Červen 2013

S rozumem v koncích :-(

23. června 2013 v 15:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsou to už dva týdny, co se mi tato příhoda stala. A nebylo to nic moc příjemného, protože ... šlo doslova o život a to si, bohužel, nedělám legraci.
Chystala jsem se tehdy k odjezdu ze schůzky pořadatelů jedné významné akce naší obce, když jsem zjistila, že mám auto z obou stran docela slušně obestavěné - vpředu stála připravená zábrana "Zákaz vstupu", která sice byla přenosná, ale zatraceně těžká, no a vzadu za mnou zaparkoval kolega šikovně svou frézu s malým vlekem, se kterou jsem také nemohla nijak hnout. Nezbylo mi tedy nic jiného, než pomaličku několikrát opakovat kombinaci "popojet - vycouvat", pokaždé trochu upravit "rejd" ... však to znáte. S tichou hrdostí, že umím auto ovládat i za pomocí bočních zrcátek (v autoškole nám tehdy starší studenti kladli na srdce: "Koukej se hlavně do zpětnýho, policajt se tam při zkouškách rád dívá!" a učitel zase zapomněl jaksi zdůraznit, jak důležité je naučit se couvat právě díky bočním zrcátkům, tudíž jsem řidičák udělala, aniž bych tuto techniku ovládala) jsem pomaličku vycouvávala do volného prostoru. Tipuji, že moje rychlost mohla být tak 3 km/hod, jela jsem opravdu krokem a hodně opatrně - plechy měly zůstat v původním stavu a ne abych vůz vracela odřený a pomačkaný :-). A právě díky tomu nedošlo k neštěstí, protože kdybych jela jen trochu rychleji ...
Jak se dívám dozadu, náhle vidím za autem pohyb, byť jsem ještě pár chvilek předtím stála venku a kontrolovala prostor, načež jsem zjistila, že nikdo nikde. Odnikud kde se vzalo, tu se vzalo asi tak roční kudrnaté děvčátko, které samozřejmě není pro svou velikost vidět, kráčí-li přesně za vozidlem; ovšem kdo vidět byl, byla jeho maminka. Matka. Holka pitomá. Husa jedna nevycválaná. Koza nedomrlá. Prostě kráva. KRÁVA. Při těch třech kilometrech v hodině prudce zabrzdím, otevírám dveře a volám jen:
"Panebože! Víte, co se mohlo stát za neštěstí!!!"
A ta pinda (promiňte, ale já prostě musím) na to jen takovým ledabylým ukňouraným (nikoliv zděšeným a omlouvajícím se tónem, jak by se dalo čekat) vrzne:
"Promiňte."

Nepochopím to, nepochopím. Komunikace, ze které se vyjíždí přímo na silnici, kde v tu dobu byl docela provoz a ona tam nechá volně běhat malé děvčátko s tím, že staršího potomka nese v náručí. Je jí absolutně jedno, že mohlo dojít k opravdovému průseru. Měla stejně rozklepané ruce jako já? Měla tlak o sto procent vyšší než je běžné? Uvědomila si, jaké následky by mohla taková havárie nést?
Nenechala jsem si příběh pro sebe, podělila se o něj druhý den s kolegy, kteří, aniž bych přesně popsala onu nezodpovědnou osobu, hned věděli, o koho se jedná. A že je to žena poněkud jednoduššího ražení, která sice nevypadá, ale tupá že tedy je. Nevím, jestli je to pro mě nějaká zásadní informace. Asi ne, protože pokud to jen trochu půjde, budu dělat vše možné, abych se kontaktu s touto osobou vyhýbala (což není zase až tak velký problém, protože jsem ji viděla poprvé v životě a není důvod ani možnost ještě se s ní někdy setkat). Daleko spíš doufám, že jí časem docvakne, že by se měla chovat trochu zodpovědněji a na křižovatkách nebo v místech, kde je provoz, svým dětem zajistit dostatečnou ochranu a péči, aby jí zase nevběhly pod auto :-(.


Barcelóóónááá ... It was the first time that we met ...

21. června 2013 v 16:41 | renuška |  Snímánky
Bylo to poprvé, co jsme se setkali.

Dostali jsme dárek - já a můj milý. Protože slavíme narozeniny - já a můj milý. Já úplně obyčejné, všední, nezaoblené, kdežto můj milý jedny z nejkulaťoulinkatějších (snad se to hůř píše než říká). Věděli jsme, že musíme být ve čtvrtek v osm hodin večer oblečení, najedení a uchystaní nechat se odvézt. Nevěděli jsme, kam, proč, nač. Tušili jsme jediné - že nás čeká zážitek. A protože dárce velice dobře známe a oni nás zrovna tak, nebylo pochyb o tom, že se nám trefí do vkusu. A tak jsme vyjeli vstříc dobrodružství ...
Projeli jsme nedalekým městem bez zastávky, pokračovali směrem na krajské město, kde je spousta míst, která jsme mohli vytušit jako cíl. Mysleli jsme hvězdárnu, "Vodní svět", kino ... fotbalový stadion "Pod lízátky" jsme ale v potaz vůbec nebrali. A právě tam jsme nakonec zakotvili. Až do posledního okamžiku jsme já ani Tomáš netušili, co nás čeká, teprve v poslední chvíli jsem si všimla velkého banneru, ze kterého svítil nápis QUEEN. První nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat, naše oblíbená kapela, její nesmrtelné hity, tohle byl náš dárek? Páni, waw, to je věc!!! Hradecká filharmonice v čele s dirigentem Milošem Machkem dokázala div divoucí, který bral dech ... Připoutaná k sedačce na tribuně, ale přece tak chtivá pohybu, tance v rytmu fantastických melodií "Qvínů", jsem hltala každý tón, každý úder bicích, každé ťuknutí xylofonu, každé brnknutí famózního kytaristy, sledovala jsem práci lesních rohů i houslí, pohybové kreace dirigenta ve žlutém smokingu i strhující zpěv pěti pánů a jedné dámy. Všichni byli úžasní, božští, dokonalí ... Z jedné známé písně plynule navazovali na další, u každé jsem si zpívala, u každé jsem podupávala nohou, u každé jsem tleskala do dlaní či do stehen. A byť miluji nade vše "Under Pressure", tak když se rozezněly tóny olympijské hymny Barcelona, měla jsem pocit, že Frediie pořád žije, a ze zpěvu "nepravé" Montserrat Caballé mi i přes rozpálený noční vzduch a krůpěje potu po těle běhal mráz po zádech. Atmosféra nás pohltila a nenechala myslet na cokoliv jiného, patřili jsme celou svou duší Queenům.

... jednu já, jednu Tomáš, jednu Katka, jednu Vlastík ...

... pohled na ohromné jeviště postavené na stadionu. Hudebníci se připravují a na diváky čeká velké překvapení: sólisty i dirigenta během pár okamžiků přivážejí až k pódiu dva naleštěné bílé automobily svítící do šera ...

Zpěváci museli snášet dusné horko i ataky komárů v dlouhých rudých pláštích.
Dirigent na pár okamžiků opustil svůj stupínek, aby se na něj vzápětí vrátil a rytmickou taktovkou určoval chod další skladby. Pan Machek doprovázel koncert i mluveným slovem a musím říct, že moc hezky. Před každou písničkou nás skvěle navnadil, využitím tzv. oslích můstků prozradil název songu a pak už stačilo jen odpočítat "one, two, three ..." .

Jedno z typických hradeckých "lízátek", které bylo svědkem úžasného hudebního zážitku ...

Jak jsem v závěru vystoupení, které muzikanti prodloužili ještě o tři kousky (jen houšť, jen houšť!), poznamenala, budu z tohoto zážitku žít ještě hodně dlouho. Jsem plná skvělých dojmů, geniální hudby, jedinečního vystoupení. Byla to Show s velkým S. Byl to dar s velkým D. A já i Tom za něj moc moc moc děkujeme. Děkujeme s velkým D. ♥♥♥

Světýlka svítí

14. června 2013 v 15:40 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes jen krátce. Jen slovíčkohravě.

Slibovala jsem. Sobě. Jim. Rok co rok. Až za rok, opravdu. Slibuji. Letos ne. Až za rok. Hm, teď to nejde. Ale příští rok už opravdu. Všichni. Spolu. S babičkou a dědou. Nevím. Asi. V létě. Po škole. Nevím. Nevypadá to dobře. Tak za rok. Na tři dny; v Čechách. Slibuju. Určitě. Jasně, že ano. Nebojte. Pojedeme. Poprvé v životě. Poprvé spolu. Letos. V červnu. Koncem. Na devět dní. K moři ...


* zdroj obrázků pořízených v Itálii, v městečku Martinsicuro, kam se chystáme: http://www.cestujeme.name/galerie.php?view=detail&id=939

Světýlka nadějí nevyhasla ...

Věnujte své lásce ...

