close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

renuška lazarem

2. května 2013 v 16:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Přišlo to najednou, z ničeho nic, i když pak mi mnozí říkali věty typu: "Stěhovali jste se, nadřela ses, fofr doma, v práci ... tahala ses s těžkýma věcma ... ofoukla jsi ... stres ..." Všechny tyhle jednotlivé záležitosti se asi "společnými silami" staly spouštěčem pro náhlé zdravotní potíže známé pod názvem "bolest zad". Ono se řekne - bolest zad - ale dokud si to člověk neodtrpí, těžko dokáže pochopit druhého, když sténá a naříká. Když si nemůže pořádně (s prominutím) sednout na prdel, natož pak na WC mísu, aby jako homo sapiens vykonal běžnou lidskou potřebu. To se jen tak opatrně poposedává na té půlce půlek, která od páteře tolik nebolí. Nebo vyčistit si zuby a nepatrně se nadklonit nad umyvadlem, abychom si pastu nebryndali na sebe - toto je v první, nejsilnější a nejintenzivnější bolavé fázi opravdu prekérka! Jít se vykoupat a vstoupit do vany? Vylézt z ní? Natáhnout se pro sprchu? Použít "špunkvaně"? Honzík mi řekl, že lepší být smraďoška než abych pak bolestí plakala a on ke mně musel běžet, protože měl o mě strach.
Tři dny to trvalo, než jsem se mohla znovu docela normálně posadit na postel nebo do ní ulehnout. Venku pražilo sluníčko - byly zrovna ty nejteplejší dubnové dny - jednoho by to lákalo na procházku, na zahradu, za prací, zkrátka vypadnout z domu. Měla jsem smůlu. Žaluzie byly permanentně zatažené, abych mohla spát a přečkat tak pomaličku ubývající tlak v kříži. Léky ani injekce nezabíraly, jen spánek a odpočinek v peřinách. Byt byl plný všeho - neumytého nádobí, špinavého prádla, Mášiných chlupů i posmrkaných kapesníků, do kterých jsem zoufale troubila, protože mě to všechno nehorázně sralo. Vrátila jsem se o dva roky zpátky, když v tom samém pokoji lehávala babička a nekonečně se dožadovala pomoci mé mamky, byť jen proto, aby nebyla sama. Aby za ní někdo přišel a ona ho citově vysála , protože jí bylo smutno. Nedovolila jsem, abych stejnou službu potřebovala i já, abych volala po mamince a se slzami ji žádala, aby mi pomohla vstát z lůžka a dojít na toaletu. A přece jsem ji nakonec sháněla a prosila - pitomá nabíječka na mobil hozená v košíku byla pro mě stejně nedostupná jako ponožky v šupleti, které jsem si zkrátka sama nenavlékla. Táta trpělivě dělal taxíka k lékařce, čekal, než jsem s potížemi nastoupila do relativně vysokého a tedy lépe přístupného vozu, utišoval a konejšil, když mě viděl ležet skroucenou (v míře možnosti) na posteli a uřvanou jak malou pitomou neschopnou holku. Děti si ke mně chodívaly povídat, přimazlit se, zahřát se pod peřinu, spolehlivě plnily úkoly hospodyňky - Ondra pral, uklízel nádobí z myčky, Honzík luxoval - vše bez dohadů a křiku; věděli, že jinak to nejde a že mi tak ohromně pomůžou. Můj milý laskavě hladil má záda, šeptal mi uklidňující slůvka, nosil pití a rozesmíval mě až k pláči z opětovné bolesti, kdy se tělo smíchem natřásalo a tím způsobovalo tlak na postižené místo.

Dnes už je to za mnou a já jsem moc ráda. Je pravdou, že nejhorší polohou těla je sezení, čemuž jsem odkázaná v zaměstnání osm hodin z osmi a že kříž dává o sobě poctivě vědět. Že se mu nelíbí, co mu dělám a že by byl radši, kdybych chodila nebo ležela ... ale "nedá se svítit", když už jsem i tu pitomou nemocenskou zadarmo musela využít - z něčeho živi být musíme. A tak si v duchu říkám, jak se po práci doma uvelebím do polohy mnohem příjemnější, tedy takové, aby mě v zádech nebolelo. Těší mě, že zvládnu uvařit, uklidit, že už zase nechodím jako těhotná (to bylo břucho vyšpulené, až jsem si říkala, že snad ani není moje - ono to jinak nešlo, páteř ne a ne se narovnat a úplně automaticky se prohýbala přesně v těch místech, kde dostala zabrat i během gravidity). A vypozorovala jsem, že paradoxně k večeru, kdy člověku nemocnému bývá nejhůře, tak mně se uleví - možná tím, že mě ta troška pohybu "roztancuje", nevím ... Když si uvědomím, jaké to bylo minulý týden touto dobou ... ještě že ten čas tak letí.
Nerada bych, aby tenhle článek působil naříkavě a ukňouraně - je to vlastně taková reportáž o tom, jaké to je, když se najednou "něco" stane a člověk zůstane stát, zarazí se následkem zdravotní komplikace a zjistí, jak je neschopný. Jak je ubohý svou slabostí, jak je zoufalý a odkázaný na ostatní, jak je maličký ... a jak je hloupý, když svou energii věnuje blbostem a zapomíná na to, že zdraví je opravdu OPRAVDU! moc důležité. Jak zapomíná poslouchat vnitřní hodiny, které výrazně bijí na poplach a žádají odpočinek, zatímco je jejich majitel ignoruje a říká, že toho má hodně a nestíhá. Jsme jako motor, který se bez přestávek během provozu zkrátka zavaří - je třeba vypnou klíček, provést POCTIVĚ údržbu, případně opravit. Ale je nesmysl toto mávnutím ruky přejít a znovu startovat a "tůrovat" ho až do smrti, to nic dobrého nepřinese. O to je pak ve finále repas dražší ...

Tak hodně zdraví všem a příště se setkáme u veselejšího čtení - první článek PŘED/PO je na cestě :-).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. května 2013 v 17:18 | Reagovat

Znám, zažila jsem přesně to samé, soucítím, a řeknu na to jen jedno - Tvoje záda už neunesla to břímě, cos jim naložila, a jinak bys neposlechla, takže Tě zanesla do postele a do stavu NE-MOCI. Jsem ráda, že už je Ti dobře! :-)

2 Sentencia Sentencia | Web | 2. května 2013 v 17:30 | Reagovat

tyhle situace jsou zkrátka prekérka. jsem ráda, že je ti už líp. Mě ještě takováhle bolest zad nepostila a jsem za to vážně ráda, i když v týdnu mě v nich taky pěkně bolelo, ale z trošku jiného důvodu. Na Tutanchamona jsem totiž jela s antibiotiky a zánětem ledvin, takže jsem si taky těch pěkných dnů moc neužila, protože mě to táhlo v jednom kuse jen na jedno místo :)
Dokud se zkrátka něco takového nepřihodí,tak člověk ani pořádně neví, které svaly používá a v jakých všech situacích je potřebuje. Já si tímhle prošla, když jsem měla tu bouračku a sešitý bok. Taky jsem chodila jak devadesátiletá, protože se nešlo narovnat a jen si sednout byl problém, protože i u toho se zatínají svaly na boku... :)

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 2. května 2013 v 18:19 | Reagovat

Já to zažila letos v září a nerada na to vzpomínám.Zhroutila jsem se v práci(zdravotní sestra) a to tak že zcela a úplně z bolesti do mdloby.A to vydržím hooodně.Od té neblahé doby cvičím a udržuju motor v chodu jak nejlíp to umím.Kdo nezažil, neví o co přichází.Takové posezení na podložní míse, to je panečku zážiteček :-D  :-D  :-D

4 Ivet Ivet | Web | 2. května 2013 v 18:38 | Reagovat

Renuško, říká se, že "Kdo nezažil, nepochopí!"
Já to zažila mockrát, takže tvůj článek neberu jako kňourání či nářky, ale jako holý fakt bolesti, který velmi dobře znám! :-(
Máš velkou rodinu, hodného muže, postarali se o tebe tenkrát, pomohou ti i do budoucna! Snad už to ale nebude potřeba a bude ti líp, držím všechny palečky! :-D

5 Ivet Ivet | 2. května 2013 v 18:42 | Reagovat

...píšeš: "provést POCTIVĚ údržbu, případně opravit"
Renuš, takový servis existuje??? O_O
Škoda, že neznám jeho adresu! :-(

6 renuška renuška | 2. května 2013 v 18:58 | Reagovat

[1]: Přesně tak, drahá Intuice - vidíme to úplně stejně! V pár slovech velká pravda ...
[2]: Mamka říkala :-(. Ale co je důležité, že Tě to z cesty za snem neodradilo ♥
[3]: Jak říkám ... prostě na hovno :-(. Zlatě, když je člověku dobře - jen si toho vážit!
[5]: Ivetko, servis je tam, kde je ti dobře. Kde na nic nejsi sama - a to by mělo být doma, mezi přáteli ... kdekoliv, kde Tě to těší a uklidňuje a DONUTÍ SI NA CHVÍLI "VORAZIT". Jsme svými pány a jen my si určujeme, do čeho se pustíme a co nás pohltí ...

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. května 2013 v 8:25 | Reagovat

Jsem rád, že se situace zlepšila, bolest je to veliká a za slzy se člověk věru nemusí stydět. Držím palce, aby si už na tebe bolesti příště netroufly, když viděli, jak ses s nimi vypořádala. Věřím, že tě taky doktoři důkladně prozářili, abys do budoucna vyloučila problémy s ploténkou.

8 Mi-lada Mi-lada | Web | 3. května 2013 v 10:13 | Reagovat

Taky znám, zažila jsem už několikrát na vlastní záda. Popsala jsi to přesně, ten pocit bezmoci dobře znám, kdy člověk musí prosit svoje blízké, aby mu oblekly ponožky.... no fuj. ím palečkyPomáhají mi masáže a cvičení, ale to všechno musí být ve fázi když jsou záda relativně v klidu. Taky mám jednoho ortopeda, která umí šikovné hmaty na uvolnění. Držím palečky a záda drž v teple bez průvanu.

9 Mi-lada Mi-lada | 3. května 2013 v 11:58 | Reagovat

Nevím jak se mi stalo, že vydadla písmenka. Mělo být "Držím palečky". :-)

10 Lenka Lenka | Web | 25. května 2013 v 19:07 | Reagovat

Je skvělé zjistit, kolik opatrovníků máš, ale na druhou stranu ten pocit být na někom závislá, za to vůbec nestojí! Předpokládám, že teď už jsi v pořádku a přeju, Renuško, ať se Ti podobné nepříjemnosti do budoucna vyhnou! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama