close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak jsem (si) udělala radost

21. května 2013 v 16:35 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to vážné, ale nechce se mi psát vážně. Je to smutné, ale nechce se mi psát smutně. Je to naděje a o té psát rozhodně chci. A budu ...
Je to již nějaký pátek, co jsem si přečetla rozhovor s jednou blogerkou, úžasnou blondýnkou, ale hlavně silnou ženou, která si v březnu prošla opravdu ošklivou zkouškou života. Nemohu tuto skutečnost přejít a už jen z titulu matky s Janou "Niternicí" sdílím její pocity a současně s tím si tolik vážím toho nejcenějšího pokladu, svých dvou zdravých synů. Kromě otevřené zpovědi týkající se ztráty Elenky, vážně nemocné dcerušky se však dá u této krásné bytosti pobavit (aniž bych se za břicho popadala, ale mám na mysli spíš takový ten pocit zájmu, kdy nuda nemá absolutní šanci k projevu) nad jejími řádky. Umí nesmírně čtivě psát o relativních banalitách běžného dne, o zážitcích z butiku, ve kterém pracuje, ale i o hašteření s přítelem, o sourozenecké lásce, o vztahu mezi rodiči a dcerou ... o pobytu v nemocnici, kde poznala mnoho dalších osudů ...
A právě jedním z těch osudů je i příběh Péti. Nebudu znovu opakovat její slova, stačí si "kliknout" na odkaz a Janička vám sama povypráví ... Můj Honzík je stejně starý jako nemocný Petřík a mně během tichého vnímání řádků blikala v hlavě kontrolka s označením "Děkuj, děkuj, děkuj, děkuj, děkuj ..." Neumím a ani si nechci představit, že bych musela řešit to, co rodiče nemocného chlapce. A vlastně o to víc jsem v závěru celého článku uvítala možnost pomoci - je mi jasné, že charitativních akcí atd. je nemálo, všechny v sobě nesou důležité poselství, ale když vím, že pomáhám cíleně, snad z tohoto aktu mám větší radost. Rozhodnutí bylo okamžité, neměnné, zcela logické. Mé kroky, respektive prsty na klávesnici vyšlapaly další známou virtuální cestičku, tentokrát k mému bankovnímu účtu, který sice bohatstvím neoplývá, ale který může ze sebe kousek dát dál, smysluplně a s nadšením. A také s onou nadějí ...

Odlehčeně ...
Minulý týden jsem kromě výše uvedeného příspěvku pomohla i jinde - bylo úterý podvečer, když se k vratům našeho domu přiblížila dvě kola s mladými řidiči ve věku deseti let. Zjistila jsem, že se jedná o synky naší sousedky. Tito kluci raubíři také přišli "bojovat". V euroobalu měli pro vyzvané nejen letáčky, ale hlavně "staré známé" žluté květinky, symboly boje proti rakovině. Znovu nebylo co řešit, utíkala jsem domů pro šedesát korun a po kytičce koupila sobě, sestřičce Janičce i mamince Laluškovi. Pěkně jsem zaplatila, pohovořila, abych si v závěru vyslechla ještě důležité upozornění od ráčkujícího chlapce:
"Ale pchrrrosim vás, dneska si tu kytku ještě nikam nedávejte, ono to platí až od zejtchřřřka, to kdyby se dozvěděli na ministechrrrstvu, to by byl pchrrrůsechrrr!"

A pak že ve vážných chvílích není místo pro legraci ... :-)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mi-lada Mi-lada | Web | 21. května 2013 v 21:47 | Reagovat

Reni, přiznávám, že momentálnš se necítím dost silná na to, abych četla o nemocných dětech, ale že moje srdce a peněženka bývá otevřená potřebným určitě už víš. Taky jsem ráda, že díky své práci mám možnost vtáhnout do  charitativní práce, akcí, sbírek ap.  i širší veřejnost.

2 Lenka Lenka | Web | 25. května 2013 v 18:44 | Reagovat

Je prima, když když se ke smutným věcem přidávají malé radosti a veselí. Tak by to mělo být...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama