14. května 2013 v 16:27 | renuška
|
Celkem mě to sere. Já se velice omlouvám, že coby zástupkyně ženského pohlaví takhle vulgárně a sprostě začínám svůj článek, ale krotit se opravdu nemíním, protože v těchto případech, které mají stejný důvod rozezlení a poměrně úzce se dotýkají přímo osoby mé nebo lidí mému srdci blízkých, to zkrátka nejde. Štve mě třeba můj velký zadek (ačkoliv i přes tento handicap jsem už podruhé byla modelkou) nebo Ondrova poznámka v žákovské (ke které se nebude při klasifikaci přihlížet, protože výborných výsledků je až příliš dost na to, aby jeden červený řádek stížnosti něco změnil), zlobí mě třeba Máša, která se teď naučila den co den mě budit v pět hodin ráno a následně se dožadovat nekonečného mazlení a hlazení (což je tak k vzteku, až je to roztomilé). Vlastně vše, co mě "jen" štve, jsou maličkosti, které se jiným pohledem na danou věc dají vnímat jako pozitivní záležitosti, kteréžto ve finále těší. Ovšem to, co mě sere ...
Jsem příznivcem spravedlnosti. Jsem odpůrkyní "dvojího metru". Jsem nepřítelem nadržování a protekce. Proto je pro mě těžko stravitelné, když se na vlastní kůži setkávám právě s těmito způsoby jednání. Vezměme si příklad:
"Člověk pracující v podstatě v jedné firmě po dobu 35-ti let, který je neustále nucen učit se nové a nové věci, který má vysokou zodpovědnost za to, co dělá, neboť se jedná mmj. i o práci s financemi, který je ochoten zůstávat v zaměstnání "přes čas", který vychází vstříc jakýmkoliv, byť náročným požadavkům, který po celou dobu nepožaduje kariérní postup, ale pouze úctu k tomu, co dělá a jak, je hodnocen dlouhodobě stejnou výší platu. Bez šancí na prémie, na zvýšení, na lepší základ pro blížící se nástup do důchodu. S tím, že tento člověk je momentálně jediným zaměstnancem firmy, kterému se výplata "nehýbe". S tím, že druhá osoba pracující na stejné pozici, mladší o dvacet, pětadvacet let, by měsíčně na účet dostávala o dobrou třetinu platu více, než věrný zaměstnanec. Jak je možné, že existuje tato nespravedlnost? Jak je možné, že při stejné náplni práce má jedinec stejného pohlaví, ovšem vyššího věku menší výplatu než ten mladší? Jak je možné, že se neklade důraz i na loajalitu? Jak je možné, že stačí okatě kňourat a chichotat se, být "více viděn", což právě vyšší mzdu zaručí? K jakým kritériím se vlastně přihlíží při hodnocení odvedené práce? "
Příklad druhý:
"Zaměstnanec firmy, opět v ní působící řadu let, je hůře hodnocen než "nováček", který navíc není dost opatrný na svou nevymáchanou hubu a mnohé vypustí do světa, čímž způsobí mnoho neshod. Přesto je k dotyčnému přistupováno velice vstřícně, se zájmem se sleduje jeho osobní život, který až příliš zasahuje do pracovních povinností, ovšem protože charakter onoho (netvrdím, že je jeden) člověka by se dal označit jednoduchou nálepkou "vychcánek", vše zvláštním způsobem vyprchá a je vidět pouze a jen aktivita v zaměstnání, která v reálu je velice podprůměrná. Není to snad má zaujatost, ale vnímání více očí a uší, které si stále více uvědomují, jak jednoduché to někteří kolegové mají. Je to snad jejich věkem? Jejich drzostí? Jejich bezstarostností, díky které si nepřipouští svou zodpovědnost a férovost, což jsou dva zásadní body, chceme-li odvádět svou práci precizně a kvalitně? Proč si jeden musí o dovolenou žádat několik dní předem a ještě vysvětlovat, co a jak, a druhý jen nenápadně pípne v čase nepřítomnosti nadřízeného a už je pryč? Jak je možné, že tomuto typu zaměstnanců procházejí jejich nedostatky, zatímco oddaným pracovníkům je mnohdy vytýkána úplná banalita a o jejich kvalitách je pomlčeno?"
Těch příkladů by asi bylo více, ale nemá smysl je uvádět - tyhle dva bohatě stačí na to, aby bylo do éteru položeno dost otázek čekajících na odpovědi. V dnešní době je jistota zaměstnání jednou z nejdůležitějších a inteligentní člověk by to tak měl i brát. Měl by si vážit toho, že má možnost si vydělat a uživit sebe, popř. rodinu. Že nemusí živořit a obracet každou korunu dvakrát, třikrát, než ji za něco utratí. Proto nepochopím ty, kteří to berou tak samozřejmě a lehkovážně, kteří bez obav lemplují, protože si připadají nedostižní. Protože si jsou tak jistí. A nepochopím ani ty, kteří mají v rukou právě onen metr, kterým práci svých podřízených měří. Ve spravedlivém světě by jim stačil jeden, ale v tom dnešním jich mají po kapsách schováno asi víc s tím, že co člověk, to jiná míra. Asi už se nehraje na výsledky, ale na dojem. A to je moc špatně. Pak se už není čemu divit, že mě některé věci tak serou.
Asi Ti to má něco říci. Já vím, je to těžké, také moc neumím být přístupná změnám, o kterých nevím, jak dopadnou. Prostě ta mladá to asi ví líp, jak na šéfa.
