8. února 2013 v 16:00 | renuška
|
Začalo to ... kdy? Minulý rok? Ono vlastně počítat by se mělo už od narození, takže jedno odstartovalo před pěti lety a to druhé, to už si ani nepamatuji. Oboje jsem však dělala a stále dělám s láskou, tedy s takovým tím dobrým pocitem, baví mě to, má to nějakou odezvu, není to jednorázového charakteru, pořád to pokračuje a já vnitřně cítím, že mi to pomáhá růst a zdokonalovat se. V tom jednom případě sice nemohu porovnávat, ale už jen podle mého duševního rozpoložení, když dojde na věc, netřepu se tolik, nepotím a ve finále si to docela užívám. A ta druhá záležitost, tak ta je dohledatelná mnohem snadněji a tedy i lépe prokazující, zda to se mnou jde "z" nebo "do" kopce, do toho vrcholu, který je ještě sice hodně daleko a já se cestou někdy dost nafuním, ale přece tam chci dojít, když už jsem ušla takový kus. Ale buďme konkrétní ...
Blog a renuška je dvojice fungující už pět let, někdy to klape, někdy skřípe (dojdou-li nápady, klesne-li nálada; naštěstí toto zřídkakdy bývá), ale víceméně si rozumíme pořád. Když jsem před cca třemi týdny otevřela e-maily a tam se mi objevil "přihlašovací dopis" od Standy (blogeři vědí), já nevěřila. Být členem AK je pro mě totiž ohromný posun dopředu už jen proto, že obsahově "sedím", že moje psaní a všechno to kolem má určitou kvalitu, která je nezbytná k tomu být přijata mezi jakési V.I.P. psavce a foťavce a tvořivce atd. Ačkoliv jsem byla čtená veřejně v místním Občasníku, který už několik desítek let naše obec vydává, je toto úplně něco jiného a jak už jsem zmínila, vnímám to jako ohromný pokrok v této činnosti. Jako třešinka na dortu mi pak přišlo naservírování mého blogu na úvodní stránku coby "Blog dne", což mě překvapilo a ... já vážně nevím, jak ty emoce popsat tak, abych se neopakovala, ale fakt jsem byla šťastná. Je to jako když dlouho, předlouho, hňácáte něco na koleni, snažíte se, aby výsledek byl naprosto perfektní a těšíte se z něj, pyšni sami na sebe, že to dopadlo podle vašich vizí. A pak najednou přijde návštěva, za ní druhá, třetí a všichni si té vaší práce všimnou a ohodnotí ji a vy zůstávate stát s otevřenou pusou a v duchu si říkáte: "Ono se jim to líbí! Waw!" A druhý den si pak sednete do křesla, na stejné místo, kde jste hňácali dosud a hňácáte zase, zase tvoříte, ale ne už jen pro sebe, ale i pro ostatní, protože se o tu radost chcete podělit a sdílet to všechno kolem. Usmívat se a užívat si to a prostě si tak být.
Mikrofon a renuška je také celkem slušně spolupracující pár. Sice se spolu nevídáme tak často jako s blogem, ale několikrát za rok určitě ano. Začalo to dětskými dny, karnevaly, kdy se nikomu nechtělo stát u reprobeden a do mikrofonu hlásit záležitosti organizátorské i ty další a tak to nakonec vyzbylo na mě a už se mě "to" nepustilo. Od malých akcí pro malé děti až po Silvestry a zábavná odpoledne. Zatím tou největší událostí, kterou jsem moderovala, bylo sté výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v místní vesnici, což byla oslava vskutku pořádná a lidmi nabitá a kdy počasí s námi houpalo a nedávalo nám sebemenší jistotu, že vše začne i skončí "na pohodu". Odtud jsem si vzala pro příště jedno velké ponaučení, že i ohromná slovní zásoba kolikrát není dost velká tam, kde právě organizace vázne a místo aby se upírala kupředu, couvá zpátky jako rak a pak už není zbytí a je třeba se spoléhat na nedokonalost člověčí a z ní si nic netropit. Proč toto zmiňuji? Protože letos vystoupím o level výš, možná i o dva - hned v půlce února stanu se hlasovou průvodkyní během módní přehlídky v jednom lázeňském městečku a byť půjde o akci "lidovou", zodpovědnost za přednes nést musím. Spoléhám na přirozenost, na nenucenost, na lehkost - s tím jsem si dosud vystačila a pokaždé se mi to vyplatilo. Stejně tak v červnu, až "moje" vesnička bude ve velkém oslavovat 500 let od založení, budu stát s mikrofonem v ruce a hovořit k davům. Tak uvidíme. Hlavně se nesmím zapomenout usmívat a užívat si to a prostě si tak být.
Co mají tyto dva mé, řekněme, koníčky společného? Dělám je ráda, ze srdce, s upřímností. Baví mě a těší, posunují dál, ukazují mi, čeho jsem schopná a že to vůbec "dám". Že probouzím své skryté schopnosti, které se pomaličku klubou na svět a otevírají se mu tak, aby mě neničily, ale aby mě povzbuzovaly k tomu chtít víc a víc a víc a dělat to co nejlépe. Mlsně se pak olizuji nad oním talířem plným koláčů v podobě milých slov a komentářů, pochval, který přijde po udělané práci. Nepotřebuji dostávat finanční honoráře, bohatě mi stačí, když bude mé okolí rádo z toho, co dělám, stejně jako já a bude se u toho usmívat, užívat si to a prostě si tak bude :-).
S blogařením to má podobně. Někdy to skřípe a drhne, ale jinak je to pro mě blaho! :) A stalo se mi podobné co tobě, nejdřív jsem prožívala pocit štěstí, když jsem byla do AK přijata, a teď naposled když jsem se objevila jako blog dne a také když můj článek byl vybrán do pohyblivého buttonu na hlavní stránce.
To byla nádhera! Úžasný pocit, který bych přála všem blogerům. :)
Kdo ví, třeba to jednou dotáhneš ještě dál, protože mi přijde, že kvalitních moderátorů je u nás opravdu málo.
S tím moderováním máš můj obdiv. Já sama bych se nebránila si to zkusit, ale věřím, že je k tomu dobré, když člověk umí být pohotový, příjemným a nenuceným způsobem vtipný a umí se srozumitelně vyjadřovat.