close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kde je ta holka?

28. listopadu 2012 v 16:15 | renuška |  Jak to vidím ...
To je název knížky od Alexandry Potter, kterou jsem zatím nečetla, ale napsala jsem si o ni (nebo o jinou od téže autorky)Ježíškovi ... tak snad ... Dnes ji ovšem zmiňovali v rádiu s lehkým popisem tématu, kdy:
Dospělá žena vypráví k sobě samé, ale o deset let mladší, radí ji s ohledem na dosažené životní zkušenosti.
Na základě toho potom právě moderátorka v rádiu jen tak mezi řečí vybídla posluchače, zda si dokáží představit, kdyby tuto příležitost dostali, co by sami sobě sdělili. Tím téma zmizelo, tedy převtělilo se do jiného, ale ona vyřčená otázka mi zůstala v hlavě a já si říkala: "Páni, to je téma na článek!"
Než jsem o tom začala psát. Zjistila jsem totiž, že kdybych se v časoprostoru vrátila o deset let zpět, tak bych:
  • byla tři roky vdaná
  • měla teprve jednoho, t.č. dvouletého syna Ondráška a Honzíček by si zatím ťapal po horách a čekal, až se s tehdejším mužem budeme "mít trochu víc rádi"
  • snila o budování novostavby (realizace proběhla o dva roky později)
  • o návratu do práce po mateřské zdaleka ještě neuvažovala
  • měla jednoho umazleného černého kocoura Čerta, který letos, bohužel, zemřel
  • brojila proti internetu, který jsem považovala za zbytečný!!!
  • řešila každodenní teplé obědy pro chotě
  • čekala, až se můj muž vrátí po jedné i po druhé práci domů
  • řešila hovadiny, protože bych na to měla čas
  • byla stále ta naivní žena, která věří na věrnost a lásku až do smrti
  • atd.
Prostě bych viděla na první pohled šťastnou ženu, která pro lásku a pro harmonii domova udělá vše, ale v duchu ví, že ani to nezaručí, že bude ne navenek, ale uvnitř opravdu a upřímně šťastná. Tenkrát jsem si třeba vůbec nepřipouštěla tu možnost, že bych se kdy mohla rozvést, a přitom ... asi největší mou chybou tenkrát, před deseti lety, v mých pětadvaceti, bylo, že jsem byla příliš málo upřímná sama k sobě. Lhala jsem si a přes veškerou snahu, kterou jsem ze sebe vydávala, jsem nikdy nedosáhla toho, po čem jsem skutečně toužila. Málo platné. A přece jsem tak vydržela žít ještě příštích osm roků ... Věřila jsem v pohádkovou lásku "A žili spolu šťastně až do smrti a jestli neumřeli, žijí ještě dodnes." a nechtěla jsem sama sebe zklamat tím, že bych neobstála ve svazku zvaném "manželství". Ale tak to prostě chodí, život není jedna velká krabice, ale spousta malých krabiček, kdy některé pro nás zůstanou navždy zavřené a některé zkrátka otevřeme, abychom věděli, co je v nich schované. A buď je to přestně to, co nám vyhovuje, nebo nás to baví jen chvíli nebo je to třeba jen obyčejné nic. Pak už jen záleží na každém jednom člověku, kolik bedýnek chce prohlédnout a kolik jich nechá nepoznaných. A já jsem za každou z těch otevřených moc ráda, to mi věřte.

Ale zpátky k začátku a zvláštní úvaze. Kdoví, možná, kdyby to opravdu šlo, našeptávala bych si:
  • měj se ráda
  • mysli víc na sebe
  • ty jsi pro sebe nejdůležitější a když ty se budeš cítit prima, okolí to z tebe nasaje a bude se cítit docela podobně jako ty
  • nechovej se jako oběť
Otázkou ovšem zůstává, jestli bych se vůbec byla ochotna vyslechnout a pochopit. Žila jsem tehdy tak, jak nejlépe jsem uměla. Neznala jsem jiné varianty, protože takové poskytuje život, který mě měl teprve naučit. Mohla jsem čerpat z okolí, ale ne ze své budoucnosti. Ono ve finále je moc dobře, že se všechny ty věci udály, že jsem si musela projít každým z těch 3650 dní. Že jsem měla z čeho růst. Protože nebýt (z mého současného pohledu) mých tehdejších nedostatků, žila bych teď docela něco jiného a nebyla bych tam, kde jsem. A naopak investice, které jsem tehdy učinila (například premiéra při výchově prvního syna, poznávání mé osoby v pozici matky) se mi nyní náramně dobře vrací, protože vím, že jsem tuto úlohu zvládla dle mého na jedničku. Takže je nakonec možná i dobře, že cestování v čase je zatím pro smrtelníka nedostupné a všechen osobní duševní vývin je naše vlastní práce bez pomocníčků. S ohlédnutím zpět se nestydím za nic, co jsem udělala, nelituji jediného, nemám nad čím plakat, protože ať už to bylo dobré nebo ne, posunulo mě to dál a tak to bude i pokračovat. Nebudu vyhledávat tu o deset let mladší renušku, abych jí mluvila do života - nechám ji fungovat po svém, však ona už bude vědět.

