Prosinec 2012

Ohlédnutí za stromečkem

31. prosince 2012 v 23:59 | renuška |  Snímánky
Než začnu bilancovat a vzpomínat a lepit zážitky za rok 2012 dohromady, což dá docela hodně práce, protože jich bylo požehnaně, vrátím se ještě ke Štědrému dni, protože si to zkrátka zaslouží. Pokud bylo něco nezasloužené, tak to byla snad jen protivná chřipka, která mi bránila užít si vánoční svátky tak, jak bych si bývala představovala a které následně podlehly i sestra a mamka Laluš. Ale všechno zlé jednou přejde a já doufám, že i moje dvě holky se brzy uzdraví, aby se pak mohly těšit z toho, co milého je potkalo.
Letos s námi stromeček pěkně vypekl, protože připravená borovička nevydržela, a tak jsme na poslední chvíli pořizovali nový - smrček. Každý rok pořizuji (zpravidla vlastní výrobou) nové ozdůbky, které doplním k těm starším - tentokrát k nim ale přibyly kupované dřevěné parády z Hlinska z Betléma a pak také sněhobílé rolničky, kterými jsem si udělala prostě a jednoduše radost. Na poslední chvíli jsme s Ondrou ještě stromek omotali stříbrnobílou stuhou a i když to na fotce tak nevypadá, vánoční stromeček je opravdu kouzelný.


Každý rok chci své blízké potěšit originálně zabaleným dárkem. Letos vyhrál jednobarevný žlutý balící papír, dozdobený kometkou - hvězda je z rychletvrdnoucí keramiky, lemovaná temně žlutou barvičkou na sklo, "ocas" je pak ze zmuchlaného pečícího papíru, mašlička z lýka. Ale ani tady vše neprobíhalo hladce, neboť můj odhad na množství obalu byl špatný a já musela ještě dokupovat. Ovšem mnou požadovaný odstín už nebyl k dispozici, tudíž zbylých pár kousků bylo v oranžovém kabátku. Nakonec to všechno spolu ale vypadalo moc dobře :-).

V jednom z překvapení čekala na kluky ta nejsrdcovatější záležitost, jakou jsem jim jen mohla zabalit.
"Stejně ráda", vzpomínáte? Bohužel jsem zvolila písmo, které Ondra ani Honza moc nezvládali přečíst, a protože byli při rozbalování celí roztěkaní, počkám, až se po vánocích zcela uklidní a verše jim přečtu. Snad z nich budou mít takovou radost jako já ♥ ...

... snad z nich budou mít stejnou radost jako Honzíček z cukroví. Papír sem, dárek tam, přinesl si svoje nejoblíbenější vánoční dobroty a pustil se do nich rovnou z krabiček. Žádné aranžování na talíř nebo tak něco. Pěkně přímo do papuly :-D.

A protože sladkosti se tedy nemusely vyrovnávat na tác a následně dávat na stolek, jak tomu většinou bývá, mohla jsem si byt vyzdobit ... například vánoční hvězdou. Vydržela přesně čtyři dny. Než kluci (malí i ten velký) dostali od Ježíška helikoptéry na ovládání. To pak bylo po zemi náhle tolik maličkých útržků červených lístků, že hvězda nakonec neměla nic, co by vyživovala. Zatracené vrtule!!!


K svátkům zimy neodmyslitelně patří bohatá štědrovečerní tabule. I tady jsem měla vymyšleno, jak bude letos vypadat. Můj záměr byl pokusit se přiblížit stylu vintage a mám pocit, že se to docela vyvedlo. A abych zachvala "starou tvář", použila jsem hluboké talíře po prababičce, mísu na salát po babičce a příbory půjčené od maminky. Sem tam jsem pohodila lístek břečťanu a nezapomněla jsem ani na ubrousky, které se stylově alespoň trochu "hodí". Samozřejmě opět nechyběly mince pod talířem, krajíc chleba a klíče na stole. A také tam hořela svíčka na víc za ty, kteří už s námi, bohužel, nemohou fyzicky být. Poslali jsme jim vzpomínku, která patřila pouze jim a já věřím, že k nim také doletěla. Jen pro náhodného hosta jsem neměla prostřeno, už by se prostě nevešel - máme malý stůl. Ačkoliv kdyby dorazil, jistě by i o něj bylo dobře postaráno.

