Leden 2013

Až já budu velká, bude ze mě selka!

29. ledna 2013 v 16:00 | renuška |  Jak to vidím ...
O tom, že jsme se pustili do rekonstrukce příštího našeho domova, kterýžto nyní nachází se ve stavu příšerném a šíleném, jsem už párkrát psala. Taktéž o výhledech do budoucna, co interiéru se týká, i přiložení rukou k práci ne zcela holčičí, leč nutné a dobré i k tomu, abych to neměla všechno "zadarmo". Protože není krásnějšího pocitu než takového, kdy si člověk sklízí, co zasel než když mu obilí spadne rovnou do náruče. Jsou teď na pořadu dny spíše hektické a fyzicky náročnější; babička, po které byt předěláváme, by žasla, kdyby viděla, kam se poděla její kuchyňská podlaha, kde zmizely příčky od spíže nebo proč komora plná jejích "pokladů" už komoru vůbec nepřipomíná. Asi by ji překvapilo, kdyby zjistila, že se v obýváku bude bourat otvor pro nové dveře a že všechna okna už dávno nejsou špaletová, nýbrž plastová. Že kotel nestojí na svém místě a umakartové obložení v chodbě už je dávno pasé. A že vyvedení odpadu od dřezu, které jí jakž takž fungovalo, nám teď pěkně zavařilo, protože se jaksi celé rozhodlo zkorodovat a voda, která měla odcházet do jímky, pouze sákla do prostoru kolem sebe a jímka jako taková se zatím nějak zasypala a je prostě nepřístupná. Čili toto je sakramentsky velký průser, který je třeba teď vyřešit, abych vůbec mohla v nové kuchyni mýt nádobí. Safra!
A protože je třeba si po stavebních pracech nejen opucovat ruce, ale i uklidnit rozbouřenou hladinu myšlenek a emocí, chodívám se kochat. Zpravidla na webové stránky, kde se dají sehnat tu dveře, tu kliky, tu záclony; baví mě pravidelně nahlížet skrze fotografie k různým hospodyňkám domů, které se chlubí tím, jak mají uspořádaný nábytek, jakým doplňkem ozdobily knihovnu či co dokázaly uháčkovat nebo ušít. Zvláště toho si vážím, protože toto sama neumím (kde jsou ty časy, kdy jsem na střední škole háčkovala tehdy moderní bílé krajkové límečky, které jsme pak nosily frajersky uvázané třeba na svetříku či triku ... mám dokonce fotografii, kdy oblečená v tzv. "plísňákách" a černé halence s ramenními vycpávkami mám jednu takovou parádu kolem krku, přičemž se ještě odpudivě tvářím - toto vše v tandemu se sestřičkou). Současně s tím mi ale čím dál víc vadí, jak se módní trendy v bydlení stávají jakýmsi černobílem, který nemá skoro žádný rozlet. Buďto je vše přemrštěně moderní, sklo - chrom - hrany - sterilnost, nebo na vás z každého koutku dýchne vintage styl, bílá - šedá - béžová - retro - venkov. Nepopírám, vše má svůj vlastní půbav a originalitu, ale když je deset z deseti obrázků z různých míst téměř stejných ... Přikláním se samozřejmě k té teplejší variantě, ale dovolím si ji narušit a přesně už vím, jak. V představách ... No dobrá, dobrá, něco už i pořizuji, nedá mi to. Ale jsou to veskrze takové drobotiny - hodiny do obýváku, tabulka do chodby, snad i staré lyže bych měla míti a připravenu mám už také židli pro pohodlnější nazouvání obuvi a čelo skříně, které bude sloužit jako věšák a také komody. A vším tím dohromady se mi snad podaří vytvořit ne jednobarevné, ale krásně duhové "doma".
A až to bude všechno hotové, až na záspi bude stát stolek a vedle něj budou permanentně k dispozici dvě židličky, až budu mít muškáty a jinou květenou osázené džbery od dědy z půdy, až se vedle nových vstupních dveří bude houpat kovový zvonek, který jsem od své "skorodcery" dostala před rokem k narozeninám, tak potom ... potom s chutí vezmu třebas hrábě a půjdu obracet seno. Horší už to bude s krmením králíků, slepic, daňků (rodiče mají na zahradě místo ovcí daňky a je to něco naprosto fantastického - napadá mě, že by nebylo marné o nich vytvořit nějaký článeček) - protože třebaže jsem díuče ze vsi, mám jeden velikánskej strach, který se na venkov vůbec, ale VŮBEC nehodí, a ten se jmenuje: myši a krysy. A takových potvor bývá ve stodolách plno, možná i dvě plna! K tomu, abych se stala tou opravdickou selkou, mi tedy nebude stačit navléct si suknicu se zástěrou a vlasy schovat pod šátek, ale přestat se bát těch potvor, co mají odporné zuby, drápky na nohách, zbytečně dlouhé holé ocásky, oči jako korálky a úplně, ÚPLNĚ zbytečnou potřebu se vůbec objevovat člověčenstvu na očích. Mám na to odnaučování (= přizpůsobování se) ještě tak čtyři měsíce - jestli tedy vymyslíme, jak vyzrát na ten zrádný odpad v kuchyni!

PS: Velký dík, tati, bez Tebe bych nic z toho nezvládla! ♥♥♥

Diagnóza? Kachní noha!

27. ledna 2013 v 21:29 | renuška |  Jak to vidím ...
Člověk postižený tímto problémem si v podstatě žije naprosto stejně jako ostatní, téměř nic ho nelimituje, nic ho neomezuje, nic mu nevadí ... dokud si nejde koupit boty. To potom ty limity jsou sakra znatelné a mám takový dojem, že by se dalo hovořit i o diskriminaci vůči osobám s poněkud širším chodidlem, než bývá běžné. Přidá-li se k "blátotlačkosti" ještě vysoký nárt, tvoří tato dvojka opravdu nemilého a protivného nerudu, který pak majiteli podobných nohou pěkně zaváří. A že vím, o čem píšu!
Jsem taková poctivá baculka a odpovídají tomu nejen proporce vhodné Venuše z Věstonic, ale třeba i buclatější prsty nebo právě ony zatracované kachní nohy. Kdyby mi někdo nabídl, že mi bezbolestně upraví chodidlo tak, aby bylo krapet uzčí, možná bych neváhala. Možná určitě. Poněvadž pak bych nemusela:
  1. Dva měsíce trpět v nových balerínách, které se častým nošením sice povolí, ovšem než k tomu dojde, je to boj urputný!
  2. Zkoušet doma fígl, který si pamatuji z dětství, že stačí vzít si ponožku, voňavku, nastříkat si odérovou vodu na fusekli a tu pak navlečenou na ťapce násilím vrazit do nové boty. Prý to funguje a ona bota se pak lépe přizpůsobí, ale ... přiznám se, moc mi tato metoda zatím nevycházela.
  3. Míjet regály s popelkovskými střevíčky a omezit se na poměrně menší nabídku, která se zdaleka nepodobá těm něžným botkám, v nichž ženská nožka vypadá ještě křehčeji a jemněji, než bez nich.
  4. Netrpělivě čekat na léto a tzv. žabí období, kdy dnes a denně obouvám vietnamky rozličných barev, třebaže vím, že nejsou zdaleka zdravotně vhodné jako třeba sandále od značkových výrobců.
  5. AKTUÁLNĚ: Snášet bolestivé křeče do chodidel uvězněných v nových lyžácích, které po zkušenosti z minulého týdne nechávám upnuté volněji, což se mi dnes náramně vyplatilo a já v nich vydržela 2,5 hodiny!!! sjíždět zachumelený kopec.
Na druhou stranu si zase říkám, že v dnešní moderní době je to s obutím pro tento typ nohou daleko lepší než dříve, kdy se člověk musel spolehnout tak akorát na důchodky nebo na holínky. A pozor! Ony ani ty holínky dneska už nejsou, co bývaly a o rezervě navíc pro ponožku už si můžu tak akorát snít. O to víc mě v poslední době překvapilo, jak snadno jsem pořídila teplé botičky na zimu - tam je jako v bavlnce, nic nemačká, nic netlačí. A tenisky se též shánějí poměrně dobře - ostatně to mě čeká také - ty své "rozcápnuté" jsem si vyšetřila na zumbu, ty ještě "rozcápnutější" si obouvám, když vyvážím kolečka se sutí, "baťobotasky" nejsou na kdovíjaké velké chození. Vyhlídla jsem si Conversky, k sukénce i k džínům, do práce i do přírody, na nákup i na procházku. Červené budou, nízké, hezounké a hlavně dost ŠÍÍÍÍROKÉÉÉÉ!

Nejsou marné, což?
Nejsem marnivá, což?

Na závěr si dovolím vložit jednu ukradenou fotografii, kterou jsem při pátrání o vhodném obrázkovém doplnění tohoto článku objevila. Upoutala mě na první pohled a ačkoliv se zde nejedná o údy mé, nýbrž nějaké dámy, které určitě žádný lékař nestanovil diagnózu "Kachních nohou", čímž pádem ani potíže se sháněním bot nemá, moc mě pobavila a přišla mi úplně akorát. Že tu nebude nikoho tlačit, mačkat, dřít, škrtit, ale že sem padne jako prdel na nočník nožka do střevíčku.

Tak nohám ZDAR! A těm kachním KÁČKÁČKÁČ!


Není kniha jako kniha ...

22. ledna 2013 v 15:56 | renuška |  Snímánky
... nejlepší je FOTOKNIHA!

