7. května 2013 v 17:00 | renuška
|
Koupila jsem si los. Včera. Říkala jsem si v duchu: "Třeba se na mě usměje štěstí a vyhraju. Pětistovku." A tak jsem si pak v klidu s korunovou mincí v pravačce seškrabávala jeden diamant za druhým, hledala totožná čísla s těmi "svými", přičemž se všechna o jedno či dvě zmenšovala nebo narůstala. Dvacet možností na výhru a už zbýval jen jeden jediný nesetřený dílek a já k němu upínala naděje ... k té pomačkané pětistovce, která by se před výplatou hodila, a to tuze náramně! Internetoví podvodníci mi zasáhli do rozpočtu a nečekané další výdaje ošidily dávku určenou na běžnou útratu. Vychutnávám si to naplnění, ke kterému by mohlo dojít ... číslo se liší, nevyhráváte. Hm, tak nic ...
Když mi najednou přišlo příšerně odporné hledat štěstí ve stíracím lose. To je rozptýlení, legrace, hra, loterie, ale štěstí? Cožpak to má úsměv z bankovek? Místo thymolinového "keep smiling" by na mě zářily vyleštěné dvacky? Chvíli po obědě jsem hledala štěstí na kousku papírku, ale ono za mnou dorazilo až později - Honzík přijel před koncem pracovní doby za mnou do kanceláře a že prý na mě počká a vyprovodí mě domů. Sedl si mi na klín, vyprávěl o škole, celý udýchaný obhajoval svůj způsob řízení kola, protože projel ohromnou kaluží, po čemž mu pak na zádech na úplně nové hodobožové mikině zůstalo pořádných pár blátivých kaněk. Ondra mi zase udělal radost, protože přemohl svou bručivou a ochotně pomáhal během mé nepřítomnosti babičce a dědovi s venkovními pracemi, jejichž výsledek stál skutečně za to!
Nebo když jsme se večer v půl deváté sešli s mým milým u kuchyňské linky a společně připravovali kyselo, o kterém jsme už několik dní předem vykládali, že by nebylo marné si ho ukuchtit. Byt byl provoněný povařenými sušenými houbami, osmažnou slaninkou s cibulí, typickou nakyslou vůní kvásku ... ačkoliv jsme večeřeli v půl desáté, což podle norem a rad dietologů a výživových poradců je dobrovolná likvidace vlastního těla, byla to lahůdka, které nejde odolat. Byla to harmonie chutí i atmosféry, toho opravdického "doma", zakončeného rozepnutými poklopci, aby se naplněným pupíkům lépe "dýchalo".
Nebo když jsme nečekaně měli na noc jednoho hosta - neteřinku nejmilejší, která měla být původně u babičky, ale nakonec se rozhodla spát u kluků v pokojíčku na zemi. Malinký skřítek, který náš byt rozsvítil jako nejjasnější sluníčko. To bylo překvapení!
To všechno bylo včera. Toužila jsem po tom, aby se na mě usmálo štěstí, a ono moc dobře vědělo, kdy ta pravá chvíle přijde. Kdy zvedne ty své koutky směrem k oblakům a dá mi najevo, že při mě stojí. Že je u nás, s námi. Protože Honzu na kole, pomáhajícího Ondru, Tomáše u sporáku a nocležnici Lucinku mi žádný stírací lost nevynahradí, byť by na něm byl třeba i ten slibovaný milion.
Asi tak nějak.