Štědrý večer je za námi. Utekl tak rychle, jak to dokáže jen on. Kam chvátá, dalo by se namítat! Ale jen on ví, že všechno hezké jednou začíná a jednou končí. Snažil se, aby každá jeho chvilka stála za to a právě proto, že jsme ho prožili spolu a tak, jak je nám nejlépe, musím vyslat své velké poděkování. Byl plný lásky, radosti, pohody a jeho atmosféra byla přesně taková, jaká má být. Sváteční, vzácná, kouzelná. Už jen proto stojí za to těšit se na ten příští!

Vánoční T.R.O.J.níčky

31. prosince 2012 v 12:45 | renuška |  Snímánky
Ten název i dárek samotný už jsem měla vymyšlený od podzimu, a také jsem se náležitě ve spolupráci s mými syny připravovala na realizaci mých představ. Sušili jsme jablíčka i švestky, louskali ořechy, aby všeho bylo dost, protože každá jedna dobrota měla spolu s ostatními být obsahem překvapení, kteří naši nejbližší rozbalí pod vánočním stromečkem. Pak už nezbývalo než čekat na hodnocení - zda náš rodinný srdíčkový prezent uspěje či nikoliv. Uspěl. Dokonce i babička, u které jsem měla tak trochu obavy kvůli chrupu, si libovala. A věřte mi, že to má skutečně něco do sebe, když nejdete "jen" do obchodu něco koupit (byť je váš úmysl sebelepší), ale když přiložíte ruce k dílu a vytvoříte cokoliv pro toho druhého. Třeba ..... vánoční T.R.O.J.níčky :-).

Dózy mi dělaly asi největší starost - měla jsem nějakou představu a nemínila jsem z ní ustoupit. Zachránil mě internet, kde jsem přesně "vyseznamovala" typ, který se mi zdál co pro oko, to i do praktičnosti nejlepší. Sněhuláčky z keramiky a cedulky jsem následně objednala na ověřených webovkách šikulů a tvůrčích lidí, www.fler.cz. Pak už stačilo za pomoci Ondráška vyplnit prázdná bříška skleněných nádob a bylo hotovo.

První vrstva sušených jablek, na ni švestky a posypat hrstí vlašských ořechů a mandlí ...

Na každou cedulku jsem z druhé strany napsala vymyšlený název, který byl pro všechny skutečným hlavolamem. A přitom je to tak jednoduché:
T - Tomáš, R - Renča, O - Ondra, J - Jeníček - čili začínající písmena našich vlastních jmen, k tomu zdrobnělina na konec a slovíčko "vánoční", protože jde přece o dárek pod stromeček :-).

Ať už jsem zdobila cukroví, balila dárky nebo chystala T.R.O.J.níčky, asistentka Máša nemohla chybět při žádné práci. Ochotně mi dělala společnost a zcela dokonale se pletla pod rukama i nohama. Přesto všechno to dělání s ní bylo úžasné ♥.

Tak mě napadá otázka - zda-li pak jste měli i vy nějaké tajemství pod stromečkem, které vlastnoručně vytvořil někdo přímo pro vás?

Vánoční vinšování

24. prosince 2012 v 8:57 | renuška |  Snímánky

Chaloupkový betlém ve městě hrnčířů

22. prosince 2012 v 22:47 | renuška |  Snímánky
Těsně před vánoci tady máme třetí a zároveň poslední zastávku z prosincových toulek Vysočinou.
Cesta domů z Podlesí vedla mnoha směry, ovšem my se vydali ku Hlinsku, ve kterém se téměř v centru nachází úžasný skanzen Betlém. Po dobu adventní je pět chaloupek za doprovodu šikovné slečny přístupné návštěvníkům, v každé komůrce plné starého nábytku, nádobí, hraček se na truhlicích i stolech vyjímaly mísy dobrot, cukroví, vánočky, pečeného bůčku, zkrátka samých laskomin, kterými se lidé zde před dvěstě lety bydlící krmili. Bylo nám např. řečeno, že kvůli ložiskům kvalitní hlíny se do do té doby prázdné městské oblasti nastěhovali okolní hrnčíři a právě ti zde pak vystavěli současný skanzen. Ostatně odtud pochází i název "Hlinsko". A po vyčerpání zdrojů přirodniny se většina z nich zaměřila na tkalcovské práce, proto nebylo divu, že v každém z domečků byl vidět stav nebo kolovrátek.



Když nám pak průvodkyně řekla, že v zimních měsících v jedné komoře spávalo až jedenáct lidí různé věkové kategorie, nezbylo nám než si uvědomit, že v dnešní době si skutečně žijeme na výsost dobře.

O tomto mycím koutku můj milý prohlásil, že se jedná o typický sprchový kout, čímž mnohé pobavil. Mně osobně tento prostor nesmírně upoutal, už jen pro to, že počínaje komodou a konče umývadlem včetně lavoru bych tyto kousky klidně uvítala i v mém bydlení.


Z některých domečků se postupem času staly obchůdky vkusně zařízené s milým zbožím. Kousek památky na tato krásná místa mi bude letos viset i na vánočním stromečku :-).


Reportáž by jistě nebyla úplná, kdyby v ní měly chybět obrázky chaloupek focené pěkně zvenčí. Tuhle bílou jsem si zamilovala, je opravdu pohádková. A právě ona a ještě ta nad ní se nad ostatními vyjímají, protože mají zdobně odekorovaný štít, na kterém je staročeštinou napsáno, kdo byl investorem stavby a kterého roku se domek postavil.

V posledních dvou staveních byla expozice ručně vyřezávaných betlémů, pohyblivých i klasicky postavených. Bohužel fotit v interiéru jsem sice mohla, ale výsledky nejsou nijak oslňující, takže zveřejňuji jen tento snímek. Musím ale s úctou k výrobcům smeknout pomyslný klobouk, protože každá jednotlivá postavička byla opravdu do detailu propracována a zvláště pak u mechanického betlému všichni měli svou práci, a to do slova a do písmene. Řezník se zástěrou od krve honil psa, který mu ukradl cosi masíčkového, kováři poctivě pracovali s kladivy, pekař míchal těsto, pasáček hlídal stádo oveček a svatý Josef houpal kolébkou, ve které nespal nikdo jiný než Ježíšek. Nádherně vyrobený stroj cinkal a vrčel a každý jeden divák si určitě odnesl nejméně tolik krásných dojmů jako my.

A to je celé. Vyprávění o naší třídenní cestě za hranici našeho kraje končí a současně otevírá dveře dalším záznamům, které teprve čekají, jaké téma jim přichystáme. Určitě už teď vím, že jedno bude pořádně zachumelené a slibuji, že jakmile nastane správný čas, nechám vás znovu nahlédnout mýma očima na krásný svět kolem nás. Zatím se mějte překrásně a užijte si poslední dva večery do Štědrého dne :-).





Pošťák mi přinesl psaní

21. prosince 2012 v 9:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Byla to pásky izolepy slepená čtvrtka formátu A3, s nepřesnou adresou, s podtrženým jménem a s razítkem z nedaleké vesnice. To písmo už znám dva roky, jen mi chvíli trvá, než si ho znovu připomenu. Než mi ho připomene obsah "dopisu". Tenkrát nepatřilo nikomu, neboť se nikdo nepodespal, nyní už vím, že píše Lenka, která ovšem ve skutečnosti Lenkou není. Má úplně jiné jméno, ale pořád stejné starosti. Bouří vody a pomlouvá, primitivně veršuje s úmyslem ublížit. Dříve mě citovala hodně nevybranými výrazy hodnými zastánkyň nejstaršího řemesla na světě, teď se podobnými ošklivostmi popisuje někdo jiný a já jsem ta chudinka. No, prosím, ať si poslouží. Bohužel umím k její smůle počítat, umím si dát ty známé dvě a dvě dohromady a tedy mi vychází, odkud že přichází smrad tchoře, zahořklého a nezvykle vytrvalého.
Říká se, že sejde z očí, sejde z mysli, což platí v tomto případě dvojnásob. Už jen ta drzost objevit se ruku v ruce s mým milým na veřejné akci byla vrcholná! Natož pak komunikovat se všemi našimi dětmi jako jedna velká rodina! Co si to dovolujeme za luxus mít se všichni rádi? Jak se opovažujeme?! Když ona trpí! A tak tedy dobrá, trochu nás poškádlí s úmyslem zranit na nejcitlivějším místě a ještě se ohání silnými slovy o internetu. Hlupačka! Žasnu nad tím, jak někdo dokáže tak dlouho vydržet, zapšklý a plný hořkosti a nenávisti, kterou pak tímto nehezkým způsobem ventiluje a tím si vskutku ubližuje především sám. Čeká snad ten člověk, že se něco změní kvůli pár nepodloženým slovům, kvůli pár pomluvám, které mají "otevřít oči"? Ono se vlastně podaří ty oči otevřít, ale v tom směru, že ona osoba měla dosud určitou podobu v mysli a jevila se jako docela dobrý živočich (pardon, ale je-li to krysa, nelze psát o ženě/muži), a tento její způsob vyjadřování ji totálně sráží až na samé dno právě v onom našem hodnocení na ni samotnou. Takže, drahý starostlivý občane, ať se ti daří a dej už pokoj s ubohostmi, nebo tě jednou sežerou!

Přišly mi ale také dva lístky, a to bylo mnohem příjemnější a krásnější počteníčko. Ten první jsem dostala v týdnu od mojí milé Pavly (od žabky), ke které bych vás moc ráda nasměrovala, ale nejspíš si zrušila svou webovou adresu, a tak vám bude muset stačit, že je to úžasná, hodně citlivá a empatická mladá svobodná maminka malé Nely. Přivedla mě k cvičení a já díky ní mohla nastavit nějaký fyzicky náročnější režim. Kdybych ji jako podporu v tomto směru neměla, asi bych si každý večer spíš lenošila než se potila jako dámy na monitoru, které ukazují jeden náročný cvik za druhým Naproti tomu se Pavle snažím být alespoň virtuálně dobrou přítelkyní a pomáhat jí formou vyslechutí, tedy vlastně vyčtení, když má nějaké bolístky. Pohled od ní mi udělal nesmírnou radost a já jí za něj děkuji, protože je opravdu zlatá. Jen mě mrzí, že na ni nemám adresu, abych jí mohla vinšování zaslat i já.
Ten druhý mi přišel včera, současně s tím protivným, o kterém píšu zezačátku. Ovšem i tato pohlednice s nádherným roztomilým sněhulákem a sobíkem a především pak opravdu upřímnými a milými slůvky mě zahřála zcela nadmíru. Zde už se mi představuje snadněji, protože jediným andělským stvořením na blog.cz není nikdo jiný, než originální, ve snách se vznášející a barevné laky na nehty milující slečna Lenka. To je totiž úplně jiná Lenka než ta nahoře. Tahle je pravá a já ji mám také moc ráda. Měly jsme spolu jeden čas slabosti pro anděly a i když mě už to opustilo, přece bych ráda, aby se splnila její slova, kde říká, aby i zamrzlá srdce kolem mě v příštím roce roztála. Pohled od ní mi udělal nesmírnou radost a já jí za něj děkuji, protože je opravdu zlatá. Jen mě mrzí, že na ni nemám adresu, abych jí mohla vinšování zaslat i já.

Ono je to tak - já ty adresy asi mám, ale jsou zatraceně dobře ztracené :-(. A tak vám, moje drahé ženy, bude muset stačit to, které vám osobně pošlu e-mailem ještě s takovým bonusem. Snad z něj budete mít zrovínka takovou radost jako já z vašich vánočních pohlednic. A do příště - a to slibuji!!! - se po těch vašich adresách podívám včas, abych vám mohla vlastnoručně vypísmenkovat to, co k vám cítím a co vám přeji. :-) ♥

Ze Zelené hory na Svojanov přes Nové Město

19. prosince 2012 v 9:33 | renuška |  Snímánky
A je tu slíbené pokračování víkendového putování po Ždárských vrchách a okolí. Už cestou k cíli jsem měla připravené dvě zastávky, kde určitě stojí za to nechat auto na parkovišti a jít se porozhlédnout po kraji. Tou první byl poutní kostel svatého Jana Nepomuckého umístěný na tzv. Zelené hoře hned u města Žďár nad Sázavou, který byl v roce 1994 díky své architektonické podobě zapsán do světového dědictví UNESCO. V zimních měsících je samozřejmě toto místo nepřístupné návštěvníkům, přesto jsme pár schodů, které pod vrstvou sněhu nebyly vůbec vidět, vyšli až ke vstupní bráně, abychom se mohli pokochat panorámaty, která v pátek byla ještě celá krásně zachumelená. Na vršku hodně foukalo, takže na nějaké velké zdržování to nebylo, rychle pár snímánků a klouzavým krokem zase zpátky dolů ...



Půdorys stavby je vskutku ojedinělý, protože jednak kostel samotný má tvar vícecípé hvězdice a okolní zděný "plot" jej - dalo by se říci - kopíruje. Samozřejmě vidět to tak lze pouze na leteckém záběru, ale o unikátnosti stavby zde opravdu není pochyb. V létě tu musí být naprosto nádherně, navíc cestuchtivým nehrozí, že památku nenajdou, poněvadž se již z dálky připomíná právě tím, že stojí na hodně vysokém kopci a je skutečně vidět dokonale.

Ze Žďáru máme namířeno do Nového Města na Moravě, kde se mmj. právě v tento den konají adventní trhy. Po loňském příjemném pobytu na podobné akci v České Lípě jsme se těšili na stánečky se staročeskými baštami, s ukázkami řemeslníků, s teplou medovinou ... kdežto zde celé náměstíčko bylo obsazeno pofidérními pulty obloženými vietnamskmým zbožím. Jen sem tam se mihli perníkářky s přenádherně zdobenými perníčky, výrobci domácích uzenin nebo prodavač cukrové vaty. Asi tu tato tradice má jinou tvář. Co nás ale zaujalo, byl kostel svaté Kunhuty, u místěný v centru samotného města i náměstí. Venkovními freskami s výjevy z bible byl zdoben po celém svém obvodu. Chtěli jsme se podívat dovnitř, ale veliké dveře nás nepustily - možná až na stříbrnou neděli, kdy se v mnohých podobných místech konají mše svaté, bychom mohli shlédnout i vnitřní půvab historiské stavby.


No není to nádhera?

Na pátek připravený plán byl ve velké pohodě a klidu splněn a my se mohli pomalu připravovat na sobotní výlet na hrad Svojanov, kde se konaly adventní prohlídky s ukázkou staročeské výzdoby obydlí i s krmí, která se na štědrý den u panstva podávala. Každý schod měl na sobě smrkovou větvičku s mašlí, každý stůl byl ozdoben napečeným cukrovím a dekoracemi z jehličnanů. Výklad nikterak zábavné průvodkyně byl okořeněn tradicemi více i méně známými, které se k vánocům váží a my se například dozvěděli, že kromě mincí a šupin nebo krájení jablíčka se pod stůl dávaly zkřížené sekyrky, aby nikdo od stolu do roka nezemřel, nebo že se nohy stolu svazovaly řetězem, aby všichni zůstali pospolu. Po prohlídce nás čekal ještě koncert v sále zbrojnošů, ale to už nás zima a mráz tak atakovaly, že jsme nevydrželi až do konce a pospíchali do podhradní maličké hospůdky na kachnu s knedlíkem a čočku s párkem. A samozřejmě svařák :-).

I tento hrad stojí na hodně vyvýšeném místě, ovšem tento ze silnice vidět není. Dostaneme se k němu po poněkud klikatější úzké cestě, která byla na rozdíl od klasických dopravních komunikací v ten den krásně vyhrnutá a tedy žádný řidič neměl problém vyjet až nahoru na parkoviště. Už zdálky bylo znát, že hrad byl čerstvě zrekonstruován, a jak jsme se později dočetli, opravy probíhaly v letech 2011 - 2012, pod záštitou města Poličky a celková částka se vyšplhala na něco málo přes 22.000.000,- Kč.

... vstupní brána ...
(A také poslední místo, kde se smí kouřit. Uvnitř je přísný zákaz, neboť hrad kdysi vyhořel a z těchto důvodů se v jeho prostorách otevřený oheň nesmí používat. Což pro mě, jako pro nekuřáka, je v podstatě nedůležitá zpráva, ovšem ... ovšem chudák pan Tomáš :-D)


Průvodkyně zmínila, že častým střídáním majitelů hradu docházelo k různým přístavbám odlišných stylů, což je znát i na tomto obrázku. Jinak věž je lidem přístupná, jen nyní jsme dostali upozornění, ať jsme nadmíru opatrní, takže jsme raději zůstali dole, na zemi.

A protože se přímo na Svojanově nesmělo fotit, posledním záznamem je můj oblíbený pohled na maxipantofle :-D.
Jako pikantní poznámku přidávám, že s námi prohlídku vymrzlého hradu absolvovala velká skupina důchodců, kteří si v případě zdravotních potíží tuto obuv nazouvat nemuseli. A to jste potom měli vidět, jak pospíchali a svěže utíkali na koncert a k pozdnímu obědu :-D. Všude museli být první, všechno museli vidět jako první, neměli potřebu se v malých komnatách více "stáhnout", aby se k nim a k výkladu vešli i ostatní. A tak jsme pár informací ani neslyšeli ... V závěru jsme pak litovali jednoho pána, který zřejmě v botách od asiatů absolvoval prosincový výlet, aniž by tušil, že mu podrážky v půli prohlídky úplně odpadnou a on bude jakousi podivnou zbylou hmotu drobit schod od schodu a pak ještě v té slotě skoro bos ťapat po cestičkách se sněhovou břečkou.

A to je pro dnešek z mého cestovního vyprávění vše. Příště už nás čeká jen zastávka v Hlinsku, ve skanzenu "Betlém", plném překrásných původních chaloupek z 18. století. Máte se nač těšit! Vaše renuška :-*


Podlesíčko

17. prosince 2012 v 19:28 | renuška |  Snímánky
Podlesíčko je vlastně taková maličká pohádková vesnička plná překrásných roubených chaloupek, které patří tu Karkulce, tu Rákosníčkovi, tam zase bydlí kovář Matěj. Dokonce tam mají i "nebíčko" a "peklíčko". Nachází se v oblasti Vysočina, přímo v centru Žďárských vrchů, a patří k hotelu Podlesí, kde jsme uplynulý víkend já a můj milý strávili. Chvílemi mě mrzelo, že jsem kluky a současně s nimi úlohu matky nechala u babičky a jela "jen" jako partnerka, ale přesto tvrdím, že opustit občas známé prostředí a v páru pobýt někde na cizím místě je úžasným zpestřením běžného průběhu života. Ale zpátky k "Podlesíčku". Každý den při průchodu hotelem jsme obdivovali to pohádkové kouzlo, kterým na nás nezvyklá výstavba působila. Zvláště pak v noci, kdy každý domeček byl osvětlený světélky, v oknech se svítilo (tipuji, že v každé chalupě byli ubytováni hoteloví hosté, bylo jich tam totiž skutečně hodně), na střechách bohatá vrstva sněhu, kterážto odolala i nemilosrdnému dešti. Zkrátka atmosféra jako vymalovaná. Nemohli jsme si tudíž nechat ujít prohlídku každé jednotlivé stavby i seznámení s jejími obyvateli - tedy těmi původními, vyřezanými ze dřeva, kteří si své území hlídali a tiše pozorovali život kolem sebe.



Hned první domeček patřil ševci. Však měl i své řemeslo na cedulce přidělané blízko u vchodových dveří. Kdoví, jestli to nebyl právě ten z Pyšné princezny?


