaceti. Je to tím, že se měním já?

Totiž - ani já nejsem stoprocentní, proč to tedy vyžadovat od ostatních? Proč chtít dokonalost a úplnost? Není třeba smiřovat se s nedostatkem, ale vážit si toho, co je. A je-li to většina či menšina, na tom nezáleží. Záleží na tom, jak hodnotná ta většina či menšina je. Protože třeba hodně peněz ještě neznamená hodně lásky, z čehož vyplývá, že lepší mít o deset procent "slabšího" partnera, protože méně vydělává, než aby mě o deset procent méně miloval. No ni?



Canali Busem poprvé

11. července 2013 v 16:21 | renuška |  Snímánky
Všichni "účastníci zájezdu" měli po celou dobu pobytu v italském letovisku možnost vyjet za hranice Martinsicura, záleželo pouze na finančních možnostech, osobní náročnosti a chuti tzv. zvednout zadek. A také na časovém rozsahu výletu, protože původně zamýšlená cesta do Říma pro nás byla při slunečném počasí výhledově poněkud vyčerpávající, přihlédneme-li k podmínkám, kdy výjezd byl kolem půl páté ráno a návrat o půl desáté večer s tím, že průvodkyně sice po Římě turisty provede, ovšem rychlostí "meteleskublesku". Takže jsme se s kluky nakonec rozhodli, že místo jedné nabídky využijeme dvou jiných, které zvládneme jak časově, tak s ohledem na eury "nabitou" peněženku. Veškeré zájezdy nabízela firma Canali Bus, která spolupracuje s českými průvodkyněmi (zpětně hodnotím jen a jen kladně, dámy byly profesionálky, ale moc příjemné a otevřené každému dotazu, každému návštěvníkovi; klobouk dolů) a zájemcům je tedy k dispozici výklad v rodném jazyce a navíc komfortní cesta luxusním autobusem zaručí pohodlí i pohodovou cestu.

Prvním cílem našeho putování zvolili jsme okresní městečko regionu Marche, do kterého spadalo i Martinsicuro, ve kterém jsme po dobu devíti dní žili. Poněkud úsměvný název města - ASCOLI PICENO (čti: askoli píčeno :-D), dalo by se říci, že? K šestihodinovému výletu se ještě pojila návštěva soukromé lisovny olivových olejů a pěstírny olivovníků v jednom, tudíž jsme na samotnou prohlídku Ascoli měli jen málo času. Což ovšem neznamená, že jsme nestihli vnímat nádheru obou podivuhodných náměstí, která nehyzdí žádná moderna, vše zůstává spjato s historií a atmosféra se nese v souladu s dobou dávno minulou ...



Kouzelná podloubí, která lemovala celé čtvercové náměstí Piazza del Popolo, v sobě schovávala plno malých roztomilých obchůdků a kaváren, stále se bylo na co dívat ...

... a to včetně známé kavárny Meletti, jedné z nejstarších v Itálii, ke které se také váže bohatá historie. Kluci si zde dali v rychlosti krémovou zmrzlinu, ale moc nadšení z ní nebyli. Možná, že capuccino by bylo o něčem jiném, ale na to nebylo dost času ...


Na náměstíčku Piazza Arringo jsou zase k vidění dvě kašny, kterým dominuje broznový koník s nápadně lesklým čumákem - to prý má od toho, jak ho lidi hladí "pro štěstí". I my jsme si ho pohladili - štěstí nikdy není dost a když stačí dotek ...
Vzápětí na to nám bylo průvodkyní doporučeno popojít o pár kroků dál, kde v malém kiosku italská signorina prodávala tradiční ascolánské olivy, což jsou neobvykle velké zelené olivy plněné mletým masem obalené v jakémsi trojobalu a osmažené. Dostali jsme jich do kornoutku asi osm za 4 E, Honzík nerad, tak jsme se s Ondrou podělili a náramně si pochutnali tak, že jsem ani fotku nestihla udělat :-).

Cestou zpátky k autobusu jsme míjeli "zahrádku" před ristorante, která nabízela samé typické italské bylinky - bazalku, piri papričky, tymián, oregáno, mátu ...

Logo soukromé domácí "olivárny", ve které jsme měli zařízenu prohlídku spojenou s výkladem o zpracování oliv a s ochutnávkou jednotlivých olivových olejů, oliv, past, vína, pálenky a těstovin. Mňam.