Tu úplně první jsem dělala minulý rok v lednu. Bez zkušeností, bez představy o náročnosti, bez neznalosti výsledku. Předcházelo jí tématické zařazení fotek za uplynulých 12 měsíců do mnoha podsouborů pro lepší přehlednost, což už tak byl docela slušný mazec. Lajdák byl prozrazen a podlehl svým praktikám, což bylo jedno z několika poučení pro další období; nenechávat nic na poslední chvíli a ukládat snímánky častěji než jednou ročně. Samotná instalace programu snadno dostupná na webových stránkách známé firmy se podařila i napříč tomu, že nejsem počítačovým géniem. Jen odhadem obsahu jsem se nestrefila - tipovala jsem levnější variantu za méně listů, načež nakonec jsem mohla netrpělivě očekávat 80-ti stránkový svazek plný vzpomínek. Překvapení dosáhlo svého a my se mohli poprvé v životě kochat naší soukromou galerií, která se ani zdaleka nepodobá klasickým albům, do kterých stačí lesklý či matný snímek jednoduše zastrčit do foliového pouzdra a pokračovat tímto způsobem dál a dál a dál ... Na každé stránce rozličného podkladu bylo v tomto případě k vidění mimo obrázků ještě pár slov, zpravidla dokumentárního rázu, sem tam proloženého vtipnou hláškou nebo romantickým textem. Zkrátka památka jako hrom!
A protože ochutná-li člověk něco, co je mu milé, rád své konání zopakuje; tedy i letos došlo na dva večery prosezené u počítače, abych mohla shrnout naše rodinné štěstí a živobytí do fotoknihy s názvem "Jak se nám žilo v roce 2012". Uposlechnuvší loňských nedostatků přemísťuji několik posledních snímánků z fotoaparátu do souborů, bohužel opětovně stahuji program nutný k výrobě samotného produktu a jedu. Do slova a do písmene. Nevařím, neuklízím, necvičím, nečtu - jen klapu do počítače, šipkou otáčím list po listu, vybírám tapety a hledám vhodné glosy, upravuji, hodnotím ... Předem vím, že tentokrát bude "literatura" o dalších 16 stránek bohatší, neboť i program roku byl štědřejší co do výletů a zážitků, to do zaznamenávání na paměťovou kartu o velikosti 32 GB. Nebo 64? Safra, to si nevybavím. Co si ale pamatuji báječně, je duševní rozpoložení v momentě, kdy celou knihu chci uložit, ale PC začne stávkovat a program rezolutně odmítá spolupracovat. Ve finále tu zatracenou elektroniku opouštím o půlku práce chudší, poněvadž rovných 50% obsahu je nenávratně pryč. Přesně vím, co mě následující večer čeká. Opakovat už jednou zadaná data a zkoušet v paměti vypátrat, jak jsem kombinovala fotky i komentáře. Nakonec se ale zadaří a já těsně po půlnoci potvrzuji, že skutečně stojím o realizaci mé objednávky a jsem připravena za ni vysolit na dobírku téměř 1300,- Kč.
Firma garantuje pět dní coby termín vyhotovení a další dva dny na dodání. Já garantuji radost a možná i slzy dojetí a nevěřícné kroucení hlavou nad vší tou krásou, nad vzpomínkami, nad úsměvy do objektivu, nad momentky ... Ovšem pozor - moje záruka je doživotní! Už jen proto, že za 365 dní bude k dispozici další volné pokračování - pro jistotu se snažím mít stále při ruce fotoaparát, aby bylo dost materiálu za rok 2013. Však už jsem začala poctivě plnit :-)







A co bude po třetici?

