Březen 2013

Krajkový dárek

31. března 2013 v 20:01 | renuška |  Snímánky
Že můj milý nejkrásnější traktorista na světě pan Tomáš chová doma dvě husy labutí, už víte z tohoto článku. Ode dne jeho zveřejnění uplynula už nějaká doba, během které se tenkrát náhle osamocená paní Víťová stala znovu partnerkou, jen s tím rozdílem, že nový sameček má peří výhradně bílé a maličko jinak kejhá. Z počátku byl ještě poněkud nervózní z nového prostředí, ale rychle přivykl a v současnosti vítá svého páníčka stejně vřele jako jeho přítelkyně labuťka. Dokud se k ní majitel, tedy Tomáš, nepřiblíží příliš blízko - v ten moment přichází na řadu poměrně ostrá žárlivost, kdy nový Víťa roztahuje křídla do široka a hartusí na celou vesnici. Nic mu to není platné, hrůzu člověku nenažene; je ale milé, jak si svou lásku hlídá. Je to energický hoch plný života, o čemž se v blízké budoucnosti chceme přesvědčit. Minulý rok jsme totiž zkoušeli uzmout pár vajíček a nechat husu, zda-li nevysedí mláďata, ale nebožtík Víťa první byl už věkem daleko přes limit a byl tedy neplodný, čili vejce zůstala "prádzná. Uvidíme tedy, jak to dopadne letos; Víťa druhý je mladík v plném rozpuku a třeba ... třeba se časem za novopečenou maminkou budou kolebat krásná labuťátka.
Avšak ne všechna vajíčka šla na hnízdo; většinu z nich věnujeme přes známého jeho tetě, která je umí překrásně zdobit a od které zároveň pochází nečekaný krajkový dáreček, který jsem od pana Tomáše nedávno dostala jako překvapení. Žasla jsem nad tou krásou a litovala, že pro letošek veškeré velikonoční zdobení nechám "u ledu" u sněhu, protože nemá smysl šperkovat byt týden před stěhováním, kdy klopýtáme přes krabice i přes tisíce dalších věcí a o pořádku se v posledních dnech opravdu mluvit nedá. Čemu jsem ale vyšla vstříc, byl náhlý nápad, že i když se s kraslicemi nemohu přímo těšit já a mí blízcí, není důvodu, proč bych se o jejich nádheru nemohla podělit alespoň virtuálně. Pak alespoň sami uznáte, jaké poklady mi leží doma a že stojí za to se s nimi pochlubit :-).






S posledním snímánkem mi dovolte popřát vám krásné velikonoce, barevné, slunečné, rozjařené, plné radosti z probouzejícího jara,
které s námi teď spíš hraje hru "na schovávanou",
ale které se přece dá najít.
Třeba tak, že zaskočíme do zahrádky a objevíme v ní
rozkvetlé sněženky :-)
Ať vám příští dny přinesou mnoho radosti a ať cesta k pučícím stromům, rudým tulipánům a teplým podvečerům už není tak dlouhá.

Smaltování

29. března 2013 v 17:30 | renuška |  Snímánky
Slíbila jsem, že vám povyprávím o dalším kurzu rukodělných prací, tentokrát technice smaltování.
Původní obavy nebyly vůbec na místě, protože se jedná o poměrně jednoduchou záležitost a když ji navíc někdo tak pěkně umí vysvětlit, jako naše oblíbená lektorka Sylva, pak se pracuje jedna báseň. Veškerý materiál byl k dispozici přímo na místě, takže opět stačily přezůvky a nápad :-). Využít jsme mohly (my ženy) buď měděný plech či pásky, které jsme si nůžkami na železo samy upravily do požadovaného tvaru, nebo pak již "vyražené" motivy ze stejného kovu. Poté jsme dostaly možnost vybrat si barvy v sypkém složení (jako když máte moučkový cukr a sypete s ním přes sítko čerstvě upečenou bábovku), kterými jsme kovový podklad posypávaly. Dozdobovat se dalo korálky, drátkem; špejlí jsme mohly vkreslovat ornamenty či vypisovat text ... varianty dekoru byly neomezené. No a na závěr s polotovarem šup na jakousi zednickou lžíci, která se položila na roztopenou elektrickou plotýnku, a pozorovat, jak se prášek mění v lesklou jednolitou vrstvu. V tom okamžiku je třeba výrobek dát z dosahu horka pryč ... a je hotovo :-).
Jak jsem zmínila na začátku, tato technika je opravdu snadná, zvládne ji kdokoliv, není potřeba ani kdovíco pomůcek, víceméně jen kousech plechu a určitá škála barev. Plotýnku i zednickou lžíci doma většina lidí má, potažmo mužů, kteří si v dílničkách podobné nářadí schovávají. Smaltování je dobře vyzkoušet si pod odborným dozorem, ale pokračovat lze bez obav už v domácím zázemí.
Na závěr přikládám pár obrázků pořízených paní školitelkou ...

