Únor 2013

Až z Hongkongu

27. února 2013 v 17:00 | renuška
Kluci synáčci, dostali pod stromeček od babičky a dědy každý po jednom tabletu. O jejich radosti převeliké netřeba psáti stejně jako o tom, že ostatní praktické i méně užitečné dary časem omrzely, ovšem černé destičky s displayem reagujícím na dotek jsou v permanenci neustále. Dokonce už si Ondra s Honzou za našetřené korunky objednali SD karty s větší pamětí, aby v tabletech mohli mít i obsáhlejší množství filmů, hudebních klipů, fotek (které nejsou nikterak kvalitní, ale to jejich uživatelům a autorům v jednom nevadí). V případě možnosti připojení přes WiFi aktualizují nainstalované hry, rozšiřují levely, případně stahují hry nové. Přes počáteční chvíle strávené se "vzteklými ptáky" (Angry Birds) se postupně zaměřili na hrátky s kočičkou (žádné prasárny, prosím!, jedná se o opravdové zvířátko, které opakuje slovo od slova, co mu řeknete) a ani jim se nevyhnula mánie zvaná "Pou", což je jakási beztvará hmota s očima, která má hlad, kouká, co kde lítá a dá se oblíkat. Takhle ovšem vypadá Pou, když je zcela nahý:


(Zapomněla jsem - Ou,
že i ústa má ten Pou!)

A když už hry omrzí, stačí vytáhnout anténu a zkusit pobíháním po bytě naladit televizní vysílání. Toto zatím vyšlo jen jednou, neboť do té doby si oba synáčci mysleli, že daná služba funguje jedině s přidáním oné SD karty, na kterou čekají, až jim ji prodejce doručí. No, kdyby si přečetli návod ...
Za krásná vysvědčení v pololetí i za výsledky ve škole (Ondra si tento týden přinesl další medaili z papírových modelů, tentokráte stříbrnou; Honzíka zase čeká v pátek vystoupení s dramatickým kroužkem a brzy i s partou tanečníků) jsem dětem slíbila, že jim na tu jejich hračku také něco pořídím. A jako správná žena sáhla jsem do oblasti oblečků a šatiček a objednala jim pouzdra. Každému jiné, pochopitelně. Zatím si své ta-ble-ty nosí v tenkých textilních sáčcích a v plastových obálkách "na cvok", což je skutečně řešení chvilkové, avšak brzy už dostanou slíbené obaly s moderním designem. Tedy brzy ... ono je to tak - v jedné z mnoha nabídech slevových portálů bylo zhruba to, co by se mi líbilo a bylo to i za cenu relativně přijatelnou, vč. poštovného. Usoudila jsem, že kup je to výhodný a objednala dva kusy, takový:


a takový:



Na pohled zdály se mi pěkné, stylové, moderní, klučičí, atraktivní, kvalitní - kluky snad i potěší. Oni totiž dosud nevědí, co že jim přesně přijde. Co jim přesně přišlo. Jednomu z nich. Dneska totiž dorazila pošta - světe, div se!!!! - pro renušku až z Hongkongu! Netušila jsem, co bych zrovna s tímhle velkoměstem měla mít společného, nic nás k sobě neváže a asiatských obchodníků máme tady u nás dost na to, abych je vyhledávala i ve světě. To jsem ale ještě něvěděla, že obchodní partner firmy,ve které jsem zboží nakupovala, je právě z Číny. Inu, zvědavost mi nedala a já obálku rozdělala a v ní - tygří oči se na mě měkkce dívaly, ale pavoučí nohy nikde. Ty dorazí v jiné zásilce - že prý tak je doprava levnější a výsledná cena produktu nižší. Nu, asi tam, v dálavě, umí lépe počítat než my Evropané.
A tak teď babo, raď! Mám vyčkat na další žlutou obálku se štítkem, adresovanou mé osobě, odeslanou z druhé části zeměkoule, abych kluky podarovala najednou, nebo mám jednomu nadělit už teď a druhému někdy příště? To mi žádný klikyhák na cedulce ani majitel jména Chen Rixian, který zásilku předával letecké poště, nepoví. Asi budu čekat. Vydržela jsem měsíc, vydržím dva. A pak budu mít všeho tak akorát - pouzder i pozdravů z Hongkongu.

嗨 - Ahoj



Drátek tady, drátek tam, všude, kde se podívám :-)

23. února 2013 v 20:25 | renuška |  Snímánky
Když už člověk tak buduje to svoje hnízdečko a učí se práci stavitelů, říká si, že by nebylo marné přiučit se té rukodělné činnosti víc. Zvláště, když se nabízí téměř u nosu a málokdy jindy by k ní byla příležitost. A navíc je tak rozmarná a líbivá a dosud nepoznaná! Rozhodla jsem se tedy v tandemu s drahou sestřičkou Janičkou navštěvovat občasné kurzy pro občanstvo, kde jest možné poznat práci dráteníků, náplň smaltování nebo techniku Tiffany či jinou zajímavou tvorbu. Škoda, že nám tato příležitost přišla na mysl až nyní, funguje totiž již od října a my jsme přišly o pletení z pedigu či malování na hedvábí. Ovšem není všem dnům konce, že ano :-).
A čím jsme tedy naše ručofučo vzdělávání začaly? Inu, jak již nadpis napovídá, drátkováním. Za padesátku na dvě hodiny měly jsme k dispozici moc milou paní školitelku, neomezené množství drátku a pak svoji vlastní nádobu a kleštičky, bez kterých by zkrátka ten tenký kovový provázek nebylo možné použít. Byla to naše premiéra, podle čehož výtvor ve finále dopadl, ale prý máme být v klidu - dotahovala každá z účastnic kurzu a všechny do jedné byly i tak se svou prací moc spokojeny. Stejně tak my. A že se máme čím chlubit? Proč by ne, však o radost je třeba se hojně podělit. A tak se tedy dělím:

... rozpletýno ...
Pro začátek asi nebylo dobře vybrat si nádobu o nestejné šířce, což se projevilo na nepravidelnosti ok, ale co, s nadšením jsem motala a utahovala, až jsem prsty měla bolavé a přece mě to těšilo :-).

... dopletýno ...
No nečiší snad ze mě ta euforie?

Janinka na to vyzrála - měla rovnoměrnější hrnek a tak jí to šlo lépe. Tady je ve fázi dotahování uzlíků, které jdou začátečníkům pravidelně hůře pevně zamotat.

Renuščin výrobek už se zabydlel doma ...

Detail. Tady je nejlépe vidět, který sloupek se rozhodl přizpůsobit se na úkor ostatních oblé lahvi po vínu. Také je dobře patrné napojování na řádek, což je ta proplétaná proužka po levé straně nádoby.

A i když to fakt není dokonalé, mám z drátkovací zkušenosti ohromnou radost a snad se k tomu ještě někdy dostanu - byť třeba jen doma, až budu mít chvilku volna :-D.


Všední rána

22. února 2013 v 12:00 | renuška |  Přišla Múza
... po dlouhé době kousek veršů láskyplných ...

Hřeješ.
Na mou duši.
Na psí uši, na kočičí svědomí.

Utkán z huňatiny ovčích vln
mě balíš dovnitř vlastních kořenů,
kráčím tiše, moc se neženu
a užívám si cestu pro nevěstu.
Voňám tvou vodu po holení,
ty držíš v hrsti má kolena,
bráníš jim v podlomení.
A pořád hřeješ.
Na tu mou duši,
namouduši.

Kočka nás budí mokrým čumákem
a vrní do ticha
(šedě pelichá),
čeká na laskání.
Milovnice!

(Re)Prezentace

21. února 2013 v 17:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Nestíhám, nesvačím, nestihnu to, nestačím - mám toho prostě plno, a tak se na blogové články nedostává tolik času, ale v zásobě už se krčí reportáž z módní přehlídky i krátké povídání o návštěvě kurzu drátkování. Dnes ale ze zcela jiného soudku ...

Během krátké doby se mi do rukou dostaly dva letáčky, které měly za účel oznámit světu, že se něco děje. Že někde něco je. Že člověčenstvu stojí za to avizovanou záležitost vidět, slyšet, cítit. Pravda - do poštovních schránek se nám dostane takového tisku, že jeden už neví, co s tím a třeba ani onomu lístku nevěnuje pozornost. Ale právě onu pozornost je třeba připoutat, aby odesílatel dosáhl alespoň malého úspěchu. Jeho energie, snaha, péče, kterou vydal během zařizování a organizování, si zaslouží odměnu v podobě zájmu okolí a mnohdy to ani nemusí stát mnoho peněz, aby lidé skutečně zaznamenali novou věc a stáli o to ji poznat. Stačí nesplácat pár slov na bílý papír, ale nemáme-li dostatek financí na barevný tisk, použijeme jako podklad barevný arch, který není o mnoho dražší než ten klasický "do tiskárny". Do očí určitě uhodí víc letáček bledě modrý nebo sladce růžový, než sněhově bílý, kterým v tomto případě spíš nudíme (není-li tedy barevně potištěn). A když už potencionální zájemce drží onen kus listu v rukou a oči mu běží po textu, chce stručně a jasně číst a tedy i chápat. Chce vnímat přehledné řádky říkající mu, co ho čeká, co se mu nabízí a co by se mu mohlo líbit. Nestačí zvýraznit nadpis a ostatní slova naházet bez ladu a skladu vedle sebe v naději, že takhle je to správně. Naopak, každý důležitý údaj by měl mít svůj prostor, svoje území, aby se do času nevnucovalo místo, aby předmět nevytlačoval případný bonus, zkrátka aby každá podstatná informace zanechala v paměti čtenáře záznam a on s ním mohl do budoucna, pokud možno ve prospěch oznamovatele, pozitivně naložit a tedy využít předložené nabídky na cokoliv.
Tak tedy budiž, vše je tak, jak má být, skromný pořadatel použil např. zelenkavý papír a text pečlivě přizpůsobil lidským vjemům tak, aby jim to bylo příjemné a srozumitelné. Přesto mu ale hrozí z ostudy kabát, protože není-li taková osoba dobrým češtinářem, nezvládne-li v patřičných místech použít intepunkci, nedej bože ještě "naseká" v krátkém psaní tzv. hrubky, je skutečně o hanbu postaráno. Vím, mnozí na takové chyby nehledí, přejdou je bez mrknutí oka, ale - jak se říká "Podle sebe soudím tebe." - jsou i tací, kterým každé špatné i/y přivodí husí kůži doprovázenou nevěřícným kroucením hlavy nad tím, jak někdo mohl tohle! ze sebe vypustit a ještě se tím veřejně ztrapnit. Myslím si, že není nic špatného na tom oslovit např. učitele jazyka českého nebo opravdu dobrého "češtináře" a ten jistě rád vypomůže, aby k ničemu podobnému nemuselo dojít. I toto je totiž krůček k úspěchu. A vlastně je to i samotný úmysl těch, kteří svou prezentaci dávají světu a pak už jen čekají na odezvu, která by měla být co největší.

Pár slovy k těm dvěma letáčkům, které jsem na začátku zmiňovala - oba byly nezajímavé, přeplácané, avšak nikoliv obrázky, ale shluky slov - základní údaje byly v celkovém kontextu málo viditelné a tím pádem snadno přehlédnutelné. Přestože autor lístků měl s jejich tvorbou jistě práci, už na první pohled bylo patrné, že si s tím hlavu moc nelámal a v rychlosti vytvořil něco, co by zasloužilo určitě větší pečlivost už jen proto, že to byla součást reklamní kampaně, která mu měla napomoci k úspěchu ve své činnosti. Nevím, jak v tom jednom případě, ale ve druhém skončila oznámená událost poměrně velkým fiaskem, což mimo pozdního rozeslání lidem bylo vinou právě i obyčejného a odbytého zpracování. O tom, že je to velká škoda a že nebýt tohoto nedostatku, mohlo vše dopadnout podstatně lépe, je snad zbytečné psát. Bohužel.

Nejsem žádným odborníkem na reklamu, ale občas nějaký ten letáček v zaměstnání také vytvořím a snažím se držet výše psaných amatérských zásad. Že méně je více, že přehlednost je nade vše a že úprava a správná gramatika, když už nezaručí 100%-ní úspěch, je alespoň zárukou toho, že se nám pro neznalost vlastního jazyka okolí nebude vysmívat. Sama totíž vím, že když mi občas "ujede ruka" a já nějakou chybu udělám, stydím se opravdu pořádně :-).

Jak to všechno krásně klape

14. února 2013 v 17:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Po několika článcích s jinou tématikou se opět na chvíli vrátím k rekonstrukci bytu, která probíhá až na některé menší potíže naprosto úžasně. Odpad už jsme vyřešili a voda z myčky i z dřezu má kam odtékat. Zaplať pánbůh!!! Kuchyň s chodbou přišly o své příčky, o původní podlahu, o omítku, aby několik dní na to získaly nový kabát, skládající se jak z důkladně odizolované země, tak ze sádrokartonových stěn, které mi přidají několik málo centimetrů k dobru a už tak poměrně malé místnosti alespoň trošku povyrostou. Každý cenťáček se počítá a jistě přijde vhod i truhláři, který si již brzy vezme míry na výrobu nové kuchyně a vestavěných skříní, pro které vznikl také solidní plac.
Na svět se klube i nečekaně krásný dětský pokoj, který dal snad možná nejvíc práce, protože původní komora přeplněná "babiččinými poklady" nebyla ničím jiným než smetištěm a nepřehledným skladištěm všehomožna a překvapení, která nás čekala po vyklizení, nebyla také nikterak fajnová. Přesto už to i zde vypadá daleko, daleko lépe, stěny jsou taktéž obloženy sádrokartonovými deskami, stropní klenby zbytečně vysoko postavené schovali jsme za silnou vrstvu izolace a podhledů tak, aby v místnosti bylo klukům příjemně teplo. Řemeslníkům se dokonce podařilo do kamenné stěny vybourat otvor 200x160x40 cm, abchom do něj vestavěli regály na oblečení, které by jinak byly "vycapené" do prostoru a zbytečně tak ukrajovali místo volnému prostranství. Podlaha vyrovnaná "nivelačkou" čeká jen na položení koberců a zdi na výmalbu, kterou s dětmi konzultuji a zatím to vypadá jako moc pěkně vytvořený moderní pokojík pro dva dospívající chlapáky. Alespoň tedy ve vyhlídkách.
Nově zabudovaná okna už také mají kolem sebe začištěno a stejně tak jsou provedeny rozvody nové elektřiny, vyhovující mým požadavkům, abych měla vypínače a zásuvky skutečně tam, kde jich bude zapotřebí. Nezahálí ani ložnice - tato pro nedávnou opravu zaslouží "pouze" vyrovnání podlahy, aby se na ni ve finále položila "plovoučka" a jakmile se vyklidí všechen materiál, jemuž poskytl zázemí obývací pokoj, proběhne podobná úprava i tam. Nesmím zapomenout ani na výmalbu - v tomto směru mám jasno už řadu let a víceméně se mění pouze barvy oddechové části bytu, tedy právě ložnice, kterou si stále více toužím zařídit do něžné decentní růžové (nic sladkého ale nečekejte, vše bude střízlivě elegantní a pohodlné, aby se nám tam mmj krásně spalo :-) ). Stále zůstává v platnosti kombinace béžové, bílé, maximálně troška modré v kuchyni a podobně, akorát do odstínů zelené budeme ladit obývák. Nejsem příznivcem divočiny a neosobní moderny, snažím se ve svých představách vše tvořit tak, aby u nás bylo útulno a příjemno a pevně věřím, že se tímto směrem i všechny práce a starosti s tím spojené ubírají.
Opět nesmím zapomenout zdůranit, že vše klape tak, jak má, hlavně díky velké pomoci mých rodičů, mého milého, mnohdy i mých synů a v poslední době také šikovných řemeslníků, jimž jde práce pěkně od ruky a i když občas potřebují připomenout naše přání a konkrétní úpravy, jsem s jejich činností spokojena. A protože zatím stále nezveřejňuji fotografie rozestavěného bytu, kterým jsem se rozhodla věnovat několik článků typu "Před/Po", až bude zkrátka úplně hotovo, pochlubím se zatím alespoň málem, které mě těší a rozradostňuje, protože právě ony maličkosti a detaily tvoří domov :-).

Marně jsme v tzv. hobbymarketech vybírali dlažbu do kuchyně a do chodby, která by odpovídala našim představám venkovského bydlení, byla cenově přijatelná, zkrátka padla nám do oka. Nakonec to dopadlo tak, že stačilo zasednout k internetu a trochu zašátrat v nabídce e-shopů. Téměř na první pokus se nám podařilo najít to "pravé ořechové" a já už se těším, jak bude výsledek v celé své kráse vypadat.


Série "Leksvik" z Ikei mě okouzlila. K těmto dvěma kouskům, jež budou tvořit netradiční obývákovou stěnu, jsem na internetovém bazaru sehnala ještě knihovnu. Každá skříňka už má přesně vytyčené místo, ale zatím si složené spí v kartonech a čekají, až přijde jejich čas. Co na tom, že příborník převezme funkci TV stolku? Důležité je, aby celková kompozice krásně ladila a o to obavy skutečně nemám :-).


Na závěr si dovolím vložit dvě dekorace, které jsem si vyhlédla na jednom z mnoha podobně zaměřených e-shopů. Právě dnes mi dorazily a ani nevíte, jakou radost jsem z nich měla. Polička poputuje - prosím, nesmějte se mi - na WC, protože zastávám názor, že i na záchodě může být hezky, a ačkoliv je to poněkud intimní místnost, ve které zbytečně čas netrávíme, není nutné, aby to tam vypadalo nezařízeně a nijak.
Skříňka s tabulkou, která se dá otevřít a ve které se nachází další háčky, bude viset v chodbě nad radiátorem a bude plnit funkci vzkazníku i klíčníku, zkrátka bude nejen na parádu, ale i pro službu svým majitelům. Už nezbývá nic jiného než přikoupit křídy :-).
Z tohoto obchodu mám také objednané hodiny a háčky na stěnu, kterou jsem si vymyslela coby věšák - stačilo využít nabídky odvézt si z nedalekého podniku starou poničenou skříň s vyřezávanými dveřmi, které jsme opatrně oddělili od korpusu a které po důkladné očistě přijdou navrtat přímo na stěnu včetně ozdobných lišt.

Tak, a víc už toho neprozradím, i kdybyste mě přemlouvali; to si nechám zase na příště.
Budování zdar!
Nazdar!

Lyžák 2.

12. února 2013 v 17:11 | renuška |  Přišla Múza
... pokračujeme volně tam, kde jsme včera přestali ...

Alice
Tak nakonec ta cesta do hor nebyla vůbec špatná. Dvě děvčata sice přišla o pět minut později na dané stanoviště, ačkoliv jsem všem den před odjezdem důkladně kladla na mysl, že každá ztracená minuta znamená pochopitelně zpoždění, přičemž jsme museli počítat i s horšími podmínkami na silnicích, protože varovali před silným chumelením. Ovšem tyto dvě dámy, zrovna tyto dvě plné sebevědomého vystupování a samozřejmých odpovědí měly pravděpodobně v ten moment na starosti zdaleka jiné záležitosti a nějaká učitelka jim byla zcela fuk. Toto se potvrdilo právě tím čekáním a já blahořečím mobilním telefonům a ochotným kamarádům, kteří holky popohnali. To byla ale jediná překážka v jinak neuvěřitelně pohodovém startu lyžařského výcviku. Matylda si okamžitě našla spřízněné duše a snažila se mě již od výjezdu přemluvit, aby mohla za ostatními dozadu, čemuž jsem nesvolila, protože nepotřebuji, aby se hned od počátku rozjančila. Bude stačit, co předvede na chatě. Ale protože jsem si zároveň sama sobě slíbila, že přece jen ve své přísnosti trochu povolím, nakonec jsem jí vždycky na chvíli dovolila opustit své místo a jít za svými téměř vrstevníky.
Co mě ale opravdu překvapilo a vlastně to ovlivnilo celý dojem z relativně pohodlné cesty autobusem, to byl moment, který mě posunul o pár let zpátky, kdy jsem ještě sama jako studentka podobné školní výlety absolvovala. Myslela jsem, že už se to teď nedrží, že všechno to mládí upíná svou pozornost k "noutbukům", "ajfounům", "empétrojkám", k tabletům a všem těm technickým vymoženostem, a najednou do toho všeho slyším opatrné zadrnkání na struny kytary. V první chvíli jsem si nedokázala vybavit, zda některý z mých studentů umí hrát na nějaký hudební nástroj, ale pravdou je, že se známe půl roku a já o nich ještě zdaleka nevím tolik, kolik bych ráda. Navíc melodické a uchulibé tóny se ozývaly ne ze zadní části vozu, nýbrž poměrně zblízka - stačilo se ohlédnout přes levé rameno ... Ani jsem si toho muže nevšimla, přitom to byl pro mě do té doby úplně cizí pasažér, nenápadný, nikoliv však neviditelný. Mohutné robustní postavy, krátkých vlasů, obsadil dvě sedadla společně se svým zavazadlem a s kytarou. Rozeznávala jsem melodie typických "cestovních" písniček a zcela bez zábran jsem se slyšela notovat si "Na Okoř je céééésta jako žádná zéééé sta, roubená je stromama-stroma-ma ..." A když se postupně přidávali i ostatní, až mě to dojalo, protože ten jednolitý zpěv plný čistých i falešných tónů mi připomněl, jak už je to strašně dávno ... Má ještě vůbec po tom všem zmiňovat, že onen dotyčný, o kterém jsem se pak dozvěděla, že místo "naší" školní Marušky bude kuchařem, vytáhl nerezovou krabičku plnou úžasných mini řízečků ... Přísná a důrazná paní profesorka Alice změkla. A to jsme ještě ani nedorazili do cíle ...

Marek
No bodejť, dyť sem věděl, že to dám a že si mě voblíběj. Stačilo nepoutat pozornost hnedle na začátku, nechat je všechny vypovídat, vyhulákat - že ty děcka dělaj kravál, to zas jako jo, počkat, až to trošku utichne a bude slyšet jen špitání a pochichtávání těch holek hubenejch, všechny voblíklý skoro ve stejným mundůru, prostě móda diktuje a tydle mladice tomu podléhaj jak já svíčkový. A pak, dyž jsem usoudil, že je ta správná chvilka, tak sem ji vytáh, tu moji krasotinku ubrnkanou. Naladěnou sem si ji vzal pěkně na klín, pohladil každou "Emu házející granát do atomový elektrárny" a začal si jen tak brnkat ty svoje rozehrávky, co sem na ně kdysi balil holky. Než jsem teda vyrost, teď už to nemám zapotřebí. Teda ne že by se mi nějaká ta slečna nehodila, to já bych rád měl někoho vedle sebe, ale určitě za ní nebudu chodit s muzikou, to přece musí přeskočit jinak, no ne? Ale tak co už ... A tak jsem pak hrál takový ty známý, kurnik, kdo by je neuměl, říkal jsem si. A lidi se ke mně začali votáčet a přibližovat a jeden se přidal a druhej a všim sem si, že i ta paní, co seděla vepředu za schůdkama, hned blízko řidiče, tak že se vohlídla a pusa se jí votvírala jako mně, protože "Na Vokoř je cééééésta jako žádná zéééééé sta ..." se prostě jinak zpívat nedá, než že vypouštíte stejný slova. Pak jsem se na ni voptal jedný tý vyzáblý studentky a že prej je to úča Ála, ale pane kuchař, to jenom mezi náma. Normálně to je paní profesorka Dvořáková, jo? A tajdlenc má ceru, Matyldu, ona je s ní děsná prča, jako prdel, jako že je dost hustá, i dyž je eště malá celkem. Jí je asi dvanáct nebo kolik, ale fakt je to dobrá holka.
A tak jsem jim všem tu dobrou půlhodinku hrál a fakt mě to bavilo, jak to všechny sjednotilo, jak se ta zábava pěkně rozproudila a pobavili sme se a tak jsem jim řek, že oni mě vlastně neznaj, že jim na hory jedu vařit a prej, co bude dneska k večeříííííí, Máro? Tak jim povidám, ať nejsou zvědavý, ale že si je zkusím nalákat na lahůdku nejlahůdkovatější a na řadu přišly ty moje pidiřízečky a zaprášilo se po nich. Ty rachejtle, jako že holky kostnatý, ty měly mastný brady, drobky kolem papuly a furt by nenápadně uždibovaly, no mizernej vodhad sem měl. Sotva se na tu "úču Áju" dostalo, ale všim sem si, že si taky dala. A to sem byl rád, protože já mám dycky nejvěčí radost, dyž všem šmakuje. Až dorazíme, mám v plánu hned navobjednat ty suroviny, aby mi stihli všecko do večeře přivízt a já abych stih připravit véču - původně sem myslel jen na boloňskou s uzeninou a těstovinou, 30% sejra na posypání, ale dyž vidim, jak jim chutná - von se ten rozpočet nezblázní, dyž jim místo salámu do vomajdy osmažim mletýho kus bůčku pěknýho, a sejra vemu čtyrycetiprocentního, ať maj trošku základ na ten sport. Taky sem si myslel, že jim vyvěsim jídelák a bude, ale mám docela chuť se s partou vídat, tak je pěkně nechám, ať se přídou za mnou do kuchyně zeptat, co že bude k vobědu a tak. Však já si je za ten tejde spravim! A basta!




Lyžák 1.

11. února 2013 v 16:30 | renuška |  Přišla Múza
... a po dlouhé době je tu další příběh na pokračování ...
Alice
Mám toho akorát tak dost! Zbývají nám ještě dvě hodiny času, Matylda si rozjančeně skáče kolem svojí krosny s "empétrojkou" v uších a je úplně v pohodě, kdežto já tu zcela bezcílně procházím naším 2+1 a marně se snažím vybavit si, jestli máme všechno nebo ne. A to jsem na rozdíl od Tyldy už dospělá a navíc kantorka, která by měla mít v pořádku naprosto všechno včetně zavazadla na hory. Omyl, vážení! Učitelka sice jsem, ale poprvé jedu jako dozor na lyžák s bandou puberťáků; neexistuje utéct před nimi po pěti vyučovacích hodinách denně zpátky domů, do ticha, do "normálního" světa, tady prostě budu muset fungovat 24 hodin denně jako výchovný prvek, jako kamarádka, jako uklizečka, jako zdravotní dozor, jako všechno. Jako matka. Matylda - dcera - jede se mnou. Je jen o pár let mladší než "moje děti z áčka", snad zapadne. Je dost komunikativní a přizpůsobivá, takže tady problém nevidím, horší to bude se mnou. Mám skutečně ráda svou hodinku relaxace a tak nějak si zatím neumím představit, jak v mrňavém, palubkami obitém pokojíčku s dvěma dvoupatrovkami, uzoučkou skříní a malým oknem kamsi do lesů vypnu, aniž by mě nerušil ten typický kravál obsahující lidský hlahol, vrzání podlah, cinkání sklenic (samozřejmě že bez kapky alkoholu!!!), zavírání neskutečně uvrzaných dveří a bouchání jedněch lyží o druhé při jejich ukládání do sklepa. Dost pochybuji totiž o tom, že by horská chata měla natolik kvalitně udělanou izolaci, abych si svou samotu mohla nerušeně dopřát.
Konec naříkání, madam, nebo se nikam nedostaneme! Sahám po pečlivě sepsaném seznamu věcí, které na hory potřebuji dovézt a kontroluji a počítám a skládám do komínků současně s odškrtáváním každé jedné položky, aby to všechno bylo tip ťop. Lyže jsou v pouzdře společně s hůlkami, boty, brýle, helmy - to všechno už je připravené ve škole, kde bude autobus čekat. Zbytek mačkám do dvou kufrů, Tylda se mi směje, že se opět stěhuji na měsíc pryč a táhne za sebou z půlky prázdnou krosnu s tím, že nemám zapomenout nabíječku na mobil (máme oba stejný typ a přece by, mami, bylo zbytečný brát ty nabíječky dvě, no ne? A foťák, máš?). V deskách úplně navrchu nechávám přihlášky všech účastníků, kopie zdravotních karet, vybranou sumu peněz, kterou po nás správce chaty chce ještě teď, v moderní době, platit hotově, bankám prý nedůvěřuje. Takže si to člověk dokáže spočítat, jak příjemné je mít u sebe cizích pomalu sedmdesát tisíc ... Fajn, ještě lékárničku (snad na ni nedojde), křížovky (kdyby náhodou) a pytlík BonParů a je to. Cestovní horečka stoupá a já zcela otevřeně přiznávám, že už se těším, až se studenti rozpočítají, rozsadí do sedaček, až řidič naloží to úplně poslední zavazadlo a dveře autobusu zasyčí těsně před doklapnutím a pak už děj se vůle boží. Ostatně on ten týden uteče jako voda.

Marek
Já toho Láďu přerazim ... kamarád! Na poslední chvíli to nechal, že prej o tom nevěděl, ale něco že ta jejich kuchařka má s rukou nebo co, takže to znamená vzít si na tejden dovču, jasně, že šéf trochu držkoval, ale co už. Láďa je dobrej kámoš už od školy, kde teď řediteluje schodou vokolností, takže já s tím problém prostě nemám. Jindy ho potřebuju já a taky je k ruce. Říkal, že mě naberou cestou, takže si nemusím lámat hlavu, horší s jídlem. No, maj snad plán, že by to tam měla přivíst ňáká dodávka, že to hned přes internet objednáme, až budeme vědět na místě počet lidí a všechno mi tam podle norem hoděj. Jídelák jsem si sestavil večer, kuchařky mám, noťas, hadry, kudly (ty cizí, to je na pendrek, to si radši vždycky vemu svoje). Jak si tak vzpomínám na ty svoje lyžáky, byly dva a oba bez sněhu, ještě klika, že jsem tenkrát bral s sebou kytaru - sice ty starý odrhovačky jsou málo "hustý", ale pro tu atmosféru to vždycky uďálo svý. Tak i když Láďa nezmiňoval, bus těch pár zpěvníků uveze a to moje "banjo" milovaný taky. Si připadám jako herec nějakýho filmu, jak tam pak tak hrkaj na těch sedačkách a všichni bručej "Stánky" nebo "Panenku", hlavně aby už byli na místě. Jestlipak to na pětce pořád tak drncá a hopsá jako za mejch mladejch let? Ostatně, mladej sem pořád, to zase jako prrrr! 38 žádnej věk. To horší číslo nosím na sobě, protože ta moje kuchařská vykrmená figůra - ale tak co už. Mám mít dvojsedačku, vejdu se tam i s báglem s proviantem - to abych si u mládeže šplhnul, tak jsem doma trochu nařízkoval. Sice si každej poveze z domů, to je jasný, jak to tam zavoní tím chlebem a mastnou strouhankou, těma vokurkama, ale takový řízky, jako já dělám! Pěkně se sejrem zapečený, s kari posypaný, takový si daj rádi a ještě se budou voblizovat. Pěkně jsem je nakrájel na nudličky, aby se to jedlo jak jednohubka ... bože, jak můžu bejt hubenej, když na to žrádlo furt myslím? Postiženej profesí? Ale tak, co už, hlavně že je sranda, Máro, no ne? A taky ty holky vychrtlý, co to na nich všechno visí, holý pupky jim lezou ven z gatí ozdobený těma cingrlatama, všechno je to propadlý, nepoznáš, kde to má záda a kde kozy hrudník, na tohle já jsem dobrej doktor. Já si fakt nevzpomínám, že by se mnou chodily někdy do třídy takhle hubený ženský, vždycky to byly pěkný baby, sem tam jo, nějaká víc štíhlá, ale jinak prostě všechno kde má bejt a nic špatnýho.
Konec rozvahám, kolik máme času? Dost, dobrejch deset minut, ještě stihnu záchod, jak mi maminka dycky říkala, "než někam jdeš, Marečku, koukej se jít vyčůrat, ať pak pan řidič kvůli tobě nemusí zastavovat". A že sem poslušnej kluk, tak teda du a dám si záležet - hahaha. No tak, sem tady sám a dělám vtípky? Že by ta cestovní horečka na mě dolehla? Kdepak, jen se docela těším, až vypadnu a dostanu se do jinýho prostředí, ono nakonec to vůbec není marný, že mě Láďa takhle poprosil, člověk příde na jiný myšlenky, tak ho ta změna trochu rozproudí a vůbec. To by bylo, aby se Mára kuchař někde ve světě ztratil!


Blogare/mikare

8. února 2013 v 16:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Začalo to ... kdy? Minulý rok? Ono vlastně počítat by se mělo už od narození, takže jedno odstartovalo před pěti lety a to druhé, to už si ani nepamatuji. Oboje jsem však dělala a stále dělám s láskou, tedy s takovým tím dobrým pocitem, baví mě to, má to nějakou odezvu, není to jednorázového charakteru, pořád to pokračuje a já vnitřně cítím, že mi to pomáhá růst a zdokonalovat se. V tom jednom případě sice nemohu porovnávat, ale už jen podle mého duševního rozpoložení, když dojde na věc, netřepu se tolik, nepotím a ve finále si to docela užívám. A ta druhá záležitost, tak ta je dohledatelná mnohem snadněji a tedy i lépe prokazující, zda to se mnou jde "z" nebo "do" kopce, do toho vrcholu, který je ještě sice hodně daleko a já se cestou někdy dost nafuním, ale přece tam chci dojít, když už jsem ušla takový kus. Ale buďme konkrétní ...

Blog a renuška je dvojice fungující už pět let, někdy to klape, někdy skřípe (dojdou-li nápady, klesne-li nálada; naštěstí toto zřídkakdy bývá), ale víceméně si rozumíme pořád. Když jsem před cca třemi týdny otevřela e-maily a tam se mi objevil "přihlašovací dopis" od Standy (blogeři vědí), já nevěřila. Být členem AK je pro mě totiž ohromný posun dopředu už jen proto, že obsahově "sedím", že moje psaní a všechno to kolem má určitou kvalitu, která je nezbytná k tomu být přijata mezi jakési V.I.P. psavce a foťavce a tvořivce atd. Ačkoliv jsem byla čtená veřejně v místním Občasníku, který už několik desítek let naše obec vydává, je toto úplně něco jiného a jak už jsem zmínila, vnímám to jako ohromný pokrok v této činnosti. Jako třešinka na dortu mi pak přišlo naservírování mého blogu na úvodní stránku coby "Blog dne", což mě překvapilo a ... já vážně nevím, jak ty emoce popsat tak, abych se neopakovala, ale fakt jsem byla šťastná. Je to jako když dlouho, předlouho, hňácáte něco na koleni, snažíte se, aby výsledek byl naprosto perfektní a těšíte se z něj, pyšni sami na sebe, že to dopadlo podle vašich vizí. A pak najednou přijde návštěva, za ní druhá, třetí a všichni si té vaší práce všimnou a ohodnotí ji a vy zůstávate stát s otevřenou pusou a v duchu si říkáte: "Ono se jim to líbí! Waw!" A druhý den si pak sednete do křesla, na stejné místo, kde jste hňácali dosud a hňácáte zase, zase tvoříte, ale ne už jen pro sebe, ale i pro ostatní, protože se o tu radost chcete podělit a sdílet to všechno kolem. Usmívat se a užívat si to a prostě si tak být.