21. ledna 2013 v 18:20 | renuška |  Přišla Múza
Podotýkám, že jsem se nikdy nechtěla rozvádět. A čím víc jsem nechtěla - pokaždé, tím rychleji to přišlo - pokaždé.
S Pavlem jsem se znala pár týdnů, do té doby nic - čistá jako lilie. A zrovna taková jsem mu padla k nohám a taky do peřin. Třebaže doba byla dávno pokročilá a moderní, moje naivita sahala vysoko k nebesům, odkud ji pěkně šupem poslalo domů nečekané těhotenství. Adélku jsem porodila dva měsíce po mých osmnáctinách, těsně po o uši udělané maturitě, se zlatým kroužkem na prsteníčku levé ruky a s nadějí, že to zvládneme. Rodiče nám to slíbili. Že nám pomohou vytvořit zázemí, že nám občas podstrčí nějakou tu korunu, že když už se ten průšvih stal, tak je třeba se k němu postavit čelem. "Čelem k životu, čelem k oltáři", pronesl vtipně Pavel, když jsme stáli tenkrát před oddávajícím a já věřila, že ono "v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci" je přece tak jasné a samozřejmé. Uhm ... vdávala jsem se první ze třídy a holky mi tenkrát záviděly a nestyděly se to říct nahlas - jakou prý partii mám, že jsem šikovná a kdesi cosi. Já bych jim povyprávěla ... teď, po dvaceti letech, jak to všechno čas může změnit a ještě víc otevřené oči a prostor dostat konečně rozum. Jenže co chceš po holce, která coby neplavec chodí do bazénu jenom proto, aby se předvedla v nových plavkách? Teprve po pár tempech pochopí, že správně dýchat a být v klidu je daleko důležitější než vypadat dokonale za každého okamžiku. Řešili jsme hlouposti, nechali se příliš unášet radami ostatních a balancovali na svých vlastních vahách, načež jsme nebyli ochotni najít střed, aby se zobáčky k sobě co nejvíce přiblížily - naopak ... Bylo mi tenkrát děsně, ale to jsem zdaleka netušila, že může být ještě hůř. Jediné štěstí je, že stejně jako při oznámení těhotenství, tak i u rozvodu při nás rodiče stáli a podrželi nás. Čelem vzad, pochodem vchod ... tak nějak dopadlo moje první manželství.
Ádě bylo nějakých pět, když jsem si přivedla domů "strejdu" poprvé. Díky bohu Vaškovi neříkala strejdo ani táto, ale prostě Vášo. Od nikoho jinýho by to nesnesl, ale na Adélce to miloval. Sedala si mu na klín, drbala ho ve vlasech a čekala, jak ji pak bude šimrat a lechtat a dělat s ní skopičiny. To jsem na něm milovala, že on miloval nás. Obě dvě. Byl o patnáct let starší a bylo to sakra znát. Nežil si nad poměry, ale ani neskuhral nad nedostatkem. Obdivovala jsem na něm jeho nadhled a možná i to kývalo mou hlavou, když se mě jeden večer zeptal, co bych tomu řekla, kdybychom se vzali. "Bože, už podruhý?" ptám se sama sebe, ale ... vždyť každý má právo na opravnou, ne? Jen jsem nějak měla strach, aby to zase nedopadlo zle. Stačilo jednou, pochyby se během vteřiny dokázaly zmnohonásobit z minima na maximum. Asi to bylo zbytečný, teď to vím, protože ... zpětně jsem si prostě jistá, že Váša byl skutečně mužskej mýho života. Až do jeho smrti. Nepochopím to, ale jakmile zjistil, že se "něco" děje, trval na rozvodu. Chtěl se se mnou vypořádat před "tím", chtěl, abych neměla v občance titul "vdova", chtěl, abych měla všechno, co bylo jeho, ale aby se to nemuselo tahat přes právníky. Vůbec jsem mu nerozumněla a mám pocit, že jsem fungovala tak jakoby bokem. Tělo pracovalo, duše ne. Jen my dva jsme věděli, že ty "rozporné názory na život", které jsme uvedli v rozvodových papírech, jsou blbosti. Plakali jsme tenkrát všichni tři - já, Adélka i Vašek a přesně o 113 dní později už jsme si na pláč zbyly jen my dvě. Bolí to pořád - můj druhý rozvod.
Je to jako v těch amerických filmech - o osm let později ... Tady to bylo jen o tři roky. Byla jsem relativně mladá, 33 let - žádný věk. Po mém druhém manželovi dlouho nebyl nikdo, kdo by mi stačil, laťka byla nastavena skutečně vysoko. Odstěhovaly jsme se přes půl republiky, protože jsem nedokázala žít ve městě vzpomínek a trápení. A pomohlo to. Adéla začala chodit na střední školu, já si sehnala docela prima zaměstnání a existence dostala spád, šťávu, energii. Chvíli trvalo, než jsme se rozkoukaly, ale proč ne? Tenkrát jsem si snad poprvé za dlouhý čas vzpomněla na hlášku svého prvního muže: Čelem k životu, čelem k oltáři." Nemá smysl před ničím utíkat, stejně nás to dožene. David mě dohnal až u banky - zapomněla jsem si na pultu v knihkupectví peněženku. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, ale platila jsem kartou, asi jsem - jak se znám - šachovala s kabelkou a přerovnávala tašky z jedné ruky do druhé ... jsem pitomá. A roztěkaná a nervózní, protože to je moc pěknej chlap, ale já už nechci. Ani na to kafe ne, i když bych ho správně měla pozvat já. "Tak alespoň to telefonní číslo", zaprosí. A dostane ho. Smířena s dosažením své vlastní dospělosti, s rozumem v hrsti a s reálným pohledem do budoucnosti jdu v jednoduchých smetanových šatech kupředu pravá, zpátky ni krok a zvažuji, jestli má něco do sebe to staré známé: "Do třetice všeho dobrého i zlého." V rukou držím drobnou kytici uvázanou z růží a dívám se na Davida s nevyřčenou otázkou: "Vyjde nám to? Vyjde mi to? Už konečně?" Žádný happy end se nekoná. Děvkaři nikdy nemůžou čekat, že jim to donekonečna bude procházet. Parchant. Největší omyl, nejslepější vnímání, prostě průser. O to víc jsem u soudu slzela - nezbylo slov, nezbylo obhajoby, nezbylo ničeho. Síly vyprchaly. Byli jsme spolu 15 měsíců - nejkratší manželství, nejrychlejší rozvod.

Někdy mám dojem, že jsem mizernou atrapou Elizabeth Taylor, jen mám ještě proti ní mírné nedostatky. Veřejně viditelné i zcela soukromé a intimní. Ironický úšklebek v mé tváři hovoří za vše - ona není mým ideálem, ona je ostrašujícím příkladem toho, jak nechci skončit ... po stránce citové ani jinak. Naordinovala jsem si povinnou srdeční a úřední pauzu a čtrnáctidenní dovolenou. V Knižním klubu jsem si koupila slušné kvantum romantických knih, abych si alespoň na chvilku dopřála pocit žít plnohodnotý a dlouhodobý vztah, v mrazáku mám na doporučení hrdinek sladkých příběhů kbelík vanilkové zmrzliny a v nočním stolku vibrátor. Protřebuji absolutní očistu, abych se pak na sebe mohla podívat s láskou k sobě samotné do zrcadla a na otázku: "Co bude po třetici?" dostala odpověď: "Jen to nejlepší, drahá." A proto mi nezbývá než věřit, že na počtvrtý už to konečně vyjde!

