Květen 2013

Duha

29. května 2013 v 17:03 | renuška |  Snímánky
Duha vznikne, když se slunci podaří protnout svými paprsky rozplakané nebe. Stačí k tomu málo - trocha vody a trocha záře a rázem se nad námi vypíná barevný oblouk, který, neznámo kde, začíná a, neznámo kde, končí. Zelená plynule přechází do modré, ta přes fialovou do červené, růžové, až k bledě oranžové a žluté, barvy se spravedlivě pojí a tvoří ten kouzelný pomíjivý zázrak. A právě tato hříčka přírody stala se inspirací pro novou choreografii tanečního souboru Dubínci, který znáte už z loňska, kdy nejen pro vás tančili "Černou a bílou".


Dešťový panáček Honzík a Sluneční panenka Eliška byli hlavními hrdiny příběhu, který spojil dvě samostatná srdce v jedno. Kdy láska k sobě samému byla překonána láskou k protikladu, z čehož vzniklo duhové kouzlo. Takové, které hladí, těší, které svou čistotou laská lidskou duši a zcela automaticky zvedá koutky úst nahoru, do úsměvu, který prozrazuje, jak je nám báječně.

Křehké víly v bílých šatečkách byly svědky splynutí barevných bytostí a samy se pak pod duhovými provázky roztančily po špičkách ...

Takhle nějak by mohla být vyprávěna pohádka o Duze. Stačilo by popisovat děj něžného tance, který byl v rámci celostátní akce "Česko se hýbe" k vidění na parketu a stejně jako minulý rok se i letos Dubínkům podařilo zaujmout zcela odlišným podáním pohybového doprovodu k pomalé písni. Přestože konkurence byla v očích poroty lepší, v našich srdcích byli Dubínci nejlepší svou originalitou, nevinnou dětskostí i čistotou přednesu.
Stejně jako ostatní si prošli nervozitou před vystoupením ...


... kdy čekali na svůj čas, až je moderátorka vyzve k jejich vystoupení. Museli si projít pro mnohé protivným pětiminutovým prostojem na parketě, kdy veřejnosti bylo sdělováno z mikrofonu, že k občerstvení stačí zakoupit párek v rohlíku nebo zelňačku prodávanou v zahradní kuchyni. Že sponzoři jsou ti a také tamti. Zvládli to ...

... Zvládli i jiné rozmístění po taneční ploše, než na jakou jsou zvyklí ze školy, kde poctivě celý školní rok trénovali.



A nakonec jim stejně jako ostatním účastníkům sobotního programu organizátoři pověsili na krk medaile a do rukou dali diplomy, a to bez rozdílu umístění. Byť víme, že se z dvanácti týmů umístili na desátém místě, pro nás jsou "naše" děti skutečnými vítězi. Dospěláci vědí, že zúčastnit se je důležitější než vyhrát, ale tihle prckové byli za kus "zlata" na trikolórové stuze nesmírně rádi, protože si i bez bedny připadali jako nejlepší. Díky tomuto přístupu organizátorů se podařilo zakrýt výrazy zklamání, které by jinak přišly na řadu. Místo toho jsme si domů odváželi spokojené hoky a kluky, pyšné na svůj výkon a šťastné, že z Prahy neodjeli s prázdnou. Zkrátka pohádka by nebyla pohádkou bez šťastného konce. A k tomu patří i "zazvonil zvonec", který má tentokrát úplně jiný zvuk, úplně jinou podobu, ale věřte mi, dívá se na něj tuze krásně:

Pro jistotu ještě odkaz na YouTube: http://youtu.be/8PrPRxjCJHQ


V pravou chvíli

28. května 2013 v 17:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Mladší Honza miluje akční hrdiny. Začalo to Spidermanem, který už dávno ztratil na popularitě - co ostatně s pavouky!, a v současnosti žebříčku "Fakt hustej" korunuje vážený pán "Ájronmen" (Iron Man). Jako správný fanda navštívil Honzík s Ondrou filmovou novinku promítanou v kině ve 3D formátu a jako správný fanda také sleduje každý článek o svém oblíbenci. Čte, prohlíží, hodnotí, kritizuje, pouštěním prvního dílu si připomíná chrabré vlastnosti železného muže, zkrátka je zcela pohlcen touto sci-fi postavou. Aby vody na jeho mlýn bylo ještě víc, dostal se mu do ruky tenký katalog plný novinek v odvětví hraček, kde s přehledem vede ... tramtadadáááá ... kupodivu Iron Man. "Mamíííí, já bych ho tak chtěl, stojí 399 korun, ale já mám jen stofku. Mamíííí ..." Ani náhodou!
Aniž bych toto tušila, zakázala jsem už dříve jakýkoliv přísun nových "verků" do pokojíčku, dokud se pánové nepostarají o to, aby to v jejich místnosti nevypadalo jako bordel v tanku. "Ale mamííí, víš, že Tomáš říkal, jak byl na tý vojně, že když řídil ten tank, tak že tam vůbec bordel není, že tam je strašně málo místa a musí tam bejt furt uklizeno! Tak neříkej, že máme v pokojíčku nepořádek jako v tanku!" OK, omlouvám se ... ale uklizeno tam prostě není. Přesto jsem nakonec ze svého zákazu ustoupila - to když se naskytla možnost zasoutěžit si na webu www.abicko.cz o jednu z pětadvaceti cen na téma - už je to tu zase - Iron Man. Chtěla jsem zkrátka zkusit štěstí a současně s tím splnit Honzíkovo přání, a to téměř bezbolestně.
Do podobné akce se pustil ale i Honza sám, jen jiným způsobem. O své vášni se zmínil svému blízkému příbuznému. Prý by stačilo, kdyby si mohl někde vydělat 300,- Kč, aby měl celou částku na pořízení svého oblíbence. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat - "výhodná" nabídka 3x po tři týdny uklidit a omýt dvě osobní auta venku i uvnitř a tři stovky jsou tu! "Mamííí, to je super, viď?" Jeník si ještě neumí spočítat hodnotu práce, takže mu přišlo úplně parádní dostat takovou možnost a už se v duchu viděl s novým plastovým kamarádem, který by byl jen a jen jeho. Nedošlo mu, že ubohá padesátka za auto je značně pod cenou, že je to almužna a hanba, nápad, který neměl ani spatřit světlo světa. Vyjádřila jsem se k tomu dosti negativně a zcela otevřeně přiznávám, že jsem Honzovi doporučila, aby na takový nápad nepřistoupil, neboť jen hlupák by byl ochoten jej přijmout. Zkrátka ani náhodou!
A pak přišel pátek. Dvě cesty mající stejný cíl se střetly, a to přímo před monitorem počítače, který vydal rozhodnutí, jak to všechno dopadne a zda se Honza "železného mužíčka" dočká nebo ne. Tedy ano. Ano, dočká. Aniž by musel sahat do kasičky, aniž by musel shánět dalších několik penízků, aniž by musel cokoliv. Bohatě postačí, když mi dá pusu. Ohromnou, sladkou, šťastnou. Dvakrát jsem náhodě nedala šanci, počkala jsem si až na její třetí "zamávání křídly" nad našimi hlavami. Věděla, kam letí a věděla, že míří přesně. V pravou chvíli, v pravý okamžik, v pravý čas. Teď už jen vyčkat, kdy výhra dorazí, poštovní transporty bývají nevyzpytatelné ... "A mamííí, kdy už ten ájronmen příde? A vyhraju toho rozdělávacího nebo toho velkýho? Nebo transformerovýho? Nebo to střílecí auto? ... " To nevím, opravdu ne. Přesto si ale dovolím v předstihu poděkovat. Díky, náhodo! Ty už víš, za co ...


Finišujeme ...

23. května 2013 v 16:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Po delší době se vracím k pracem na našem novém bytečku. Pravdou je, že už znáte naši ložnici a v záloze mám i obývák, ale protože mám od nastěhování stále potíže s PC, bude ještě chvíli obrázkový článek muset počkat. Ale opravdu jen chvíli ...
Každopádně máme za sebou cca měsíc a půl od nastěhování, krabice s "poklady" už byly vyprázdněny a ony krásy z pod vík uklizeny na jiné místo nebo zcela vyřazeny z inventáře domova. V chodbě už tedy nestraší vůbec nic, co by tam nepatřilo - naopak stěny jsou dozdobeny starými dřevěnými lyžemi (potřebuji sehnat buď starou beranici nebo pořádný červený kulich s obrbambulí, aby celek byl úplný.) a především pak zrekonstruovanými dveřmi od staré poničené skříně, které teď slouží jako věšák pro svršky. Z tohoto kousku mám upřímnou radost, protože se podařilo skloubit moje představy s šikovností táty a také s dostupností materiálu. Ještě mi zbývá obrousit pamětní židli po prababičce, přetřít ji lazurou a postavit ji v chodbě do kouta, aby si měl člověk kam sednout, potřebuje-li si obout/zout obuv, a nebo jen něco odložit; přijde na to.
Půjdu-li pokoj po pokoji, zastavuji se okamžitě v "děcáku", který od doby, co jsme se nastěhovali, nebyl ještě pořádně uklizený. Kluci jaksi "nemají čas". Všude je všechno, byť i zde pomalu každá hračka, knížka, školní potřeba nacházejí své místo. Ale jde to opravdu velice ztuha :-). Důležité je, že konečně funguje osvětlení nad pracovními stoly a mám přislíbeno, že do konce příštího týdne bude v provozu i centrální lustr s LED žárovkami. Jediným "nedodělkem" jsou pak dosud nenasazené dveře (už nikdy, NIKDY nebudu podobné záležitosti pořizovat přes internet dřív, než shlédnu recenze na daný e-shop třeba na heureka.cz, protože v tomhle případě jsem dostala tak přes prsty, až to hezké není ...) a dále takové ty maličkosti, jako pověšení hodin, plakátu Homera Simpsona a nebo šipkového terče.
V kuchyni jsme doladili velikost hořáků na varné desce, kdy mi řemeslník poněkud opomněl přeinstalovat ventily vhodné pro propanbutanovou bombu a já tak vařila měsíc na sice funkčním zařízení, ovšem hrnce měly příšerně "očouzená" dna a nebylo možné s tím hnout. Hurá, i tuhle "prekérku" máme za sebou. Během používání kuchyňské linky jsme přišli i na to, že na stěnu podél myčky je třeba dolepit několik řad dlaždiček, protože po dobu několika málo týdnů užívání tohoto úžasného pomocníka se občas stalo při rovnání nádobí do jeho nitra, že tu z hrnečku trochu zbylé tekutiny vyšplíchlo, tam zase v talířku zůstalo kousek vody ... a flek na zdi je hned. Současně s tím můžeme konečně obkladačky doplnit i pod digestoř, kde jsme zase čekali na uzdravení pana elektrikáře, který pod nimi rozváděl kabely k osvětlení linky. Jinak je kuchyňka už úplně hotová.
Stejně tak obývák a ložnice - tady není co dodělávat - máme sice zadanou výrobu atypického prahu (kvůli nerovnosti podlah), ale z toho si nic neděláme. Až toto bude, zavěsíme dveře (ty čekají na případnou úpravu ze stejného důvodu jako práh) a bude klid. Máša už má připevněné škrabadlo, takže proutěné květináče i tři roky nazpátek očalouněný gauč už snad budou mít od jejích drápků svatý pokoj.
Jediný větší zásah, který nás v brzké době, pravděpodobně do konce tohoto týdne čeká, je nátěr venkovního obložení z palubek a také vrátek vedoucích do "hospodářské sekce". Původně jsme měli v úmyslu nechat vše pod vrstvou průsvitné lazury, ale nakonec jsme usoudili, že tmavší tón v odstínu "kaštan" bude ve výsledném efektu mnohem lépe ladit s okolím. Ve stejné koloratuře budeme pokračovat i nátěrem interiérových dveří, které až na dvě výše uvedené vyjímky visí. Výhledově nás čeká výroba a vystavění plůtku na dvorku, kterým by se ohraničila tzv. relaxační zóna od provozní a především by se zamezilo miláčkovi rodiny, psu Adárkovi, aby - s prominutím - ochcával mamčin ibišek a skákal po každém, kdo kolem něho projde. Je to sice zlatíčko, ale někdy si zaslouží pořádně dostat za ty lumpárny, co pořád vymýšlí. Za malé vítězství také považuji souhlas s vybudováním bazénu, který by nebyl nikterak ohromný, ale na svlažení a osvěžení by stačil; stejně tak jako možnost předělat díly "dvorkové" zeleně a doplnit je o různé dřeviny a keře, kameny ... Nevím, kdy se tyto plány podaří zrealizovat, ale podstatné je, že byly předloženy všem členům, kteří dům obývají, a nebylo vzneseno námitek, ba naopak! Třikrát sláva, sláva, sláva (někdy je domluva dvou generací plná napětí a podráždění, v tomto případě však diskuze proběhla naprosto mírumilovně a klidně - jen tak dál!)

Na závěr mám pro vás ale přece jen připravenou malou ochutnávku toho, co v brzké době u mě na blogu uvidíte ... Jednu fotečku nového obýváku. Tak snad se vám u nás bude líbit alespoň tak jako našim hostům :-)


PS: Omlouvám se za zdlouhavý článek, který je v podstatě o ničem; slouží spíš k tomu zaznamenat si další etapu našeho snažení do deníčkové formy blogu - někdy si ráda zpětně "listuji" v "očích renušky" a čtu si o tom, co bylo ... ;-)




Jak jsem (si) udělala radost

21. května 2013 v 16:35 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to vážné, ale nechce se mi psát vážně. Je to smutné, ale nechce se mi psát smutně. Je to naděje a o té psát rozhodně chci. A budu ...
Je to již nějaký pátek, co jsem si přečetla rozhovor s jednou blogerkou, úžasnou blondýnkou, ale hlavně silnou ženou, která si v březnu prošla opravdu ošklivou zkouškou života. Nemohu tuto skutečnost přejít a už jen z titulu matky s Janou "Niternicí" sdílím její pocity a současně s tím si tolik vážím toho nejcenějšího pokladu, svých dvou zdravých synů. Kromě otevřené zpovědi týkající se ztráty Elenky, vážně nemocné dcerušky se však dá u této krásné bytosti pobavit (aniž bych se za břicho popadala, ale mám na mysli spíš takový ten pocit zájmu, kdy nuda nemá absolutní šanci k projevu) nad jejími řádky. Umí nesmírně čtivě psát o relativních banalitách běžného dne, o zážitcích z butiku, ve kterém pracuje, ale i o hašteření s přítelem, o sourozenecké lásce, o vztahu mezi rodiči a dcerou ... o pobytu v nemocnici, kde poznala mnoho dalších osudů ...
A právě jedním z těch osudů je i příběh Péti. Nebudu znovu opakovat její slova, stačí si "kliknout" na odkaz a Janička vám sama povypráví ... Můj Honzík je stejně starý jako nemocný Petřík a mně během tichého vnímání řádků blikala v hlavě kontrolka s označením "Děkuj, děkuj, děkuj, děkuj, děkuj ..." Neumím a ani si nechci představit, že bych musela řešit to, co rodiče nemocného chlapce. A vlastně o to víc jsem v závěru celého článku uvítala možnost pomoci - je mi jasné, že charitativních akcí atd. je nemálo, všechny v sobě nesou důležité poselství, ale když vím, že pomáhám cíleně, snad z tohoto aktu mám větší radost. Rozhodnutí bylo okamžité, neměnné, zcela logické. Mé kroky, respektive prsty na klávesnici vyšlapaly další známou virtuální cestičku, tentokrát k mému bankovnímu účtu, který sice bohatstvím neoplývá, ale který může ze sebe kousek dát dál, smysluplně a s nadšením. A také s onou nadějí ...

Odlehčeně ...
Minulý týden jsem kromě výše uvedeného příspěvku pomohla i jinde - bylo úterý podvečer, když se k vratům našeho domu přiblížila dvě kola s mladými řidiči ve věku deseti let. Zjistila jsem, že se jedná o synky naší sousedky. Tito kluci raubíři také přišli "bojovat". V euroobalu měli pro vyzvané nejen letáčky, ale hlavně "staré známé" žluté květinky, symboly boje proti rakovině. Znovu nebylo co řešit, utíkala jsem domů pro šedesát korun a po kytičce koupila sobě, sestřičce Janičce i mamince Laluškovi. Pěkně jsem zaplatila, pohovořila, abych si v závěru vyslechla ještě důležité upozornění od ráčkujícího chlapce:
"Ale pchrrrosim vás, dneska si tu kytku ještě nikam nedávejte, ono to platí až od zejtchřřřka, to kdyby se dozvěděli na ministechrrrstvu, to by byl pchrrrůsechrrr!"

A pak že ve vážných chvílích není místo pro legraci ... :-)


Honza málem králem?

16. května 2013 v 16:41 | renuška |  Snímánky
Náš Honza asi králem skutečně je - králem malých herců dramatického kroužku v Dubenci. Včera měly děti překrásnou besídku ke dni maminek, kde vystupovali právě kluci a holky z "dramaťáku" Sluníčko a pak také ty, které chodí do kroužku tanečního. Honzík byl účasten dvěma divadelním pohádkám a jednomu tanečku, přičemž každá jeho role byla zcela jiná a v každé exceloval. Dokázal se totiž do své postavy vžít, užíval si ji, hlasitý a srozumitelný přednes doplňoval vhodnými gesty a grimasami, zkrátka předvedl opravdu skvělý výkon a já - byť je to můj synek a mohla bych tím pádem být zaujatá a hodnotit nepřiměřeně - tvrdím, že právě Jeníček a ještě asi dvě nebo tři moc šikovné slečny byli těmi nejlepšími herci a tanečníky. Škoda, že mnohé zůstane zavřeno za zdmi školy, protože taková práce dětí a jejich vedoucí by měla být určitě viditelná mnohem víc.
Video jsem, bohužel, nepořídila, ale mám pár obrázků, o které bych se moc ráda podělila a které dokazují, že Honza není jenom králem, ale také ...

VODNÍKEM





V této pohádce měl Honzík hlavní roli, hrál Hastrmana, neskutečně líného vládce rybníka, který pořád koukal, jak by si odpočinul, jak by si ulevil, jak by si lehl ... na práci měl šikovnou žábu, která se mu starala o ryby, o dušičky, pekla buchty pro vzácné návštěvy - v tomto případě pro protivnou čarodějnici. Naštěstí za pomocí čerta vše dobře dopadlo a celé představení bylo zakončeno hlasitým aplausem malých i velkých diváků.

DEŠŤOVÝM PANÁČKEM

Scénický tanec vyprávějící příběh o spojení dešťového panáčka a sluneční královny, díky kterému se na nebi vymaluje barevná duha, mě dojal stejně jako loňská sestava "Černá/bílá" . Honzík měl stejnou taneční partnerku Elišku, se kterou jsou sehraným párem a na parketu si rozumí stejně dobře jako v běžném životě - mají se totiž moc rádi ♥. S tímto vystoupením jedeme příští týden v sobotu na soutěž do Prahy a já doufám, že se mi podaří udělat více fotek, které by za něco stály. A pak vám všechny tanečníky naservíruji ještě jednou ;-)

DŘEVORUBCEM - TATÍNKEM JENÍČKA A MAŘENKY



V tomto představení hrál Honza roli vedlejší, hlavní pozornost se upínala k "jeho dětem" a Ježibabě a především pak k výbornému scénáři z dílny kapely Lokálka, upravenému na míru malým členům dramatického kroužku. Bavili se diváci, bavili se herci, jen škoda studu, který měl na svědomí, že některým - paradoxně starším - dětem nebylo moc rozumět. Mezi námi - já přesto měla stále oči jen pro Honzíčka, který, ač během děje dělal jen jakési "křoví", své role se držel a hrál poctivě až do konce.

Tři pohádky, dvě taneční vystoupení a najednou zazvonil konec a milému středečnímu odpoledni byl konec. Dívala bych se dál a dál a dál ... Ale budu si muset zase pár měsíců počkat, než malí umělci nazkoušejí nové kousky. Pevně věřím, že Honza i přes svou nechuť učit se dlouhé texty ve "Sluníčku" zůstane i příští školní rok a nenechá svůj talent zaniknout. Byla by to totiž veliká škoda přijít o malého velkého krále divadelního podia ♥.



Dva metry nestačí

14. května 2013 v 16:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Celkem mě to sere. Já se velice omlouvám, že coby zástupkyně ženského pohlaví takhle vulgárně a sprostě začínám svůj článek, ale krotit se opravdu nemíním, protože v těchto případech, které mají stejný důvod rozezlení a poměrně úzce se dotýkají přímo osoby mé nebo lidí mému srdci blízkých, to zkrátka nejde. Štve mě třeba můj velký zadek (ačkoliv i přes tento handicap jsem už podruhé byla modelkou) nebo Ondrova poznámka v žákovské (ke které se nebude při klasifikaci přihlížet, protože výborných výsledků je až příliš dost na to, aby jeden červený řádek stížnosti něco změnil), zlobí mě třeba Máša, která se teď naučila den co den mě budit v pět hodin ráno a následně se dožadovat nekonečného mazlení a hlazení (což je tak k vzteku, až je to roztomilé). Vlastně vše, co mě "jen" štve, jsou maličkosti, které se jiným pohledem na danou věc dají vnímat jako pozitivní záležitosti, kteréžto ve finále těší. Ovšem to, co mě sere ...

Jsem příznivcem spravedlnosti. Jsem odpůrkyní "dvojího metru". Jsem nepřítelem nadržování a protekce. Proto je pro mě těžko stravitelné, když se na vlastní kůži setkávám právě s těmito způsoby jednání. Vezměme si příklad:
"Člověk pracující v podstatě v jedné firmě po dobu 35-ti let, který je neustále nucen učit se nové a nové věci, který má vysokou zodpovědnost za to, co dělá, neboť se jedná mmj. i o práci s financemi, který je ochoten zůstávat v zaměstnání "přes čas", který vychází vstříc jakýmkoliv, byť náročným požadavkům, který po celou dobu nepožaduje kariérní postup, ale pouze úctu k tomu, co dělá a jak, je hodnocen dlouhodobě stejnou výší platu. Bez šancí na prémie, na zvýšení, na lepší základ pro blížící se nástup do důchodu. S tím, že tento člověk je momentálně jediným zaměstnancem firmy, kterému se výplata "nehýbe". S tím, že druhá osoba pracující na stejné pozici, mladší o dvacet, pětadvacet let, by měsíčně na účet dostávala o dobrou třetinu platu více, než věrný zaměstnanec. Jak je možné, že existuje tato nespravedlnost? Jak je možné, že při stejné náplni práce má jedinec stejného pohlaví, ovšem vyššího věku menší výplatu než ten mladší? Jak je možné, že se neklade důraz i na loajalitu? Jak je možné, že stačí okatě kňourat a chichotat se, být "více viděn", což právě vyšší mzdu zaručí? K jakým kritériím se vlastně přihlíží při hodnocení odvedené práce? "

Příklad druhý:
"Zaměstnanec firmy, opět v ní působící řadu let, je hůře hodnocen než "nováček", který navíc není dost opatrný na svou nevymáchanou hubu a mnohé vypustí do světa, čímž způsobí mnoho neshod. Přesto je k dotyčnému přistupováno velice vstřícně, se zájmem se sleduje jeho osobní život, který až příliš zasahuje do pracovních povinností, ovšem protože charakter onoho (netvrdím, že je jeden) člověka by se dal označit jednoduchou nálepkou "vychcánek", vše zvláštním způsobem vyprchá a je vidět pouze a jen aktivita v zaměstnání, která v reálu je velice podprůměrná. Není to snad má zaujatost, ale vnímání více očí a uší, které si stále více uvědomují, jak jednoduché to někteří kolegové mají. Je to snad jejich věkem? Jejich drzostí? Jejich bezstarostností, díky které si nepřipouští svou zodpovědnost a férovost, což jsou dva zásadní body, chceme-li odvádět svou práci precizně a kvalitně? Proč si jeden musí o dovolenou žádat několik dní předem a ještě vysvětlovat, co a jak, a druhý jen nenápadně pípne v čase nepřítomnosti nadřízeného a už je pryč? Jak je možné, že tomuto typu zaměstnanců procházejí jejich nedostatky, zatímco oddaným pracovníkům je mnohdy vytýkána úplná banalita a o jejich kvalitách je pomlčeno?"

