Třebaže se o pravidelném verši nedá ani za mák uvažovat, je psaná s láskou.
S tou největší, jaké jsem schopna.
S tou největší, kterou umím milovat.
Tomu, který je mi vším.
Má lásko s přetěžkými víčky,
namotej lokny na malíčky
si prstů svých a přitáhni
si ústa má k svým a líbej.
Líbej, líbej co to dá, co sil máš,
co svět náš
nám dovolí a my jemu být tím,
čím nám je.
Skrýší pro lásku,
kde od stěn odráží se uši rvoucí
tlukot našich srdcí.
Do svého nitra Tě zabalím
a svým teplem pomalým
Tě hýčkat budu od hlavy k patě
pravé i levé ... a líbat,
líbat, líbat Tě budu, co to dá.
Dokud rty mi nezabrní
a ozvěna nepošeptá:
"Buch buch,
buch buch,
buch buch ... "
Náš svět je velký dobrodruh.
Počítáš hvězdy jasných nocí?
Kolik jich mají moje oči?
Proč svítí, ptáš se?
Ty můj ...
Vzpomeň, co v rukou máš!
Vlasy omotané na malíčcích
Ti samy povědí,
linky namalují a ty hvězdy,
z nich jiskrné písmo Ti do řádků
lásku vepíše.
Tajnosti ze skrýše.
Krásné, Reni!