Není růže bez trní

16. ledna 2013 v 15:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsi krásný. Urostlý, vysoký, máš úžasnou vizáž. Nemusíš se hýbat, stačí, když stojíš na místě, ale přesto se na tebe nemůžu vynadívat. Dnes a denně. Je kouzelné pozorovat, jak celý záříš a fascinuje mě, jak ti to neustále sluší. Jak to děláš? A jak voníš! Mohla bych kolem tebe obcházet a čichat si ke tvé blízkosti a nikdy bys mě nezklamal. Stejně tak bych mohla ve tvé společnosti žít neustále, bez jediné chvilky samoty, bez momentu oddechu. Já vím, že to nejde - že bychom si zevšedněli a že náš vztah musí mít alespoň špetku vzácnosti a to jinak, než odloučením nejde, ale i tak ... Prostě vždycky, když máš být se mnou na delší dobu, tak jsem netrpělivá a už si plánuji, co a jak. Těším se na tebe jako malá holka, i když vím daleko víc, protože jsem dospělá. To mi však na radosti neubírá, naopak. Je to zkrátka sen, mít tě u sebe doma, potkávat tě během pochůzek po místnostech, vidět tě ráno, večer, v noci, když utíkám na záchod a ještě ve spánku sotva mžourám očima. Přesto o tobě vím, přesto tě vidím.
Jestli se má ve mně probudit skutečně ta malá dívenka, tak ty to umíš dokonale. Máš na to fintu, znáš mě a víš, že miluji překvapení. Oběma je nám jasné, že čeho je moc, toho je příliš, ale jednou za čas si zkrátka to tajemství neodpustíš a já jsem ti za to nesmírně vděčná. To je vždycky takové zvláštní chvění, když od tebe rozbaluji dárek a ty tiše čekáš, co tomu řeknu ... A když se pak v té melancholii k tobě přiblížím, pročísneš mi ještě vlasy a necháš mě nadechnout se tvé přítomnosti ... jsi neskutečně štědrý. Opravdu.
Už jsem říkala, že ti to sluší? Hmmm ... ano, zmiňovala jsem to. A je to pravda pravdoucí, není třeba skromnosti. Asi je to také mou zásluhou - starám se ti o šatník a snažím se ho ošetřovat tak, aby ti co nejdéle vydržel. Když se mi něco líbí a mám dojem, že by to ladilo se stávajícími kousky, pořídím ti třeba novou šálu nebo cokoliv dalšího s jistotou, že budeš spokojený. Tedy zatím sis nestěžoval, tak se snad správně strefuji do tvého vkusu. Ostatně, i naši známí a přátelé, kteří tě vidí, chválí tvou vizáž, tvůj - jak se to teď moderně říká - outfit, a říkají, že vypadáš opravdu výborně a že nám to spolu "sekne". Přijímáš jejich hodnocení s tobě vlastním klidným postojem a jsi rád, že tě zastihli v dobré formě. Nahlas to nepřiznáš, ale dělá ti to dobře a mně zrovna tak.
A přes všechno to krásné teď padá stín. Tolik láskyplných slov, tolik vřelosti a něhy ... všechno jako by mělo svou životnost, svůj začátek a konec. Je mi to nepříjemné, nemilé, protivné, ale budeme se muset rozloučit. Vadí mi totiž, že čím dál víc necháváš kolem sebe nepořádek. Ať se podívám, kam se podívám, po zemi se kolem tebe neustále válí drobné smetí a je marné tě žádat o trochu čistotnosti. Stále dbáš o svou úpravu, ale že má být uklizeno i kolem tebe, to už tě nezajímá. Chápu, máš svůj věk a určitě nejsi nejmladší, ale s tím jsem tě už poznala a počítala jsem tedy s určitými nedostatky. Ovšem toto už je příliš. Stačí návštěva, před kterou celý byt poklidím, a sotva ze za hosty zavřou dveře, opět začneš ignorovat mou práci a z vesela se pustíš do jejího ničení. A to mě opravdu dráždí, to mi věř. Už ani dotknout se tě nesmím! Mám tě tolik ráda a ty mě pokaždé takhle zklameš ... Dávat ti nůž na krk je nesmysl, stejně si nepomůžu. Daleko upřímnější a rozhodnější je si na rovinu říct, že takhle už to dál nejde. Opakuje se to rok od roku a pokaždé ve stejnou dobu s tím, že prostě zmizíš. Mrzí mě to, ani nevíš jak, protože je mi s tebou opravdu báječně ... když si vzpomenu na všechno to krásné, co jsme spolu zažili ...

Jak ale oba dobře víme, není růže bez trní a tedy ani vánočního smrčku bez jehličí. A právě to zatracené jehličí rozhodlo odporoučet se z větviček na zem, kdy údržba koberce je podstatně náročnější. Prosycháš a chřadneš; přišel zkrátka tvůj čas - všechny ozdoby jednu po druhé z tebe sundám, opatrně poskládám do krabiček, stuhu namotám, zářící světýlka uložím - všechnu tu parádu, všechno to "oblečení", celý svátečně vánoční kabátek uklidím a slibuji, že až nastane ta správná doba a ty se znovu za mnou vydáš, opět ti otevřu nejen dveře od bytu, ale i své srdce. Zase nám to bude spolu slušet, zase mi budeš vonět pod nos a dávat dárečky, zase mě budeš vískat ve vlasech svými větývkami a já tě budu opečovávat, co mi síly budou stačit. Pro tuto chvíli se ale s tebou loučím, děkuji za vše krásné a již teď se těším, až se znovu za jedenáct měsíců setkáme. A jestli ti do šatníku přibyde něco nového? To víš, že ano, že ti během léta koupím ... třeba nové rukavice nebo kulicha ... zkrátka to, co mi padne do oka a co ty si moc rád necháš na sebe navléct a budeš to umět nosit. Ostatně, ty to ani jinak neumíš než být krásný :-).

Mami, hlavně pozor na tu paní s bílou taškou!

14. ledna 2013 v 16:30 | renuška |  Jak to vidím ...
  • Paní s bílou taškou totiž začíná být nejen svému okolí, ale sama sobě příliš nebezpečná.
  • Přitom paní s bílou taškou není žádná senilní postarší žena, nýbrž relativně čilá "čtyřicítka" se snad zdravě fungujícím rozumem.
  • Paní s bílou taškou je zkrátka obyčejná vesnická žena, na první pohled nikterak nápadná, což se bohužel potvrzuje i na pohled druhý.
  • Paní s bílou taškou potkáváme s dětmi každé ráno cestou do školy a do práce, poněvadž ona chodívá ze vsi do vsi za svým zaměstnáním.
  • Paní s bílou taškou má asi jako své nejoblíbenější oblečení tmavě zelenou zimní bundu a taktéž tmavé kalhoty. Jediným výraznějším bodem je pro míjící řidiče tedy ona bílá taška.
  • Mezičlánek: Dovoluji si poděkovat firmě SAM73 za to, že svým zákazníkům balí nakoupené zboží do bílých igelitek s červeným logem - tyto jsou totiž výborně vidět zvláště za tmy.
  • Paní s bílou taškou si neuvědomuje, že nebýt onoho příručního zavazadla, mnohé auto už by ji smetlo do příkopu, neboť nemá na sobě žádné odrazky, ani "blikátko", zkrátka nic, co by šoféry upozornilo na chodce, který kráčí podél pravé krajnice vozovky.
  • Paní s bílou taškou si pěkně koleduje.
  • Když už paní s bílou taškou nedojde, jak moc je během časného rána nebezpečné chodit po poměrně frekventované vozovce "neviditelná", tak ať si, proboha, tu její jedinou záchranu - bílou igelitku - dá alespoň do pravé ruky, aby jakýmsi způsobem ohraničovala směrem do silnice, kde končí postava a kde jí lze tudíž vozem objet. Ne jako dnes, kdy si zvesela šla, avšak obtěžkána na ruce levé, směrem k příkopu, polím a lesům ...
  • Paní s bílou taškou asi spoléhá na to, že řidiči včas rychlost svého automobilu usměrní, ovšem protože ten nejnebezpečnější úsek je mimo obec, kde se tedy smí jezdit "devadesátkou", je na pováženou, zda by na poslední chvíli stihli zabrzdit nebo udělat tzv. myšku, aniž by oné paní s bílou taškou zkřivili, byť jen jeden vlásek.
  • Mezičlánek: Už mnohokrát jsem měla chuť u té paní s bílou taškou zastavit a požádat ji, ať se vybaví třeba baterkou nebo rozsvíceným mobilem, odrazkou, kterou každé malé dítě má na školní brašně nebo na oděvu, protože na dálku a mnohdy ani na blízko není pomalu vidět. Na druhou stranu si říkám, proboha!, její tolik roků, tohle jí snad připomínat nemusím :-(
  • Paní s bílou taškou tímto způsobem funguje už dobré dva měsíce, během kterých si mí kluci na ni stačili zvyknout, proto mi hned na začátku rizikové části trati hlásí: "Mami, hlavně pozor na tu paní s bílou taškou!" a já jsem ráda, že mám o dva páry očí víc, protože někdy ... někdy je to fakt na ránu :-(
Tenhle článek není ničím moc zajímavý, spíš je to takový každý den opakující se nevítaný rituál, který skutečně není moc příjemným zážitkem, zvláště když vás, sedícího za volantem, za brzkého zataženého rána míjí jiný vůz, který vás osvětluje a tím ještě snižuje šanci zahlédnout neoznačeného chodce. Když si uvědomím, jak jsou rodiče stále upozorňováni, ať svoje děti jdoucí např. ráno na autobus mají dostatečně "oreflexované", aby se nestalo neštěstí ... U "ťamanů" se dá obyčejná baterka pořídit za patnáct korun, což je v podstatě pakatel, díky kterému by se však podařilo předejít možné havárii s nepěknými konci. Tak kde je problém?
Jsem tedy stále na vážkách - mám tuto situaci nějak řešit nebo mám nad vším mávnout rukou a říct si, že jaro je za dveřmi? Co byste mi radili? Anketa je vaše ...

Pec nám spadla ...

9. ledna 2013 v 21:54 | renuška |  Snímánky
... do klína coby jeden z hlavních vánočních dárků. Tedy ne pec na pečení, nýbrž Pec s velkým Pé, tedy ta pod Sněžkou. A ne celá Pec, ale jen kousek maličkatý, jen na chvilku kratinkou. Naježeno nám totiž bylo víkendové pobývání v jedné z horských chalup, a to hned první lednový víkend, čili na Tři krále. I sbalili jsme lyže, oteplováky, kulichy a spoďáry a vydali se do Krkonoš, abychom v cíli zjistili, že déšť je prevít a vybere si na svůj příchod ten nejpitomější termín. Tedy jsme sportovní nářadí ani do chaty netahali a místo svalů jsme namáhali hlavinky, jak následující dva dny prožít a hlavně jak si je užít.

A tak jsme místo lyžování na Javoru sjeli na čtyřech kolech kapánek níž, konkrétně do Lázní Jánských, abychom pozravili pana Krakonoše. Ten měl poněkud kamenný výraz, takže jsme raději pokračovali dál ...

... k naší oblíbené turistické zastávce, ke kostelu. Tento byl samozřejmě zavřen, zdrželi jsme se jen pro účely focení a pomalu procházeli skrze kolonádu tam a zase zpátky, načež cestou zpátky, CESTOU ZPÁTKY potkali jsme pana Zdeňka Svěráka, kterak kráčí s kolegou stejnými stezkami jako my. Navzájem jsme si popřáli dobrého dne a my, smrtelníci, jsme si odnesli i docela nečekaný a o to víc milý suvenýr, kterým překvapivé setkání bezesporu bylo.


"Sněžná sova" - přesně takhle se jmenovala skromná, ale o to milejší chata stojící v příkré stráni, ve které jsme pobývali, snídali i večeřeli, hodovali, hráli hry a zkrátka si tak žili. V útulné společenské místnosti jsme trávili většinu volného času, který nebyl narušován žádnými jinými hosty - veškeré prostory tedy patřily nám a bylo to vskutku vítané a pohodlné, zvláště nemuset se dělit o sociální zázemí.


Před domečkem ostražitě hlídal pan vodník se slečnou žábou, aby všichni hosté chovali se na jeho území slušně a nedělali neplechy. Poněvadž zelenáč působil opravdu přísně, rozhodli jsme se po jednom litru svařáčku už raději konzumovat pouze nealko, abychom nakonec nebyli nejen jedinými, ale i nejzlobivějšími návštěvníky penzionu :-D.

Aby si dítka užila alespoň trochu zábavy, stavili jsme se během nedělní cesty domů ve Ski areálu v Mladých Bukách, kde je naprosto fantastická, rok stará bobová dráha, kterou vyzkoušeli nejen Honzík s Ondrou, ale i renuška, pan nejkrásnější traktorista a jeho dcera. Páni, to byl ale adrenalííííín :-). Ale bylo to boží, to zas jako jo! ...


... nakonec o tom svědčí i tato poslední fotografie pořízená těsně po dojezdu. Já i má drahá nevlastní dcerunka máme sice zmrzlé tváře, ovšem nikoliv úsměvy. Jízdu jsme si užily se vším všudy, brzda sem, brzda tam, hlavně, že bylo veselo.

Kdybych měla onu Pec, jež do klína nám spadla, zhodnotit, řekla bych asi toliko: počasí s námi vypeklo ošklivě, ale počítejte s tím dva měsíce dopředu, když rezervujete termín! Jak ale víme, vše zlé je pro něco dobré - strávili jsme pospolu spoustu krásného času, nic neodvádělo naši pozornost, žádné vaření ani mytí nádobí, žádné povinnosti. Pozdní večery jsme propovídali za naprosté tmy, přikrytí kostkatými červenobílými peřinami, nasmáli jsme se kdejakým hloupostem a věnovali jsme si navzájem tolik pozornosti, kolik jen to šlo. Což je ve finále asi to nejlepší, co jsme si vůbec z naší společné minidovolené mohli odvézt - onu rodinnou pohodu. A za tu tenhle výlet opravdu stál!




Jmenuju se FANY

8. ledna 2013 v 16:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Původně jsem chtěla vložit jen komentář k článku u "Intuice", ale nakonec jsem se rozhodla napsat těch slov víc. Protože jsem pořád plná dojmů a mám za sebou něco ohromného, co nejde jen tak přejít ...
Kdo mě dobře zná, ví, že jsem víceméně kulturní břídil, protože co se české kinematografie týká, mám značné mezery. Například filmovou klasiku a současně jeden ze skutečných pokladů, snímek "Na samotě u lesa" jsem poprvé viděla minulý rok, ve svých 35-ti letech. A byla jsem jím - pochopitelně - unešena. Pokud se nemýlím, tak takové "Postřižiny" jsem nikdy nedala celé a například "Světáky" znám jen z fotografií zveřejňovaných jednou za čas v periodikách. Ale to je pouze namátkově, co mě právě nyní napadlo. Daleko jednodušší je, když se proti mně postaví skutečný znalec a začne mi nabízet titul za titulem a já jen kývám, zda znám či ne. Tedy spíš ne, což bývá utrpením právě pro toho, kdo mi ony otázky klade a zároveň nestíhá skrývat údiv nad tím, že jsem tak "zaostalá".
Nyní jsem si ale napravila reputaci, a to z vlastní vůle a ne zcela náhodou. Bylo po vánocích, někam jsme se chystali a já měla chvilku volna. Pustila jsem si televizi a tam právě začínal film Karla Kachyni - Fany. Věděla jsem přibližně, jaký děj se mi nabízí a protože se mi svým tématem hodil do mé nálady, nechala jsem ho "běžet" a zakoukala se do života dvou sester - Jiřinky a Fanynky. Naše společné setkání ale trvalo jen pár minut, protože byl nejvyšší čas k odjezdu za rodinou; přesto jsem oběma dámám v duchu slíbila, že se za nimi vrátím a dokoukám si je, neboť už shlédnutá čtvrthodinka mě fascinovala neskutečným hereckým přednesem obou skutečných Jiřin. Nakonec jsem se vracela nadvakrát, tedy jsem se možná okradla o úplnost, ale ten dojem ... žasla jsem nad Fanynčinou hltavostí reklam, zvláště pak "Mistra Propra, co čistí, čistí, až se sami vidíme", nad její čistotou a opravdovostí, nad úžasným projevem upřímné a srdečné lásky ke všemu, nad poctivostí a férovostí ne náhodou podobné dětské duši. Paní Bohdalová byla opravdu skvělá a ačkoliv ji jako herečku nikterak nevyhledávám, tohle mě utvrdilo v tom, že je "fakt dobrá". Když byla šťastná Fany, byla jsem šťastná i já, když jí bylo do pláče, i mně se svíralo hrdlo a když se zadrženým dechem čekala na reakci své nejmilovanější sestry, i já jsem paní Jiráskové visela na rtech. Tak dokonalý přednes lidského charakteru to byl.
Samozřejmě v kontrastu s na první pohled chladnou primářkou Jiřinou bila dobrosrdečnost krotké Fany přímo do očí, ačkoliv možná právě to bylo úmyslem pana Hubače, který napsal k filmu scénář. Jako by obě tyto ženy znal, tak dobře je dokázal napsat, tak výstižně jim vkládal dialogy do úst a tak bravurně je ony dvě herečky převedly v opravdový svět. Byť i ten musel skončit nešťastnou havárií, kdy Fanynka umírá pro svou lásku k "panu Divokému", jehož zachraňuje a sama přitom o svůj život přichází. A paradoxně současně s tím zachraňuje život i své sestře; otevírá jí srdce a umožňuje jí uvědomit si konečně, jaké to je mít rád ... cokoliv ... lidi, zvířata, svět ...

