... pokračujeme volně tam, kde jsme včera přestali ...
Alice
Tak nakonec ta cesta do hor nebyla vůbec špatná. Dvě děvčata sice přišla o pět minut později na dané stanoviště, ačkoliv jsem všem den před odjezdem důkladně kladla na mysl, že každá ztracená minuta znamená pochopitelně zpoždění, přičemž jsme museli počítat i s horšími podmínkami na silnicích, protože varovali před silným chumelením. Ovšem tyto dvě dámy, zrovna tyto dvě plné sebevědomého vystupování a samozřejmých odpovědí měly pravděpodobně v ten moment na starosti zdaleka jiné záležitosti a nějaká učitelka jim byla zcela fuk. Toto se potvrdilo právě tím čekáním a já blahořečím mobilním telefonům a ochotným kamarádům, kteří holky popohnali. To byla ale jediná překážka v jinak neuvěřitelně pohodovém startu lyžařského výcviku. Matylda si okamžitě našla spřízněné duše a snažila se mě již od výjezdu přemluvit, aby mohla za ostatními dozadu, čemuž jsem nesvolila, protože nepotřebuji, aby se hned od počátku rozjančila. Bude stačit, co předvede na chatě. Ale protože jsem si zároveň sama sobě slíbila, že přece jen ve své přísnosti trochu povolím, nakonec jsem jí vždycky na chvíli dovolila opustit své místo a jít za svými téměř vrstevníky.
Co mě ale opravdu překvapilo a vlastně to ovlivnilo celý dojem z relativně pohodlné cesty autobusem, to byl moment, který mě posunul o pár let zpátky, kdy jsem ještě sama jako studentka podobné školní výlety absolvovala. Myslela jsem, že už se to teď nedrží, že všechno to mládí upíná svou pozornost k "noutbukům", "ajfounům", "empétrojkám", k tabletům a všem těm technickým vymoženostem, a najednou do toho všeho slyším opatrné zadrnkání na struny kytary. V první chvíli jsem si nedokázala vybavit, zda některý z mých studentů umí hrát na nějaký hudební nástroj, ale pravdou je, že se známe půl roku a já o nich ještě zdaleka nevím tolik, kolik bych ráda. Navíc melodické a uchulibé tóny se ozývaly ne ze zadní části vozu, nýbrž poměrně zblízka - stačilo se ohlédnout přes levé rameno ... Ani jsem si toho muže nevšimla, přitom to byl pro mě do té doby úplně cizí pasažér, nenápadný, nikoliv však neviditelný. Mohutné robustní postavy, krátkých vlasů, obsadil dvě sedadla společně se svým zavazadlem a s kytarou. Rozeznávala jsem melodie typických "cestovních" písniček a zcela bez zábran jsem se slyšela notovat si "Na Okoř je céééésta jako žádná zéééé sta, roubená je stromama-stroma-ma ..." A když se postupně přidávali i ostatní, až mě to dojalo, protože ten jednolitý zpěv plný čistých i falešných tónů mi připomněl, jak už je to strašně dávno ... Má ještě vůbec po tom všem zmiňovat, že onen dotyčný, o kterém jsem se pak dozvěděla, že místo "naší" školní Marušky bude kuchařem, vytáhl nerezovou krabičku plnou úžasných mini řízečků ... Přísná a důrazná paní profesorka Alice změkla. A to jsme ještě ani nedorazili do cíle ...
Marek
No bodejť, dyť sem věděl, že to dám a že si mě voblíběj. Stačilo nepoutat pozornost hnedle na začátku, nechat je všechny vypovídat, vyhulákat - že ty děcka dělaj kravál, to zas jako jo, počkat, až to trošku utichne a bude slyšet jen špitání a pochichtávání těch holek hubenejch, všechny voblíklý skoro ve stejným mundůru, prostě móda diktuje a tydle mladice tomu podléhaj jak já svíčkový. A pak, dyž jsem usoudil, že je ta správná chvilka, tak sem ji vytáh, tu moji krasotinku ubrnkanou. Naladěnou sem si ji vzal pěkně na klín, pohladil každou "Emu házející granát do atomový elektrárny" a začal si jen tak brnkat ty svoje rozehrávky, co sem na ně kdysi balil holky. Než jsem teda vyrost, teď už to nemám zapotřebí. Teda ne že by se mi nějaká ta slečna nehodila, to já bych rád měl někoho vedle sebe, ale určitě za ní nebudu chodit s muzikou, to přece musí přeskočit jinak, no ne? Ale tak co už ... A tak jsem pak hrál takový ty známý, kurnik, kdo by je neuměl, říkal jsem si. A lidi se ke mně začali votáčet a přibližovat a jeden se přidal a druhej a všim sem si, že i ta paní, co seděla vepředu za schůdkama, hned blízko řidiče, tak že se vohlídla a pusa se jí votvírala jako mně, protože "Na Vokoř je cééééésta jako žádná zéééééé sta ..." se prostě jinak zpívat nedá, než že vypouštíte stejný slova. Pak jsem se na ni voptal jedný tý vyzáblý studentky a že prej je to úča Ála, ale pane kuchař, to jenom mezi náma. Normálně to je paní profesorka Dvořáková, jo? A tajdlenc má ceru, Matyldu, ona je s ní děsná prča, jako prdel, jako že je dost hustá, i dyž je eště malá celkem. Jí je asi dvanáct nebo kolik, ale fakt je to dobrá holka.
A tak jsem jim všem tu dobrou půlhodinku hrál a fakt mě to bavilo, jak to všechny sjednotilo, jak se ta zábava pěkně rozproudila a pobavili sme se a tak jsem jim řek, že oni mě vlastně neznaj, že jim na hory jedu vařit a prej, co bude dneska k večeříííííí, Máro? Tak jim povidám, ať nejsou zvědavý, ale že si je zkusím nalákat na lahůdku nejlahůdkovatější a na řadu přišly ty moje pidiřízečky a zaprášilo se po nich. Ty rachejtle, jako že holky kostnatý, ty měly mastný brady, drobky kolem papuly a furt by nenápadně uždibovaly, no mizernej vodhad sem měl. Sotva se na tu "úču Áju" dostalo, ale všim sem si, že si taky dala. A to sem byl rád, protože já mám dycky nejvěčí radost, dyž všem šmakuje. Až dorazíme, mám v plánu hned navobjednat ty suroviny, aby mi stihli všecko do večeře přivízt a já abych stih připravit véču - původně sem myslel jen na boloňskou s uzeninou a těstovinou, 30% sejra na posypání, ale dyž vidim, jak jim chutná - von se ten rozpočet nezblázní, dyž jim místo salámu do vomajdy osmažim mletýho kus bůčku pěknýho, a sejra vemu čtyrycetiprocentního, ať maj trošku základ na ten sport. Taky sem si myslel, že jim vyvěsim jídelák a bude, ale mám docela chuť se s partou vídat, tak je pěkně nechám, ať se přídou za mnou do kuchyně zeptat, co že bude k vobědu a tak. Však já si je za ten tejde spravim! A basta!
http://www.facebook.com/EverythingHasBeautyButNotEveryoneCanSee plz like :* oplatím :) PS: super článok, fakt