Na každém stolečku byly lahve s určitým druhem oleje - původní receptura, nová, bio, česneková příchuť, citronová, papričková ... Na tácech pak ležely nakrájené kostky z krajíců italského bílého chleba, které byly příslušným olejem pokapány a podávány ke konzumaci.

V centru pak stál stolek s ascolánskými olivami (ne těmi plněnými, ale "syrovými", tedy pouze naloženými tak, jak je běžně známe), dvě karafy vín - obě byla lahůdková a moc jsem si na nich pochutnala, a pro děti voda. Později majitel přinesl ještě dva druhy pálenky a jakési převařené červené víno, které bylo naprosto luxusní a na jazýček jsem dala okoštovat i Ondrovi a kupodivu i jemu chutnalo. Když jsme pak nastupovali při odjezdu do autobusu, byli jsme asi jedinými pasažéry, kteří si odnášeli pouze nakoupené zboží - mnozí spolucestující (většina z řad veselých důchodkyň) si nesli v rukou kalíšky, kdy jeden byl plný vínečka (zdarma!!!) a druhý oliv (zdarma!!!). No neber to!



V pozadí stojí bus, kterým jsme cestovali - vše bylo na úrovni, čisté, pohodlné, spokojenost nejvyšší.


... kousek zátiší a pózování s olivovníkem ...

Shrnu-li náš čtvrteční výlet, tak až na protivnou Honzy, který nesnáší olivy a dával nám to až téměř do konce celého dne razantně najevo, to opravdu stálo za to. Viděli jsme spoustu krásných a kouzelných míst, ochutnali dobroty, ke kterým bychom se nejspíš jindy nedostali, poznali nové věci ... A hlavně jsme si zpestřili dny plné plážového povalování, dovádění v moři i celkového nicnedělání. Proto až budete někde v cizině a budete mít příležitost jet se někam podívat, využijte ji. Stojí to opravdu za to!

PS: Příště se vydáme Canali Busem do Loreta ...


Martinsicurské střípky

8. července 2013 v 17:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Bylo tam krásně, v té cizině, v té Itálii, v tom letovisku Martinsicuro, v tom slaném moři, pod tím zářícím sluncem, s těmi nejmilejšími kluky na světě (tedy s těmi mými, ti italští jsou až příliš rozjaření a divocí). A stejně jsme se vraceli domů celí netrpěliví, ustýskaní po našich blízcích, kteří na nás čekali a na které my se tolik těšili ...

... užívali jsme si pláží plných vyhlazených oblázků, mnohdy překrásně vybarvených, mezi kterými se daly najít ledasjaké poklady ...

... třeba lasturky nebo mušle ...

Před sluncem se za padesát euro týdně dalo schovat pod barevné klobouky slunečníků ...

... tu převládaly červeno-oranžové ...

... tam zase modro-bílé ...

... oddělené od další části písčité pláže provazovým "plotem" ...

... Košaté palmy lemovaly nekonečnou promenádu, kde měly auta až na výjimky zákaz vjezdu a prostor patřil výhradně chodcům, běžcům, cyklistům, opatrným řidičům skůtrů, in-line bruslařům ...

... O bezpečnost koupání chtivého lidstva se staral plavčík, kterému byla samozřejmě k dispozici přistavená loďka ...

... I tahle asi kdysi byla k užitku, ale teď už se jen líně povaluje mezi kameny a čeká, až si ji pozorný turista vybere za cíl svého pozorování ...

... a nic jí nevadí, že má oprýskanou barvu a pádla bůhvíkde ...

... Možná, že si kdysi její majitel jen na chvíli po ránu odskočil, aby posnídal ... stejně jako my ... třeba lahodné "Latte macchiato" a křehoučký croissant s marmeládovou náplní ...

A pak už jen stačilo se zasněně pohledem prokličkovat mezi palmami k moři, tam dál, za obzor, kde místo oleandrů a olivovníků rostou jabloně a lipy, kde voní smažené řízky, kde se Máša otírá kolem nohou a vyčkává, kdy se jí vrátíme, kde náš nejmilejší traktorista na světě usíná sám a i on čeká, až bude mít zpátky tu svou společnost, která je mu rodinou.♥