Mikrofon a renuška je také celkem slušně spolupracující pár. Sice se spolu nevídáme tak často jako s blogem, ale několikrát za rok určitě ano. Začalo to dětskými dny, karnevaly, kdy se nikomu nechtělo stát u reprobeden a do mikrofonu hlásit záležitosti organizátorské i ty další a tak to nakonec vyzbylo na mě a už se mě "to" nepustilo. Od malých akcí pro malé děti až po Silvestry a zábavná odpoledne. Zatím tou největší událostí, kterou jsem moderovala, bylo sté výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v místní vesnici, což byla oslava vskutku pořádná a lidmi nabitá a kdy počasí s námi houpalo a nedávalo nám sebemenší jistotu, že vše začne i skončí "na pohodu". Odtud jsem si vzala pro příště jedno velké ponaučení, že i ohromná slovní zásoba kolikrát není dost velká tam, kde právě organizace vázne a místo aby se upírala kupředu, couvá zpátky jako rak a pak už není zbytí a je třeba se spoléhat na nedokonalost člověčí a z ní si nic netropit. Proč toto zmiňuji? Protože letos vystoupím o level výš, možná i o dva - hned v půlce února stanu se hlasovou průvodkyní během módní přehlídky v jednom lázeňském městečku a byť půjde o akci "lidovou", zodpovědnost za přednes nést musím. Spoléhám na přirozenost, na nenucenost, na lehkost - s tím jsem si dosud vystačila a pokaždé se mi to vyplatilo. Stejně tak v červnu, až "moje" vesnička bude ve velkém oslavovat 500 let od založení, budu stát s mikrofonem v ruce a hovořit k davům. Tak uvidíme. Hlavně se nesmím zapomenout usmívat a užívat si to a prostě si tak být.

Co mají tyto dva mé, řekněme, koníčky společného? Dělám je ráda, ze srdce, s upřímností. Baví mě a těší, posunují dál, ukazují mi, čeho jsem schopná a že to vůbec "dám". Že probouzím své skryté schopnosti, které se pomaličku klubou na svět a otevírají se mu tak, aby mě neničily, ale aby mě povzbuzovaly k tomu chtít víc a víc a víc a dělat to co nejlépe. Mlsně se pak olizuji nad oním talířem plným koláčů v podobě milých slov a komentářů, pochval, který přijde po udělané práci. Nepotřebuji dostávat finanční honoráře, bohatě mi stačí, když bude mé okolí rádo z toho, co dělám, stejně jako já a bude se u toho usmívat, užívat si to a prostě si tak bude :-).

Rozvonělo se nám ...

4. února 2013 v 9:21 | renuška |  Snímánky
Tak, jako jsme si zvykli na vánoční výdobu obchodů již v říjnu, nepřijde nám divné pořídit si jarní květenu v lednu. Proč nemít doma rozkvetlou narcisku nebo hyacint už v zimních měsících? Co na tom, že se to k ročnímu období jaksi nehodí a krapet předbíháme? Jako bych se nemohla dočkat teplejších dní; kupuji pravidelně rok co rok voňavou krásu domů a i když se za okny na větvích místo čerstvých pupenů prozrazujících možnou bohatou podzimní úrodu zatím houpe nános sněhu, mně je už příjemě rozjařeně :-)






Naša Máša

1. února 2013 v 20:53 | renuška |  Snímánky
Série těchto snímánků vznikla teď o Silvestru. Madam Máša měla zrovínka klidnou chvilku a byla poměrně ochotná nechat se fotit, což mnohdy bývá více než složité. Ač je to už téměř dvouletá dáma, leckdy by si s kdejakým kotětem nezadala, protože jakmile do ní všichni ti čerti vjednou, je k nezastavení. Lumpačí a jančí, běhá přes postel po stole k oknu a pak přímo z ložnice do pokojíčku, chvíli se vydýchá, aby mohla za vteřinku zákeřně zaútočit na naše nohy nebo pěkně po šelmovsku vystřelit po myšce, kterou dostala pod stromeček. A když je malé myšce konec kdoví kde a my, člověčí kamarádi, jsme např. v práci a ve škole, Mášenka si umí poradit o zábavu i tak. S naprostou samozřejmostí si pacičkou ze závěsných regálů v ložnici vytahuje jedny srolované ponožky za druhými, roznáší je po bytě a my po návratu pěkně od chodby přes kuchyň a obývák sbíráme jeden "úlovek" za druhým, abychom je pak mohli uklidit na své místo, připravené na další Mášin atak. Ale zlobte se na toho šedivého miláčka, když si pak ustele ve vaší loži a dívá se na vás nevinnýma očima! Jako by si nás chtěla udobřit a tak tedy pro jednou, zcela výjimečně vydrží a "ty si, páničko, foť!" A tak fotím, co mi síly stačí a dokud je Mášena v dobrém rozmaru a vydrží pózovat. Modelka ...