Při výběru tvaru jsem zvolila obě varianty. Stříhala jsem plech ...



... i použila hotový tvar vážky. Tady jsem ve fázi dozdobování korálky.

Na elektrickém ohřívači se právě vlivem horka mění sypká barva v lesklou glazuru - modrozelená vážka už je skoro hotová.

Výsledky mého téměř dvouhodinového snažení - srdéčko mám do nové kuchyně a slona pro pana Tomáše, vážky patří klukům - zatím ale všechny poklady mám pohromadě schované u sebe, protože se mi při transportu pár korálků odlepilo. Po opravě všechny dárečky rozdám ♥.


renuščin nový muž

28. března 2013 v 17:22 | renuška
Naše známost trvá pár týdnů, ale troufám si tvrdit, že dotyčného muže znám již od dětství. Už jako malý mě nesmírně přitahoval, bavil, musela jsem se pokaždé smát jeho hláškám i zkomoleným výrazům, kterým jako dítě nerozumněl a pletl je tak, že třeba z omáčky rajské vznikla "jarská". Když zavítal někam mezi lidi, tedy ono stačilo, aby někoho potkal na cestě z hajnovny do Lážova, hned volal: "Pěkně vítám, a to jsou k nám hosti, posaďte se u nás, ať nám nevynesete spaní!", přestože by se víc hodilo popřát dobrého dne. Je to hoch dobrého srdce, skromného vychování, z nuznějších poměrů, ale o to víc laskavý a věrný Bohu (což se vzhledem k okolnostem dá zcela jednoduše pochopit). Samozřejmé mu přijde pomoci ostatním, aniž by za to chtěl odměnu, nemá rád chválu na svou osobu a jakmile na ni dojde, převádí pozornost na cokoliv jiného, jen aby on nebyl středem pozornosti. Jediné, co mě mrzí, že jeho rodiče i přes tu čistotu duše stále mu nevěří a pochybují o něm, a to až do jeho dospělosti, kdy teprve se mu podaří je "zlomit".
Mám toho člověka moc ráda a ani mi nevadí, že jeho srdce patří jiné ženě, neboť i ta je mi tuze milá. Jmenuje se Zdeňa a je to pro něj ta největší kamarádka v životě už od malička. Momentálně jsou ale v úplně jiném vztahu - rádi by se vzali a čekají, zda rodiče nevěstinky svolí. Tatínek kývá hlavou pro "ano" už dávno, jen maminka, ta má jinou představu. Jsou na vyšší sociální úrovni a ve vztahu k rodičům pána ženicha, mého oblíbence, jsou jejich nadřízenými, ale přesto mezi nimi funguje spíše přátelství, které převažuje nad vším ostatním. Každopádně i přes překážky je láska dvou mladých lidí skutečně ukázková a nehynoucí stejně jako vášen mladíka k hudbě, v níž vynikal již od dětství, kdy chodíval do kostela vypomáhat a na kůru občas zůstal zpívat nebo pak později, když po světě jezdil jako zástupce českých pianistů. Nakonec se však právě kvůli své vyvolené Zděně stává lesním inženýrem ...


Správně tušíte, že nejde o reálnou osobu, i když ... (odborníci o tom stále polemizují, zda tento člověk skutečně žil či ne a tím pádem byl jen dílem fantazie, což by byla velikánská škoda). Je to hrdina dětských srdcí, ale i těch dospěláckých, což se projevilo právě u mně, známý pod jménem

KÁJA MAŘÍK.