Těch příkladů by asi bylo více, ale nemá smysl je uvádět - tyhle dva bohatě stačí na to, aby bylo do éteru položeno dost otázek čekajících na odpovědi. V dnešní době je jistota zaměstnání jednou z nejdůležitějších a inteligentní člověk by to tak měl i brát. Měl by si vážit toho, že má možnost si vydělat a uživit sebe, popř. rodinu. Že nemusí živořit a obracet každou korunu dvakrát, třikrát, než ji za něco utratí. Proto nepochopím ty, kteří to berou tak samozřejmě a lehkovážně, kteří bez obav lemplují, protože si připadají nedostižní. Protože si jsou tak jistí. A nepochopím ani ty, kteří mají v rukou právě onen metr, kterým práci svých podřízených měří. Ve spravedlivém světě by jim stačil jeden, ale v tom dnešním jich mají po kapsách schováno asi víc s tím, že co člověk, to jiná míra. Asi už se nehraje na výsledky, ale na dojem. A to je moc špatně. Pak se už není čemu divit, že mě některé věci tak serou.

Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nejkoupíš

7. května 2013 v 17:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Koupila jsem si los. Včera. Říkala jsem si v duchu: "Třeba se na mě usměje štěstí a vyhraju. Pětistovku." A tak jsem si pak v klidu s korunovou mincí v pravačce seškrabávala jeden diamant za druhým, hledala totožná čísla s těmi "svými", přičemž se všechna o jedno či dvě zmenšovala nebo narůstala. Dvacet možností na výhru a už zbýval jen jeden jediný nesetřený dílek a já k němu upínala naděje ... k té pomačkané pětistovce, která by se před výplatou hodila, a to tuze náramně! Internetoví podvodníci mi zasáhli do rozpočtu a nečekané další výdaje ošidily dávku určenou na běžnou útratu. Vychutnávám si to naplnění, ke kterému by mohlo dojít ... číslo se liší, nevyhráváte. Hm, tak nic ...
Když mi najednou přišlo příšerně odporné hledat štěstí ve stíracím lose. To je rozptýlení, legrace, hra, loterie, ale štěstí? Cožpak to má úsměv z bankovek? Místo thymolinového "keep smiling" by na mě zářily vyleštěné dvacky? Chvíli po obědě jsem hledala štěstí na kousku papírku, ale ono za mnou dorazilo až později - Honzík přijel před koncem pracovní doby za mnou do kanceláře a že prý na mě počká a vyprovodí mě domů. Sedl si mi na klín, vyprávěl o škole, celý udýchaný obhajoval svůj způsob řízení kola, protože projel ohromnou kaluží, po čemž mu pak na zádech na úplně nové hodobožové mikině zůstalo pořádných pár blátivých kaněk. Ondra mi zase udělal radost, protože přemohl svou bručivou a ochotně pomáhal během mé nepřítomnosti babičce a dědovi s venkovními pracemi, jejichž výsledek stál skutečně za to!
Nebo když jsme se večer v půl deváté sešli s mým milým u kuchyňské linky a společně připravovali kyselo, o kterém jsme už několik dní předem vykládali, že by nebylo marné si ho ukuchtit. Byt byl provoněný povařenými sušenými houbami, osmažnou slaninkou s cibulí, typickou nakyslou vůní kvásku ... ačkoliv jsme večeřeli v půl desáté, což podle norem a rad dietologů a výživových poradců je dobrovolná likvidace vlastního těla, byla to lahůdka, které nejde odolat. Byla to harmonie chutí i atmosféry, toho opravdického "doma", zakončeného rozepnutými poklopci, aby se naplněným pupíkům lépe "dýchalo".
Nebo když jsme nečekaně měli na noc jednoho hosta - neteřinku nejmilejší, která měla být původně u babičky, ale nakonec se rozhodla spát u kluků v pokojíčku na zemi. Malinký skřítek, který náš byt rozsvítil jako nejjasnější sluníčko. To bylo překvapení!

To všechno bylo včera. Toužila jsem po tom, aby se na mě usmálo štěstí, a ono moc dobře vědělo, kdy ta pravá chvíle přijde. Kdy zvedne ty své koutky směrem k oblakům a dá mi najevo, že při mě stojí. Že je u nás, s námi. Protože Honzu na kole, pomáhajícího Ondru, Tomáše u sporáku a nocležnici Lucinku mi žádný stírací lost nevynahradí, byť by na něm byl třeba i ten slibovaný milion.


Jen růžová to může být ... aneb PŘED/PO poprvé

3. května 2013 v 17:30 | renuška |  Snímánky
Velká škoda, že jsme při pořizování snímánků během rekonstrukce bytečku nevěnovali také trochu pozornosti místnostem, kde víceméně nebylo třeba žádných větších zásahů. Přestože se v případě ložnice jednalo o nedávno upravený pokoj ještě pro babičku, má představa byla přece jen náročnější a tudíž jsem se s ledasčím, byť relativně novým, nespokojila. V podstatě nás čekalo "jen" zasekání elektrických kabelů pro nové vypínače a zásuvky, strhnutí starého lina, následně pak vylití podlahy nivelační hmotou, poté nová výmalba vč. natření zárubní, to vše zakončené položením nové, plovoucí podlahy, která je totožná s obývákovou, protože pokoje na sebe plynule navazují. Ložnice byla také jediná místnost, kde nebylo třeba vyměňovat okna a pracovat se sádrokartonem - to vše už bylo hotové. A možná právě dojem jakési úplnosti nás nepobízel k zázamům, které by nám ve finále dokázaly, že i tady se po dobu několika měsíců děly divy.
O tom, v jaké barevné kombinaci bude celá "leháreň" provedená, jsem měla jasno okamžitě a své vizi jsem dala za pomoci šikovných řemeslníků z řad rodiny i odborníků prostor se zrealizovat. Na centimetry jsme rozmisťovali virtuální nábytek tak, aby se dalo projít kolem postele i pohodlně vlézt do šatní skříně, kterou nám na míru zhotovil moc šikovný místní truhlář. Místo se našlo i pro noční stolky a díky profesionalitě pana elektrikáře teď může ze stropu viset lustr, který je standartně o dobrých dvacet "čísel" delší a který je při poměru k výšce pokoje docela obr. Široký parapet předem sliboval, že se stane hrdým nosičem rozkvetlých orchidejí, které zdobí okno k sousedům a které mě tolik těší. Zkrátka ... vše našlo své místo a já jsem moc ráda, že vás mohu pozvat dál a nechat vás nahlédnout tam, kde se láska probouzí a kde usíná, do naší RŮŽOVÉ LOŽNICE ...

První snímánek ložnice, pořízený, jak je patrné, již po vymalování ... původní stěny byly bílé, na podlaze leželo strakaté papírové lino, nábytek sestával z klasických těžkých skříní typických pro padesátá léta ...

Pohled do obýváku ... Z ložnice pak vedou ještě jedny dveře, a sice přímo do koupelny, což je nesmírně praktické.

A tady už finální podoba vysněné ložnice - postel i stolky jsme si přivezli z předchozího bytu, vše ostatní, tedy šatní skříň, lustr, lampičky, garnyž se záclonou i povlečení na peřiny, je nové.

Z jiného úhlu ...

Nesmí chybět panenky od sestřičky Janičky. Tyhle našly své místo na čelní pelesti postele a já říkám, že nad námi bdí a hlídají nás, když spíme ♥.

Na závěr jedna detailní na krásnou krajku, kterou jsou ozdobené povlaky koupené v Ikee. Pro zvědavce dodávám, že v pozadí je vidět paraplíčko, které jsem si dovezla jako suvenýr z loňské návštěvy Benátek místo typické karnevalové masky. Do ložnice pasuje skvěle, což? :-)

Tak to bychom měli. První článek PŘED/PO je u konce - o markantních změnách se v tomto případě opravdu mluvit nedá, ale věřte mi, že mám radost i z malého pokroku. Postupně budeme přidávat na razanci, dočkáte se rozbouraných zdí, podlah, nepořádku i špíny. Jen musím počkat na vhodné počasí, abych měla to správné sluníčkové světlo vhodné na focení obýváku, kuchyně, chodby a dětského pokojíku. Ty poslední dva jmenované pokoje asi přijdou na řadu později, neboť mám dojem, že pokojíček nikdy nebude dost uklizený na to, abych ho mohla veřejně prezentovat a v chodbě stále čekají čtyři krabice s různorodým obsahem, až je roztřídím a uklidím. Ale všechno bude ... časem ... fakt ... uvidíte ... ;-).
Zatím tedy nashledanou! A díky za návštěvu :-) !

renuška lazarem

2. května 2013 v 16:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Přišlo to najednou, z ničeho nic, i když pak mi mnozí říkali věty typu: "Stěhovali jste se, nadřela ses, fofr doma, v práci ... tahala ses s těžkýma věcma ... ofoukla jsi ... stres ..." Všechny tyhle jednotlivé záležitosti se asi "společnými silami" staly spouštěčem pro náhlé zdravotní potíže známé pod názvem "bolest zad". Ono se řekne - bolest zad - ale dokud si to člověk neodtrpí, těžko dokáže pochopit druhého, když sténá a naříká. Když si nemůže pořádně (s prominutím) sednout na prdel, natož pak na WC mísu, aby jako homo sapiens vykonal běžnou lidskou potřebu. To se jen tak opatrně poposedává na té půlce půlek, která od páteře tolik nebolí. Nebo vyčistit si zuby a nepatrně se nadklonit nad umyvadlem, abychom si pastu nebryndali na sebe - toto je v první, nejsilnější a nejintenzivnější bolavé fázi opravdu prekérka! Jít se vykoupat a vstoupit do vany? Vylézt z ní? Natáhnout se pro sprchu? Použít "špunkvaně"? Honzík mi řekl, že lepší být smraďoška než abych pak bolestí plakala a on ke mně musel běžet, protože měl o mě strach.
Tři dny to trvalo, než jsem se mohla znovu docela normálně posadit na postel nebo do ní ulehnout. Venku pražilo sluníčko - byly zrovna ty nejteplejší dubnové dny - jednoho by to lákalo na procházku, na zahradu, za prací, zkrátka vypadnout z domu. Měla jsem smůlu. Žaluzie byly permanentně zatažené, abych mohla spát a přečkat tak pomaličku ubývající tlak v kříži. Léky ani injekce nezabíraly, jen spánek a odpočinek v peřinách. Byt byl plný všeho - neumytého nádobí, špinavého prádla, Mášiných chlupů i posmrkaných kapesníků, do kterých jsem zoufale troubila, protože mě to všechno nehorázně sralo. Vrátila jsem se o dva roky zpátky, když v tom samém pokoji lehávala babička a nekonečně se dožadovala pomoci mé mamky, byť jen proto, aby nebyla sama. Aby za ní někdo přišel a ona ho citově vysála , protože jí bylo smutno. Nedovolila jsem, abych stejnou službu potřebovala i já, abych volala po mamince a se slzami ji žádala, aby mi pomohla vstát z lůžka a dojít na toaletu. A přece jsem ji nakonec sháněla a prosila - pitomá nabíječka na mobil hozená v košíku byla pro mě stejně nedostupná jako ponožky v šupleti, které jsem si zkrátka sama nenavlékla. Táta trpělivě dělal taxíka k lékařce, čekal, než jsem s potížemi nastoupila do relativně vysokého a tedy lépe přístupného vozu, utišoval a konejšil, když mě viděl ležet skroucenou (v míře možnosti) na posteli a uřvanou jak malou pitomou neschopnou holku. Děti si ke mně chodívaly povídat, přimazlit se, zahřát se pod peřinu, spolehlivě plnily úkoly hospodyňky - Ondra pral, uklízel nádobí z myčky, Honzík luxoval - vše bez dohadů a křiku; věděli, že jinak to nejde a že mi tak ohromně pomůžou. Můj milý laskavě hladil má záda, šeptal mi uklidňující slůvka, nosil pití a rozesmíval mě až k pláči z opětovné bolesti, kdy se tělo smíchem natřásalo a tím způsobovalo tlak na postižené místo.

Dnes už je to za mnou a já jsem moc ráda. Je pravdou, že nejhorší polohou těla je sezení, čemuž jsem odkázaná v zaměstnání osm hodin z osmi a že kříž dává o sobě poctivě vědět. Že se mu nelíbí, co mu dělám a že by byl radši, kdybych chodila nebo ležela ... ale "nedá se svítit", když už jsem i tu pitomou nemocenskou zadarmo musela využít - z něčeho živi být musíme. A tak si v duchu říkám, jak se po práci doma uvelebím do polohy mnohem příjemnější, tedy takové, aby mě v zádech nebolelo. Těší mě, že zvládnu uvařit, uklidit, že už zase nechodím jako těhotná (to bylo břucho vyšpulené, až jsem si říkala, že snad ani není moje - ono to jinak nešlo, páteř ne a ne se narovnat a úplně automaticky se prohýbala přesně v těch místech, kde dostala zabrat i během gravidity). A vypozorovala jsem, že paradoxně k večeru, kdy člověku nemocnému bývá nejhůře, tak mně se uleví - možná tím, že mě ta troška pohybu "roztancuje", nevím ... Když si uvědomím, jaké to bylo minulý týden touto dobou ... ještě že ten čas tak letí.
Nerada bych, aby tenhle článek působil naříkavě a ukňouraně - je to vlastně taková reportáž o tom, jaké to je, když se najednou "něco" stane a člověk zůstane stát, zarazí se následkem zdravotní komplikace a zjistí, jak je neschopný. Jak je ubohý svou slabostí, jak je zoufalý a odkázaný na ostatní, jak je maličký ... a jak je hloupý, když svou energii věnuje blbostem a zapomíná na to, že zdraví je opravdu OPRAVDU! moc důležité. Jak zapomíná poslouchat vnitřní hodiny, které výrazně bijí na poplach a žádají odpočinek, zatímco je jejich majitel ignoruje a říká, že toho má hodně a nestíhá. Jsme jako motor, který se bez přestávek během provozu zkrátka zavaří - je třeba vypnou klíček, provést POCTIVĚ údržbu, případně opravit. Ale je nesmysl toto mávnutím ruky přejít a znovu startovat a "tůrovat" ho až do smrti, to nic dobrého nepřinese. O to je pak ve finále repas dražší ...

Tak hodně zdraví všem a příště se setkáme u veselejšího čtení - první článek PŘED/PO je na cestě :-).