V ručně vyřezávaném masivním betlémě byl k vidění typický obrázek - společnost narozeného Ježíška, Panny Marie a svatého Josefa. Poprvé v životě jsem tyto "osoby" viděla bez obvyklých hávů, v obyčejném kožichu, šátku, holínkách ... S dovolením jsem se s pánem vyfotila. Snad to jeho drahé polovičce nevadilo (s tou má naopak snímek můj milý, ovšem tento je uschován v renuščině archivu :-) )



Z večerníčků víme, že Rákosníček bydlíval přece jen kapku blíže k nebesům; tady měl nedaleké jezírko na stejné úrovni s chaloupkou ...

Zdravím od Karkulky :-D. Nikdy jsem netušila, že kromě červeného oblečku měla stejně barevné i rámy kolem vstupních dveří a okýnek.

Kdo by neznal Pařezovou chaloupku a Křemílka s Vochomůrkou? Ani ti zde nemohli chybět, natož pak jejich ojediněle architektonicky řešené bydleníčko :-).

Na návštěvě u kováře Matěje ...

... a pohled od úlů směrem do kraje. Škoda nepříznivého počasí, které má na svědomí občasný rozmazaný flíček na fotografiích, což není nic jiného než kapky deště. Snažila jsem se moderní techniku chránit, ale přesto jsem ji před nebeskými slzami neubránila.

V Podlesíčku bylo k vidění ještě alespoň jednou tolik chaloupek, než kolik jsem jich vložila do svého článku; některé se mi nepodařily správně zachytit, u jiných pózujeme a tyto jsou určeny jen očím nejbližších. Přesto doufám, že vás moje povídání i snímánkování potěšilo a že třeba někdy, až nebudete vědět, kam na výlet, využijete právě tohoto tipu. Věřte, stojí opravdu za to! A příště se podíváme o pár kilometrů dál, kde byly k vidění zase úplně jiné poklady našeho kraje ...

Předvánoční souhrn

13. prosince 2012 v 16:30 | renuška |  Snímánky
Miluji ta mrazivá rána, hodně časná, kdy mnozí ještě spí a slunce má tendence pomaličku se vykutálet nad obzor a ozáří tak prostor kolem sebe. Těmi nejtenčími paprsky vymaluje přechody barev tak dokonale, že ani ten největší škarohlíd by chybičku nenašel a musel by uznat, že onen obraz je skutečně překrásný. Prohlížím si tu nádheru skrze okna ozdobená sněhovými vločkami pořízenými v úplně obyčejném papírnictví a uvědomuji si, že zdaleka nic není běžné, ale naopak - že onen pohled je báječným startem k novému dni. Potěší, nadchne, vnese tu zvláštní atmosféru do naší duše a my si ji pak v sobě celý den udržujeme a vzpomínáme, jak tiché a rozjímavé bylo ranní postávání u teplého topení ...




A pak? Pak už se neprobouzí jen den, ale i Ondrášek, Honzíček a pan nejkrásnější traktorista. Máša po nás skáče, domáhá se pozornosti, pohlazení, doplnění misky s granulkami a s masem, začíná sobota ... V lednici odpočívá těsto na perníčky, moje první, vlastnoručně uplácané, vyčtené na jednom z internetových portálů pro ženy ...


... venku u stodoly se opírá větev ze stříbrného smrku a čeká , až ji doma připevním na určené místo a ozdobím. Vždyť i kvůli ní jsem si ještě v listopadu hrála s rychletvrdnoucí keramickou hmotou a vyráběla dekorace, kterými zkrášlím nejen ji, ale i vánoční stromeček.