Kluk se "sazovýma" očima a stejně tak barevnými vlasy, dobrák od pohledu, milovník brdských lesů, znalec každého stromu, kvítku, zvířete díky tatínkovi hajnému a panu lesnímu, kteří ho k lásce k přírodě vedli od narození. Nemá rád tetu kovářku, které zbyl jen jeden vyviklaný zub a která má jazyk obroušený od klevet, má rád pana řídícího i pana faráře, potají pozoruje pana kostelníka při šňupání tabáku, rád obchoduje s panem Štulcem, který mu za náruč hub nebo hrnek malin dá tu kus provázku, tu pomeranč ... ale nejvíc ze všeho miluje svou maminku. Kdykoliv mu někdo něco poví, Kája bystře zareaguje větou, která pravidelně začíná: "To naše maminka ... " Tato vlastnost vydrží mu až do dospělosti, a proto se i v letech po dvacítce, po studiu v Praze a zahraničních cestách pořád po návratu domů dokáže upřímně podívat matce do očí a ta pozná, že Kája je stále ta čistá duše.

Můj starší syn Ondra dostal předloni pod stromeček od babičky a dědy soubor čtyř dílů o školákovi Kájovi Maříkovi, ale do četby se nepustil, protože způsob psaní je pro něj hůř srozumitelný - jedná se o češtinu používanou z kraje dvacátého století, spoustu slovíček jsem si i já musela vyhledat, abych věděla, o čem mladý hrdina rozpráví (např. o milovaných rozpíčcích, což jsou jakési povidly plněné sladké bochánky vypékané v troubě, které při konzumaci křupají jako oříšky). Přesto mě již po první přečtené stránce děj tak pohltil, že jsem každou volnou chvilku trávila ve společnosti Káji, Zděni a jejich rodin a přátel, známých, nechala jsem se dobrovolně a s nadšením unášet do míst, kde muselo být tak překrásně už jen kvůli tomu barvitému popisování kraje, už jen kvůli lidem, kteří drželi při sobě. Z počátku mě odrazovala velikost knihy, kdy formát A4 nabízel celých 710 popsaných stran, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím spíš jsem věděla, že potřebuji nutně číst dál a dál, ačkoliv nemám další díly k dispozici. I tady jsem si poradila a vím už, že Kája se Zděnou budou chystat veselku. A co bude dál? To se dozvím v "šestce" a "sedmičce" a také v dalších pokračováních od autorky vystupující pod jménem Felix Háj. O tom, že se na setkání s Karlem Maříkem těším, není třeba pochybovat. Já toho kluka totiž skutečně miluji ♥.



Rod mužský

27. března 2013 v 17:11 | renuška |  Přišla Múza
Tolik vstřícných kroků,
snad 100 + 1, ne-li víc ...
ale pořád je to málo.
To by tak hrálo!,
abys držel se pravidel fair play.
Na to´s moc velkej ...
pán, hrad, muž, stroj?
Soudce!
Soudce na Tebe
v podobě vlastního svědomí,
to zdá se jediným spravedlivým,
aniž by svědků žádalo si.
Kdo kosou kámen kosí,
s ostřím nepochodí.

A pořád hlucho je a slepo,
jen hlasu tvého a slov
dostatek je rybáři u břehu na výlov.
Všechno marné.
Hrdost lásku přebíjí
a sek(s)ta pásek utahuje.
Snad pro ten nádech mizerný
méně kyslíku se v hlavě točí.
Psa ochočí
si jen dobrý pán.
A ty?
Jsi psem či pánem?
Hradem, mužem, strojem ... soudcem?
Rodem životným?
Rodem neživotným?

Tuli-tuli-tuli-tutulipán

20. března 2013 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Drátkováním jsme se sestřičkou Janičkou započaly náš soukromý vzdělávací kurz rukodělných prací. Posilněny zvýšeným sebevědomím z drátkovací středy vrhly jsme se rovnýma nohama do další činnosti - tentokráte do tzv. Tiffany vitráží. Prvním kamenem úrazu byl bohužel při příchodu do učebny jiný personál, kdy na nás místo milé paní Sylvy známé z drátkování čekala mírně starší droboučká žena, která svou práci asi umí dělat, ale neumí ji učit. Z jedno přebíhala do druhého, podstatu výroby vysvětlovala pořádně nevysvětlila, takže každá z účastnic měla nejméně jednou až dvakrát potřebu za školitelkou zajít a podrobně se zeptat na postup práce. Z omezeného množství barevného skla jsme si vybraly taková, která se budou hodit k našemu návrhu a pustily se do tvoření. Bohužel nejen materiál, ale i nářadí nebylo zcela košer - tupé řezáky, jedny štípací kleště a v podstatě jeden jediný brousek na sklo, jehož strany byly více než hladké a tudíž zabrousit ostré strany oštípaných dílků skla bylo nad naše amatérské síly. Ale vydržely jsme (na rozdíl od jiných účastnic, které onen chaos nezvládly a vzdaly se dobrovolně a bez mučení). Během první části kurzu jsme já i sestra stihly vyřezat, obrousit i do měděné pásky obalit všechny připravené dílky naší skládačky. A tento svůj polotovar jsme o týden později měly pospojovat cínem a pájkou. Kupodivu nám to docela šlo, ačkoliv konkrétně já jsem již předem věděla, že méně je někdy více a že jsem si v naivní myšlence vytvořit "vícedílkové" dílo docela přidělala práce a navíc ... možná by bývalo pro diváka jednodušší poznat, co jsem vlastně vyrobila ...




Na nakreslené předloze mám "na volno" poskládané vyřezané dílky a jednotlivě každý po obvodu překrývám cínovou vrstvou, která pevně drží na měděné pásce potřené kyselinou.


Stejně postupovala i Janinka ...

A zde již obě účastnice kurzu se svými prvotinkami květinkami :-)
Já mám modrý tulípánek, Janinka červenou růžičku.
* všechny fotografie pořídila pořadatelka kurzů z DDM
No a pokud vás zajímá, jak se tulipán netulipán zabydlel u nás doma, mám zde několik dalších obrázků. Využila jsem květináč s odkvetlým hyacintem, avšak se stále pěkným listovím, kam stačilo zápich aplikovat:





Pro zvídavé čtenáře pak mám ještě v úplném závěru informaci, že třetí středa v měsíci březnu je taktéž v kalendáři vyhrazena pro rukodělné tvoření. Tentokráte nás čeká smaltování :-). A zase bude s čím se mít pochlubit :-D.

YAMATO

19. března 2013 v 17:00 | renuška |  Snímánky
Tenhle článek by nepotřeboval než pár slov coby vysvětlení, co a jak. Ale to bych nebyla já, abych si tu omáčku trochu nevymazlila, proto bude úvod krapet delší, než dojde na obrázky samotné.
Můj milý - pan nejkrásnější traktorista na světě, Tomáš, oslavil toto pondělí velikánské životní jubileum a k takovému mi přišlo naprosto nutné vymyslet něco, co není jen tak něco, ale co je NĚCO!!! Spoléhám na ověřený "Zákon přitažlivosti" a proto jsem věděla, že jakmile vyšlu myšlenku, aby ten správný dárek k narozeninám přišel v pravou chvíli, dočkám se. Stalo se tak již v prosinci, krátce po vánocích, když v TV "běžela" reklama na vystoupení japonských bubeníků známých pod názvem YAMATO, kteří na březen tohoto roku naplánovali turné ke svému 20-ti letému výročí existence. Akce způsobuje reakci, jak trefně před několika dny můj milý poznamenal, aniž by tušil, že právě jeho dojmy jak z reklamy, tak z vystoupení jiných bubeníků v italských Benátkách loni v únoru odstartovaly právě tu moji reakci. Bleskurychle jsem zaujala polohu sedavou u mého počítače, abych prověřila dostupnost vstupenek v krajském městě, které bylo jedním z mála, kde hudebníci mají účinkovat. Radost gradovala - kromě výborných míst uprostřed druhé řady na balkoně, odkud je naprosto senzačně vidět na pódium, jsem úžasem oněmněla, když jsem zjistila termín konání. Přesně den před narozeninami pana T. Waw! Díkybohu si pamatuji veškerá přístupová hesla a čísla k internetovému bankovnictví, zadávám do příkazu platbu a o týden později vyzvedávám doporučenou zásilku se vstupenkami.



Snad ještě větší stres než byl samotný nápad na dárek ke kulatinám, mě ale čekal posledních pár dní před "akcí", protože jsem se rozhodla, že o dárku neřeknu nikomu mimo mé mamky, sestry a drahé paní tričkové Kateřiny. Tedy ani oslavenci. Dva měsíce jsem to vydržela, ale skutečně těch zbývajících 14 dní bylo šílených - tak ráda bych tajemství prozradila. Naštěstí pan Tomáš trval na tom, abych si svůj tajem nechala pro sebe až do konce a vlastně ještě před kulturním centrem, kde koncert měl probíhat, netušil, kam míříme. Až po zaparkování jsem mu pár slovy konečně, KONEČNĚ!!! mohla říct, co nás za pár minut čeká ... A Tomáš jen němě kýval hlavou a usmíval se, aby po chvíli řekl, že takové překvapení tedy vskutku nečekal a byl tuze, tuze rád.
A pak, když jsme již seděli v hledišti, shlíželi na jeviště plné ohromných bubnů a gongů, čekali jsme už jen na "husinu", která nám proběhla po těle po prvním hutném úderu do bicích nástrojů. Souhra zvuků i pohybových kreací každého z devíti muzikantů (3 ženy a 6 mužů), ta energie, síla, radost, nadšení, prostě ... to se nedá slovy popsat. Tisíckrát bych si je mohla pustit na DVD, ale nikdy se mi nepodaří cítit to, co jsem vnímala přímo v sále. A nejen já. Nevím, jak přesně se vyjádřit, ale ta atmosféra člověka pohltí naprosto a docela, díváte se na každičký dotek paličky s bubnem, posloucháte jemné šumění, sotva slyšitelné lidským uším, které záhy vystřídá mohutné bušení, které otřásalo doslova vším. Dojetím nedýcháte nad kombinací jemného zvuku flétny s hutným odrazem bicích, usmíváte se vtipné hře tří hudebníků, majících v rukou malé činelky a předvádějící humornou scénku.
A když jsem se pak podívala na výraz ve tváři mého muže, věděla jsem, že vše cítí úplně stejně. Že si svůj narozeninový dárek užívá dosyta a že je to opravdu něco, na co dlouho nezapomene a na co ho vzpomínky budou mnoho příštích dní a týdnů těšit. ♥

Díky vstřícnosti pořadatelů bylo možné během vystoupení pořizovat fotografie, ovšem bez blesku. Proto se velice omlouvám za nekvalitní záznam, ze kterého mám ovšem i přes nedostatky velikou radost ...









Foto jako důkaz :-) Ráda bych vložila i obrázek s panem Tomášem, ale zákaz je zákaz :-D.


Samé ryby, samí raci

15. března 2013 v 16:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Březen je měsíc ryb - ne těch rybníkových a mořských, ale těch nebeských, měsíčních. Rybou je můj nejkrásnější traktorista na světě - pan Tomáš, můj taťka Vašek, byť jinak je to myslivec jak se patří, stejně tak i můj strýc Jarouš. Rybou se minulý týden stala také čerstvě narozená holčička Berenika Leila, dcera mé sestřenice. Ve znamení ryb jsou i příbuzní mého exmanžela, se kterými se brzy setkám na hromadné oslavě rybích narozenin. Samozřejmě nesmím ani zapomenout na jednoho rybáka, který je takový "znovunalezenec" a těší ho si povídat o životě. Můj nejoblíbenější spolužák ze střední? Kupodivu ryba! Škoda, že si starší syn Ondra nepospíšil a nenarodil se v termínu, protože on už je beran, a to prosím poctivý. Ale možná že ascencent ... ba ne, ten má ve štíru ... ha, další vodní znamení! Znamení, jehož nositelem je mladší syn Honzík. Krásné, což? Jak do sebe krásně zaplouváme.
Červenec je měsíc raků - ne těch říčních, ale těch nebeských, měsíčních. Rakem jsem já i moje babička Květuška. Rakem jsou dva mí kolegové v práci a máme to tuze dobře rozděleno po dnech - já 10., pan Ká 11. a Jarouš 12. A dnes jsem zjistila, že jedna ochotná paní z Prahy, kterou jsem nikdy neviděla, pouze přes net jsem se s ní spojila, aby mi pořídila nějaké zboží z Ikei (zařizuji stále, zařizuji pořád a když nemohu do Ikei já, musí Ikea za mnou - to je jako s tím Mohamedem a horou :-) ), tak ta je narozená v úplně stejný den jako já. Cožpak tohle není náhoda? Mohla jsem si vybírat, kterou z ochotných žen oslovím, aby pro mě tuto službu udělala a já si vybrala ... račici :-).