Film FANY se mě opravdu hodně dotkl. Děkuji za něj a současně s tím posílám pozdravení i tam nahoru, kde s Fany loví rybičky už i paní Jiřina Jirásková. Nevím, zda se mohou sejít skutečná a fiktivní duše, ale kdyby mohly, jistě by se rády viděly. A možná, že by si i spolu zatančily "Mistra Propra". Kdo ví?


Příběh pana krámského

3. ledna 2013 v 15:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Příběh, který jsem včera vyslechla a který mě naprosto nadchl a potěšil, se týká osob skutečně žijících; zvláště pána vídám téměř denně, neb je to majitel obchodu, kde se cestou domů stavuji pro nákup. Známe se už řadu let, dalo by se říci, že jsme skoro vrstevníky, a během krájení uzeniny nebo úřadování u kasy vždy prohodíme pár slov. Nuže, a tento pán má svou rodinu - svou přítelkyni a dvě děti - starší (cca 10-ti letou Natálku a asi 6-ti letého Tomáška). S družkou se mají rádi už třiadvacet let, což je na dnešní dobu naprosto nádherné číslo, které si zvláště ona dáma přála utnout svatbou (jak mi bylo sděleno, nejraději by se vdávala v horkovzdušném balónu). Ale co pro jednoho je krásným obřadem, druhému se líbit nemusí, a tak si pár žil na tzv. "psí knížku" a vše fungovalo víceméně stejně tak, jako by byli manželaty.
Než přišel letošní silvestr a s ním pravidelná inventura zboží v obchodě pana krámského, ke které bývají pozváni vždy všichni příbuzní a dobří přátelé, aby pak rovnou navázali na oslavy konce roku. Asi jich musí být pořádná hromada, soudě dle dalších slov účastnice příští akce, která se mi s celým vyprávěním slovo od slova svěřila. Mohlo prý být asi sedm hodin večer, když jeden z davu prohlásil, že když už jsou tak všichni pospolu, stoly se prohýbají jídlem a pitím, že by nebylo od věci, kdyby pan P. "do toho praštil". A on ... že teda jo. A tak to začalo. Telefon starostovi, který s ochotou souhlasil, ale odkázal se ještě na matrikářku, která požádala, zda by se obřad nemohl konat až o půl desáté večer, neboť na devátou má pozvanou rodinu na slavnostní večeři. Mimo svědků, kteří si povypůjčovali slavnostnější háv, a samozřejmě samotných budoucích novomanželů, byli všichni přítomni oblečeni do džínů, mikin, triček - zkrátka volnočasově, neboť kde by je napadlo, že se stanou účastníky něčeho tak nečekaného, jako je sňatek jejich dvou oblíbených příbuzných. Maminka ženicha doma ořezala právě kvetoucí orchidej a uvázala nevěstě svatební kytici, tři roky připravené, v šuplíku dosud ležící formuláře potřebné k oddavkům byly konečně vyplněny a mohlo se začít.

Z bláznivého nápadu a jakéhosi pošťouchnutí vznikla prý absolutně perfektní akce, kterou si užili všichni naprosto skvěle. Oddávající měl dle slov maminky hlavního aktéra moc hezkou řeč a i když si nevěsta se ženichem své "ANO" neřekli v balónu, ale (podle povídání) pravděpodobně doma v obýváku, byla to prý překrásná svatba. A já tomu i věřím. S nadšením jsem celý příběh vyslechla a ještě cestou domů jsem se tomu všemu usmívala, jak je to bláznivé, ale přece tak úžasné a hezké. Už se těším, až pana novomanžela uvidím a budu mu moci pogratulovat - mé přání všeho nejlepšího půjde přímo od srdce, už jen kvůli té odvaze, kterou ke svému rozhodnutí oženit se po 23 letech vztahu určitě z minuty na minutu sebral a kdy jeho nastávající konečně slyšela tu kouzelnou větu: "Vezmeš si mě?"


Péefko třináctkové

1. ledna 2013 v 0:00 | renuška |  Snímánky