10. června 2013 v 16:51 | renuška |  Jak to vidím ...
U Leničky na blogu jsem narazila na článek, ve kterém vybízela své čtenáře, aby zkusili vymyslet dárek, kterým by potěšili svého partnera. Omezení to má ale jediné - ona věc (ony věci) by měla začínat stejným písmenem jako křestní jméno obdarovaného. A tak jsem se zamyslela, jen na kratičkou chvilku, protože z prvu mi přišlo, že T je tak pitomý písmeno, že snad nic od T můj drahý pan T. ode mě nedostane.
A pak to najednou začalo skákat jako lidské mládě na trampolíně:
  • traktor (co taky jiného pro nejkrásnějšího traktoristu na světě? Však už má ode mě alespoň dva, ty naše nejmilejší, červené ;-) )
  • trumpetu ani trombón v životě nevyužije, ale takovou tamburínu, tu by možná bral a triangl taky - to jsou přece bicí nástroje, no ni? A pan T. bubny apod. miluje.
  • taky trička už dostal a jedny tenisky
  • a k narozeninám jsem mu udělala lahůdkové tiramisu
  • až to půjde, určitě si spolu zajdeme na zrmrzlinu, točenou
  • jo a taky na tataráček
  • a až bude pana T. třeba bolet hlava, tak mu dám tabletu Ibalginu
  • na cigárka tabatěrku
  • do mobilu bych mu mohla poslat prima tapetu
  • jéje, na televizi nesmím zapomenout
  • a k ní talíř polívky ... s knedlíčkama ...
  • a to je asi všechno. Tak.
No jo, jenomže co s dalšími láskami, Ondrou a Honzíkem? Jim je třeba také něco pěkného vymyslet. Ondra by mohl dostat nové optické brýle, protože ty staré už mu moc neslouží. Obal na tablet mu ale slouží dobře. Z modřínové větvičky bych mu udělala opičku a do akvárka pustila oliheň (to je ale blbost! Ale je to od O!!!). Olomoucké syrečky by odmítl okamžitě, ale takovou omeletu se šunkou a cibulí by bral hned. A co teprve opravdu ostré jídlo? Po tom by se jenom zaprášilo. A kdyby měl nepřetržitý přístup k online hrám, to by vůbec bylo něco.
Honza má tu výhodu, že by mohl dostat od H i od J. Ale volím "háčko", protože je to prostě Honza - takže cokoliv od hudby. Houby naopak neservírovat, maximálně na ně jít do lesa. Horské kolo by také nebylo od věci a kdyby bylo hůůůstýýý, co víc ještě chtít? Jeník si stále přeje nějakého malého hlodavce, ale to jsem zamítla - já tyhle potvory moc nemám ráda. Maximálně tak králíčka zakrslého, ale ten není ani od H, ani od J, takže ... hovno teda nic. Ještě bych skousla tak hada, toho želatinovýho z pouti. Nejlepší asi bude, když sáhnu po nějaké hračce a je to.

Moji muži jsou obdarováni. Ovšem tento víkend jsem musela udělat výjimku a Honzíčkovi dát dopředu sváteční dárek, kterýžto nezačíná od žádného z "jeho" písmen. Příležitost přišla nečekaně a o to více byla vítaná nejen mnou, ale právě Hanýskem, protože si díky onomu prezentu mohl splnit svůj největší sen. Se známou a jejím synem se vydal v sobotu na celodenní výlet do Teplic, kde se účastnil zvukové zkoušky a následně turné jeho nejoblíbenější kapely KABÁT. Únava z dlouhých prostojů a čekání, paty samý puchýř, upocená tvář ... nic z toho nebylo důležitější než samotná radost a nadšení z pořádného rockového nářezu ... "A když začali hrát Ebenový hole, tak jsem zpíval tak nahlas, až jsem si úplně vymoh´ hlasivky, mami. A vono to stejně nebylo vůbec slyšet v tom kraválu. A pak tam ten kytarista hodil trsátko, vono letělo úplně přímo na mě, ale spadlo těsně před tou zábranou, co jsme za ní stáli, tak jsem tam šahal prstama, ale ten pán, co tam chodil a hlídal, tak ho sebral a já mu říkal - Pane, dejte mě ho, prosím prosím - ale von ho dal takový paní jiný a mně dal žvejkačku. A když jsem pak zpíval, tak jsem se na něj podíval a von se na mě usmál."



"A byl tam taky takovej pán, co natáčel, a ten mi řek, ať zvednu ruku s kytarou a druhou ruku taky zvednu a udělám todle ..."

Tenhle dárek se opravdu povedl. Neodpovídá sice výše uvedené podmínce, ale to vůbec nevadí. Vlastně ... H jako hudba ... teď mi to dochází ... my jsme se strefili!!! Do písmenka i do přání. A o tom to je - darovat vždy to, co toho druhého potěší. Darovat s láskou a s láskou sdílet radost z překvapení. Takové dárky totiž voní nejlépe ♥.


Kafebraun do zelena aneb PŘED/PO podruhé

5. června 2013 v 20:32 | renuška |  Snímánky
Jupíjej, už mi funguje doma PC, resp. už se konečně mohu dostat k archívu a tedy se pustit do dalšího "dokumentárního" článku týkajícího se rekonstrukce bytečku, ve kterém už dva měsíce spokojeně bydlíme.
Ložnici už znáte, pokračujeme tedy přímo za nosem, čiliže dveřmi do obýváku. Stejně jako "spálňa", ani tato místnost nezaznamenala větších změn - zásadní byla výměna starých špaletových oken a terasových dveří za plastové a potom vybourání otvoru pro dveře do koupelny, protože v původním stavu to v bytě vypadalo tak, že jediná cesta vedoucí na toaletu a k vaně směřovala přes ložnici. Toto samozřejmě bylo značně nepraktické; naštěstí stačilo v koupelně přemístit radiátor a místo něho po zlikvidování kusu stěny zabudovat nová futra - k této akci došlo vlastně bez prvopočátečního plánování, až během prací, kdy jsme uznali, že dobrý nápad stojí za to zrealizovat. Nakonec bylo třeba podlahu vylít nivelační hmotou, která měla zaručit zarovnání poměrně hodně křivé podlahy, ale zázraky se nekonaly a později měl kamarád, který nám pokládal plovoucí podlahu, co dělat, aby jednotlivé desky na sebe napasoval. Díky bohu se zadařilo, šikovné ruce umí divy! Ještě rychle opravit rozvod elektřiny a TV kabelů, vymalovat a jde se zařizovat ...


Takhle to vypadalo v původním obývacím pokoji ještě za babičky. Tedy přibližně - zde je již patrné, že místnost je zaplněna pouze skříněmi a komodami, které jsme přes internetový bazar věnovali potřebným lidem. Koberec jsme srolovali a mohlo se začít se stavebními pracemi ...

Obrázek pochází z ledna letošního roku, ale výměna oken proběhla již v září 2012.Touto dobou už jsou představy v mé mysli pomalu dotvářeny a fiktivní nábytek rozmístěn úplně jinak, než jak to bylo za babičky. Rozhodnuto je i o výmalbě, která se opakuje již několik let - zelená vítězí na plné čáře :-D

Průchod z kuchyně prozrazuje, kde jsme vybourali nový otvor pro budoucí dveře do koupelny. Pro orientaci dodávám, že se nachází v místě, kde babi měla původně postavenou šatní skříň - viz druhá fotografie v pořadí.

Čerstvě po výmalbě, na zemi leží folie připravená pod plovoucí podlahu. Na levé straně obrázku je vidět výše jmenovaný průchod do kuchyně, kde zatím čeká "jen" položená dlažba a hotový pás obkladaček ke kuchyňské lince.

A JAK TO VŠECHNO DOPADLO???

Přesně podle mých snů a vizí. Obývák v kombinaci zelené a přírodních tonů, vše uspořádané tak, aby se nám tu dobře relaxovalo, ať už o samotě nebo s přáteli.

Stolek v předchozím bytě sloužil jako pracovní stůl pod PC a vypadalo to tak, že bude k odprodeji, ale protože jsem stále neměla vyřešený "konferenčák", přišel můj táta s nápadem, že stačí seříznout nohy ...
Nyní jsem maximálně spokojená, protože ač je skleněná deska poměrně velká a hodně výrazná, do celkového konceptu pokoje krásně zapadá a díky návštěvě mám již ověřeno, že se na ni vejde i spoooooousta dobrot.


Pohled na "obývákovou stěnu", kterou tvoří dva příborníky z Ikei. Jednoduché, snadno udržovatelné, dostačující ...
A místo dekorací hravě poslouží kočka naše nejmilejší, madam Máša ♥. Tohle místečko si okamžitě oblíbila a dala mi tím jasně najevo, že další ozdůbky na horní polici skříňky si mám strčit ... jinam.

A tak klobouky po dědovi leží v knihovně (ta na snímáncích není vidět) ...

... něžná květinka od nejkrásnějšího pana traktoristy zdobí stůl ...

... srdéčko od paní "tričkové" Kateřiny visí z garnyže ...

... a Mášenka má dokonalý a hlavně pohodlný přehled o všem, co se v pokoji jejích páníčků děje.

K dnešnímu vyprávění už nezbývá než dodat, že při prohlížení všech obrázků včetně těch, kdy kámen nezůstal na kameni, kdy hlavní slovo měly míchačka a sbíječka, kdy se nám o čistých teplácích a nezaprášených vlasech jen zdálo, mi stále nedochází, že už je to za námi a že až na drobnosti máme hotovo. Asi je to tím, že šli jsme s chutí do toho :-D.