PS: No, ale kdyby to jen trošku šlo, tak o tohle bych se v předešlých dvou pětiletkách přimluvila:
  • Když tak krásně zhubneš, nedovol, abys zase přibrala - jde ti to samo, tak neusni na vavřínech!
  • Nenechávej si stříhat vlasy úplně nakrátko, lepší jsou dlouhé.
  • Umělé nehty si nechej dělat u odborníka a ne u amatérky mnoha tváří :-(
... ale to jsou jen takový holčičiny :-) ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 28. listopadu 2012 v 18:00 | Reagovat

Krásná osobní zpověď. klaním se. Jistě ne každý se dovede zpětně a sebou ohlédnout a přiznat minulost nejen sobě, ale i druhým. Není jednoduché procitnout ze snění. Držím Ti palce, ať se Ti už jen a jen daří. :-)
PS - jo a autorku jsem si napsala, že se po ní začnu pídit, také ji neznám. :-)

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 30. listopadu 2012 v 12:33 | Reagovat

No, jenže aby ta láska až navěky fungovala, musí chtít dva. Samy to bohužel nevytrhneme, ačkoli si občas myslíme, že veškerou tíhu na bedrech fakt zvládneme nést jen a jen my. A pak že slabší pohlaví, pche. :-) Když nechtějí oba, není chybou z toho vycouvat. Navzdory tomu, že se mýtus o skromné a oddané ženě urputně drží, si nemyslím, že to zas tak moc chlapů ocení. Nebo ty, co by to ocenili, okázale přehlížím já, protože bych s nima nechtěla být. ;-)

3 Lenka Lenka | Web | 2. prosince 2012 v 14:14 | Reagovat

Kdybychom měly zkušeností na deset let dopředu, možná bychom nedělaly věci, které děláme... a v některých případech by to byla skutečně škoda, protože není nad to naivně si užívat všech krás života, ať už nám v budoucnu dají jakoukoliv zkušenost! ;-) Třeba zrovna bude pozitivní! ;-) :-)
P. S.: Kdyby Ježíšek nemohl sehnat titul Kde je ta holka?, ať koupí raději Není přání jako přání než Já a pan Darcy. Četla jsem obě, Potterová píše skvěle, čtivě a vtipně, ale Darcy byl strašně "čitelný" už od začátku, hned po prvních strankách bylo jasné, jak to skončí... a taky že jo.

4 renuška renuška | Web | 2. prosince 2012 v 17:51 | Reagovat

[3]: Leni, díky za tip - nasměruji ježíška tedy touto cestou ;-)

5 Mi-lada Mi-lada | 3. prosince 2012 v 15:24 | Reagovat

Reni myslím, že Tvoje "o deset let mladší" Tě zastihlo v době, kdy my ženy procházíme od holčičích pětadvaceti do ženských 35. Já když dneska přemýšlím, jaká jsem byla před 10 lety, napadá mě jen to, že jsem byla o deset let mladší a méně mě bolela záda, křečové žíly ap. Jinak žádná velká změna. Jsem to pořád já, už dávno dospělá.  I když.... před deseti lety jsem ještě byla dítě obou rodičů a dnes jsem vlastně sirotek a to je velká změna. Opravdu zásadní.

6 Laluš Laluš | 4. prosince 2012 v 8:02 | Reagovat

Přesně jako Miládka, jsem poloviční sirotek, to bylo první, co mě napadlo. A měla jsem podstatně víc elánu a chuti do práce, teď mě připadá, že se plácám od jednoho k druhému a kde nic tu nic.
Před 10-ti lety jsem měla jednoho vnoučka, o nějaké to kilo méně, dýl do důchodu, starosti s tchýní, čekala jsem, kdy se Janina s Pepanem domluví na svatbě, potichu si připouštěla, že u tebe to nebude v manželství tak růžový a přála si, aby se to srovnalo a ty mohla tu svoji lásku dávat plnou měrou a aby taky byla přijímaná.
Krásně jsi to napsala. Docela by mě zajímal článek za dalších 10 let. Myslíš, že si vzpomeneš?

7 dobreazdrave.cz dobreazdrave.cz | Web | 8. prosince 2012 v 11:31 | Reagovat

Mnohem snadněji se dívá dozadu, než dopředu... Ale minulost nás připravuje na budoucnost. Nevím, zda bych něco změnil. Snad jednu chvíli, ale celý život by pak byl jiný a nevím, jestli lepší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama