close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

A co bude po třetici?

21. ledna 2013 v 18:20 | renuška |  Přišla Múza
Podotýkám, že jsem se nikdy nechtěla rozvádět. A čím víc jsem nechtěla - pokaždé, tím rychleji to přišlo - pokaždé.
S Pavlem jsem se znala pár týdnů, do té doby nic - čistá jako lilie. A zrovna taková jsem mu padla k nohám a taky do peřin. Třebaže doba byla dávno pokročilá a moderní, moje naivita sahala vysoko k nebesům, odkud ji pěkně šupem poslalo domů nečekané těhotenství. Adélku jsem porodila dva měsíce po mých osmnáctinách, těsně po o uši udělané maturitě, se zlatým kroužkem na prsteníčku levé ruky a s nadějí, že to zvládneme. Rodiče nám to slíbili. Že nám pomohou vytvořit zázemí, že nám občas podstrčí nějakou tu korunu, že když už se ten průšvih stal, tak je třeba se k němu postavit čelem. "Čelem k životu, čelem k oltáři", pronesl vtipně Pavel, když jsme stáli tenkrát před oddávajícím a já věřila, že ono "v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci" je přece tak jasné a samozřejmé. Uhm ... vdávala jsem se první ze třídy a holky mi tenkrát záviděly a nestyděly se to říct nahlas - jakou prý partii mám, že jsem šikovná a kdesi cosi. Já bych jim povyprávěla ... teď, po dvaceti letech, jak to všechno čas může změnit a ještě víc otevřené oči a prostor dostat konečně rozum. Jenže co chceš po holce, která coby neplavec chodí do bazénu jenom proto, aby se předvedla v nových plavkách? Teprve po pár tempech pochopí, že správně dýchat a být v klidu je daleko důležitější než vypadat dokonale za každého okamžiku. Řešili jsme hlouposti, nechali se příliš unášet radami ostatních a balancovali na svých vlastních vahách, načež jsme nebyli ochotni najít střed, aby se zobáčky k sobě co nejvíce přiblížily - naopak ... Bylo mi tenkrát děsně, ale to jsem zdaleka netušila, že může být ještě hůř. Jediné štěstí je, že stejně jako při oznámení těhotenství, tak i u rozvodu při nás rodiče stáli a podrželi nás. Čelem vzad, pochodem vchod ... tak nějak dopadlo moje první manželství.
Ádě bylo nějakých pět, když jsem si přivedla domů "strejdu" poprvé. Díky bohu Vaškovi neříkala strejdo ani táto, ale prostě Vášo. Od nikoho jinýho by to nesnesl, ale na Adélce to miloval. Sedala si mu na klín, drbala ho ve vlasech a čekala, jak ji pak bude šimrat a lechtat a dělat s ní skopičiny. To jsem na něm milovala, že on miloval nás. Obě dvě. Byl o patnáct let starší a bylo to sakra znát. Nežil si nad poměry, ale ani neskuhral nad nedostatkem. Obdivovala jsem na něm jeho nadhled a možná i to kývalo mou hlavou, když se mě jeden večer zeptal, co bych tomu řekla, kdybychom se vzali. "Bože, už podruhý?" ptám se sama sebe, ale ... vždyť každý má právo na opravnou, ne? Jen jsem nějak měla strach, aby to zase nedopadlo zle. Stačilo jednou, pochyby se během vteřiny dokázaly zmnohonásobit z minima na maximum. Asi to bylo zbytečný, teď to vím, protože ... zpětně jsem si prostě jistá, že Váša byl skutečně mužskej mýho života. Až do jeho smrti. Nepochopím to, ale jakmile zjistil, že se "něco" děje, trval na rozvodu. Chtěl se se mnou vypořádat před "tím", chtěl, abych neměla v občance titul "vdova", chtěl, abych měla všechno, co bylo jeho, ale aby se to nemuselo tahat přes právníky. Vůbec jsem mu nerozumněla a mám pocit, že jsem fungovala tak jakoby bokem. Tělo pracovalo, duše ne. Jen my dva jsme věděli, že ty "rozporné názory na život", které jsme uvedli v rozvodových papírech, jsou blbosti. Plakali jsme tenkrát všichni tři - já, Adélka i Vašek a přesně o 113 dní později už jsme si na pláč zbyly jen my dvě. Bolí to pořád - můj druhý rozvod.
Je to jako v těch amerických filmech - o osm let později ... Tady to bylo jen o tři roky. Byla jsem relativně mladá, 33 let - žádný věk. Po mém druhém manželovi dlouho nebyl nikdo, kdo by mi stačil, laťka byla nastavena skutečně vysoko. Odstěhovaly jsme se přes půl republiky, protože jsem nedokázala žít ve městě vzpomínek a trápení. A pomohlo to. Adéla začala chodit na střední školu, já si sehnala docela prima zaměstnání a existence dostala spád, šťávu, energii. Chvíli trvalo, než jsme se rozkoukaly, ale proč ne? Tenkrát jsem si snad poprvé za dlouhý čas vzpomněla na hlášku svého prvního muže: Čelem k životu, čelem k oltáři." Nemá smysl před ničím utíkat, stejně nás to dožene. David mě dohnal až u banky - zapomněla jsem si na pultu v knihkupectví peněženku. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, ale platila jsem kartou, asi jsem - jak se znám - šachovala s kabelkou a přerovnávala tašky z jedné ruky do druhé ... jsem pitomá. A roztěkaná a nervózní, protože to je moc pěknej chlap, ale já už nechci. Ani na to kafe ne, i když bych ho správně měla pozvat já. "Tak alespoň to telefonní číslo", zaprosí. A dostane ho. Smířena s dosažením své vlastní dospělosti, s rozumem v hrsti a s reálným pohledem do budoucnosti jdu v jednoduchých smetanových šatech kupředu pravá, zpátky ni krok a zvažuji, jestli má něco do sebe to staré známé: "Do třetice všeho dobrého i zlého." V rukou držím drobnou kytici uvázanou z růží a dívám se na Davida s nevyřčenou otázkou: "Vyjde nám to? Vyjde mi to? Už konečně?" Žádný happy end se nekoná. Děvkaři nikdy nemůžou čekat, že jim to donekonečna bude procházet. Parchant. Největší omyl, nejslepější vnímání, prostě průser. O to víc jsem u soudu slzela - nezbylo slov, nezbylo obhajoby, nezbylo ničeho. Síly vyprchaly. Byli jsme spolu 15 měsíců - nejkratší manželství, nejrychlejší rozvod.

