28. listopadu 2012 v 16:15 | renuška
|
To je název
knížky od Alexandry Potter, kterou jsem zatím nečetla, ale napsala jsem si o ni (nebo o jinou od téže autorky)Ježíškovi ... tak snad ... Dnes ji ovšem zmiňovali v rádiu s lehkým popisem tématu, kdy:
Dospělá žena vypráví k sobě samé, ale o deset let mladší, radí ji s ohledem na dosažené životní zkušenosti.
Na základě toho potom právě moderátorka v rádiu jen tak mezi řečí vybídla posluchače, zda si dokáží představit, kdyby tuto příležitost dostali, co by sami sobě sdělili. Tím téma zmizelo, tedy převtělilo se do jiného, ale ona vyřčená otázka mi zůstala v hlavě a já si říkala: "Páni, to je téma na článek!"
Než jsem o tom začala psát. Zjistila jsem totiž, že kdybych se v časoprostoru vrátila o deset let zpět, tak bych:
byla tři roky vdaná
měla teprve jednoho, t.č. dvouletého syna Ondráška a Honzíček by si zatím ťapal po horách a čekal, až se s tehdejším mužem budeme "mít trochu víc rádi"
snila o budování novostavby (realizace proběhla o dva roky později)
o návratu do práce po mateřské zdaleka ještě neuvažovala
měla jednoho umazleného černého kocoura Čerta, který letos, bohužel, zemřel
brojila proti internetu, který jsem považovala za zbytečný!!!
řešila každodenní teplé obědy pro chotě
čekala, až se můj muž vrátí po jedné i po druhé práci domů
řešila hovadiny, protože bych na to měla čas
byla stále ta naivní žena, která věří na věrnost a lásku až do smrti
atd.
Prostě bych viděla na první pohled šťastnou ženu, která pro lásku a pro harmonii domova udělá vše, ale v duchu ví, že ani to nezaručí, že bude ne navenek, ale uvnitř opravdu a upřímně šťastná. Tenkrát jsem si třeba vůbec nepřipouštěla tu možnost, že bych se kdy mohla rozvést, a přitom ... asi největší mou chybou tenkrát, před deseti lety, v mých pětadvaceti, bylo, že jsem byla příliš málo upřímná sama k sobě. Lhala jsem si a přes veškerou snahu, kterou jsem ze sebe vydávala, jsem nikdy nedosáhla toho, po čem jsem skutečně toužila. Málo platné. A přece jsem tak vydržela žít ještě příštích osm roků ... Věřila jsem v pohádkovou lásku "A žili spolu šťastně až do smrti a jestli neumřeli, žijí ještě dodnes." a nechtěla jsem sama sebe zklamat tím, že bych neobstála ve svazku zvaném "manželství". Ale tak to prostě chodí, život není jedna velká krabice, ale spousta malých krabiček, kdy některé pro nás zůstanou navždy zavřené a některé zkrátka otevřeme, abychom věděli, co je v nich schované. A buď je to přestně to, co nám vyhovuje, nebo nás to baví jen chvíli nebo je to třeba jen obyčejné nic. Pak už jen záleží na každém jednom člověku, kolik bedýnek chce prohlédnout a kolik jich nechá nepoznaných. A já jsem za každou z těch otevřených moc ráda, to mi věřte.
Ale zpátky k začátku a zvláštní úvaze. Kdoví, možná, kdyby to opravdu šlo, našeptávala bych si:
Otázkou ovšem zůstává, jestli bych se vůbec byla ochotna vyslechnout a pochopit. Žila jsem tehdy tak, jak nejlépe jsem uměla. Neznala jsem jiné varianty, protože takové poskytuje život, který mě měl teprve naučit. Mohla jsem čerpat z okolí, ale ne ze své budoucnosti. Ono ve finále je moc dobře, že se všechny ty věci udály, že jsem si musela projít každým z těch 3650 dní. Že jsem měla z čeho růst. Protože nebýt (z mého současného pohledu) mých tehdejších nedostatků, žila bych teď docela něco jiného a nebyla bych tam, kde jsem. A naopak investice, které jsem tehdy učinila (například premiéra při výchově prvního syna, poznávání mé osoby v pozici matky) se mi nyní náramně dobře vrací, protože vím, že jsem tuto úlohu zvládla dle mého na jedničku. Takže je nakonec možná i dobře, že cestování v čase je zatím pro smrtelníka nedostupné a všechen osobní duševní vývin je naše vlastní práce bez pomocníčků. S ohlédnutím zpět se nestydím za nic, co jsem udělala, nelituji jediného, nemám nad čím plakat, protože ať už to bylo dobré nebo ne, posunulo mě to dál a tak to bude i pokračovat. Nebudu vyhledávat tu o deset let mladší renušku, abych jí mluvila do života - nechám ji fungovat po svém, však ona už bude vědět.
PS: No, ale kdyby to jen trošku šlo, tak o tohle bych se v předešlých dvou pětiletkách přimluvila:
Když tak krásně zhubneš, nedovol, abys zase přibrala - jde ti to samo, tak neusni na vavřínech!
Nenechávej si stříhat vlasy úplně nakrátko, lepší jsou dlouhé.
Umělé nehty si nechej dělat u odborníka a ne u amatérky mnoha tváří :-(
... ale to jsou jen takový holčičiny :-) ...
Krásná osobní zpověď. klaním se. Jistě ne každý se dovede zpětně a sebou ohlédnout a přiznat minulost nejen sobě, ale i druhým. Není jednoduché procitnout ze snění. Držím Ti palce, ať se Ti už jen a jen daří.

PS - jo a autorku jsem si napsala, že se po ní začnu pídit, také ji neznám.