I ten už máme připravený. Jak já se těším, až bude stát v obýváku a provoní nám byt, až bude mít hodnost patrona tajemných balíčků, které budou skrývat příjemná překvapení pro ty, jenž se stanou podle popisků jejich příštími majiteli. Ještě předtím ale rychle tisknu mapy tras, po kterých budeme tento víkend s mým milým projíždět, hledám zajímavá místa, která stojí za shlédnutí, připravuji kupon na ubytování a domlouvám dovolenou v práci, abychom mohli náš soukromý předvánoční třídenní zážitek začít žít už od pátečního rána. Jen ten náš adventní svícen bude muset na zapálení třetí svíčky počkat až do nedělního podvečera. Ale i on se dočká ... stejně jako všichni netrpěliví, kteří zimní svátky milují stejně tak jako já. ♥


První už se rozhořela

2. prosince 2012 v 17:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Začal advent. Obchody vyzdobené více či méně vkusnými dekoracemi lákají své příští možné zákazníky, by u nich utratili různě vysokou sumu za věci z radosti, za drobnosti užitečné či za zbytečnosti holé, zkrátka za cokoliv, co se může hodit do truhly s označením "vánoční dárky". Ono to vlastně trvá už déle než měsíc, tyhle ataky na člověčí zásobárny financí, ale až teď, s příchodem první čtvrtiny slavnostního období to jednoho tak nějak "dostane". Mezi námi, já říkám: "Velebme internetu!", protože právě tady se odehrává většina mých nákupů - s nikým se nemusím mačkat v úzkých uličkách, nikdo mi nestrká do košíku s vybraným zbožím, na všechno mám fůru času a na vybírat si můžu, co mi síly stačí. Přesto ale vyrážím do města, které mě překvapuje moc milým a vítaným setkáním se s kamarádkou a spolužačkou v jednom, se kterou během dobré čtvrt hodiny probereme právě v jedné z uliček mezi přeplněnými regály své životy. Mám z našeho nečekaného shledání moc příjemný pocit a připomínám si, že pro tentokrát už nezůstane jen u slov a jakmile to jen trošku půjde, sejdeme se "plánovaně". Tedy stejně jako s mou nejmilejší "tričkovou" Katkou, se kterou jsme si poslední listopadové pondělí poseděly u vínečna, v útulné a maličké restauraci a probrebentily jsme tři hodiny času, ani bys neřekl fuk. Bože, takhle ten čas tak krásně utíká ...
Setkávám se také s jednou známou, která se chvástá patnácti napečenými druhy cukroví, dalšími čtyřmi připravenými těsty čekajícími na zpracování v lednici a já si říkám: "Proč?" Krčím rameny a docela otevřeně přiznávám, že bude-li se mi chtít, udělám své obvyklé dávky dobrot, které mají kluci i můj milý rádi, ale abych se stala účastnicí nevyhlášené olympiády v pečení vánočních dobrot, to tedy ne. S díky odmítám a pokračuji v tom, co mě baví. Sním si o vánocích bílých, o vánočním stromku zářícícím ... představuji si, jak prostřu svým nejmilejším štědrovečerní tabuli ... tentokrát bude vše ve vintage stylu, hluboké kameninové talíře po prababičce ozdobí jen vypůjčené příbory od maminky schované do sáčku s ozdobami z proutí, číše na víno se budou lesknout a svíčky svým hřejivým plamínkem budou třepat vzduch a zdobit celou atmosféru vánočního dne. Nenápadně se usmívám a raduji za splněná přání, kterých se mi dostává, a děkuji za ně.
Děkuji za krásná setkání, za spoustu povzbudivých a optimistických slov od lidí, kteří mají srdce na pravém místě. Objímám a daruji pohlazení i přání, poslouchám a těším se z toho, že se všichni máme. Co na tom sejde, že jeden má okna umytá a druhého teprve čekají? Co na tom sejde, že ta má již všechny dárečky připravené, jen je poskládat pod stromeček a další ani neví, čím koho podaruje? To všechno je možná důležité pro vnitřní spokojenost, ale mnohem důležitější je si mít s kým říct, že se máme fajn, mít komu popřát krásnou sváteční neděli, potažmo nadcházející svátky. A právě těm všem, které mám ráda, patří první plamínek na adventním svícnu. Ať i vás hřeje jeho teplo a těší jeho jasné plápolání. Ať se vám daří a ať i vy máte stále blízko k těm, kteří jsou vašemu srdci nejmilejší. Třebaže je vídáte denně nebo jen tak, náhodou, například při shánění vánočních překvapení ...