Někdy mám dojem, že jsem mizernou atrapou Elizabeth Taylor, jen mám ještě proti ní mírné nedostatky. Veřejně viditelné i zcela soukromé a intimní. Ironický úšklebek v mé tváři hovoří za vše - ona není mým ideálem, ona je ostrašujícím příkladem toho, jak nechci skončit ... po stránce citové ani jinak. Naordinovala jsem si povinnou srdeční a úřední pauzu a čtrnáctidenní dovolenou. V Knižním klubu jsem si koupila slušné kvantum romantických knih, abych si alespoň na chvilku dopřála pocit žít plnohodnotý a dlouhodobý vztah, v mrazáku mám na doporučení hrdinek sladkých příběhů kbelík vanilkové zmrzliny a v nočním stolku vibrátor. Protřebuji absolutní očistu, abych se pak na sebe mohla podívat s láskou k sobě samotné do zrcadla a na otázku: "Co bude po třetici?" dostala odpověď: "Jen to nejlepší, drahá." A proto mi nezbývá než věřit, že na počtvrtý už to konečně vyjde!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mi-lada Mi-lada | Web | 22. ledna 2013 v 7:51 | Reagovat

Začala jsem den přečtením Tvé povídky. Začala jsem den hezky, i když povídka je vlastně smutná. A ví3 co mě napadlo? Že si žiju jak v pohádce. Vydrželo mi první manželství, i když začalo podobně jako hrdince Tvého povídání. ;-)

2 Sentencia Sentencia | Web | 22. ledna 2013 v 10:44 | Reagovat

Takže, z obsahového hlediska - super podání celkem (na dnešní dobu) banálního motivu, který se děje (bohužel) dnes a denně. Podle mě má každý právo začít znovu od začátku s čistým štítem. Žijeme jen jednou...
Z jazykového hlediska (začínám být tou školou vážně postižená) - skvělé detaily a opakování. Moc se mi líbil motiv pochodu a celkově chůze. Nevím, jestli to byl tak úplně záměr, ale krásně to celou povídku spojuje. Umíš si krásně hrát se slovy a to dává příběhu na věrohodnosti a čtivosti

3 Marie Marie | 25. ledna 2013 v 21:21 | Reagovat

Znám osm krát vdanou pani a co,je to její život.Povídka je mooooooc hezky napsaná.

4 Lenka Lenka | Web | 27. ledna 2013 v 18:55 | Reagovat

Ty víš, co je nejdůležitější. Nikdy nestratit optimizmus! :-)
Krásně napsáno, Renuško! ;-)

5 vykojena vykojena | 29. ledna 2013 v 11:44 | Reagovat

Krásný! Přečetla jsem to jedním dechem a měla husinu snad všude! Pokusů je v dnešní době mraky, takže proč je nevyužít?

6 shariony shariony | Web | 29. ledna 2013 v 21:49 | Reagovat

No paráda, krásně napsáno! Než jsem si přečetla komentáře ostatních, myslela jsem, že to není povídka ale skutečnost, dobře jsi to napsala.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. února 2013 v 19:42 | Reagovat

Sice se říká, že naděje umírá poslední, ale já si myslím, že to není pravda. Neumírá! :-) Moc hezky napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama