16. ledna 2013 v 15:59 | renuška
|
Jsi krásný. Urostlý, vysoký, máš úžasnou vizáž. Nemusíš se hýbat, stačí, když stojíš na místě, ale přesto se na tebe nemůžu vynadívat. Dnes a denně. Je kouzelné pozorovat, jak celý záříš a fascinuje mě, jak ti to neustále sluší. Jak to děláš? A jak voníš! Mohla bych kolem tebe obcházet a čichat si ke tvé blízkosti a nikdy bys mě nezklamal. Stejně tak bych mohla ve tvé společnosti žít neustále, bez jediné chvilky samoty, bez momentu oddechu. Já vím, že to nejde - že bychom si zevšedněli a že náš vztah musí mít alespoň špetku vzácnosti a to jinak, než odloučením nejde, ale i tak ... Prostě vždycky, když máš být se mnou na delší dobu, tak jsem netrpělivá a už si plánuji, co a jak. Těším se na tebe jako malá holka, i když vím daleko víc, protože jsem dospělá. To mi však na radosti neubírá, naopak. Je to zkrátka sen, mít tě u sebe doma, potkávat tě během pochůzek po místnostech, vidět tě ráno, večer, v noci, když utíkám na záchod a ještě ve spánku sotva mžourám očima. Přesto o tobě vím, přesto tě vidím.
Jestli se má ve mně probudit skutečně ta malá dívenka, tak ty to umíš dokonale. Máš na to fintu, znáš mě a víš, že miluji překvapení. Oběma je nám jasné, že čeho je moc, toho je příliš, ale jednou za čas si zkrátka to tajemství neodpustíš a já jsem ti za to nesmírně vděčná. To je vždycky takové zvláštní chvění, když od tebe rozbaluji dárek a ty tiše čekáš, co tomu řeknu ... A když se pak v té melancholii k tobě přiblížím, pročísneš mi ještě vlasy a necháš mě nadechnout se tvé přítomnosti ... jsi neskutečně štědrý. Opravdu.
Už jsem říkala, že ti to sluší? Hmmm ... ano, zmiňovala jsem to. A je to pravda pravdoucí, není třeba skromnosti. Asi je to také mou zásluhou - starám se ti o šatník a snažím se ho ošetřovat tak, aby ti co nejdéle vydržel. Když se mi něco líbí a mám dojem, že by to ladilo se stávajícími kousky, pořídím ti třeba novou šálu nebo cokoliv dalšího s jistotou, že budeš spokojený. Tedy zatím sis nestěžoval, tak se snad správně strefuji do tvého vkusu. Ostatně, i naši známí a přátelé, kteří tě vidí, chválí tvou vizáž, tvůj - jak se to teď moderně říká - outfit, a říkají, že vypadáš opravdu výborně a že nám to spolu "sekne". Přijímáš jejich hodnocení s tobě vlastním klidným postojem a jsi rád, že tě zastihli v dobré formě. Nahlas to nepřiznáš, ale dělá ti to dobře a mně zrovna tak.
A přes všechno to krásné teď padá stín. Tolik láskyplných slov, tolik vřelosti a něhy ... všechno jako by mělo svou životnost, svůj začátek a konec. Je mi to nepříjemné, nemilé, protivné, ale budeme se muset rozloučit. Vadí mi totiž, že čím dál víc necháváš kolem sebe nepořádek. Ať se podívám, kam se podívám, po zemi se kolem tebe neustále válí drobné smetí a je marné tě žádat o trochu čistotnosti. Stále dbáš o svou úpravu, ale že má být uklizeno i kolem tebe, to už tě nezajímá. Chápu, máš svůj věk a určitě nejsi nejmladší, ale s tím jsem tě už poznala a počítala jsem tedy s určitými nedostatky. Ovšem toto už je příliš. Stačí návštěva, před kterou celý byt poklidím, a sotva ze za hosty zavřou dveře, opět začneš ignorovat mou práci a z vesela se pustíš do jejího ničení. A to mě opravdu dráždí, to mi věř. Už ani dotknout se tě nesmím! Mám tě tolik ráda a ty mě pokaždé takhle zklameš ... Dávat ti nůž na krk je nesmysl, stejně si nepomůžu. Daleko upřímnější a rozhodnější je si na rovinu říct, že takhle už to dál nejde. Opakuje se to rok od roku a pokaždé ve stejnou dobu s tím, že prostě zmizíš. Mrzí mě to, ani nevíš jak, protože je mi s tebou opravdu báječně ... když si vzpomenu na všechno to krásné, co jsme spolu zažili ...
Jak ale oba dobře víme, není růže bez trní a tedy ani vánočního smrčku bez jehličí. A právě to zatracené jehličí rozhodlo odporoučet se z větviček na zem, kdy údržba koberce je podstatně náročnější. Prosycháš a chřadneš; přišel zkrátka tvůj čas - všechny ozdoby jednu po druhé z tebe sundám, opatrně poskládám do krabiček, stuhu namotám, zářící světýlka uložím - všechnu tu parádu, všechno to "oblečení", celý svátečně vánoční kabátek uklidím a slibuji, že až nastane ta správná doba a ty se znovu za mnou vydáš, opět ti otevřu nejen dveře od bytu, ale i své srdce. Zase nám to bude spolu slušet, zase mi budeš vonět pod nos a dávat dárečky, zase mě budeš vískat ve vlasech svými větývkami a já tě budu opečovávat, co mi síly budou stačit. Pro tuto chvíli se ale s tebou loučím, děkuji za vše krásné a již teď se těším, až se znovu za jedenáct měsíců setkáme. A jestli ti do šatníku přibyde něco nového? To víš, že ano, že ti během léta koupím ... třeba nové rukavice nebo kulicha ... zkrátka to, co mi padne do oka a co ty si moc rád necháš na sebe navléct a budeš to umět nosit. Ostatně, ty to ani jinak neumíš než být krásný :-).
To je krásně napsaný!!!!!!!