Vím, že funguje zákon přitažlivosti, kdy si do života přitahujeme určitý typ lidí, ale souvisí to nějak s měsíčním znamením? Má na to vliv to, zda jsem narozena v období vlády vodního nebo vzdušného či snad zemského?

Kousek výňatku z webu:

Rak

Období pro měsíční znamení zvěrokruhu Rak: (22.6. - 22.7.)
Znamení: vodní
Vládce znamení: Měsíc
Povaha: flegmatická
Šťastná léta: 22-26, 31-42
Soulad se zanmením: Štír, Ryby
Souvztažná barva: stříbrná, bílá
Souvztažný kov: stříbro
Podřízená část těla: prsa, žaludek, játra, žlučník, nohy
Kámen znamení: jaspis, avanturín, korál, jadeit, karneol, diamant, chalcedon, adulár, opál, smaragd, perly, měsíční kámen
Šťastná čísla: 9, 81, 369, 3321
Šťastný den: pondělí
Šťastná květina: mák
Duchovní ochránce: Dionysos
Příjemná vůně: kosatec, moře

Ryby

Období pro měsíční znamení zvěrokruhu Ryby: (20.2. - 20.3.)
Znamení: vodní, vlhké, studené
Vládce znamení: Jupiter a Neptun
Povaha: flegmatická
Šťastná léta: 22-47
Soulad se znamením: Rak, Štír
Souvztažná barva: barva moře
Souvztažný kov: cín
Podřízená část těla: nohy (chodidla), mízní systém
Kámen znamení: ametyst, fluorit, korál, safír, jadeit, tyrkys, adulár, perly, akvamarín, lazurit, sodalit, křišťál
Šťastná čísla: 4, 16, 34, 136
Šťastný den: pátek
Šťastná květina: chrpa
Duchovní ochránce: Herakles
Příjemná vůně: máta

Štír

Období pro měsíční znamení zvěrokruhu Štír: (24.10. - 22.11.)
Znamení: vodní
Vládce znamení: Mars a Pluto
Povaha: flegmatická
Šťastná léta: 17-19, 23-35
Soulad se znamením: Rak, Ryby
Souvztažná barva: rumělková
Souvztažný kov: železo
Podřízená část těla: pohlavní orgány
Kámen znamení: obsidián, hematit, malachit, ametyst, jaspis, achát, rubín, karneol, opál
Šťastná čísla: 5, 25, 65, 325
Šťastný den: čtvrtek
Šťastná květina: vřes
Duchovní ochránce: Ares
Příjemná vůně: vřes
Když tak na to koukám, asi na tom něco bude. Asi to není samo sebou, že se mnohdy setkáváme či dokonce žijeme se stejným typem znamení. Jen mě to občas překvapí, když si vpustím někoho víc do života, že je to právě to "moje". A jak to máte vy? Pohybují se také kolem vás lidé spadající ve většině do jednoho druhu znamení zvěrokruhu? Vaše názory mě velice zajímají, určitě se budu těšit na každý komentář. Děkuji za něj již předem :-).

Maruška Nováková jde gratulovat ...

12. března 2013 v 16:30 | renuška |  Snímánky
... svému strejdovi, který je pro renušku už od malička zkrátka Jarouš, a který právě letos v březnu oslavil své padesáté narozeniny. Aby oslava byla maličko odlišná od tradičních nedělních návštěv, které pravidelně po čtrnácti dnech opakujeme, rozhodla jsem se povolat na pomoc starou známou Marušku Novákovou. Seznámit jste se s ní mohli tady, silvestr oslavit zde či blíže ji poznat třeba loni v létě . Je to prostě kamarádka, která mi nikdy nedá košem a když za ní přijdu se žádostí o výpomoc, pokaždé mi ochotně podá ruku a ještě se na mě vřele usměje. Ostatně, ona se vřele usmívá na každého a snad si ani není vědoma, že to není zrovínka krasavice. Důležité je, že nezkazí zábavu, že ji neurazí, když se jí ostatní pochichtávají, že se pochlubí tu s novým náhrdelníkem, tam zase s pohodlnou obuví. Je to zkrátka ženská do nepohody a já už s ní teď mám domluvenou další štrapáci, ale na tu se budeme muset společně důkladně připravit. Čeká nás totiž svatba :-D

Po počátečních starostech, co na sebe (zná jistě každá žena bez ohledu na věk), zvolila Maruška hedvábnou khaki halenku s bílým puntíčkem, ke které sladila naušnice i korálky z pravých perliček. Elastické hnědé pumpky, prouhaté ponožky a kostkované důchodky doladila sportovní modrou bundičkou na zip s bílými lampasy. Nechyběl samozřejmě šátek, moderně uvázaný dozadu za krk, bílý s modrým puntíkem. Ještě rychle popadnout dárky a jarní květy, rudou rtěnkou obtáhnout svůdné rty a může se vyrazit ...




Maruška si pózování před fotoaparátem doslova užívá - baví ji, když ostatní baví :-)



Maruška Nováková v objetí se strejdou Jaroušem - dovolila bych si upozornit na rudý otisk Maruščiných rtů na Járově tváři. Ano, musel držet :-D :-D :-D.
Tak ještě jednou všechno nejlepší ♥!

Neprotíná

11. března 2013 v 16:30 | renuška |  Přišla Múza
Věnováno mým, na sobě zcela nezávislým dvěma velikým přátelům,
kterým přeji, ať už je dobře. ♥

Na němé návrhy bez zábrany
kývám hlavou
nahoru a dolu
a radši bych,
klidně tisíckrát,
kdybychom teď spolu
se v kuchyni potkali,
klidně u stolu
a kafe si vypili,
pohledem topili
se ve svých očích
bez chuti
po krku si skočit.

Na místo toho
se naše cesty v bytě nekříží,
neházíme po sobě talíři,
ale jako by létaly.
Bez křídel, beze slov,
a pak že střepy přinášejí štěstí!
Zasloužil by pěstí
ten,
který tuhle hloupost vymyslel.
Motto na povel?
Kdo ví, co ho k tomu vedlo,
ale tohle?
To se mu fakt nepovedlo.

A tak čekám.
Na návraty,
až já a ty
se potkáme a prohodíme třeba jenom
"Dobrý ráno, lásko!"
Bez silničních značek,
bez objížděk a výhybek
k sobě zase trefíme.
Hloupost, že trasu nevíme.
Moc dobře známe,
kudy se dá jít.
Jen chtít, jen chtít ...

Rada horoskopu na dnešní den

7. března 2013 v 9:04 | renuška |  Jak to vidím ...
Prý si mám dát večer relaxační koupel ve dvou.

Pravda, na to nepotřebuji žádné lunární počítadlo ani asisetnci astrologů - takhle si zpestřit večer se doma snažíme nejméně jednou týdne, teď v časech hektických možná i méně častěji, ale přece. V šuplíku s kosmetikou mám dokonce dva vonné bylinné olejíčky jak do lázně, tak na masírování - ale na ty, bohužel, zatím také nedošlo. Jsme rádi, když únavou nezavřeme oči dřív, než ulehneme pod měkké peřiny. Není to jen avízovanou jarní únavou, ale celkově jakýmsi fyzickým i duševním vypětím spojeným v mém případě jak s pracovními povinnostmi, tak s rekonstrukcí bytu. V obou těchto případech ale mnohem víc můj organismus zatěžuje spíše to vyčerpání vnitřní, neviditelné, nehmatatelné, proti kterému svaly pracují relativně spolehlivě a dobře.
Kde začít? Nalitovala jsem se už dost a nic mi to nebylo platné. Lítost přináší zase jen lítost (a tak to funguje i v jiných záležitostech, dobrých i zlých, to je známá věc). Snažím se se učit reagovat jinak, ale ne vždy se mi to daří. Snažím se být pozitivní, což mi pomáhá vytvořit kolem sebe dost velkou bublinu, skrz kterou pronikne jen opravdu hodně ostrý šíp mající podobu tu štiplavého slova, tu arogantního jednání, tu urážky ... V tom jednom případě se potíž táhne dobré dva roky a nic se k lepšímu nemění. Jednání onoho člověka je stále velice mizerné, nedospělé, nevychované a rozcapené. Uvztekané, nafoukané, domýšlivé a protivné. Dotyčný pravděpodobně stále těží z toho, že je nad ním držena jakási ochranitelská ruka, kterou se okolí bojí plácnout, přestože by to bylo potřeba jako sůl. Dotyčnému dosud procházely průšvihy, které byly donedávna neznámým faktem, protože k nim zkrátka nedocházelo. Tím víc je okatá ona změna v přístupu k práci, k povinnostem ... ale zdá se, že se na lepší časy blýská, tak uvidíme. Jak se říká, "Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi" a tak se i stalo. Snad to přinese vše dobré nejen mé osobě, ale i těm ostatním, které ono (ne)chování mají denně na očích a vnitřně se jim příčí.
Druhým oříškem je plod s mnohem tvrdším obalem; žádný "papírák", ale pořádný, tvrdohlavý kokos. Uvnitř má lahodnou slupku, ale povrch je hrubý, a asi se s tím i jeho duše ztotožňuje. Nevím. Ale když se podaří tento megaořech navrtat, ucítíte tu jedinečnou kokosovou vůni a víte, že je v něm schováno opravdu mnoho dobrého, jen to nemá jít kudy ven. Musí se mu pomoct. Bohužel neprostupná bariéra je základem všech problémů, které bych správně s tímto člověkem vůbec neměla mít. Měla bych k němu mít až do smrti úctu (což mám), měla bych ho mít ráda celým svým srdcem (což mám) a měla bych ho respektovat (což dělám). Ale nemohu a ani nechci být jeho loutkou, být hřebíkem, který v případě "přetlaku" potřebuje "kokos" zatlouct, co to jde. Jsem samostatně fungující "jednotka" se solidně pracujícím mozkem, který určitě není dokonalý, ale není ani blbý a technicky neschopný, jak někdy slýchám. Přijmu dobrou radu, zařídím se podle ní, ale vždy tak, aby s ní souhlasilo i moje schované "JÁ", zvláště pak tehdy, když se jedná o můj vlastní domov, o způsob, jakým si ho vytvořím, o způsob, jakým v něm budu žít. A já v něm chci žít tak, aby mi tam bylo dobře. Aby každý kout, každá stěna, každý kousek země byl přesně takový, jaký jsem ho toužila mít a ne, jaký jej vidí jako ideální někdo druhý se svým vlastním vkusem a citem pro věc (musím se včas opravit - píšu o sobě, ale je samozřejmé, že pohodlí a útulnost, dobrý pocit ze společného "doma" se vztahuje i na mé dva syny a nejkrásnějšího traktoristu na světě - tvoříme rodinu a ta si skutečně zaslouží jen to nejlepší!)

A tak se peru sama v sobě, kolik toho jsem ochotná snést a co už je tzv. přes moc. Někdy je rezignace to nejlepší, jindy naopak to nejhorší - mít tak spínač, který by včas upozornil, jak se mám zachovat. Možná, že právě tak funguje intuice a já ji ještě neumím tak dobře poslouchat. Nebo třeba ano, já vážně nevím. A z toho všeho, z těch nerozhodností, z těch protichůdných pocitů, z těch slov, která mé uši zaslechnou a pošlou dál, která často zabolí, až je člověku do pláče, z toho všeho jsem už unavená. Když se pak zadaří a přijde den, kdy všechno jde tak lehce a hladce, říkám si: "Vidíš! Ono to není s těmi lidmi zase tak hrozné!" Škoda jen, že to je dočasný stav ...

A tak si dnes na toho svého nejmilejšího pana T. pěkně počkám, až se mi vrátí domů, napustíme si vanu plnou horké vody, místo pěny tam nakapeme trošku olejíčku, já si mu pěkně vlezu do klína, záda si opřu o jeho břicho, hlavu mu položím na rameno a se zavřenýma očima budu vnímat jeho blízkost a uklidňující oddechování. Třeba mi z toho všeho ukápne sem tam kousek slzy, ale ta se smyje a zase bude dobře. Ještě, že ty horoskopy jsou!